Ve dvou předchozích vydáních Šifry jsme naznačili, proč bylo v dřívějších dobách jednodušší žít konformním způsobem a plout s většinovým proudem. A proč bylo naopak těžké smýšlet a žít jiným způsobem, než bylo obvyklé.

Tomu odpovídalo i zkreslené vnímání reality. Starý kosmický cyklus totiž podporoval – prostřednictvím rezonančních vlastností a nastavením okolního elektromagnetického  pole – život a přístup, který odpovídal – zjednodušeně řečeno – nižším vibracím v rámci světelného frekvenčního spektra. K tomu se ale určitě ještě vrátíme.

Nyní je ale spíše třeba vysvětlit si, PROČ se to všec děje. Proč a jakým způsobem se, u všech pomazaných, vlastně střídají nějaké kosmické cykly, při nichž se mění nejen intenzita slunečního záření, ale i klima na Zemi? A v neposlední řadě i směřování civilizací, jež zrovna mají to štěstí (či smůlu), že nějakou změnu cyklu zažívají na vlastní kůži? Jako se to děje právě nám, ač mnoho lidí stále ještě doufá – i když uvnitř začínají cítit opak –, že to tak není a nic tak zvláštního se neděje? 

Teď totiž přichází ten správný čas, kdy si konečně můžeme představit člověka, který nejen pochopil, proč se tohle všechno děje, co konkrétně řídí životy lidí a vzestupy a pády celých civilizací a jaký vyšší řád se zatím ukrývá, ale sám je toho tím nejlepším příkladem. A – nebál bych se to říct nahlas – přímo ztělesněním.

Jestli někdo neměl snadný život, pak to byl právě Milan Špůrek. A udělal si ho těžký sám. Patřil mezi to malé procento lidí, které žilo novým způsobem již na sklonku starého „temného“ cyklu. A které nečekalo na to, až jim někdo „rozsvítí“ či jaké instantní a předžvýkané „pravdy“ o našem světě podstrojí na talíř, ale dokázalo uvažovat samostatně. A pravdivost předkládaných údajů si samo ověřovat a objevovat nové a důležité souvislosti, které pomohou záhadě jménem život přijít na kloub. A to i za cenu vlastního nepohodlí, protože láska k poznání i k pravdě pro ně byla vždy silnější než snaha o popularitu, uznání či hmotný úspěch a komfort. Jinými slovy, světlo duše bylo silnější než křik ega.

Nejtěžší přitom není pro takové lidi přemýšlet, pátrat a bádat, to je ta zábavná a naplňující část. Nejhorší je ta samota a vědomí, že je všechno úplně jinak, než se lidem říká, ale nikdo kolem to neví, nevidí a ve většině případů ani vědět a vidět nechce. Tento druh samoty ustojí jen nejsilnější a nejperspektivnější „kusy“. O to lepší je ale potom výsledek. A zjištění, že všechno, co v životě za něco stojí, nepřijde k člověku samo, ale musí se tomu jít naproti a něco pro to udělat. I obětovat.

Tento český vědec byl ve svém přístupu tak skromný, neokázalý, poctivý, důsledný a úspěšný, že předběhl realitu minimálně o dvě desítky let. A tak jeho čas paradoxně přichází až nyní, kdy už bohužel fyzicky není mezi námi, neboť zemřel přesně před sedmi lety. Tedy v době, kdy jej neznala ještě ani Šifra. Což je mimochodem ten vůbec nejpoctivější, nejneprůstřelnější a nejživější důkaz platnosti a pravdivosti jeho výzkumu, ve kterém odhalil mimo jiné i to, že čas je něco úplně jiného, než za co jsme jej celou dobu měli. A že nefunguje a neběží – stejně jako celé dějiny – lineárně, jak se autoritativně, ale křečovitě, nesmyslně a nebál bych se říct úplně pitomě snaží tvrdit celý vědecký establishment.

Milan Špůrek (+80) byl původní profesí geolog. A jak jsem minule a předminule psal o těch akademických titulech, obdržel jak malý doktorát v rámci rozšířeného magisterského studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, zakončeného rigorózní zkouškou, tak skutečný doktorát. Ten se tehdy neoznačoval zkratkou Ph.D. za jménem, ale jeho někdejší obdobou CSc., což „v překladu“ znamená „kandidát věd“.

Byl to tedy vědec s potřebnou teoretickou a odbornou výbavou. Již v tom spočívalo jeho první nebezpečí. Protože co je pro systém horšího, než opravdový a kvalifikovaný expert, v tomto případě geolog, který nepopisuje někde v laboratoři druhy kamenů a dějiny druhohor, ale veškerou svou erudici a energii používá k tomu, že se chce dozvědět pravdu o minulosti, přítomnosti i současnosti? To by tak ještě scházelo!

Nejtěžší není přemýšlet, pátrat a bádat, to je ta zábavná část. Nejhorší je ta samota a vědomí, že je vše úplně jinak, než se lidem říká, ale nikdo kolem to nevidí či vidět nechce.

Špůrek žil přitom zprvu spořádaným profesním životem, když v letech 1961 až 1975, tedy dlouhých 14 let, působil nejprve v Geologickém ústavu Československé akademie věd (ČSAV). A poté stejnou porci let strávil v Geofondu Praha. To je pracoviště, které provádí shromažďování, odborné zpracovávání a zpřístupňování výsledků provedených geologických prací. Tehdy to byl samostatný útvar, od roku 2012 je ale součástí České geologické služby – instituce s dlouhou tradicí, která od roku 1919 propojuje výzkum s praktickými odbornými činnostmi.

Již od roku 1964 ale souběžně se svým zaměstnáním Milan Špůrek studoval ve volném čase astrologii. Poněkud překvapivý obor pro geologa, že? K astrologii jej přivedla jiná renesanční a všestranně nadaná osobnost, silně vybočující z řady. Vratislav Jan Žižka (1926 až 2011) byl nejen astrologem, ale i vynikajícím akademickým malířem a grafikem. A také mantikem neboli věštcem, kulturním historikem, pedagogem či básníkem.

Žižkova největší síla spočívala v ladném přesouvání napříč disciplínami, ve kterých se skvěle orientoval, a tuto neocenitelnou a pro skutečné poznání klíčovou dovednost si – i díky jeho skvělému příkladu – osvojil též Milan Špůrek.

Žižka učil estetiku a vizuální komunikaci na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, restauroval, tvořil grafiku, ilustroval knihy a časopisy. Ale rovněž byl jednou z nejvýznamnějších postav české moderní astrologie, která navazovala na předválečné hermetické tradice. Hermetismus je, jak víme, nauka na pomezí ezoteriky a filozofie, ale na rozdíl od různých New Age vln či ezo blábolů, které kloužou po povrchu a plácají páté přes deváté v touze po konzumním duchovním uspokojení, má svůj pevný základ ve starověkém, konkrétně staroegyptském učení.

Název pochází od řecko-egyptského díla Corpus Hermeticum, za jehož autora je považován egyptský mudrc Hermes Trismegistos, který je ztotožňovaný se staroegyptským bohem Thovtem a později i s jeho řeckou obdobou, bohem Hermem. Z hermetismu pak odvozuje svůj původ také alchymie.

Kromě své bohaté umělecké činnosti, kdy po třech letech strávených studiem na ČVUT a roce na pedagogické fakultě zakotvil na Akademii výtvarných umění, se pan Žižka zabýval – jak bylo řečeno – mimo jiné astrologií. Vydal například pozoruhodnou knihu o zodiakálních znameních, která však vyšla jen francouzsky a německy. A měl mimořádné nadání pro vyhledávání geopatogenních zón. 

Nedivím se, že se stal Špůrkovým mentorem a učitelem zrovna Jan Žižka (promiňte mi ten poněkud laciný vtípek, ale neodolal jsem). Jeho charisma by se dalo krájet a vědomosti přehazovat vidlemi.

Když dostal v rozhovoru pro magazín Mladé fronty Dnes v roce 1993 Žižka otázku, jak se z člověka, který na horoskopy nevěřil, stal renomovaný astrolog, svým nezaměnitelným způsobem odpověděl: „Seznámil jsem se s jedním Rusínem, on potom emigroval a dneska je zavedeným psychiatrem v Americe. Ten si tenkrát před lety pročís vousy, kouknul na mě a povídá: ,Dělal vám někdy někdo horoskop?‘ To je blbina, já na to. ,Svěřte mi svůj čas,‘ trval na svém. Tak jsem mu ten čas svěřil. Vím ho náhodou přesně, já se narodil o půlnoci. A on mi pak říkal věci, které o mně nemohl nikdo vědět. Vzal mě k profesoru Emanuelu Šimandlovi, člověku s malou čepičkou na hlavě, vypadal trochu jako malíř Zrzavý. Byl to náš největší astrolog. Uměl pět staroegyptských nářečí a staré desky četl jako jiní Večerní Prahu. (…) To on mě naučil většinu z toho, co znám. Někdy na mě na uvítanou chraplavě křičel úryvky tóry nebo talmudu. „Takhle to četli za Mojžíše,“ vysvětloval. ,Teda jestli někdy byl nějaký Mojžíš.‘“

Za rohem je duch

A k redaktorčině poznámce, že mnozí lidé považují astrology za neznabohy, podotkl: „Nejsem katolík, ale vím, že pánbu je. A není to pánbu jen pro tuhle malou Zemičku, ale pro celý vesmír. Já jsem člověk víry. Měl jsem to štěstí, že jsem přednášel idealistickou estetiku na UMPRUM. Jednou sbíháme se studenty po schodech a já najednou říkám, teď ticho, protože za rohem je duch pana profesora Muziky a usmívá se. Všichni vážně ztichli. A potom povídám, komu teď nepřejelo příjemné mrazení po zádech, nemá na téhle škole co dělat. Mám za to, že idealista stojí výš než materialista. Materialista nikdy idealistu nepochopí. Opačně to jde. (…) Vždy jsem se snažil studentům vysvětlit, že víra, naděje a láska, to je nedělitelný trojúhelník. Ulomíte mu jeden vrchol a přestane existovat. Když ztratíte naději, jak můžete věřit a milovat? Nemáte-li víru, přijdete o naději i o lásku. A když nejste schopni milovat, těžko budete s nadějí věřit.“

V rozhovoru maestro také řekl: „Astrologie je jedno z nejstarších umění. Je to výklad lidského poznání, že jak jest nahoře, tak jest dole. Je to vyznání, čtení z pořádku vesmíru. Odpůrci hvězdopravectví často cituji Keplera, který řekl, že astrologie je nehodná dcera nemocné matky. Jenže byl to právě Kepler, kdo rovněž napsal: ,Bože, propusť mne z astronomie, abych se mohl věnovat práci na harmonii sfér.‘ Nepopouzela ho astrologie. Co mu vadilo, byla pouťovina. Při pohledu na to množství horoskopů v novinách cítím lítost. Zlobu. A bolest. Veřejnost chce být klamána. V těch v uvozovkách ,horoskopech‘ si vždy najdete něco, co na vás sedí. Ale tak se horoskop dělat nedá! Profesor Šimandl říkal: ,Astrologie je individuální záležitost. To nepatří ulici.‘ (…) Astrolog stojí výš než učitel. Je dokonce výš než kněz. Musí zachovávat tajemství – stejně jako u zpovědi. Musí dávat pozor, aby tím, co zná, neublížil. (...) Známému onemocněla paní. Umírala. Bylo před Vánoci. ,Co mám dělat?‘ ptal se mě zoufale. Přichystejte jí ty nejkrásnější Vánoce, řekněte jí, co jste jí ještě nikdy neřekl, povídám. Nemůžu vám dát hvězdy jako šidítko, od toho jsou mýty, od toho jsou pohádky. Ne astrologie! Když chce pánbu zázrak, potřebuje k tomu lidské ruce. Jsem tu od toho, abych v lidech posílil víru. Ne abych jim ji bral. Takhle vypadá astrologie, když se dělá, jak se dělat má.“

Vratislav Jan Žižka, který zemřel v roce 2011 ve věku 84 let, velmi živě a zručně kombinoval své pevné umělecké základy s kulturně-historickou erudicí. A to vše se krásně potkalo se Špůrkovým exaktním vědeckým přístupem a důvtipem a fištrónem.

Geolog se tak pod jeho vedením nadšeně ponořil do studia astrologie. Ale pozor, nikoli té běžné komerční, aby věděl, kdy si má vsadit sportku či dát pozor, aby mu jednadvacátého ledna nespadla na hlavu bedna, nebo kdy nemá dělat žádná důležitá rozhodnutí. Šlo o astrologii mundánní! To je systém, který je zaměřený na civilizační a společenské rytmy spjaté s kosmickými zákonitostmi. A pokusil se to, co se dozvěděl, zakomponovat a zakreslit do laboratorního rámce. Neboli to, co zjistil, se snažil poctivě podkládat daty a propojovat nejen s poznatky ze „své“ geologie, ale i soudobé astronomie. Běžně se přitom dělá buď jedno, nebo druhé – ale nikdy ne obojí. A právě proto to byl on a nikdo jiný, kdo objevil svatý vědecký grál. 

V našem světě je mnoho těch, kteří si pravdu půjčují, aby jim sloužila – a málo těch, kteří slouží jí. Mnozí se tváří, že něco objevili, ale ve skutečnosti jen přetvářejí cizí vhledy do vlastní výkladní skříně. A pak jsou tací, kteří neříkají, že objevili – ale přesto našli. A právě ti bývají nejčastěji přehlíženi.  

‍