Ale co kvantoví fyzici? Nemluvil jsem snad několikrát o tom, že právě jejich disciplína dokáže popsat a interpretovat naši realitu přelomovým způsobem? A že pokud pochopíme tuto královskou vědeckou disciplínu, můžeme díky ní pochopit i interpretovat celý svět, či dokonce jeho smysl? Jak se to vezme…

Kvantová fyzika totiž sice řekněme „objevila zákulisí“, ale nepopisuje, co a proč se děje na scéně. Všichni čtenářům Šifry již dobře známí slavní kvantoví fyzici jako Werner Heisenberg, Erwin Schrödinger či Max Planck, ale i David Bohm (student Roberta Oppenheimera), Wolfgang Pauli (spoluautor teorie kvantového pole) nebo později Roger Penrose (napsal například knihy o spojení mezi základní fyzikou a lidským vědomím, kde tvrdí, že fyzikální zákony, které známe, nejsou schopné dostatečně vysvětlit fenomén vědomí) či Anton Zeilinger (předseda Rakouské akademie věd, který za experimenty s provázanými fotony v oblasti kvantové mechaniky obdržel v roce 2022 Nobelovu cenu) dělají něco jiného. Nesnažili se pochopit, co svět znamená, ani neměli ambice rozumět vývoji civilizací nebo odhalovat skrytý řád dějin a kosmu. Oni „pouze“ – a to slovo je v uvozovkách, protože i to je samozřejmě obrovská a záslužná věc – rozbili základní předpoklad, že svět je objektivní, oddělený a deterministický.

Kvantoví fyzici rozbili newtonovský pohled a ukázal, že svět není stroj. Pochopili, že pozorovatel ovlivňuje pozorované. Objevili, že realita není pevná, ale pravděpodobnostní, neoddělená čili propojená a vibrační (vlnová). A nabídli a vytvořili nástroje jako vlnové funkce, superpozice, kvantové pole, nelokálnost, které umožňují svět zkoumat. Ale tady jako by se bohužel zarazili, lekli a zastavili. Neodvážili se vyprávět, co jejich objevy znamenají, ale spokojili se se zjištěním, že už svět nemůžeme chápat tak jako dřív.

Základy reality

Ale možná to bylo jen tak, jak to mělo být, protože pro další kroky tehdy ještě nenazrál správný čas a beztak by to nikdo nepochopil ani nepřijal. Ten přichází až teď, kdy je možné začít jednotlivé dílky skládat do fascinující mozaiky a kdy tlak okolností bude člověka nutit klást si dříve opomíjené otázky.

Ve svém postoji a přístupu mají kvantoví fyzici vůči systému a establishmentu jakousi unikátní, specifickou pozici. Neohrožují systém tím, jak vystupují, ani tím, co dělají. Jsou vědci, a tak se mohou počítat jako jeho součást a nikdo proti nim nemůže nic říct, odmítat je, nálepkovat či zesměšňovat. Požívají dokonce velkého respektu a dostávají Nobelovy ceny. Paradoxně možná proto, že systém ví, že jsou lidé tak strašně líní myslet a podnikat cokoli, co by mohlo něco změnit. Všichni totiž o nutnosti změn křičí, ale nikdo se jim nechce vystavit, protože se lidé bojí neznámého více než toho, co je – i kdyby to stálo za … i kdyby to za nic nestálo. I ti, co volají, že chtějí něco změnit, například v politice, vlastně jen chtějí zaujmout pozice těch, které kritizují, a dostat se na jejich místo a získat jejich funkce a vliv. Ale hlavně nic zásadního neměnit (myšlení ani přístup) a pokračovat ve starých kolejích, dokud to jen trochu půjde a celá ta věž postavená na lžích a iluzích se nesesype. A tak se systém žádných hlasatelů změn ani přelomových objevů kvantových fyziků nemusí obávat, protože za horizont, který kvantoví fyzici načrtli, se stejně nikdo neodváží.

Ovšem v tomto místě se dostáváme k jednomu těžko uvěřitelnému a se zdravým rozumem zcela neslučitelnému paradoxu. Ačkoli kvantoví fyzici svým počínáním neohrožují systém, jejich výsledky a objevy i přes „bezpečný“ přístup otřásají samotnými základy reality. Nebo naopak – přesto, že objevy kvantových fyziků otřásají samotnými základy reality, jsou pro systém ještě méně nebezpeční než Hancock, Braden, Däniken a spol. Tedy vůbec. A to proto, že se zastavili těsně před dveřmi, které otevřeli, ale již nevešli dovnitř.

Tím, že se stali kvantoví fyzici vlastně architekty nové ontologie čili vědní disciplíny, jež se zabývá jsoucnem, bytím jako takovým a základními pojmy (Aristotelés pro to používal označení první filozofie, která je součástí metafyziky a zabývá se nejobecnějšími otázkami), ale mlčí o etice, smyslu, dějinách i podstatě člověka a jeho vědomí, můžeme směle říci, že postavili pevný most – ale nepřešli ho.

I když by to leckoho mohlo svádět k hudrování, zklamání nebo nedocenění jejich vědeckého odkazu, protože je to podobné jako postavit krásný dům, neustále jej udržovat, zvelebovat, vylepšovat a dokončovat, ale nezačít v něm bydlet, nebylo by to vůči těmto brilantním myslitelům ani trochu spravedlivé. Protože most stojí pevně, a to, že se po něm lidi bojí chodit, jelikož se bojí toho, co by našli na druhé straně, nelze přece vyčítat stavitelům mostu.

Přesto se našel a existoval jeden vědec – a byl to Čech –, který se toho mostu nejenže nebál, ale vykročil na něj. A nejen to. Na druhou stranu se dostal beze strachu, s lehkostí a elegancí, ze které se tají dech. A Šifra, protože hoří zvědavostí, co na druhé straně objevil, tam s chutí běží za ním…  

‍