No dobře, ale co třeba jiní slavní alternativní borci jako Graham Hancock, Zecharia Sitchin nebo Erich von Däniken, kteří rovněž pátrají v nepříliš známých vodách poznávání? A kteří by se bez ohledu na rozdíly v přístupu i způsobu práce dali označit jako průzkumníci reality či hledači skrytého řádu? Či dokonce „kontroverzní“ David Icke (73), jenž se jednoho dne proměnil z respektovaného moderátora sportovních zpráv na britské veřejnoprávní stanici BBC v konspiračního podivína, jemuž se před třiceti lety smála celá Velká Británie? A když se spousta věcí, o kterých tehdy mluvil, začala vyplňovat, pobavené úsměvy postupně začaly tuhnout a přecházet v zuřivé útoky?
Ani to – při vší úctě k jejich odvaze či myšlenkám – nejsou hráči, kteří mohou měnit pravidla hry či ohrožovat staré struktury. Však jsou taky nejen všeobecně známí, ale někteří z nich to dotáhli až na celebrity.
Třeba Graham Hancock (75), který se též snaží působit erudovaně a odborně – a ví toho opravdu hodně, ne že ne –, taky není žádný vědec. Je to britský publicista, archeologický popularizátor a autor s výraznou intuicí, který zpochybňuje oficiální dějiny a nastiňuje jejich možné alternativy. Metodicky je ale jeho styl kombinací inspirace, spekulace a selektivním vyzobáváním vědeckých poznatků, které se mu hodí do aktuálního příběhu. Je to takový – bez urážky – historický kejklíř.
Hancock je známý díky knihám jako Otisky bohů či Podpisy bohů. Na jedné straně tvrdí, že zde byla dávná civilizace, která zanikla po globální katastrofě (např. po dopadu komety před 12 000 lety). Zmiňuje archeologické objevy, jako je Göbekli Tepe, podmořské stavby, přesné astronomické znalosti dávných kultur. A má dar spojovat věci, které oficiální věda zatím spojuje velmi nerada.
Na druhé straně však nevědecky selektuje data tak, aby se mu hodila k jeho závěrům, ignoruje nebo opomíjí námitky, důsledně nerozlišuje, zda jde o seriózní poznatek, či falzum, často nedokáže své teze argumentačně obhájit, nepodrobuje se vědecké metodologii a jeho závěry nejsou opakovatelné či ověřitelné, což jeho pozici notně oslabuje. Má ale pravdu, když říká, že věda se bojí svých slepých míst, a on na tato místo upozorňuje.
Graham Hancock není ani šarlatán, ale ani vědec. Je to poutavý vypravěč, který otevírá bránu ke zvídavosti, ale nelze ho brát ani jako spolehlivý zdroj, ani nepomůže k pochopení souvislostí.
Vědecká obec naopak často Hancocka – a vcelku oprávněně – kritizuje za pseudovědu. Kritika z oficiálních míst sice sama o sobě sice nic neznamená, protože takoví „oficiální“ archeologové jsou pohádkáři mnohem větší. Jde ale o to, že jim svým povrchním a nedůsledným přístupem mnohdy nahrává. Snadno se mu pak vyčítá, že míchá fakta se spekulací, cituje jen to, co se mu hodí, nebo sugeruje závěry, u kterých je přání otcem myšlenky a které nejsou podložené důkazy.
Můžeme tedy konstatovat, že Graham Hancock není ani šarlatán, ale není ani vědec. Je to poutavý vypravěč, průzkumník neznámého či vizionářský syntetik, který otevírá bránu ke zvídavosti, ale nelze ho brát ani jako spolehlivý exaktní zdroj, ani nepomůže k hlubšímu pochopení souvislostí. A tím je rovněž docela konformní a „bezpečný“.
A pokud náhodou nevíš a tápeš, sveď to na Boha či mimozemšťany. Zecharia Sitchin (1920 až 2010), ázerbájdžánsko-americko-židovský autor, další z populárních vykladačů a badatelů „alternativní“ reality a jeden z hlavních představitelů tzv. teorie dávných astronautů se proslavil především tím, že tvrdil, že sumerské texty obsahují důkazy o tom, že lidstvo bylo geneticky upraveno mimozemskou civilizací z planety Nibiru – kterou podle něj Sumerové nazývali Anunnaki.
Ve svých knihách z cyklu Kronika Země, které vyšly v mnoha jazycích a mají celosvětovou čtenářskou základnu, tvrdí, že „bohové“ v sumerských klínopisech byli ve skutečnosti mimozemšťané. Vykládá starověké texty (hlavně sumerské a akkadské) svým vlastním způsobem, který se však zásadně liší od vědeckého konsenzu. Je to vlastně geniální taktika. Protože ví, že starověkým textům skoro nikdo nerozumí, může jejich obsah vykládat autor v podstatě tak, jak se mu zlíbí. Kdo to po něm zkontroluje?
Jeho vyprávění je ale fascinující, to jen tak někdo neumí. Zručně spojuje starověké texty, mytologii a kosmologii do zdánlivě ucelené „historie světa“. Byl jeden z prvních, kdo upozornil na komplexnost sumerské civilizace – a tím otevřel dveře zájmu o dávné kultury. Inspiroval další autory, dokumenty a populární proud převážně komerčně pojaté „alternativní historie“, kde je téměř vše dovoleno.
I jeho překlady klínopisu byly neodborné a často nesprávné (nebo aspoň ne zcela správné) – lingvisté a historici opakovaně upozorňovali na jejich slabiny či účelové výklady. Hlavně na to, že míchá dohromady symbolické a doslovné významy. A co bylo metaforou, to vzal – pokud se mu to hodilo do teorie – doslova. Ač tedy teorie o Nibiru a Anunnaki nemají vědecký základ, staly se neotřesitelnou „vírou“ části alternativní komunity.
Čtenáři ho nekriticky milují, odborníci ignorují a zesměšňují. Sitchin ale nikdy nebyl seriózní badatel ve smyslu přístupu k práci – on byl v podstatě tvůrcem alternativní mytologie. Mocně přitahuje lidi, kteří hledají jiné vysvětlení dějin – protože vědí, že to „oficiální“ v čele s darwinistickou evoluční teorií či pojetím lineárního času je kompletně mimo realitu a skutečnost zakrývá, místo aby ji odhalovala –, ale nechce se jim mířit k podstatě. Spíš jen tak kroužit kolem, aby to dráždilo představivost a vzbuzovalo naděje, že jsme byli možná někým jiným, mocnějším a s lepší a hezčí minulostí, než kým jsme. A jen kvůli zásahu „temných sil“ se to pokazilo.
Dobře se to poslouchá a umožňuje to člověku unikat od reality, ale nenutí ho to nic měnit. Sitchin de facto přepsal sumerské mýty do sci-fi příběhu o genetických experimentech mimozemšťanů. A ač byl skvělý vypravěč, jeho výklady byly epickou fikcí, která neobstojí ani lingvisticky, ani vědecky. Je to takový zručný mytologický bulvár.
A co slavný švýcarský spisovatel Erich von Däniken (90)? Ten je sice též nesmírně zábavný, ale pokud lze třeba Hancocka brát aspoň trochu vážně a dozvědět se od něj mnoho zajímavých střípků a detailů, Däniken je – podobně jako Sitchin – čistý pohádkář. Ale pozor, skvělý pohádkář!
Spisovatel a záhadolog se proslavil hlavně knihou Vzpomínky na budoucnost (Chariots of the Gods), v níž v roce 1968 předložil tezi, že dávné civilizace byly ovlivněny či vytvořeny mimozemskými bytostmi. Od té doby napsal desítky knih, kde rozvíjí teorii starověkých astronautů – ideu, že „bohové“ z mytologií byli návštěvníky z jiných planet. Radikálně tedy zpochybňuje oficiální historii i vědu, na což mnoho lidí slyší. Hledá anomálie – nepochopitelné stavby, legendy, symboly – a spojuje vše do hypotézy o mimozemském vlivu. Šikovně pracuje s dojmem, že „to nemohli dokázat lidé v té době“, čímž otvírá dveře alternativnímu výkladu a vlastnímu příběhu.
Vetřelci dávnověku
Právě on byl průkopníkem populární alternativní historie a přivedl mnoho lidí k pochopení toho, že mainstreamová věda nemá odpovědi na vše. A co víc, nejdůležitějším otázkám se naopak křečovitě vyhýbá. Autor bestsellerů umí vytvářet silné příběhy, jež působí věrohodně i díky množství faktů, obrázků a odkazů, a umně propojuje mýty, archeologii a fantazii způsobem, který dodnes fascinuje.
Jeho práce ale opět není ani trochu odborná a vědecká, zato silně spekulativní. Vybírá si jako Hancock jen fakta, která podporují jeho teorie, a ignoruje, domýšlí si či zjednodušuje zbytek. Něco je podivné, takže mimozemské, a proto to v jeho světě dává smysl. Däniken je tak dobrý vypravěč a umně hraje na tajemnou strunu, že se z něj stala popkulturní ikona. Jeho styl inspiroval hnutí Ancient Aliens (Vetřelci dávnověku), dokumenty na History Channel a moře fanoušků po celém světě.
Jeho objektivní přínos spočívá tedy spíše v otevírání otázek než poskytování odpovědí; a části lidí, kteří vědí, že je vše jinak, než se píše v učebnicích a médiích, slouží jako jakýsi duchovní ventil. Pod povrch a do širších souvislostí se ale autor nikdy nepouští, a tím je naprosto bezpečný jak pro své publikum, tak pro systém. Je to průkopník fascinujících hypotéz o mimozemšťanech ve starověku a umí spojovat mytologii, záhady a archeologii do poutavých příběhů. Spíš než jako badatele bychom jej měli ocenit jako mistra vyprávění, který přináší otázky, ale nikdy se nedotkne samotné podstaty a ani se jí neblíží.
Při té příležitosti nesmím zapomenout ani na celebritního amerického lékaře-byznysmena indického původu Deepaka Chopru, jako jakési odlehčení. Kdysi jsem se zúčastnil akce pro českou smetánku, semináře v Břevnovském klášteře, kde byl Chopra vzývanou hvězdou, na kterou stál lístek asi 25 000 korun. A kterou předcházela vynikající pověst, neboť se proslavila desítkami knih na pomezí spirituality, zdraví a vědomí, a především propojením východních filozofií (zejména ájurvédy) se západní psychologií a medicínou. A také tím, že převyprávěl kvantovou fyziku jazykem duchovního probuzení.
Legenda ke čtení mapy: Exaktnost – lupa; Vědeckost – mikroskop; Mytologie – kniha; Duchovni ideologie – lotos; Civilizační vliv – blesk
Chopra v době, kdy se o to ještě skoro nikdo nezajímal, hlásal, že vědomí je základní podstatou reality a že změnou vědomí lze měnit i fyzické zdraví a životní okolnosti. Zpopularizoval též kvantovou fyziku, ale velmi volně, metaforicky a nepřesně, když používá velmi vágně pojmy jako „kvantové tělo“, „kvantové pole vědomí“, ale bez přesného významu, jen tak na efekt. Namíchal takový koktejl syntézy vědy, spirituality, východní moudrosti a osobního růstu, který se pro něj stal zlatým dolem a základem miliardového impéria.
Choprovi se nedá upřít schopnost inspirovat široké publikum, protože pomohl milionům lidí spojit duchovní hledání se zdravím a změnou pohledu na svět, to vše doprovozeno laskavým tónem a motivující formou.
Ovšem při bližším pohledu je to jen naleštěná bída. Celá jeho práce zní sice děsně spirituálně, moudře a vědoucně, ale nepřináší žádné původní poznání a na efekt si vymýšlí dobře znějící, avšak zcela chybné pojmy a závěry, nebo zneužívá pojmy z kvantové fyziky (například „superpozice vědomí“ – nic takového neexistuje), spoléhaje, že tomu stejně nikdo nerozumí. A taky jen přebírá, spojuje či matlá dohromady myšlenky ze starých východních filozofií, psychosomatiky a hnutí New Age. Zkrátka byznysmen až za roh, který neotřásá strukturou světa, ale spíš ho „hladí“. Guru „duchovní“ konzumní společnosti, který není ani kontroverzní, ani průkopnický – zato nablýskaný, populární. A povrchní a prázdný.
I přesto, že už před devíti lety, kdy dorazil do Prahy, člověk něco takového mohl tušit, skutečnost předčila nejhorší obavy. Nejenže nic nového neřekl, ale blábolil jako průměrný ezoterik na Facebooku. Čistý obchod. Ne že by se to špatně poslouchalo, ale postrádalo to hloubku i smysl. Na to, že se to jmenovalo Soul of Leadership neboli Duch vůdcovství, padly o tématu, kvůli kterému dorazilo na konferenci na dvě stě špičkových byznysmenů, manažerů či majitelů nejznámějších podniků v Česku, asi tři věty. Vážně mě tehdy zajímalo, co se honí hlavou šéfům firem a jejich obchodních partnerů, kteří se na alternativního gurua upřímně těšili. Musel jsem se smát, když jeden z manažerů po pasáži o tom, jak si Chopra představuje kvantovou fyziku, o přestávce někomu vyděšeně telefonoval: „On ti řekne, že jsi celý vesmír, ty vole!“
Já se těšil taky, ale o to větší bylo zklamání. Za lístek jsem neplatil, dělal jsem tam reportáž do Šifry (a ten článek byl – upřímně – stejně jako raut o dost lepší než Choprův výkon). Ale kdyby jo, šel bych se utopit do Vltavy.
Snažím se říct, že tu vážně není žádný výzkumník, který by dokázal jít pod povrch, a přitom „správně“ interpretovat tajemství našich dějin a dostat se k podstatě? A že ti, kteří se pustili dobrým a odvážným směrem, jen tak neškodně a nesměle popocházejí kolem ohně, i když na něm často vaří a míchá bombastickou omáčku?
