Někdo by se mohl vyděsit a očekávat, že začnu strašit nějakým gigantickým krachem. Kdepak, nic takového. Šifra jednak v tomhle apokalyptickém černolabuťáctví, prepperském nakupování rýže a skladování zásob ve sklepě osvětleném petrolejovými lampami nejede, protože tvůrčí silou jsou klid a rozvaha, nikoli strach a panika. A jednak nic takového jako krach systému nehrozí, protože Vlastníci už dávno vymysleli, jak dál. To, že to stále nechápou či nechtějí pochopit jejich „poddaní“, je jiná věc.

Vymysleli to dokonce už více než před třemi desítkami let a teď přichází chvíle, kdy začíná být nový kapitalistický model zaváděn do praxe. Jen o tom většina lidí nemá tušení, protože detailně sledují jen ten rozpadající se socialistický, ale nevšímají si trendů, plánů, záměrů a toho, co se chystá a pro co se připravuje půda.

Jde o to, že zprvu nenápadný finanční cyklus s postupem času působil stále větší neplechu. Stal se totiž dominantní a „pohlcující“ silou, která víc a víc začala překrývat a v podstatě řídit cyklus hospodářský. Tím, jak rostl pozvolna a nenápadně, si ho dlouho nevšímali ani ekonomové, natož laická veřejnost.

Vlastníci ale věděli, že mají problém, a to dost velký na to, aby ohrožoval celý globální ekonomický model. Těžko se v něm totiž udržovaly dvě z principu protichůdné síly – neustálý a co největší růst na straně jedné a s ním pohádkové zisky, a stabilita a přirozený vývoj na straně druhé. Lidé mají obvykle tendenci vidět všechno černobíle – tedy že „globalisté“ jsou coby viníci toho všeho jen ti špatní a „občané“ jako jejich oběti ti dobří, ale tak to nefunguje.

Protože Vlastníci možná nejsou žádní lidumilové a jejich motorem jsou peníze a moc, ale rozhodně by si nechtěli nechat zničit to, co tak dlouho a kontinuálně budovali. Ušli od feudalismu a průmyslové revoluce, v jejímž čele rovněž stáli, obrovský kus cesty. A spoustu věcí sice možná kvůli svému predátorskému nastavení nechápou, ale rozhodně to nejsou žádní hlupáci.

Naopak. Jen díky nim tady je vůbec nějaký funkční systém. Nebýt jich a jejich systematické práce v končícím cyklu, kdy lidské vědomí kleslo po rozpadu starého Egypta na konci předchozího cyklu až někam k bodu mrazu, mlátili by se lidé klacky a o nějakých moderních technologiích, průmyslu či bankovních službách by si mohli nechat jen zdát.

Chci tím říct, že to jsou možná darebáci, ale je třeba vidět i druhou stranu mince. A tou je, že jsou to budovatelé a že jsou schopni vůbec nějaký systém řízení společnosti udržet a vytvořit.

Zprvu nenápadný finanční cyklus s postupem času působil stále větší neplechu. Stal se dominantní a „pohlcující“ silou, která začala překrývat a v podstatě řídit cyklus hospodářský.

Je  to  i  díky  tomu,  že  myslí  strategicky a  daleko  dopředu.  Lidé  si  často  myslí,  že jsou „šéfové“ schopni kvůli penězům a moci celý systém položit, ale zapomínají na to, že kdyby se nešlo pořád dopředu, ale systém se zhroutil, smetlo by to nejen lidskou civilizaci, ale i samotné Vlastníky. Kdyby zkrachovalo to, co vytvořili, bylo by jim to, co dosud získali, celkem k ničemu. Jdou sice často na hranu a pro profit jsou schopni udělat ledacos, rozhodně ne ale zničit celé hřiště.

Proto nikdy nevidíme to, že se něco sesype, a až pak se z trosek vynoří něco nového. Tak to bylo možná dřív, než se vlastnické struktury zformovaly, v dobách, kdy různí panovníci a mocné rodiny bojovaly o moc.

Řád a stabilita

Ač se to tak tedy nemusí na první pohled jevit, jedním z důležitých cílů Vlastníků je co nejvyšší stabilita, řád a  konsolidace moci, nikoli chaos a po nás potopa. Různé krize a  díry v  systému tak jsou stresující nejen pro ty, kdo v něm žijí, ale i pro ty, kteří ho konceptuálně řídí a utvářejí. Jak by možná řekl slavný filmový hrdina se specifickými chutěmi, doktor Hannibal Lecter z Mlčení jehňátek: I když nám dochází jídlo, stále máme jeden druhého…

Je to tak i přesto, že systém, který vzniká od 19. století, je dosud nejúspěšnější, nejbytelnější a nejživotaschopnější ve srovnání se všemi ostatními. Počítámeli v  posledních dvou  tisících  letech  naší  židokřesťanské civilizace. Našli bychom v dávné minulosti jistě i lepší „modely“, ale to bychom se museli vrátit po spirále do časů „zapomenuté“ minulosti,  tedy  předdynastického  Egypta či Atlantidy. My se tam postupně v Šifře jistě dostaneme, protože je nesmírně vzrušující a poučná, ale teď na to opravdu není čas. Teď  se  musíme  popasovat  se  současným děním a přechodem do nové doby, a až se v ní trochu lépe zorientujeme a pochopíme "její rytmus i řeč, můžeme objevovat i větší cyklus, který rovněž popsal Milan Špůrek a jehož byly starý Egypt či Atlantida součástí. Ale teď by nám to nijak neprospělo a v hlavách by nám to udělalo zbytečný zmatek. Proud nás teď vede jinudy a je třeba mu naslouchat a respektovat jej, protože Proud – na rozdíl od lidí – vždycky ví, co dělá, neboť zahrnuje a vidí celý obraz, ne jen jeho výřezy a fragmenty.

Po období pádu Egypta či Říma a temných barbarských  časech  se  ze  všech  systémů ukázal jako nejnosnější právě kapitalismus.neřešitelnou, i když to tak až dosud vypadalo. Protože s každým dalším pokusem a změnou můžeme krásně pozorovat, že Vlastníci stejné chyby nikdy neopakují dvakrát, a pokaždé se systém trochu posune dopředu. Něco jako variace na stejné téma v hudbě.

Zpočátku se Vlastníci, jejichž řídícím centrem byl tehdy Západ, zejména Spojené státy a Velká Británie, pokusili „přehřátí“ systému a hrozící kolaps několikrát úspěšně oddálit. A to v sérii několika po sobě následujících tahů.

S úvěrovou expanzí a moderními nástroji jde vše snáze a rychleji. Můžete investovat, budovat železnice, silnice, podniky  S většími možnostmi ale přicházejí větší rizika. Ne proto, že by byl tak úžasný a všichni v něm žili šťastně až do smrti, ale proto, že nejlépe odpovídá predátorské lidské nátuře a mentálnímu nastavení lidí jako druhu.

Pokud by chtěl někdo namítnout, že za komunistů bylo líp – což se v rámci nostalgie a vzpomínek růžovějších, než byla skutečnost, často děje –, pak připomeňme, že socialismus – snad s výjimkou toho Stalinova v Sovětském svazu, ale to je samostatná kapitola, o které si můžeme povědět jindy – je jen poddruh kapitalismu, bez kterého by nikdy nemohl ani vzniknout. A  to jak ten starý, centrálně plánovaný, jaký jsme tu měli my a který mohl 40 let fungovat jen proto, že žil z peněz a nesmírného bohatství první republiky, tak ten nový „bruselský“, který rovněž začal bohatou érou západního kapitalismu.

S úvěrovou expanzí a moderními nástroji jde vše snáze a rychleji. Můžete investovat, budovat železnice, silnice, podniky.... S většími možnostmi ale přicházejí větší rizika.

Jak  Šifra  neustále  opakuje,  socialismus funguje – dočasně – poté, co na to předtím vydělal  kapitalismus.  Po  konci  socialismu musí přijít zase kapitalismus, protože nějak se  ty  rozfofrované  peníze  musejí  vydělat znovu, zpátky. A právě teď je před námi velká renesance kapitalismu poté, co to socialisté přivedli opět na buben.

Řekli jsme si ale, že má v sobě kapitalismus i přes mnoho výhod zabudovány i značné handicapy. A právě finanční cyklus a z něj pramenící nestabilita jsou jeho největší slabinou. Docela důležitou, ale nikoli neřešitelnou, i když to tak až dosud vypadalo. Protože s každým dalším pokusem a změnou můžeme krásně pozorovat, že Vlastníci stejné chyby nikdy neopakují dvakrát, a pokaždé se systém trochu posune dopředu. Něco jako variace na stejné téma v hudbě.

Zpočátku se Vlastníci, jejichž řídícím centrem byl tehdy Západ, zejména Spojené státy a Velká Británie, pokusili „přehřátí“ systému a hrozící kolaps několikrát úspěš-ně oddálit. A to v sérii několika po sobě následujících tahů.

Nejprve přišlo taktické propojení Východu a Západu. To pomohlo oběma stranám. Zadýchávající se západní „tržní“ blok získal nové trhy a hřiště, kde to mohl ještě na chvíli pořádně rozjet; ten východní „plánovaný“ byl již pro změnu natolik vyčerpaný a nefunkční, že i pro něj znamenalo připojení k Západu vítanou vzpruhu a nové dočasné nadechnutí. I přes všechny neduhy, které toto spojení provázelo, můžeme říci, že zatímco západním zemím prodloužilo éru ekonomické prosperity, těm východním jim ji naopak aspoň na čas přineslo.

Ale bylo to v čase, kdy měl kapitalistický obchodní model vlivem kumulujícího se finančního cyklu tak velké potíže, že je sjednocení Západu s Východem nemohlo již úplně zakrýt. Už to zkrátka nebyla taková bezstarostná jízda jako dřív. Naopak, trhliny byly stále patrnější.

Kam se zařadíš?

Bylo by snadné kritizovat Vlastníky, že to způsobili  oni  svými  chybnými  kroky,  ale celé je to trochu složitější. Pokud by se finanční cyklus neprohluboval či nezvyšoval, nepřineslo by to sice tolik rizik, ale zároveň  ani  prudký  růst  životní  úrovně,  který zařídil většině lidí tak vysoký komfort, o kterém se generacím předtím ani nesnilo. Zkrátka stabilita zde šla přímo proti touze vlastníků i obyčejných lidí bohatnout.

Kdyby se nerozmohly různé sofistikované finanční nástroje od úvěrů a hypoték přes akciové  či  dluhopisové  trhy  až  po  „odvážnou“  měnovou  politiku  centrálních  bank, svět by nebyl tam, kde je. A teď to myslím v dobrém, protože když se podíváme kolem sebe, většině lidí se nikdy nežilo lépe. A to si řekněme i při vědomí toho, že lidská nostalgie a psychika má tu zajímavou vlastnost, že na špatné v minulosti zapomíná a barví si to růžověji, a to dobré v přítomnosti naopak bagatelizuje či považuje za samozřejmé, takže si toho nejen neváží, ale často si ještě stěžuje.

Vlastníci i běžní lidé tedy „rostli“, abychom zůstali u ekonomické terminologie, a svět se vyvíjel výrazně rychleji, než by tomu bylo bez kapitalistických  finančních  nástrojů.  Jen  si zkuste představit, jak by to vypadalo, kdyby probíhal jen klasický hospodářský cyklus, ale nebylo možné využívat finanční páku a úvěry, když uvážíme, že jedině vznikem úvěru roste objem nových peněz v ekonomice.

Kdyby byla pořád stejná hromádka peněz, nikam bychom se neposunuli. Jen by se zlaťáky přesouvaly z jedné hromádky na druhou. Lidi by chvíli nakupovali, hospodářství by rostlo, žilo by se líp. Pak by příliš vzrostly ceny, tak by začali šetřit, přišlo by propouštění, vše by zas kleslo a bída přišla na kozáky. A tak pořád dokola, pomaloučku polehoučku. S úvěrovou expanzí a moderními nástroji jde ale všechno mnohem rychleji a snáze. Můžete investovat, vybudovat železnice, silnice, podniky, všechno, co vás napadne. S většími možnostmi ale přicházejí větší rizika a potenciální problémy. Zvlášť když jednou z rozhodujících proměnných, které vstupují do hry, je lidská chamtivost a nenasytnost.

Je těžké odhadnout vlastní  možnosti  a  realisticky  zhodnotit,  co si můžu dovolit a co už je příliš riskantní, když  mohu  a  chci  mít  víc…  Jenže  právě v tom je největší síla (a zároveň slabina) kapitalismu  –  přesně  totiž  kopíruje  povahu člověka a jeho smýšlení. A je na každém jednotlivci, jak se s tím popasuje, do jaké skupiny se zařadí. Jestli do té, které z tohoto nastavení dokáže vytěžit, nebo té, která to všechno zaplatí.

Ano, řeč je o podstatě moderní ekonomiky a finančního systému, kterou je dluh. Ale to bychom trošku předbíhali.

‍