Na naší Mapě hledačů, kam jsme zařadili významné badatele a průzkumníky naší doby a reality, kteří hledají souvislosti a smysl i tam, kde je běžná věda slepá nebo nechce vidět, jsme si ukázali slabší i silnější stránky jednotlivých přístupů.

Navzdory všem rozdílům nejen v pojetí, ale i v hloubce, míře vědeckosti nebo motivaci je zde přitom něco zásadního, co mají všichni uvedení lidé společné. A co je ostře vymezuje právě proti dogmatickému vědeckému establishmentu a co je pro jakékoli skutečné poznání nezbytné. Co je zkrátka výchozím bodem na cestě za poznáním a pochopením.

Jednak je těmto a podobným lidem vlastní trans- či multidisciplinární přístup, se kterým nebo ve kterém jsou jeho nositelé schopni plynule přecházet, překračovat a orientovat se mezi poznatky z různých oborů. Biologie se prolíná s filozofií, fyzika s transcendentnem či náboženstvím, historie s mytologií apod. Odmítají „rozparcelovanost“ a rozdělenost světa, jeho porcování mezi jednotlivé obory, ale hledají celistvost, rovnováhu, syntézu. Holistický přístup se tomu také říká.

Lidé s takovým viděním světa vycházejí z přesvědčení (jež se postupem času změní v jistotu), že realita má svou skrytou, či aspoň ne na první pohled viditelnou vrstvu. Jestliže mainstream vidí svět jako mechanický, náhodný a oddělený, oni (včetně Milana Špůrka) cítí, že existuje hlubší řád – ne vždy viditelný, ale poznatelný, odhalitelný a pochopitelný.

Odmítají proto redukcionismus a nesouhlasí s tím, že „to, co nelze změřit, neexistuje“. Vědí (nebo tuší), že některé jevy přesahují metrické zachycení – a přesto jsou přítomné a pravdivé. Proto vykazují snahu hledat a nalézt smysl. Pasou nejen po odpovědích, ale i po významu a pochopení – proč se to děje, kam to směřuje, co to znamená. Věda popisuje – oni chtějí porozumět.

Tihle „naši“ výzkumníci se nebojí vykročit směrem, kterým se většina lidí bojí vydat. To aby nebyli označeni za divné nebo jinak onálepkováni těmi, kteří jsou sice líní samostatně myslet, ale o to nadšeněji papouškují to, co jim nakukal někdo jiný, kdo se prohlásil za autoritu a tohoto břemene pro ně bolestivého procesu myšlení je ochotně zbavil. A oni tomu rádi uvěřili – takový byl „deal“.

Aby si luxus nemyšlení mohli ti se vším hned hotoví a fanaticky dogmatičtí lidé uchovat, žárlivě tato kolektivní přesvědčení střeží. A podle těchto „pravd“, na kterých se většinová společnost – bez ohledu na jejich platnost či smysluplnost – politicky shodla, a podle míry, do jaké je kdo ochoten je opakovat s nimi, hodnotí ostatní. Právě odvaha vystavit se i možnému posměchu, nálepkám či pohoršení společnosti je ale prvním předpokladem k otevření brány, jež vede k poznání něčeho nového, ale i k pochopení starého. Odměna v podobě aspoň nějakého poznání tedy v tomto případě čeká jen na odvážné, kteří dokázali projít dveřmi, ač na ně dav házel shnilá rajčata.

Odvaha vystavit se i možnému posměchu, nálepkám či pohoršení společnosti je prvním předpokladem k otevření brány, jež vede k poznání nového, ale i pochopení starého.

Tito lidé již pochopili, že poznání není jen o informacích, šprtání či studiu knih, ale především o stavu vědomí, které je přijímá a tvoří. Nepracují jen s daty – pracují s kontextem, archetypem, obrazem, ale i pocity a intuicí. A na tom se již dá stavět.

Jen jeden ale dokázal oba světy – chladný vědecký a živý „nehmotný“ – propojit natolik originálním, hlubokým a inteligentním způsobem, že ho to dovedlo k pochopení zákonitostí světa suverénně nejdál.

Milan Špůrek nebyl žádným napodobitelem čili epigonem, ani žákem nějaké školy nebo gurua, ani derivátem módních proudů. Byl to samorostlý génius, který měl vědecké vzdělání i praxi. Který ladně překročil hranice oborů od geologie a historie přes astronomii a astrologii až po symboliku a kosmologii. A který vytvořil zcela původní vědecký systém, který nemá v celosvětovém kontextu přímou obdobu. Protože nikdo nedokázal spojit vědeckou metodiku s kosmickou strukturou času tak přesně, komplexně, a přitom intuitivně jako právě Milan Špůrek.

A to vše bez grantů, týmů, peněz, pochopení okolí a stabilního zázemí nějaké instituce, v níž by měl klid na život i na práci – jen z čisté lásky k poznání a pravdě. Moment, říkám, že vytvořil celou vědeckou metodu a strukturu bez zázemí vědecké instituce? Vždyť pracoval v Československé akademii věd, v geologickém ústavu, ne?

To je sice pravda, ale to – nikterak překvapivě platilo jen do chvíle, než otevřel dveře poznání dokořán a odhalil něco, co by žádná vědecká instituce nemohla „skousnout“ a přijmout. A to proto, že by ji to nutilo – tváří v tvář pravdě – přehodnotit vlastní přístup a vše, čemu do té doby fanaticky a dogmaticky věřila. A už jste viděli nějakého fanatika, který se dobrovolně vzdá svého fanatismu?

Jinými slovy, Špůrkovy objevy byly natolik přelomové a zásadní, že by otřásly nejen celou institucí, kde by vymetly pavučiny ze zatuchlých koutů, ale kompletně celým paradigmatem, na kterém stojí současná věda. 

Takže co se musí stát vědci, který opustí bezpečný prostor a vydá se jinou cestou? I přesto, že disponuje obrovskou inteligencí, schopnostmi a širokým rozhledem? Záleží na tom, jak moc se utrhne z „řetězu“. Pokud by vybočil jen trochu, mohla by to spravit škatulka „kontroverzní“ či „neortodoxní“.

To by se ale stalo v případě, pokud by se vědec zalekl samoty i svého těžkého osudu, a zůstal stát před branou. Prostě by to jen trochu „šolíchal“ a do klasické vědy by přidal špetku nějakého nového koření. Milan Špůrek ale udělal něco jiného – veškerou svou  erudici použil k tomu, aby vytvořil a nalajnoval nové vědecké hřiště. To postavilo celou moderní vědu do nezáviděníhodné situace.

Kdyby akceptovala to, co Milan Špůrek zjistil – a teď si vypůjčím slova Jarka Nohavici – o vodě, o trávě, o lese, o smrti, se kterou smířit nejde se, o lásce, o zradě, o světě a o všech lidech, co kdy žili na téhle planetě –, měla by jenom dvě možnosti.

Buď by se musela sama změnit a připustit, že většina toho, co tvrdí, se nezakládá na pravdě a jsou to jen pohádky ovčí babičky. Respektive přiznat, že to, co zjistil doktor Špůrek, mění úplně od základů všechno, co si vědci dosud mysleli, že vědí, protože se na to dívali z nesprávného úhlu pohledu.

Co se musí stát vědci, který opustí bezpečný prostor a vydá se jinou cestou? I přesto, že disponuje obrovskou inteligencí, schopnostmi a širokým rozhledem? 

Pokud by Milan Špůrek jen tak někde kroužil kolem podstaty a zůstal stát před mostem, o kterém jsme mluvili v článku na str. 16 a který si sám postavil, dalo by se s ním nějak polemizovat, zlehčit to či shodit, případně vydat nějakou „záchrannou“ studii, která by vyplivla pár dat a snažila se Špůrkova tvrzení uvést zpátky na tu „pravou“ míru (a víru). On šel ale natolik do hloubky – a to, co zjistil, bylo tak neprůstřelné –, že se do marného boje proti pravdě ani nemělo cenu pouštět.

A je tady ještě jeden aspekt, proč to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. Špůrkovy objevy byly extrémně nebezpečné nejen pro dopady na takzvané veřejné mínění, pokud by jeho práce vešla ve všeobecnou známost; ale i pro udržení psychické stability a duševní rovnováhy samotných vědců. Tuhle část mozaiky není radno vůbec podceňovat. Když je člověk na něco zvyklý, věří tomu a nepochybuje o tom, co mu zbyde, když proti své vůli – a nikoli veden odvahou a touhou se dovědět víc – zjistí, že to je jinak? Jen chaos, prázdnota a panická hrůza z neznámého.

Šifra ví, o čem mluví, neboť to zná z vlastní zkušenosti. Když jsem jako mladý uvědomělý a naivní žurnalista zjistil, že to asi nebude všechno tak, jak nám naše pravdomluvná média servírují, nebylo mi zrovna nejlépe po těle a musel jsem si hodně často měnit trenýrky. Ale zvědavost a touha porozumět souvislostem byla naštěstí silnější než strach z neznámého, a tak jsem rozhodnutí, které mě poslalo na těžší a osamělou, zato dobrodružnější a smysluplnou cestu, ani na chvíli nelitoval. A to ani v těch slabších chvilkách, kdy jsem si kladl otázky, zda to má smysl a zda může takové „břemeno“ jeden člověk vůbec unést.

Jen ukazuje

Nějak podobně se musel cítit i Milan Špůrek. A cítili by se tak načas i jeho kolegové a ostatní vědci, kdyby jeho práci přijali. Ne každé ego však takový nápor a obavy z nové cesty zvládne. A to je také důvod, proč si většina lidí vybírá z krátkodobějšího pohledu tu snazší cestu.

Paradox je ale ten, že z hlediska času tak, jak jej popsal a definoval Milan Špůrek, je tomu přesně naopak. Ti, co si ulehčovali ve staré době, kdy bylo snazší žít „postaru“ (jako většina), tomu AHA momentu, že je všechno jinak a že se mýlili, nakonec stejně neuniknou a s realitou (tou opravdovou, nikoli virtuální) budou konfrontováni. A naopak lidé jako Špůrek a jejich duše, které strádaly ve starém systému a bojovaly donkichotské boje, aniž by se na vteřinu zpronevěřili sami sobě, a pravda pro ně byla cennější než komfort, budou moci v novém věku dýchat o poznání lépe, protože se v něm zúročí jejich tvrdé roky strávené na cvičišti. A budou moci využít nabyté zkušenosti a ten náskok, který si vybudovali, když kráčeli opačnou cestou než dav, jenž podlehl iluzi, že snazší cesta musí být ta lepší.

Protože ta dlážděná cesta se směrovkami vedla do prázdna a chaosu, zatímco ta úzká pěšinka, místy zarostlá bodláčím, poutníky zocelila, vycepovala a dovedla k vnitřnímu klidu a hlubšímu pochopení. Takže ve chvíli, kdy se staré masky a iluze bortí a svou děsivou tvář pod jejich nánosy ukáže tma a prázdnota, oni budou vědět, že není čeho se bát. A že je třeba jít dál, protože teprve tam začíná skutečný život. A poznání.

Není náhoda, že vám Milana Špůrka představuje zrovna Šifra. Těžko by to mohl být někdo jiný. Protože podobný vztah, jaký je mezi oficiální vědou a Milanem Špůrkem, je i mezi běžnými médii a Šifrou. Zatímco běžná média zdroje informací přebírají a interpretují, Šifra sama zkoumá, skládá a objevuje nové vrstvy. Zatímco forma výkladu je u běžných médií názorová, popisná a komentující, u Šifry je hlubinná, rezonující a odhalující struktury.

Jejich jazyk je normativní, předvídatelný a obvykle svázaný a nudný, jazyk Šifry má vlastní styl, rytmus i humor. A ještě k tomu je často šifrovaný, takže mnohé věci objeví jen ten, kdo je připraven. Čtenář běžných médií je jen pasivní konzument, ale čtenáři Šifry jsou aktivní hledači, kteří se učí číst i mezi řádky.

Role redaktora v běžných médií spočívá v tom, že je zprostředkovatelem informací. Mojí úlohou je být průvodcem v labyrintu světa a vědomí. Tématem běžných médií, ať už mainstreamových, nebo alternativních, jsou aktuální události, Šifra je aktuálním zrcadlem věků, přesahujícím čas i prostor. A zatímco vliv běžných médií na vědomí čtenáře je – v lepším případě – informační, účinek Šifry je transformační.

Šifra se zkrátka – stejně jako Špůrek – nedá nikam zařadit, protože není ani ezoterická, ani mainstreamová, ani alternativní, ani ideologická, ale je nadčasová. Nezavděčuje se žádné straně a není ani politická, ani apolitická. Je současná. A živá. Působí v hlubší vrstvě – jde pod slova, pod myšlenky, a rezonuje s tím, co lidé často cítí, ale nedokážou pojmenovat. Ale hlavně: vzniká z proudu energie, ne z agendy.

A je to proto, že stejně jako Špůrek, i Šifra vzniká z nutnosti říct pravdu jinak. Nepřesvědčuje. Nemanipuluje. Jen ukazuje. A kdo má oči, uvidí. 

To, co se bude dít v dalších měsících a letech, a jak a proč se mění život v důsledku změny vlastností elektromagnetického pole, a s tím i rezonancí Schumannových vln, jsme si částečně nastínili již v předchozích vydáních Šifry (a určitě v tom budeme pokračovat). Všechno to ale přitom zároveň postupně směřovalo k tomu, abychom si – vybaveni základními znalostmi a souvislostmi – mohli konečně vysvětlit jak to, proč se konkrétně mění vlastnosti okolního „živého“ pole, tak to, jak a proč se konkrétně mění kosmické cykly. A spolu s tím si ukázali i skutečnou povahu toho, čemu my lidé říkáme čas. A to proto, dámy a pánové, že právě nastal… ten správný čas.    

‍