Těžko si představit větší ironii a symbol úpadku dnešní doby a naší trudné a vzhůru nohama převrácené reality, než je skutečnost, že nikdo nezná člověka, který příčinám a mechanismu toho úpadku jako jediný skutečně rozuměl. A který nejen věděl, co se děje a proč, ale i jak to bude pokračovat a jak se dá největším nárazům spojeným se změnou doby a systému předejít. Vlastně bychom to mohli rovnou brát jako důkaz jeho výjimečnosti a jedinečnosti. Málokomu se totiž podaří za sebou zanechat tak impozantní vědecké dílo, a zároveň zůstat – nedobrovolně – utajen před celým světem, který tak precizně dokázal poznat a popsat.
O čem to vypovídá? Vždyť badatelů, kteří stáli mimo hlavní proud, bylo a je víc. A přesto nebyli ani nejsou tak „tajní“, „vymlčení“ a „nebezpeční“, jako byl a je Milan Špůrek. Velký český učenec a vědec v tom nejčistším slova smyslu. Zapomenutý génius.
Ano, ve světě lze najít nějaké paralely, i když docela vzdálené. Namátkou jmenujme třeba Charlese Eisensteina, Rudolfa Steinera či José Argüellese. Ale i Gregga Bradena nebo Bruce Liptona. Tedy výzkumníky, kteří usilovali či stále usilují o skutečné poznání povahy naší reality, což je v podstatě nejtěžší a královská výzkumná disciplína.
Ovšem při vší úctě k podobným badatelům, kteří se sice pohybují i v duchovně-filozofickém prostoru a netrpí úzkou specializací ani tunelovým viděním jako hlavní vědecký proud, ale chybí jim jakási odborná důslednost, strukturovanost, preciznost či ukotvenost – Milan Špůrek byl úplně jiný formát. Špůrek hrál totiž svoji vlastní ligu ve svém vlastním sportu. Jeho práce těžko snese jakékoli srovnání – a to nejen v rámci naší vlasti, ale celého širého světa. Už tušíte, proč ho nikdo nezná? Právě proto!
Jak poznáte člověka, který sice vybočí z běžného rámce a něčeho zajímavého nebo důležitého se dotkne, ale pohybuje se pouze po povrchu a nesměle našlapuje kolem? Nebo který se honí za zásadními prohlášeními a provádí kolem své práce až spektakulární show, kdy nešetří na velkolepém marketingu, pořádá přednášková turné, drahé semináře nebo chrlí do éteru silná (a často nová) slova a různé teorie? Takový člověk se dočká možná kritiky, možná znevažování, odsuzování a odmítání ze strany hlavního proudu. A nejčastěji si vyslouží označení jako „ezoterik“, „pavědec“ či „blázen“. Anebo alespoň nálepku „kontroverzní“. Avšak – jak známo – blázni nebývají až tak nebezpeční. Kdo chce, poslouchá nevědecké blázny, a je tudíž také blázen. A kdo nechce, poslouchá akademicky etablované a schválené experty či „mikroodborníky“ čili specialisty na konkrétní disciplínu, a je tedy normální. Takhle je nalajnované hřiště. Jede se dál a nic zvláštního a pobuřujícího se neděje, vše probíhá v rámci pravidel.
Nejde o surfování na vlnách popularity či bouře ve sklenici vody, ale o odvážný a vědomý hloubkový ponor do míst, kde se z ticha vynořuje „výbušná“ pravda o nás i o světě.
Však si jednotlivé příklady oněch vybočujících výjimek, zabývajících se přímo povahou naší reality, můžeme rozebrat podrobněji. To abyste věděli, o čem konkrétně mluvím a jaký je v tom rozdíl.
Například americký autor Charles Eisenstein (58) je takový spíše moderní kulturní filozof. Přináší nosné a podnětné myšlenky, předkládá nové civilizační vize, pracuje s emocemi, jazykem či starou mytologií. Je to inspirativní povídání pro lidi, kteří se chtějí ladit na nové civilizační vize či vybočit z rámců běžného uvažování a „starého“ myšlení. Eisensteina bychom mohli označit jako tiskového mluvčího nové doby a jiného způsobu myšlení a vnímání. Navíc je současný a krásně píše, takže je to pěkné a hřejivé čtení pohádek na dobrou noc. Jenže to je tak všechno, protože staví na pocitech a již známých poznatcích, které rozvádí do nějakého příběhu, ale jeho práce postrádá faktickou přesnost. A vědecké metody? Ty se o ni ani neopřely.
Proto je autor knih Konec peněz nebo Krásnější svět víceméně duchovním influencerem, který nevykazuje pro starý svět a systém vůbec žádné nebezpečí. Ne, to není snižování jeho dobré práce; jen vysvětlení, proč takzvaně „prošel“, a je tedy známý, vlivný, oblíbený, etablovaný a „schválený“.
Bezpečný je z tohoto hlediska i rakouský filozof a ezoterik Rudolf Steiner. I on usilovně povznášel lidského ducha a nesmazatelně přispěl k tomu, že se v tomto „čurbesu“ dá žít aspoň trochu lépe. Jak to můžu říct, když ohledně „zlepšení“ lidstva ničeho hmatatelného tento zakladatel antroposofie neboli „ezoterické nauky odvozené od teosofie a nabízející mystický vhled do podstaty člověka, přírody a nadsmyslově duchovních světů“, nedosáhl a svět je stejně ošklivý jako dřív? Steiner krom jiného založil i waldorfské školství či biodynamické zemědělství. Inu, každá kultivace živého pole, jež je všude kolem nás, jehož jsme součástí a o jehož podstatě jsme podrobně hovořili v srpnové Šifře, se počítá, přestože nemusí být na první pohled vidět. V poli se totiž zapisují jak dobré věci, tak ty špatné (prostě všechny), takže můžeme říci jak to, že jeho práce aspoň trochu zlepšila svět, tak to, že díky ní není ještě o kus horší.
Steiner, jenž žil v letech 1861 až 1925, se považoval za iniciovaného a zasvěceného, a často mluvil na základě „duchovního vidění“. Hovořil o „duchovním zření“ (Geistesschau), schopnosti vnímat duchovní světy přímo, podobně jako mystik vnímá Boha – ale zároveň systematicky a vědomě. Čerpal z okultní tradice zasvěcování, známé z hermetiky, gnosticismu, theosofie, východních nauk i egyptských mystérií. Tvrdil, že každý člověk se může stát zasvěcencem, pokud projde určitým morálním a meditačním vývojem (viz jeho kniha Jak dosáhneme poznání vyšších světů?), a sám sebe viděl jako moderního pokračovatele starých mystérií, jenž má přenést zasvěcení do nové doby vědomě a racionálně.
Do jaké míry se mu to podařilo, nechť posuzují jiní. Z hlediska vědy a poznávání reality to byl ale nanejvýš mimořádně vnímavý jedinec, který věděl, že neexistuje jen ta část reality, o níž se mluví, ale i ta, kterou nevidíme.
Ve své práci se pan Steiner nezabýval cykly dějin ve smyslu kosmického času či astronomie, ale duchovními epochami a vývojem vědomí. I to je samozřejmě skvělé a jeho učení mělo nebývalou hloubku. Klobouk dolů. Ale tím, že jeho zdroje ani metody nebyly vědecké a exaktní, nýbrž gnostické, spirituální a intuitivní, ani on neznamenal pro systém žádné větší ohrožení. Spíše takové vítané zpestření a osvěžení, možná i doplnění a obohacení. A i když si vydobyl velkou popularitu, nehrozil systému jako vědec.
Otvírač dveří
Podobně na tom byl i propagátor mayského kalendáře a autor takzvané harmonické konvergence José Argüelles. Ten taky leccos cítil, ale – i ve srovnání se Steinerem – se až moc „vznášel“. Své výstupy tak neměl reálně o co opřít. Byla to dojmologie – v lecčem podnětná, ale v něčem jiném ovlivněná pokroucenými či nesprávně pochopenými představami, byť vycházejícími z reálného základu.
Jinými slovy, jestli byl Steiner spíše romantik, Argüelles byl snílek. Pracoval umělecko-symbolicky, tvořil metaforické systémy, a protože neměl akademické vzdělání v přírodních vědách, bylo to bohužel dost znát. Jeho práce byla místy velmi inspirativní, ale zároveň neprověřitelná, snadno napadnutelná a kvůli zjevným úletům i lehko „znevažitelná“, a tak rovněž nebyl pro systém vůbec nebezpečný. Mohl se tudíž proslavit a zařadit jako jeden z řady „alternativních guruů“.
Jeho nejznámějším počinem byla kniha Mayský faktor: Cesta za technologii z roku 1987, v níž vyzvedl důležitost roku 2012. Představoval si to, pravda, jako Hurvínek válku. A jako dnešní ezoterici, kteří čekají, že před nimi někdo rozvine červený koberec, otevře Lví bránu, jmenuje je členy galaktické rady a postaví do čela kvantového skoku lidstva, vzestupu a pozvednutí celé civilizace; stačí dobře meditovat. I přesto přese všechno byl ale na správné stopě. „Svět po roce 2012 bude světem univerzální telepatie,“ vysvětloval o pár let dříve autorovi článku ve Washington Post: „Budeme žít v jiném čase. (…)“
To, co se blyští nahoře, je jen povrchní šum. Ty opravdové poklady a poznání se skrývají v hloubce, pod povrchem.
Nic převratného ale nepřinášejí ani populární badatelé, kteří si na „alternativní“ scéně vydobyli solidní renomé – Gregg Braden či Bruce Lipton. Ti svým článkům či knihám dodávají jistý punc serióznosti, ale při bližším pohledu lze konstatovat, že je to jen neškodné klouzání na povrchu nebo čajíček o páté.
Braden je bývalý počítačový systémový analytik, který napsal dobré knihy Božský Matrix nebo Kód Boha. Kombinuje v nich spiritualitu s kvantovou fyzikou a jsou vhodné díky srozumitelnému jazyku zejména pro lidi, kteří se zrovna probudili z kómatu. Pardon, z dlouhého spánku. Pro jedince, kteří si v nějaké fázi svého života uvědomili, že tady něco nesedí a to, co se běžně říká o fungování naší reality ve školách nebo v médiích, prostě nemůže být pravda, anebo tomu nějaká podstatná část chybí. Braden je takový uvaděč či otevírač neznámých dveří způsobem, který neděsí, ale motivuje. Autor přitom nepřináší žádný původní vědecký model a sám nic nevymýšlí ani neobjevuje – dokáže ale propojovat existující poznatky a teorie populárním jazykem a přiblížit je lidem. To není rozhodně málo, avšak opět – Bradenova metoda je spíše narativní nežli výzkumná; a těžko může někdo ohrožovat systém něčím, co už se ví.
Český vědec Milan Špůrek předběhl dobu a objevil to, co nikdo nechtěl a nebyl připraven slyšet. Jeho chvíle přichází až nyní, kdy se to, co tenkrát popsal, děje v praxi.
A Bruce Lipton? To je výborný biolog a autor Biologie víry, který je významný tím, že zpopularizoval takzvanou epigenetiku. Neboli ukazuje, že člověka, resp. buňky ovlivňuje nejen vnější prostředí, ale také vnitřní – tedy způsob myšlení a nastavení. I přes tyto „duchovní“ výstupy má Bruce Lipton vědecké základy „jen“ v biologii, a nesnaží se o nějaký širší, natož pak kosmologický rámec. Pro lidi, kteří jsou na cestě k probuzení, může být skvělým iniciátorem změny pohledu na svět, který se pomalu, ale jistě stává podmínkou přežití. Ale aby se z jeho výstupů systém hroutil a otřásal v základech? Ani náhodou, vůbec se tím nevzrušuje. Všichni jmenovaní zkrátka čerpají z jiných, již hotových tradic, či „překládají“ vědu pro duchovní publikum.
Zopakujme, že to jistě není málo, a díky Bohu aspoň za to. Kdyby tak uvažovalo víc lidí, hned by na světě bylo veseleji. Není to ale ani nic, co by mohlo otřást establishmentem nebo ho vyvádět z míry. A to proto, že se vyhýbá čemukoli, co by se mohlo přiblížit tomu, co je podstatné – tedy pochopení naší reality.
A právě to je to, oč tu běží. Ne o surfování na vlnách popularity či bouře ve sklenici vody, ale o seriózní, odvážný a vědomý hloubkový ponor do míst, kde se z ticha vynořuje „výbušná“ pravda o nás i o světě, ve kterém žijeme a o kterém jsme si mysleli, že jej – nebo aspoň jeho dějiny – dobře známe. Tak, jak to dokázal jedině Milan Špůrek… Vědec, který předběhl dobu a objevil to, co nikdo nechtěl a nebyl připraven slyšet. A vědec, jehož chvíle právě přichází.
