Tím, jak se prohluboval finanční cyklus, který byl, řekněme, daní za rychlý rozvoj, prosperitu a zlepšení životní úrovně většiny lidí, tedy rostla i nerovnováha systému. Na Vlastníky by se dalo určitě dlouho nadávat či kritizovat jejich nenasytnost. Neboť člověk, jehož motorem jsou peníze a z nich pramenící moc a kontrola, nemůže mít již z podstaty nikdy dost. I kdyby měl (skoro) všechno. Dokonce i kdyby mu patřila celá planeta, nebude to stačit, protože jsou přece i jiné planety… Jsouli peníze cílem, ten cíl se nikdy nezmění; jen se v čase neustále posouvá. Z miliard na biliony a z bilionů na triliony.
Tohle ale není vlastnost typická jen pro Vlastníky, nýbrž obecně lidská. Kdybyste na jejich místo dosadili někoho, kdo nemá správně seřazené hodnoty, dopadlo by to podobně. Myslím tím to, kdybyste dosadili v nějakém experimentu na jejich místo běžného občana ze střední třídy. Člověka, který má objektivně vše, co k životu potřebuje, má kde bydlet, co jíst, rodina má dvě nebo tři auta, chatičku k tomu a může si koupit vše, co jim zpříjemní a usnadní život. „Spokojeně“ to ale vypadá jen z dálky, protože ten člověk to má postavené tak, že celý život sedí na hrnci s pokladem (je jedno, jak je velký), a jeho vnitřní uspokojení se řídí dvěma základními pochody.
Pokud z hrnce neubývá nebo do něj přibývá, je to dobré nebo lepší. Jakmile se ale hromádka dlouho nezvětší, nebo se dokonce zmenší, je to zlé či ještě horší. Peníze takovému člověku – a divili byste se, kolik takových lidí je (pokud člověk neví, co sledovat, a o tomto principu neví, není to tak snadné poznat) – neslouží jako nástroj ke zlepšení života. To naopak oni slouží penězům.
Tahle vlastnost má přitom víc variací. Někdo je víc lakomý a sezení na hrnci, hromadění a válení hovniválské kuličky před sebou je pro něj nejvyšší prioritou. Jiný to má trochu posunuté, a i když také miluje plný hrnec, je ochoten z něj něco pustit například v případě, kdy může trumfnout ostatní a ukázat, že on je někdo. Takto spolu lidi soutěží, závidí si a předhánějí se. Když vy inženýrku, tak my doktora. Když vy octavii, tak my superba…
Myslíte, že kdyby se – představme si takový experiment – takový člověk na chvíli navlékl do kůže Vlastníka, že by se choval jinak? Nebo že by měl dost? Jen proto, že by najednou měl řádově mnohem víc?
Věřte, že s tímto vnitřním nastavením nikoli. Jen by byl hrnec výrazně větší, a tak by se o něj i mnohem víc bál. A princip by se nezměnil – zmenšení hrnce by krvavě bolelo, a zvětšování jeho objemu by přinášelo chvilkové uspokojení. Za ním by ale zela obrovská prázdná díra, protože peníze nikoho šťastným a naplněným udělat nemohou. To si lidé jen myslí. Až budu mít milion, budu šťastnější. Aha, tak to je málo. Až jich budu mít deset. Ale i u deseti miliard je to stejné. A protože se zvětšuje i ta propast a pocit prázdnoty za tím vším „bohatstvím“, nedá se z toho vystoupit a člověk dál stráží hrnec a hromadí. Je to nekonečný koloběh, dokud z něj vědomě nevystoupí a nezačne stavět svůj život na jiných hodnotách. A teď nemyslím ty evropské…
Spokojeně vypadá jen z dálky, protože ten člověk to má postavené tak, že celý život sedí na hrnci s pokladem – a je úplně jedno, jak je velký – a třese se, aby z něj neubylo.
Nezdravý vztah k penězům a nerovnováha mezi duchem a hmotou se samozřejmě neprojevuje jen nastavením „plného hrnce“. Podobně nezdravý je i pohon „hamty, hamty, ať mám víc než tamty“. V této rovině se neprojevuje ani tak uspokojení z plného hrnce a nechuti pouštět zlaťáky, ale hlavním nosičem uspokojení je pocit, který vychází ze srovnávání se s ostatními. Tato síla přitom nemusí být vždy pouze destruktivní, neboť má dva různé póly. V některých tradičních kapitalistických zemích, jako jsou Rakousko, Německo nebo Spojené státy americké, hodně lidí žene dopředu touha mít to taky. Když vidí, že se někomu daří nebo dosáhl významného úspěchu, často jej to inspiruje nebo motivuje k tomu, aby přidal a snažil se o něco také.
Takové to „líbí se mi, co má a co dokázal on, a chci to dokázat taky“. Samozřejmě, úplně ideální a zdravý přístup je, pokud touha tvořit, pracovat nebo něco dokázat vychází z vnitřní potřeby či touhy dělat něco správně, protože to člověka těší a dává mu to smysl. Pokud toto má a s tímto pocitem a záměrem se do něčeho pustí, žádné srovnávání s ostatními vůbec nepotřebuje, protož je v souladu se sebou a pohání ho čistě motor, který má uvnitř sebe a který se nikdy nezadře a neunaví. Krásně to v jednom nedávném rozhovoru popsal známý český rybář Jakub Vágner: „Ti nejúspěšnější lidi na této planetě jsou ti, kteří něco milujou. A protože to milujou, tak jsou v tom sakra dobrý. Můžeš mít talent od Pánaboha, na co chceš, ale když to nebudeš milovat a nepůjdeš za tím, tak se ti v tom stejně dařit nebude.“ Nebo tě to dokonce sežere…
„Protože po té cestě narazíš na tolik lidí, kteří ti nepřejí, a na tolik překážek. A jednoho dne si řekneš ,hele, tak já se tu o něco snažím, nějakej talent prej mám, ale kašlu na to a budu radši dělat to, co mi říkají druzí, že bych měl dělat, v pět skončím, jdu domů, otevřu si pivo a budu mít klid‘.“
Ale pořád je i ten konkurenční a soutěživý „kapitalistický“ přístup – někomu se vyrovnat, překonat ho nebo to dělat lépe, něco "dokázat – zdravější než přístupy jiné, protože může člověka i jeho okolí posunout dopředu a přispět k blahobytu či růstu. Jen to nesmí být hlavní motiv, ale spíš takový podpůrný, který dodává více drajvu a posiluje touhu uspět. Takové to zdravé zatnutí „když to dokázali oni, můžu to zvládnout i já“. Navíc to má tu výhodu, že pokud člověk sám pozná, jakou dřinu stojí něco vybudovat nebo dokázat, obvykle si toho mnohem víc váží a lépe zná cenu vlastního času i peněz.
Jinde, obzvláště v tradičně rovnostářštějších zemích, mezi něž patří i země česká, domov můj, se ale srovnávání s druhými častěji projevuje v držení „lajny“ a hlídání, aby z ní někdo příliš nevybočil. Slečna závist tak dotyčného nepřiměje k tomu, aby se víc snažil a pracoval na sobě nebo investoval energii do toho, aby si mohl splnit své sny, ale aby raději přál sousedovi krach nebo smrt jeho koze.
Častá je přitom touha ukázat to ostatním, která nevede ke snaze být lepší a víc pracovat, ale lépe vypadat (to je zdánlivě malý, ale ve skutečnosti zcela zásadní rozdíl). Jinými slovy, mezi „honoraci“ se takoví lidé nedostávají primárně tím, že něco umí nebo něco dokážou, ale tím, že dlouhodobě žijí nad své možnosti a schopnosti, nebo na jejich hraně. A co jim chybí ve výsledcích a schopnostech, dohánějí „imidží“ nebo společenským statusem. A právě ti na změnu systému doplatí nejvíc.
Osmdesát? Málo!
Člověku, který to má uvnitř špatně nastavené, se tedy například zvýší příjem, ale brzy si zvykne. Navíc se mu spolu s tím úměrně zvýší náklady. Znám osobu, která vydělává (zatím) 80 tisíc, ale na konci měsíce jí nic nezbyde. A místo aby se podívala na svoje bezbřehé utrácení, lamentuje, že vydělává málo a že v Německu mají víc. Kdyby ale tato nešťastná osoba měla 150 tisíc, koupí větší dům a větší auto, takže to vyjde nastejno, jako když má „jen“ osmdesát. A bude se jí zdát, že 300 klacků by bylo lepší, protože jedna její známá je úspěšná podnikatelka a vydělá ještě víc. Madam má i manžela, jenž sice vydělává míň, ale když to sečtete, pro čtyřčlennou rodinu je to víc než dost. Jenže dvakrát ročně letí k moři, v zimě na italské či rakouské hory, sousedka si koupila nový gril za 30 tisíc, tak ona musí taky, a nová akrylátová vířivka též něco stojí.
Kdyby přitom nebyla úplná husa (nic proti husám), vyžila by královsky s polovinou (i méně) a čtyřicet či padesát tisíc by si dávala stranou (vydělává tak asi 10 let), našetřila by si na byt v hotovosti. A kdyby takhle přemýšlelo víc lidí, nebyly by tak nemovitosti v Česku v poměru k výdělkům jedny z nejdražších na světě. Jenže to je ta naše mentalita… Místo toho má madam hypotéku na byt a na úvěr si pořídila ještě chatu. A protože se mění ekonomický systém, což ona při svém nastavení nemůže vidět ani chápat, neboť si myslí, že má na svých osmdesát tisíc nárok (a nepřijde jí divné, že má tolik, když dohromady vlastně nic neumí; naopak se jí to zdá málo), a věří, že bude svou „osmdesátku“ vydělávat do konce života, bude již brzy totálně v řiti. (A křičet, ať jí pomůže stát.)
Nezáleží ani tak na výši příjmů, ale na přístupu či finanční gramotnosti „uživatele“. A pochopení fungování systému. A v tom se Vlastníci od „uživatelů“, při vší úctě, dost liší.
Vysoké dluhy už jí prostě zůstanou. Navěky. Navíc je zvyklá na velké životní náklady, ale příjmy po splasknutí všech bublin, které se ve finančním cyklu stihly nejen vytvořit, ale v posledních letech tryskově přifouknout do bezprecedentních rozměrů, výrazně klesnou. Vy, kteří čtete Šifru alespoň od začátku dobu covidové, již tušíte, kam mířím. A je nejvyšší čas si to znovu připomenout…
Ano, chci tím ukázat, že nezáleží ani tak na výši příjmů, ale na přístupu či finanční gramotnosti „uživatele“. A pochopení fungování systému. A v tom se Vlastníci od „uživatelů“, při vší úctě, dost zásadně liší. Zvláště od těch českých, kteří vpluli do pozdní fáze zadrhávajícího se kapitalismu rovnou z tuhé fáze socialismu, takže absolutně nemají tušení, jaká bouda se na ně pečlivě chystá.
Tímto lehkým obloučkem od povahy lidí k nastavení systému se pomalu dostávám zpátky k finančnímu (dluhovému) cyklu. A k vysvětlení, proč jsou na tom Češi nejhůř z celé Evropy a vlastně z celého světa, přestože si myslí, že jsou na tom dobře, či dokonce lépe než mnozí další.
Avšak to je právě ten omyl, který se ještě posílil po covidu a uplynulých „ukrajinských“ letech, a naopak se prohloubil a uhnízdil v českých hlavách víc než kdy dřív. A to se odráží nejen v naší ekonomické, ale též politické a povolební situaci, kde si to můžeme snadno ukázat. Vše totiž souvisí se vším, a až to praskne, bude důležité, abychom tomu rozuměli a ten náraz, který bude skutečně obrovský, ustáli s co největším klidem. A abychom věděli, co dělat a jak se zorientovat ve světě, který nebude jako ten starý. Protože kdo je aspoň trochu připraven, nebude tak strašlivě překvapen.
V první řadě je důležité uvědomit si a pochopit, že ty věci se takto nedějí a neskládají jen tak samy od sebe a proto, že ti první (politici, globalisté, nadnárodní firmy) jsou špatní a druzí dobří, nebo naopak první dobří a druzí špatní. Ale proto, že první vědí, co a proč dělají, a druzí obvykle nikoli. Takže v motivaci a přístupu se Vlastníci od uživatelů možná nijak zásadněji neliší – prostě se snaží ze systému pro sebe vytěžit co nejvíc. Ale jedni pravidla hry znají a ti druzí nikoli.
Linie nového dělení, které proběhne lidskou společností v nové době – tedy, ono už dávno probíhá, přesnější by bylo „až to bude vidět“ –, už nepovede jen mezi rozdělením na bohaté a chudé, jako tomu bylo odnepaměti. I to bude hrát roli, protože se ještě silněji rozevřou mezi bohatými a tím zbytkem, ale nebude to zdaleka to nejdůležitější. Protože ten, kdo něco umí a chce pracovat a dělat věci pořádně, se neztratí v žádné době. Daleko důležitější bude rozdělení na ty, kteří jsou svobodní a kteří svobodní nejsou. Svobodní budou ti, kteří se díky svému přístupu a nastavení dokázali nezadlužit, a tím se vyhnou dluhové pasti. Ti ostatní svobodní nebudou, protože spadnou do dluhového otroctví. A z toho pramení i to třetí, vůbec nejdůležitější dělení: na ty, kteří chápou, a ty, kteří nechápou.
