Už to, že máme zkušenost s oběma natolik odlišnými systémy, je de facto světový unikát, který jinde nenajdete. Přestože nebyl komunismus nebo pokus o něj zaveden jenom u nás, v podstatě nikde na světě neměla socialistická ekonomika tak tuhou a rigidní podobu. A to do té míry, že u nás bylo absolutně zrušeno soukromé vlastnictví a veškerá výroba a obchod byly plánovány centrálně shora. Byl to prostě v rámci konceptuálního řízení mimořádný extrém, který se navíc z dlouhodobého hlediska a v této podobě hrubě neosvědčil. Touto cestou se proto již nikde jinde nepokračovalo a pokračovat ani nikdy nebude. Tato zkušenost ale přinesla, pravda, jiné důležité poznatky.
Po čtyřiceti letech nás pak totiž připojili k jinému, volnotržnímu systému. A to se pochopitelně někde muselo projevit. Protože – opět – nikde jinde se vlivy obou systémů nepropojily a neslily dohromady tak jako u nás. Logicky, protože nikde jinde nebyly stejné podmínky a zkušenosti. A když se na propojení obou systémů a toho, jak to u nás vlastně proběhlo a probíhá, podíváme trochu blíž, začne to celé dávat úplně jiný smysl. Stejně jako pochopíme třeba to, proč dopadly letošní volby tak, jak dopadly…
Komunismus byl, jak jsme již připomněli, v Česku (a na Slovensku) zaveden bez jakéhokoli soukromého vlastnictví. S výjimkou běžných věcí osobní potřeby, chat pro vlastní rekreaci (nikoli pronájem) či rodinných domů. Ani tam to ale nebylo jisté, protože stát si vyhrazoval možnost zasahovat do vlastnických práv, včetně jejich z(a)bavení. Jinými slovy, když soudruzi chtěli, mohli dům zabavit či jeho vlastnění zkomplikovat nebo znemožnit. Ale i kdyby to neudělali a zájemce o dům politicky či jinak nevyčníval z řady a nebyl nijak „závadným“ občanem, zbývalo vyřešit jiný důležitý rébus, oproti kterému bylo „držení lajny“ tím nejmenším problémem. Otázka zněla: Jak to ufinancovat a postavit? Jednak chyběl klasický trh s nemovitostmi, a jednak nebyly rozvinuté standardní bankovní služby. Nemluvě o stavebnictví.
Zatímco v kapitalismu si movitější lidé mohou vydělat libovolné množství peněz podnikáním či kvalifikovanou, na trhu vysoce oceňovanou činností, nebo si vzít celkem snadno úvěr, majíli dostatečné příjmy, v tuhém socialismu bylo získání potřebných prostředků ještě obtížnější disciplínou.
V některých případech bylo možné požádat o příspěvek od národního výboru nebo půjčku od České státní spořitelny, ale mělo to několik úskalí. Aby člověk půjčku dostal, musel být spořádaný socialistický občan bez kádrových a jiných škraloupů. A i kdyby ji dostal, pak vyvstala otázka, z čeho ji splatit. Například půjčka na výstavbu mohla ve druhé poloviny 70. let 20. století dosáhnout výše 200 tisíc korun a maximální doba splatnosti byla 30 let při úrokové sazbě 2,7 %. To platilo pro individuální stavbu, při skupinové výstavbě domků byla sazba nižší, takže mohla stavět třeba obec. Ale zase, nebyl svobodný trh, a nebylo lehké se k takové nemovitosti dostat, mírně řečeno. Jak politicky, tak prakticky.
Když nás po 40 letech připojili zase k jinému systému, někde se to muselo projevit. Nikde jinde se totiž vlivy obou systémů nepropojily a neslily dohromady tak jako u nás.
Průměrná mzda v roce 1977 činila například v civilním sektoru národního hospodářství 2462 Kčs. Tedy jednak žádná láce, a jednak nedostatek příležitostí ke koupi (stavbě) a výdělku – to není dobrá kombinace. Navíc aby bylo jasné, kdo je pánem situace, stát určoval i to, jak má výsledný rodinný dům vypadat.
Takže kdo měl největší šanci to dokázat a postavit dům? Ten, kdo byl buď zasloužilý člen strany či socialistické společnosti, nebo pobíral vyšší průměrnou mzdu. Ideálně obojí. Například horníci byli sice lépe placeni než ostatní, ale platili za to svým zdravím. Často pak vyšší mzda souvisela s politickou uvědomělostí, například u důstojníků lidově demokratické armády. Třetí způsob, jak vydělat a kreativně zvýšit své příjmy, byl neoficiální. Vtipně to ukazuje kultovní scénka z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. „Vidíte to? Plný kapsy úplatků! A každýmu jsem to tady na tý točně říkal. Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš. A neposlech‘…“
Nejlépe (nebo nejhůře, záleží, z jaké to vezmete strany) na tom po této stránce byli ti, kteří přicházeli do styku s cizinci, anebo se zbožím. Číšníci, recepční nebo taxikáři mohli – a také tak zhusta činili – od cizinců pokoutně odkupovat cizí měny, takzvané valuty, a zahraniční peníze potom v bance měnili za tuzexové poukázky, kterým se říkalo bony. No a ty pak za (pro sebe) výhodný kurz přeprodávali Čechům, kteří by se k bonům, a tím i kvalitnějšímu zboží, jež bylo dostupné pouze v obchodech Tuzex, neměli možnost dostat.
Možnost zvýšit své standardně nízké příjmy v šedé zóně měli také ti, kteří měli přístup ke zboží, kterého nebylo dostatek, nebo se lišila jeho kvalita. Přístup k takzvanému podpultovému zboží měli například zelináři nebo řezníci, a ten využívali k vlastnímu obohacování. Nemohli si vydělat víc tím, že vedou kvalitní obchod, protože všichni byli zaměstnanci s určenou mzdou, takže opravdový byznys dělali „pod pultem“. Na jedné straně za úplatky finančního, ale i nefinančního rázu dokázali zájemci prodat lepší maso, hezčí ovoce (nebo aspoň nějaké ovoce), a na straně druhé to uměli udělat tak, aby běžné zákazníky mohli šidit a lepší zboží jim zbylo pro ty správné lidi. Nemuselo se za lepší přístup platit vždy penězi. Zájemce mohl pracovat zase v jiném zajímavém od-" "větví, a tak donesl něco nedostatkového i on, případně něco pro prodavače udělal nebo mu zajistil výhodu v nějakém pořadníku.
Přivydělat si tedy mohli také ti, kteří byli – jako všichni ostatní – státní zaměstnanci, ale po pracovní době nebo někteří šikovně i během ní obráželi takzvané melouchy či fušky. Tedy vykonávali soukromě nějakou řemeslnou službu či živnost, i když se to vlastně nesmělo. A tak si po práci, o víkendech a ti otrlejší i v pracovní době, a nezřídka s nářadím či využitím zázemí zaměstnavatele, tedy státu, či „vypůjčením“ materiálu vydělali výrazně větší peníze než v zaměstnání. A díky pružnosti a rychlosti bylo daleko výhodnější se pro zákazníka takto domluvit bokem než jít oficiální „státní“ cestou, a to i proto, že by to trvalo mnohem dále a nebyla by zaručena taková kvalita a flexibilita, jako když dělal melouchář „na sebe“.
Bylo to všechno způsobeno absencí volného trhu a tím, že výroba se plánovala centrálně, ale to skoro nikdy neodpovídalo tomu, co zrovna lidi chtěli nebo potřebovali. A jelikož poptávka po oblíbeném zboží vysoce přesahovala nabídku, jinak to ani fungovat nemohlo. A tak se systém úplatků a protislužeb rozšířil prakticky do všech odvětví a napříč většinou povolání, protože jinak to prostě nešlo.
Ale i kdyby už člověk peníze sehnal nebo dostal půjčku, těžké bylo dům i postavit.
V Československu byla fakticky jediná stavební firma – Československé stavební závody, rozdělené do zhruba stovky poboček. Výstavba ale kvůli špatné organizace a tomu, že všechny soukromé stavební firmy byly znárodněny a začleněny do jedné celostátní firmy, dosti vázla a často chyběli lidi i materiál. A tak bylo lepší stavět svépomocí a největší výhodu měl ten, kdo byl šikovný, dobře se orientoval v síti známostí a neformálních protislužeb a uměl si v podstatě na černém trhu obstarat materiál nebo řemeslníky sám. Jinak by nikdy nic nepostavil.
Skoro zadarmo
Ještě horší ale byla bytová situace, neboť vlastnit byt nebylo možné a pořídit jej vůbec žádným způsobem. Jedinou cestou k jeho užívání bylo získání dekretu, a na ten byly pořadníky, jejichž přidělování měla svá pravidla i „pravidla“. Větší šanci na přidělení dekretu na byt měli samozřejmě aktivní soudruzi, mladé rodiny s dětmi nebo manželské páry pracující v některém z důležitých či protežovaných odvětví ekonomiky. No a nejvíc pomoct se tomu samozřejmě dalo tradičním „jáchymovostrojovým“ způsobem. Protože ten, kdo získal dekret na státní byt, měl vyhráno, neboť nájem nebo spíš náklady na užívání bytu se platily podle vyhlášky z roku 1964 za metr čtvereční bytové plochy 2 koruny a 50 haléřů.
Sedmdesátimetrový třípokojový byt tak vyšel měsíčně na pouhých 175 tehdejších československých korun, což bylo i při nízkých mzdách a poměrem k nim vysokým cenám běžného zboží naprosté terno. Když uživatel bytu nezlobil a neprotivil se socialistickému řádu, tak i když mu byt formálně nepatřil, bylo to podobné, jako kdyby skutečným vlastníkem byl a někdo mu dal byt vlastně zadarmo. Možnost získání takového bytu bylo také významným benefitem při náboru do klíčových státních podniků, které sháněly zaměstnance a lákaly za podpis víceleté pracovní smlouvy na přidělení podnikového bytu.
Bytové výstavbě za komunismu výrazně napomohla i stavební bytová družstva. Tam byl princip trochu jiný. Nejprve se zaplatila takzvaná akontace, a pak se platilo nájemné, které bylo fakticky splátkou úvěru, za který bytové družstvo byt postavilo. Stavební bytová družstva totiž financovala výstavbu právě ze získaných členských vkladů, v kombinaci se státním příspěvkem a zvýhodněným úvěrem od Československé státní banky. Ani tento byt nebylo možné prodat, neboť jeho vlastníkem bylo družstvo. Ale bylo možné postoupit uživatelské právo jinému členovi družstva, a za přenechání takového podílu se rovněž platily vysoké úplatky či se zuřivě měnilo a přesouvalo jako ve filmu Kulový blesk.
Pro toho, kdo se takového bytu dočkal, to bylo něco jako výhra v loterii. I přes rozsáhlou výstavbu ale bylo obtížné se k bytu dostat. Odtud zřejmě pramení ta česká světově unikátní touha po vlastnictví nemovitosti a neustále omílaná mantra, že je nedostatek bytů. A taky představa, že nemovitost je jediná „jistota“, která se přenesla i do českého kapitalismu, kde ale platí úplně jiná pravidla.
Nejprve se zaplatila takzvaná akontace, a pak se platilo nájemné, které bylo fakticky splátkou úvěru, za který bytové družstvo byt postavilo.
Nebojte, nepíšu to proto, abych tehdejší dobu srovnával s dneškem, nebo abych jednu etapu haněl a druhou upřednostňoval. Záměrem je ukázat, že zvyk je železná košile, a co se v „mládí“ (jedné době) naučíš, ve „stáří“ (jiné době) jako když najdeš. A že českou podobu kapitalismu ovlivnily a ovlivňují víc než co jiného nevědomé vzorce, které se rozvinuly právě během historického experimentu v dobách tuhého socialismu.
Šifra není a nikdy nebyla ideologický časopis. Jen pozorný pozorovatel a svědek času, který ukazuje skryté souvislosti a hybné síly, jež vycházejí nejen z hluboké minulosti, ale zásadním způsobem ovlivňují také přítomnost, a tím formují i celou naši budoucnost. A abychom podložili slova činy, tak si hned ukážeme jak.
