Ve svém legendárním projevu v Červeném Hrádku to generální tajemník české komunistické strany Milouš Jakeš řekl jasně: „Mnozí lidé si tedy tu demokracii pletou s tím, že oni budou jen těmi kritiky a určovateli, co se má dít v společnosti, a ti druzí že budou to vykonávat, anebo jsou povinni to vykonávat, co oni si přejí. (…) A jsou ale takoví lidé, kteří si myslí, že to je jejich poslání, aby jen tu společnost kritizovali, znepokojovali a požadovali, aby se jednalo podle toho, co oni si přejí. A ne jinak.“ Ale ono není důležité – slovy stejného „klasika“ – jen to „mikro“, ale i to „makro“…
A tak zatímco přirozeným projevem konkurence, motivace a inspirace je pokrok, touha trumfovat a vyrovnat se „společensky“ ostatním přináší mnohé nečekané důsledky. Včetně těch, kterých jsme právě – nebo spíš brzy budeme – ve velkém měřítku svědky.
Ne náhodou jsem začal nový článek projevem skalního komunisty. Z jedné strany to je samozřejmě takové šprýmující odlehčení ne úplně snadného a příjemného tématu. Ovšem také chci ukázat jinou věc. A sice že trumfování a porovnávání se s ostatními není průvodním jevem kapitalismu. Není to tak, že by kapitalismus u lidí vzbuzoval právě tyto vlastnosti, jak se mu někdy rádo podsouvá. Ono je to přesně naopak – kapitalismus tyto vlastnosti nejlépe odráží a reflektuje, a protože je na nich přímo založen a postaven, funguje ze všech systémů, kterými se dá lidstvo řídit, nejstabilněji.
Je to cenný obranný mechanismus národa, který byl pořád mezi mlýnskými kameny. Vyztužený schopnosti proklouznout, vycítit, kudy běží zajíc, a ohřát se tam, kde zrovna svítí.
Kdyby lidi přemýšleli jinak (samozřejmě neházím všechny do jednoho pytle; myslím to, jak lidé fungují v globále, tedy celkově), kapitalismus by nikdy nemohl být efektivní. Protože pokud by občané šetřili, resp. žili jen s tím, co potřebují nebo jim dělá radost, nebyli hamižní a uvnitř byli vyrovnaní, klidní a naplnění, nejlepším systémem by byl naopak… podržte se… komunismus. Každý by uměl a dělal něco jiného; a co by se vytvořilo, to by se rozdělilo mezi lidi rovnoměrně tak, aby každý mohl slušně žít a věnovat se tomu, co přináší radost a užitek nejen jemu, ale i ostatním.
Byla by to úplná paráda. Jen by nesmělo být tolik lidí líných – a to tak, že by sami nedělali nic a jen využívali a zneužívali práce druhých, kteří by museli makat i za ně. Nebo nepřejících. Tím způsobem, že by nebyli nespokojení proto, že mají všechno, co potřebují k životu. Ale proto, že to mají i ostatní, a oni se tak nemohou cítit „nad nimi“. Případně lidí vyčuraných. Takových, kteří by nesnesli, že je dostatek věcí a statků i pro druhé, a vymýšleli by, jak to udělat, aby se na úkor systému obohatili a získali víc pro sebe.
Protože milují velké hrnce, znáte to. Prostě by to s takovým materiálem, jaký je k dispozici, nefungovalo.
Na vlastní kůži
Ostatně my, Češi a Slováci, jsme ti, kteří si to jako jedni z mála mohli vyzkoušet a zažít to doslova na vlastní kůži. A to proto, že jsme měli – formálně – až dosud ten nejrovnostářštější a nejspravedlivější systém, který byl coby nový experiment v rámci globálních řídících procesů dosud na lidech vyzkoušen. Ale není to první a jediný případ, kdy se Češi stali či stanou jakousi sociální laboratoří. Takovým středoevropským testovacím uzlem mezi dvěma póly.
Jak to myslím? Češi mají v kolektivní paměti díky své poloze a obklopení mocnostmi přežívání a přizpůsobení, takže jejich energie je úplně jiná než třeba německá nebo americká. Je nám vlastní jistý „švejkovský“ prvek – ironie, vtip, schopnost přežít i absurdní situaci. To je vlastně cenný obranný mechanismus národa, který byl pořád mezi mlýnskými kameny. Vyztužený schopnosti proklouznout, vycítit, kudy běží zajíc, a ohřát se tam, kde zrovna svítí.
Proto jsme vždy schopni zajít až do krajnosti. Za první světové války jsme zprvu byli na straně prohrávajícího Rakousko-Uherska, ale poté jsme díky předvídavosti a mistrné diplomacii několika osob, a také nasazení legionářů, včas vyjednali přechod na úspěšnější anglofranskou stranu a byli dodatečně zařazeni mezi vítěze.
Totéž se opakovalo i za druhé světové války, kdy jsme po celou dobu byli jednou velkou nacistickou zbrojovkou. Ale pár dní před koncem války, když už bylo jasné, jak to celé dopadne, jsme udělali povstání. Avšak například i díky legionáři z první války, generálu Ludvíku Svobodovi, který po obsazení Československa Německem prchl nejprve ilegálně do Polska a poté do Sovětského svazu, kde postupně zformoval vojenskou jednotku s názvem Východní skupina čs. Armády, jsme se zase octli částečně na druhé straně. Generál Svoboda se totiž se svými kolegy po boku SSSR zapojil především do Karpatskodukelské operace a hrdinných bojů kolem Dukelského průsmyku a města Dukla. I to mohlo přispět k tomu, že bylo Československo nejprve zachováno (nebylo součástí fronty), a poté zařazeno mezi vítěze druhé světové války.
A v rámci dohod vítězných mocností začleněno do východního bloku, takže stejně tak věrně, jako po první světové sloužilo Západu, přeorientovalo se vlivem okolností na Východ. A rozhodně to nebylo ani poprvé, ani naposledy…
Všimněte si, že tato taktika nebývá u Čechů vidět jen během válek, ale nonstop, bez přerušení. A to jak v časech zvichřených, tak v dobách klidu a míru, kdy to jen není tolik vidět. Vždycky totiž až do poslední chvíle držíme kurz, byť by byl jakýkoli. Ve válkách i v míru. Třeba v devětaosmdesátém roce už všude bylo hotovo; a teprve když bylo jasné, že komunismus končí, spustili jsme „revoluci“ i my. Byla to spíš taková „postrevoluce“, ve které se svrhávalo něco, co samo skončilo. Z dnešního pohledu, když už navíc víme, že to bylo jen domluvené předání moci a změna globálního ekonomického i geopolitického uspořádání, to může působit až bizarně a komicky, ale Češi prostě jedou na jistotu, protože je to život naučil.
Co je na tom všem ale úplně nejsměšnější, je skutečnost, jak ti největší komunisti, přitakávači a příslušníci tehdejších elit (a je jedno, zda křídlo „tvrdých“ komunistů, nebo mocensky neúspěšné a za kratší provaz tahající křídlo komunistů „měkkých“, reformních, takzvaných osmašedesátník), kteří jsou páteří dnešního „demokratického“ režimu, dodnes hlasitě bojují proti komunismu. Více než čtvrtstoletí poté, co skončil. Stejně tak to dělá mnoho běžných občanů, kteří tehdy mlčeli, ale teď jsou hrdinové.
Vsadil bych všechny hodnoty pana prezidenta Pavla na to, že až se rozpadne Evropská unie – a nebude to tak dlouho trvat –, budou příštích dvacet let ti stejní lidé, kteří u nás dneska horlivě zavádějí a brání eurosocialismus – a jsou tak zásadově protiruští –, bojovat proti Bruselu a podlézat Rusku a Číně…
Je to evolučně dané tím, že většina Čechů jede podle stále stejného podvědomého vzorce. Drží se do poslední chvíle starého a neriskují ani z procenta to, že by přeběhli dřív, než je změna jistá, nejlépe schválená a ohlášená v televizi. Takže i teď, když už se celý svět pomalu připravuje na novou éru, tedy konec postamerického, resp. postzápadního kolonialistického kapitalismu a začátek multipolárního kapitalismu ruskočínského pod taktovkou zemí BRICS, my stále s plným nasazením šíříme rozpadající se západní a bruselské hodnoty. A naše elity tak budou nejspíš činit opět do chvíle, dokud se to neotočí celé kompletně a nezazní to aspoň v rozhlase. Pak, až se zase přimkneme na „správnou“ stranu, se staneme největšími bojovníky proti dekadentnímu Západu a zločinné Unii, která nás ke všem těm ošklivým věcem nutila. Ale my, my jsme s tím nikdy nesouhlasili a vždycky jsme byli proti.
Z jedné strany může tohle přebíhání ze strany na stranu působit jako vychytralost, vyčuranost či nedostatek odvahy. Ale právě proto zmiňuji i příklady legionářů či generála Svobody, aby bylo vidět, že je to spíše „přežívací“ inteligence a důmyslná strate-gie. Ač, pravda, někdy trochu „přepálená“.
Faktem totiž je, že Češi vždycky přežili tím, že nešli do přímého střetu, ale v přípa-dě změn se „přeladili“ na novou vlnu. Když chtěli zkrátka s vlky býti, museli s nimi výti. A někdy holt vyli hlasitěji a snaživěji než samotní vlci…
Nestabilní loajalita
Je to proto, že malý stát s takovou polo-hou, tedy na hranici velkých mocností, má tendenci přežít díky flexibilitě. Nebo ještě jinak: protože nemá moc sil na to, aby si stavěl pevné ideologické postoje, je pružný a musí improvizovat.
To ale vytváří pravý opak, jakousi fluid-ní, nestabilní loajalitu. A tak se v dobách velkých zlomů řada aktérů „přepne“ až ve chvíli, kdy je jasné, kdo vyhraje. Nejedná se vždy o zbabělost; často jde o racionální kalkul, šance zachovat komunitu a zdroje. Ale samozřejmě že jsou vidět i zbabělci či různí teflonoví politici, kteří jednoho dne nadšeně bojují po boku SSSR proti NATO, aby druhý den – již ve vedení NATO – chtěli vojensky táhnout na Rusa. Někteří to dokonce mohou dotáhnout až na Hrad, kde je stejně hodnotově pružná část obyvatelstva vzývá jako morální majáky.
Výše zmíněné historické příklady z let 1918, 1945 či 1989 proto nejsou žádná ano-málie nebo vzácná shoda okolností, ale strategie přežití v praxi. A jelikož často doslova nevíme, čí jsme, nezbývá než se tomu zasmát. Tento „švejkovský instinkt“ používá humor a ironii jako obranu. My neumíme (a nechceme) ideologicky umírat za cokoli – máme raději vtip, přežití a plnou spíž.
Činíme raději praktická řešení, protoževždy upřednostňujeme pragmatismus před ideologií. Dogma pro nás není. A i ideologic-ké zapálení, které vidíme u současných stát-ních elit, je jenom hrané a předstírané. Protože když to sype, uděláme ze sebe klidně kašpary. Nebo třeba nejhrdinněji bojujeme proti Rusku až do posledního… Ukrajince.
Tento náš „švejkovský instinkt“ používá humor a ironii jako obranu. My neumíme (a nechceme) ideologicky umírat za cokoli – máme raději vtip, přežití a plnou spíž.
A když se objeví nový proud, většina lidí si z něj vytáhne to, co je užitečné a výhodné, a zbytek nechá být. Vyznáváme rovněž kult přizpůsobivosti a dovednost „proklouznout“ mezi pravidly. Sem patří všechna ta měkká korupce, dohody i obcházení, což z nás dělá zároveň jakousi světovou tes-tovací laboratoř.
Neustálé přizpůsobování se, kdy Česko vydrží všecko a udělá cokoli, aby přežilo a mělo se dobře a byl klid, s sebou totiž přináší i další významné a poněkud přehlížené a podceňované aspekty. Toto unikátní nastavení je totiž i jedním z důvodů, proč se v naší zemi tolik věcí úspěšně „testuje“. Ano, testuje. Když chtějí „šéfové“ vědět, co ještě mohou vyzkoušet, a co už je moc, Češi jsou tím nejlepším lakmusovým papírkem. Protože takové prostředí dokáže extrémy nejen zrcadlit, ale i vstřebávat. Naše země tak není pouhým obětním beránkem toho, co bylo, a co teprve bude, ale je to jakási diagnostická stanice dějin.
