Viděno dnešním pohledem, kdy už je občan zvyklý na to, že je možné v politice úplně všechno a laťka se eustále posouvá (z hlediska rozumu a kvality se snižuje, z hlediska posouvání hranice nemožného zvyšuje), snadno by mohlo zapadnout, že definitivní a rozhodující zlom nastal s nástupem vlády Dluhoslava Sobotky. Ten pán, který nedělal nikdy nic jiného než politiku – a pravděpodobně nic nedělá ani poté, co byla jeho luxusní garáž s názvem ČSSD postupně mazána, až byla v letošních volbách definitivně vymazána z politických map –, se samozřejmě jmenuje Bohuslav. Ale jednak bych zrovna sem Boha vůbec netahal, i když si jinak všechnu slávu jistě zaslouží. A jednak Sobotkova přezdívka, kterou si vysloužil za své nezřízené utrácení a dramatické zvyšování rozpočtových schodků a výdajů, jež povýšil na nový standard, vše shrnuje tak dokonale, že nám ušetří alespoň jeden odstavec vysvětlování.
My už jsme si to v dřívějších Šifrách před pár lety, kde jsme se věnovali podrobněji ekonomice, ukazovali na konkrétních číslech; a raději je ani nebudeme vytahovat znovu. Stačí, když zopakujeme, že rok 2013 byl v tomto ohledu zásadní. A to nejen proto, že politickoekonomický vlak definitivně a prudce zatočil doleva a najel na úplně novou kolej, ale symbolicky i kvůli způsobu, jakým k tomu došlo.
To když do sídla úřadu vlády vtrhlo při zinscenovaném politicky motivovaném zásahu policejní komando a svrhlo – za hlasitého povzbuzování opozice – tehdejší vládu, čímž Česká republika zažila svoji malou barevnou revoluci. Ve skutečnosti spíše barevný puč.
Právě tato ostudná policejní monstrakce, která začala pompézními obviněními z organizovaného zločinu, a skončila několika darovanými kabelkami, odhalením milostného trojúhelníku a nedůstojným honem na tehdejšího premiéra Nečase a jeho pozdější – a nyní již opět bývalou – manželku, přivedla po půlročním působení úřednického kabinetu do Strakovy akademie Sobotkovu vládu, v níž zasedl jako ministr financí jistý Andrej Babiš.
Bylo by snadné – a docela by se to nabízelo – vidět za tím vším jen štědrou socialistickou politiku a gigantické zvyšování státních výdajů či uplácení voličů, o kterém jsme již mnohokrát hovořili. Tak jednoduché to ale není a nebylo by to vůči pánům Sobotkovi a Babišovi úplně fér. Ostatně naše nově definovaná disciplína – vesmírná politologie – se vyznačuje právě tím, že může fungovat jedině tehdy, pokud popis situace probíhá neutrálně, nezaujatě a bez ideologické či emoční příměsi, a zabývá se výhradně analýzou a výkladem faktů, pojmů a souvislostí, nikoli dojmů.
Právě pokud je analýza prováděna z výšky, bez zkreslování ega a zapojování vlastních politických preferencí a přání, tedy s maximálním odstupem a respektem k realitě, liší se tím od tradičně zaujatých „pozemských“ analýz. Vyžaduje to sice vysoký stupeň sebereflexe, disciplíny, sebeovládání i dostatečnou porci vědomí k tomu, aby se člověk nenechal zbytečně unést a vyprovokovat, ale jedině tehdy – při pozorování z výšky a zachycení širšího obrazu a vzorce – se mohou odhalit a vyjevit i souvislosti a poznatky, jež nejsou na první pohled patrné. Neboť právě tyto nenápadné nebo přehlížené „detaily“ a mechanismy jsou pro celkové pochopení nejdůležitější.
Místo střídání přehřátí a ochlazení vznikl trvalý dluhový pohon, v němž už nefunguje přirozená rovnováha. Každá další krize už systém nečistí, ale naopak ho dál zanáší.
Faktem je, že Sobotka, Babiš a po nich i všichni ostatní se stali pouze součástí širší vlny transformace celé evropské a západní politiky, která se postupem času posouvala zleva ještě víc doleva. Od „sociálního“ k „socialistickému“; až na samotný okraj, ze kterého se bohužel brzy – a vlastní vinou – brzy definitivně zřítí.
A oba zmiňovaní politici – a po nich i většina ostatních – jsou toho jen symbolem. To je sice – stejně jako ostatní politiky – nikterak neomlouvá, ale leccos to objasňuje a vysvětluje. Lze to považovat i za jistou polehčující okolnost, neboť lidi zpravidla dělají jen to, co jim systém dovolí a umožní, nebo k čemu je dokonce přímo vede či vybízí.
Udržet v chodu Ten posun, o kterém je řeč, nastal de facto již na začátku nového tisíciletí; a nezpůsobil jej primárně žádný konkrétní politik, ale celozápadní fenomén první fáze takzvané „éry levných peněz“.
Za tímto vynálezem stáli nadnárodní elity, majitelé velkých bank a – zjednodušeně shrnuto – vládci západního světa, kteří tehdy ještě byli zároveň i ředitelé celé zeměkoule. Ano, to byly ty – pro některé krásné, pro jiné méně – časy, kdy o všem rozhodoval Západ v čele s tehdejším hegemonem – Spojenými státy americkými. A když udělali či zavedli něco Američané, díky jejich vůdčí roli a propojení finančního i politického světa se to brzy rozšířilo dál. Platí to jak o ekonomickém systému, tak o kulturních vlivech a všech těch genderismech, rasismu naruby či honech na jinak smýšlející „dezinformátory“ a nepřítele státu. To, že se to teď Američané snaží zakrýt a svádějí všechno na ostatní, zejména Evropany, na tom nic nemění.
Ale zpátky k věci. Západní globalisté totiž dostali výborný nápad – a sice že nejlepší způsob, jak si zajistit trvalou vládu a prosperitu v do té doby nestabilní a cyklicky se z krize do krize přelévající kapitalistické ekonomice, je systematicky zadlužit co nejvíce lidí. A až přijde správný čas, tak je pořádně zkasírovat."
"Ne jenom na chvíli, jako je to obvyklé v rámci střídání krátkých ekonomických cyklů, které bylo až dosud průvodním jevem kapitalistické ekonomiky. Ale natrvalo! Prostě celá nově vzniklá třída trvalých dlužníků by nově financovala celou ekonomiku, a bylo by po starostech.
Šéfové už byli zkrátka unavení – a na jednu stranu se jim nelze divit – z toho, jak složité je řídit ekonomiku a udržet růst a zisky, a k tomu stabilitu finančního systému, když se v tržní ekonomice už více než sto let střídají ty zpropadené cykly. Nejdřív se všechno rozjede, vypadá to krásně, hospodářství roste, lidi nakupují nemovitosti či akcie. Jenže pak se ekonomika přehřeje, bubliny popraskají, ceny klesnou a nastoupí krize. A v krizi se zase všechno, co předtím narostlo, smrskne, a i když „šéfové“ dokážou vydělávat jak při boomu (draze prodávají), tak v krizi (levně nakupují), není to tak lehké uřídit a ukočírovat, jak se může laikům zdát. Protože období krize dolehne vždy nejen na občany (to by jim ani tak nevadilo), ale i na ně a jejich firmy (a taky na celý systém, který musejí udržet v chodu).
Bylo těžší a těžší udržet tento nestabilní model, což se ukázalo i na konci 80. let 20. století při další sérii nejen západních krizí, ale i hospodářských potíží takzvaného východho bloku. Nestabilita obou systémů ohrožovala nejen jednotlivé státy a bloky, ale i celou světovou, jakkoli na dvě části rozdělenou ekonomiku.
Zmínili jsme sice termín hospodářský cyklus, ale ten by sám o sobě nebyl tím hlavním problémem. Nebo možná přesněji řečeno, nebyl by problémem jediným. Dynamiku hospodářského vývoje totiž ovlivňuje "i jeden méně nápadný a akcentovaný cyklus – cyklus finanční. Ten nebyl v začátcích kapitalismu před zhruba půldruhým stoletím tolik patrný, protože má jiný průběh než cyklus hospodářský a projevuje se až po delší době. Jak správně připomíná v jednom ze svých odborných článků i Česká národní banka, sledovat hospodářský cyklus už dávno nestačí.
Zatímco ekonomie rozeznává cyklickou povahu reálné ekonomiky zhruba od 30. let minulého století (a to především vlivem bolestné zkušenosti z Velké hospodářské" "krize, kde se projevil dosti výrazným způsobem), finanční cyklus vchází ve všeobecnější známost až v posledních desetiletích. Protože na rozdíl od hospodářského cyklu není tak nápadný, a tuíž pro něj neexistuje jednotné a jednoznačné měřítko. Takže se může projevit jinak či v jiné chvíli, než by odpovídalo predikcím standardních ekonomických modelů. Není prostě tak snadno „řiditelný“. Nemluvě o tom, že finanční systémy jsou napříč zeměmi různorodé, přestože je mezinárodní ekonomika úzce propojena.
Oddálení
Ačkoli se jeho příčiny a projevy mohou v různých dobách a na různých místech lišit, v odborné literatuře bývá finanční cyklus a jeho vývoj sledován a odhadován pomocí několika základních veličin či jejich kombinací. Nejčastěji jsou to objem úvěrů soukromému nefinančnímu sektoru, ceny nemovitostí a ceny či hodnoty vlastního kapitálu.
U prvního kritéria se sleduje mezera poměru celkového objemu úvěrů k reálnému HDP. Takzvaná mezera označuje odchylku reálných ukazatelů od jejich běžného, rovnovážného stavu. Jde tedy o rozdíl mezi skutečnou hodnotou finančního ukazatele a jeho normální hodnotou, která by odpovídala rovnovážnému stavu ekonomiky. Zjednodušeně, o kolik je ukazatel vychýlený z rovnováhy.
Druhým kritériem jsou ceny nemovitostí, kde se sleduje mezera poměru ceny nemovitostí k příjmu domácností (pricetoincome gap) nebo mezera poměru ceny nemovitostí k nájemnému (pricetorent gap).
A u třetího důležitého kritéria, které se ale tak často nevyužívá, neboť je to složitější a je u něj víc vlivů a šumů, a tak je těžší podle něj cokoli odhadovat, se hodnotí mezery cenových indexů akcií.
Ve srovnání s cyklem hospodářským je finanční cyklus typicky dvakrát až čtyřikrát delší a dosahuje větších amplitud a výkyvů. Tento poznatek platí bez ohledu na to, které z uvedených kritérií pro definici finančního cyklu budeme sledovat. Počítáli se tedy délka hospodářského cyklu mezi čtyřmi až sedmi lety, finanční cyklus trvá přibližně osm až dvacet osm let. S tím, že se dá různými nástroji trochu urychlit či prodloužit, záleží na okolnostech.
Zjednodušeně se dá říct, že zatímco hospodářské cykly se střídají, nahoru, dolů, nahoru, dolů, finanční cyklus má tu zvláštní vlastnost, kterou bychom mohli označit slovem kumulativní.
V podstatě došlo k tomu, že se celá evoluce kapitalismu přehoupla od cyklického k permanentně dluhovému modelu, kde se finanční cyklus stal postupem času „pohlcující“ silou, která už dávno překročila hranice klasických hospodářských výkyvů.
Jinými slovy: Hospodářský cyklus byl přirozený rytmus reálné ekonomiky – výroba, spotřeba, zaměstnanost, nabídka a poptávka. Tenhle cyklus se střídá či střídal v několikaletých periodách a systém se po každé krizi vždy znovu nadechl. Jenže souběžně s tím vznikal i finanční cyklus, který je naproti tomu umělý a má mnohem delší rytmus, který vznikl akumulací úvěrů, dluhů a finančních nástrojů. Každé „pumpnutí“ peněz po krizi sice uhasí bezprostřední požár, ale zároveň zvyšuje celkovou zadluženost a snižuje schopnost systému regenerovat.
A tak po jisté době došlo k tomu, že v momentě, kdy se cykly začaly překrývat – tedy když finanční cyklus přerostl hospodářský a začal ho řídit – přestala být ekonomika cyklická a stala se kumulativně dluhová. Místo střídání přehřátí a ochlazení vznikl trvalý dluhový pohon, v němž už nefunguje přirozená rovnováha. Každá další krize už systém nečistí, ale naopak ho dál zanáší. A ačkoli se podařilo životnost tohoto modelu o několik dekád oddálit, finanční cyklus se od toho hospodářského začal víc a víc vychylovat a oddělovat zhruba v polovině 80. let minulého století.
Tehdy se větší „zadření“ systému podařilo ještě vyřešit tím, že se globalisté rozhodli spojit dohromady západní a východní blok, které oba v tehdejších svých modelech již byly notně dýchavičné a vyčerpané. Ale bylo to jen oddálení toho, co se od té doby ještě párkrát podařilo oddálit. Ale nakonec to muselo dojít až k finálnímu zúčtování, které se právě blíží.
