Dvojí dědictví

Co se stane, když se u zdánlivě stejné hry náhle změní pravidla?

To, co se snažím jemně naznačit, je skutečnost, že se u nás oba systémy nakonec fakticky spojily v jeden hybridní – jakýsi kapitalismus s komunistickým myšlením, kde se z kapitalismu vyzobávají jeho výhody, ale nechce se nám převzít individuální zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, což je typické pro komunismus.

Než se temperamentnější čtenáři začnou rozčilovat,  že  to  není  pravda,  nechť  mě s  dovolením  nechají  nejdříve  vysvětlit,  jak to myslím a co tím chci ukázat. Není to nic špatného ani odsuzujícího – je to přirozený a pochopitelný důsledek naší historické zkušenosti. Který ovšem přináší další důsledky, a ty je potřeba vidět a pochopit, nechceme-li v nové době skončit na „poražené“ straně. Něco jako když právníci říkají, že neznalost zákona neomlouvá…

Jak již bylo zmíněno v článku Umění přežít (na str. 36), pokoušeli se vždy Češi maximálně přizpůsobit situaci, ale zároveň z ní co nejvíce vytěžit. A tak si v minulém systému zvykli, že za všechno nese odpovědnost stát, nikoli oni sami, a snažili se toho využít. Přizpůsobili tomu svůj pracovní přístup i vztah ke státnímu majetku, kde na jedné straně všichni vlastnili všechno, ale na druhé straně kvůli neefektivnímu centrálnímu plánování byl pořád něčeho nedostatek. A tak se to shánělo, kde a jak se dalo. Na jedné straně se tedy mohlo různě plýtvat, šidit a čachrovat, na straně druhé se ale rozvinul černý trh, kde se dalo sehnat mnohem víc a lepších věcí. Takže se utvářely nelegální kapitalistické vazby uprostřed brutálně rovnostářského systému, při kterých se Češi naučili nejen obchodovat, ale také obcházet zákony a rozvíjet šedou ekonomiku. A je to paradox, ale právě ta paralelní ekonomika dokázala udržet systém v chodu výrazně delší dobu, než by bylo možné bez ní.

Všechny tyto dovednosti, ale i slabiny se natolik vžily a prostoupily do všech vrstev společnosti, že se potom přenesly i do nového systému. Nebylo to tedy tak, že se změnil systém, a tím se změnili i lidé – ale přesně naopak. Lidé, kteří se naučili perfektně obcházet  systém  a  vpluli  do  nového,  začali přetvářet podle svých návyků i systém nový. Neboli  přenesli  si  do  něj  své  staré  vzorce chování. S tím dobrým i špatným, co k tomu patří. Země, která prožila „rovnost“, ale ve skutečnosti žila z neoficiálních obchodů, má dodnes šedou ekonomiku v DNA. Ne náhodou jsme se zrovna my stali jakousi prádelnou peněz z celého světa, Západu i Východu; a  v  nové ekonomice budeme díky tomuto mixu v kombinaci s ideální polohou ve středu Evropy novým Švýcarskem.

I kvůli schopnosti Čechů prolomit jakýkoli předpis či pravidla, kterou si vypěstovali za minulého režimu, jsme ideálním místem, kde se mohou testovat různé trendy či novinky.

A to i proto, že se Švýcaři, kteří zbohatli  a  světovým  finančním  centrem  se  stali díky ukradenému nacistickému zlatu a neprůstřelnému bankovním tajemství, se před několika lety změnou legislativy této rozhodující konkurenční výhody pod tlakem EU zbavili a jejich privátní banky začaly „spolupracovat“. Češi, kteří mají své vlastní zákony, jež dovedou bravurně obcházet, a navíc mají stabilní a nezávislou měnu a obrovsky silné banky, které dlouhodobě financují své „matky“ v zahraničí, jsou pro tyto účely nové globalizace vhodnějším materiálem.

Staré a nové

Dalo by se to značit jako jakési dvojí dědictví, které se zrcadlilo jak ve starém režimu, tak později v tom novém.

V komunismu byla zavedena oficiální rovnost, ale neoficiálně probíhala tvrdá soutěž. A úspěch se měřil tím, co kdo dokázal sehnat nad běžný rámec na černém trhu, přes známosti či obálky. A kdo dokázal oloupat nejvíc perníčku ze státní chaloupky. To vytvořilo silnou kulturu obcházení oficiálních pravidel praktickými kanály. Tuto zkušenost systém „přenesl“ i do tržního hospodářství. Stačí se podívat, jak probíhají třeba státní zakázky. V nejnovější kauze pražské motolské  nemocnice,  kde  korupční  síť  naprášil nějaký bývalý člen, který z ní vypadl nebo se mu zdálo, že jsou úplatky již příliš vysoké, to bylo popsáno velice barvitě – i díky běžné praxi zveřejňování policejních spisů v  médiích  a  nepřiznanému  propojení  policajtů s novináři, což je vydáváno za investigativní žurnalistiku. Bez obálek se u nás zkrátka daleko nedostanete, pokud chcete mít co do činění se státem či veřejným sektorem.

I kvůli schopnosti Čechů prolomit jakýkoli předpis či pravidla, kterou si vypěstovali za minulého  režimu,  jsme  ideálním  místem, kde  mohou  nadnárodní  skupiny  testovat různé trendy, novinky či technologie. Když to Čech neprolomí, je to bezpečné. A když to přijme za své, mohlo by se to chytit i jinde. Jen se vždy chvíli počká, jak to pojmou Češi, a pak se to podle reakcí může různě poštelovat či doladit. A hlavně sledovat spotřebitelské chování, protože jsme – díky naší komunistické zkušenosti ve své unikátní podobě – oproti zbytku světa výrazně „napřed“.

Zní to trochu jako paradox, ale je to myšleno v rámci sociálního inženýrství a pokusné laboratoře. Všimněte si, že to, co jsme zažili my dříve, se pomalu vrátilo v podobě Evropské unie. Jen ne v tak extrémní podobě. Proto jsme obzvláště v ekonomické oblasti jakýsi lakmusový papírek, co je možné ještě zavést a kam je možné některé věci posunout. A naopak, pokud to neprojde v Česku, musejí se hledat jiné cesty.

Když to říkám takto abstraktně a teoreticky, mohli bychom se v tom snadno ztratit a tápat, co tím chtěl básník vlastně říci. Aplikujme tedy to, co bylo řečeno, konkrétněji a v praktické rovině.

Půl století centrálního řízení, státní garance a absence soukromého vlastnictví vytvořily v lidech pocit, že o peníze se postará „někdo jiný“. Úspory neměly takovou váhu jako v kapitalismu, o cenách rozhodoval plán, platy byly vesměs stejné, dluhy neexistovaly. (Přesněji, vnitřní dluh na infrastruktuře či zastaralých technologiích nebyl vidět a byl kolektivní.) Lidé se naučili neuvažovat v delším časovém horizontu – nejdůležitější bylo jen to, co mám nebo mohu mít či ukořistit dnes.

Po 1989 přišel prudký přechod na kapitalismus bez přechodového kurzu. Ze dne na den byl každý „investor“ a „spotřebitel“. Pocit zabezpečení zmizel, ale myšlenkový model zůstal. Většině lidí ale chybí to mezivědomí o hodnotě peněz.

Touha vlastnit

Během těch 40 let se vytvořila psychologie „neviditelné rovnosti“, která vyústila ve fetiš vlastnění. Po éře rovnostářství, kde se tvrdě soupeřilo o každou výhodu, každé pěkné džíny nebo videorekordér navíc, se lidé snaží dokázat, že nejsou „všichni stejní“. Proto ta nutkavá soutěživost v konzumu – auta, byty, značky, dovolené. A všechno to dávat na odiv. Další věc – kvůli nedostatku peněz a moderních serepetiček ve staré době se to kvůli skoku do nového prostředí zhouplo do opačného extrému. Například digitální bezkontaktní platby, ve kterých patří Češi k absolutní světové špičce („pípnu a jdu“), přinesly iluzorní pocit volnosti a svobody.

Ve skutečnosti je to ten vůbec nejefektivnější nástroj kontroly a sledování vzorců chování, kdy ví vrchnost o každém rohlíku, který si kdo koupil, a podle toho může přesně analyzovat situaci a plánovat další kroky. Jsou to v podstatě nejrychlejší data o chování obyvatel v reálném čase. Banky a fintech firmy podle toho získávají ideální dataset pro modelování úvěrových produktů. Proto se u nás testují často i úplné novinky – jsme příliš malá země, aby to ohrozilo globální trh, a zákaznicky specifická, takže to má velkou výpovědní hodnotu. Češi jsou navíc technologicky zvědaví a „hackersky“ vynalézaví. A tak co funguje u nás, funguje pak skoro všude jinde – a proto jsme výbornou „beta verzí“ a zmenšenou simulací globálního trhu.

Například bezkontaktní platby Češi přijali s nekritickým nadšením, protože milují pohodlí a neviditelnost – žádné účtenky, žádná konfrontace s penězi, jen pípnutí. Kontokorent nekontokorent. Bezkontaktní platby ale představují i bezkontaktní vztah k realitě. Všechno je snadné, dokud to jednoho dne nepřestane pípat.

K tomu si připočtěte až obsesivní touhu po „vlastním“ bydlení, jejíž příčiny jsme si nastínili v předchozím článku Kulový blesk. Touha  po  vlastním  představuje  pro  Čechy iluzi jistoty. Přesně tak – nikoli jistotu, ale její iluzi.

V kombinaci s traumatem komunistického kolektivismu, kde bylo bydlení sice levné, ale značně nejisté, lidé nechtějí bydlet v něčem, co není formálně „jejich“ (ve skutečnosti bydlí většina Čechů díky hypotékám v domech a bytech, které patří nikoli papírově, ale fakticky bance). Chtějí vlastnit, a mít tedy pod kontrolou; ovšem kvůli tomu přehlížejí všechny další okolnosti. Například podmínky  hypoteční  smlouvy,  cenu  nemovitostí nebo finanční cyklus. K tomu se podrobněji dostaneme za chvíli, protože právě to je pro pochopení celé hry klíčové.

Jelikož v zadlužené zemi s relativně nižšími  mzdami  a  (díky  nákupním  zvykům obsesivně   souvisejícím   s   komunistickou zkušeností „kup teď a kup co nejvíc“) vysokými cenami to znamená dluh na celý život. Z toho vyplývá jeden až absurdně velký paradox. Nejvíce „nezávislá“ země s největším podílem vlastnictví nemovitostí má nejvíc obrovskými  částkami  zadlužených  rodin. My nevěříme nikomu, tak musíme držet klíče v ruce – i za cenu řetězu.

Například Němci a Rakušané, kteří mají historicky silnější instituce, důvěru ve stát a etablovaný nájemní model, nepotřebují vlastnit, aby měli jistotu nebo její iluzi. A tak jsou paradoxně mnohem svobodnější. Ti, co jsou bohatší, tam vlastní nemovitost, kterou si postaví nebo koupí rovnou, případně na hypotéku, díky níž si bohatší lidé, zejména podnikatelé, mohou snížit daňový základ.

Ostatně hypotéka je původně finanční produkt právě pro bohaté, neboť maže kola ekonomiky. Motivuje bohaté, aby si vzali úvěr, a tím vzniknou v ekonomice nové peníze, které míří do oběhu; a zároveň leží na účtech jejich úspory, na které nemusí sahat. A protože je to výhodné pro celé hospodářství, i pro stát, který se pak díky více penězům v oběhu může těšit vyššímu ekonomickému růstu, rád nabídne daňovou úlevu, neboť takto ve výsledku vydělá mnohem víc. Jenže u nás se to zvrhlo tak, že má hypotéku skoro každý.

Jako na začátku nového tisíciletí v USA ji mají i lidé, kteří by ji vůbec být neměli. A přesto, že jsme viděli, co se tenkrát v Americe stalo, nejen že jsme se nepoučili, ale vběhli jsme bankéřům přímo do pasti. Dobrovolně a s nadšením, které se již brzy promění ve zděšení, protože většina lidí to pochopí až ve chvíli, kdy už bude pozdě. A tím se krásným spirálovitým, doslova

„špůrkovským“  obloukem  dostáváme  ke zcela  zásadní  tezi.  Kdybychom  dnes  měli na Západě normální kapitalismus, jako byl ještě na začátku 90. let 20. století, po tolika letech by si na něj Češi zřejmě zvykli a jejich staré vzorce by se časem upravily podle něj. Prostě by pochopili nejen jeho výhody, ale i značná úskalí. Jenomže se stalo něco úplně jiného, z pohledu Čechů zcela paradoxního, až možná švejkovskocimrmanovského.

Vždyť přesně ve chvíli, kdy u nás začal Václav Klaus zavádět kapitalismus, i se všemi neduhy, které do něj komunismem přetvořená společnost vnesla, tak místo abychom na konci 90. let a začátku nového tisíciletí pokračovali dál západním směrem, Západ se zrovna kvůli finančnímu cyklu a problémům Vlastníků s jeho projevy a důsledky začal přiklánět k socialismu. Ne sice tomu extrémnímu, jaký jsme tu měli předtím my, ale modernizovanému a upravenému, hybridně střiženému na půdorysu kapitalismu.

Jinými slovy, na novém hřišti se začala hrát podobná hra, kterou už Češi zdánlivě znali. Ovšem nikdo jim neřekl, že se změnila pravidla. A to byl problém…

‍

Dvojí dědictví

Co se stane, když se u zdánlivě stejné hry náhle změní pravidla?

To, co se snažím jemně naznačit, je skutečnost, že se u nás oba systémy nakonec fakticky spojily v jeden hybridní – jakýsi kapitalismus s komunistickým myšlením, kde se z kapitalismu vyzobávají jeho výhody, ale nechce se nám převzít individuální zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, což je typické pro komunismus.

Než se temperamentnější čtenáři začnou rozčilovat,  že  to  není  pravda,  nechť  mě s  dovolením  nechají  nejdříve  vysvětlit,  jak to myslím a co tím chci ukázat. Není to nic špatného ani odsuzujícího – je to přirozený a pochopitelný důsledek naší historické zkušenosti. Který ovšem přináší další důsledky, a ty je potřeba vidět a pochopit, nechceme-li v nové době skončit na „poražené“ straně. Něco jako když právníci říkají, že neznalost zákona neomlouvá…

Jak již bylo zmíněno v článku Umění přežít (na str. 36), pokoušeli se vždy Češi maximálně přizpůsobit situaci, ale zároveň z ní co nejvíce vytěžit. A tak si v minulém systému zvykli, že za všechno nese odpovědnost stát, nikoli oni sami, a snažili se toho využít. Přizpůsobili tomu svůj pracovní přístup i vztah ke státnímu majetku, kde na jedné straně všichni vlastnili všechno, ale na druhé straně kvůli neefektivnímu centrálnímu plánování byl pořád něčeho nedostatek. A tak se to shánělo, kde a jak se dalo. Na jedné straně se tedy mohlo různě plýtvat, šidit a čachrovat, na straně druhé se ale rozvinul černý trh, kde se dalo sehnat mnohem víc a lepších věcí. Takže se utvářely nelegální kapitalistické vazby uprostřed brutálně rovnostářského systému, při kterých se Češi naučili nejen obchodovat, ale také obcházet zákony a rozvíjet šedou ekonomiku. A je to paradox, ale právě ta paralelní ekonomika dokázala udržet systém v chodu výrazně delší dobu, než by bylo možné bez ní.

Všechny tyto dovednosti, ale i slabiny se natolik vžily a prostoupily do všech vrstev společnosti, že se potom přenesly i do nového systému. Nebylo to tedy tak, že se změnil systém, a tím se změnili i lidé – ale přesně naopak. Lidé, kteří se naučili perfektně obcházet  systém  a  vpluli  do  nového,  začali přetvářet podle svých návyků i systém nový. Neboli  přenesli  si  do  něj  své  staré  vzorce chování. S tím dobrým i špatným, co k tomu patří. Země, která prožila „rovnost“, ale ve skutečnosti žila z neoficiálních obchodů, má dodnes šedou ekonomiku v DNA. Ne náhodou jsme se zrovna my stali jakousi prádelnou peněz z celého světa, Západu i Východu; a  v  nové ekonomice budeme díky tomuto mixu v kombinaci s ideální polohou ve středu Evropy novým Švýcarskem.

I kvůli schopnosti Čechů prolomit jakýkoli předpis či pravidla, kterou si vypěstovali za minulého režimu, jsme ideálním místem, kde se mohou testovat různé trendy či novinky.

A to i proto, že se Švýcaři, kteří zbohatli  a  světovým  finančním  centrem  se  stali díky ukradenému nacistickému zlatu a neprůstřelnému bankovním tajemství, se před několika lety změnou legislativy této rozhodující konkurenční výhody pod tlakem EU zbavili a jejich privátní banky začaly „spolupracovat“. Češi, kteří mají své vlastní zákony, jež dovedou bravurně obcházet, a navíc mají stabilní a nezávislou měnu a obrovsky silné banky, které dlouhodobě financují své „matky“ v zahraničí, jsou pro tyto účely nové globalizace vhodnějším materiálem.

Staré a nové

Dalo by se to značit jako jakési dvojí dědictví, které se zrcadlilo jak ve starém režimu, tak později v tom novém.

V komunismu byla zavedena oficiální rovnost, ale neoficiálně probíhala tvrdá soutěž. A úspěch se měřil tím, co kdo dokázal sehnat nad běžný rámec na černém trhu, přes známosti či obálky. A kdo dokázal oloupat nejvíc perníčku ze státní chaloupky. To vytvořilo silnou kulturu obcházení oficiálních pravidel praktickými kanály. Tuto zkušenost systém „přenesl“ i do tržního hospodářství. Stačí se podívat, jak probíhají třeba státní zakázky. V nejnovější kauze pražské motolské  nemocnice,  kde  korupční  síť  naprášil nějaký bývalý člen, který z ní vypadl nebo se mu zdálo, že jsou úplatky již příliš vysoké, to bylo popsáno velice barvitě – i díky běžné praxi zveřejňování policejních spisů v  médiích  a  nepřiznanému  propojení  policajtů s novináři, což je vydáváno za investigativní žurnalistiku. Bez obálek se u nás zkrátka daleko nedostanete, pokud chcete mít co do činění se státem či veřejným sektorem.

I kvůli schopnosti Čechů prolomit jakýkoli předpis či pravidla, kterou si vypěstovali za minulého  režimu,  jsme  ideálním  místem, kde  mohou  nadnárodní  skupiny  testovat různé trendy, novinky či technologie. Když to Čech neprolomí, je to bezpečné. A když to přijme za své, mohlo by se to chytit i jinde. Jen se vždy chvíli počká, jak to pojmou Češi, a pak se to podle reakcí může různě poštelovat či doladit. A hlavně sledovat spotřebitelské chování, protože jsme – díky naší komunistické zkušenosti ve své unikátní podobě – oproti zbytku světa výrazně „napřed“.

Zní to trochu jako paradox, ale je to myšleno v rámci sociálního inženýrství a pokusné laboratoře. Všimněte si, že to, co jsme zažili my dříve, se pomalu vrátilo v podobě Evropské unie. Jen ne v tak extrémní podobě. Proto jsme obzvláště v ekonomické oblasti jakýsi lakmusový papírek, co je možné ještě zavést a kam je možné některé věci posunout. A naopak, pokud to neprojde v Česku, musejí se hledat jiné cesty.

Když to říkám takto abstraktně a teoreticky, mohli bychom se v tom snadno ztratit a tápat, co tím chtěl básník vlastně říci. Aplikujme tedy to, co bylo řečeno, konkrétněji a v praktické rovině.

Půl století centrálního řízení, státní garance a absence soukromého vlastnictví vytvořily v lidech pocit, že o peníze se postará „někdo jiný“. Úspory neměly takovou váhu jako v kapitalismu, o cenách rozhodoval plán, platy byly vesměs stejné, dluhy neexistovaly. (Přesněji, vnitřní dluh na infrastruktuře či zastaralých technologiích nebyl vidět a byl kolektivní.) Lidé se naučili neuvažovat v delším časovém horizontu – nejdůležitější bylo jen to, co mám nebo mohu mít či ukořistit dnes.

Po 1989 přišel prudký přechod na kapitalismus bez přechodového kurzu. Ze dne na den byl každý „investor“ a „spotřebitel“. Pocit zabezpečení zmizel, ale myšlenkový model zůstal. Většině lidí ale chybí to mezivědomí o hodnotě peněz.

Touha vlastnit

Během těch 40 let se vytvořila psychologie „neviditelné rovnosti“, která vyústila ve fetiš vlastnění. Po éře rovnostářství, kde se tvrdě soupeřilo o každou výhodu, každé pěkné džíny nebo videorekordér navíc, se lidé snaží dokázat, že nejsou „všichni stejní“. Proto ta nutkavá soutěživost v konzumu – auta, byty, značky, dovolené. A všechno to dávat na odiv. Další věc – kvůli nedostatku peněz a moderních serepetiček ve staré době se to kvůli skoku do nového prostředí zhouplo do opačného extrému. Například digitální bezkontaktní platby, ve kterých patří Češi k absolutní světové špičce („pípnu a jdu“), přinesly iluzorní pocit volnosti a svobody.

Ve skutečnosti je to ten vůbec nejefektivnější nástroj kontroly a sledování vzorců chování, kdy ví vrchnost o každém rohlíku, který si kdo koupil, a podle toho může přesně analyzovat situaci a plánovat další kroky. Jsou to v podstatě nejrychlejší data o chování obyvatel v reálném čase. Banky a fintech firmy podle toho získávají ideální dataset pro modelování úvěrových produktů. Proto se u nás testují často i úplné novinky – jsme příliš malá země, aby to ohrozilo globální trh, a zákaznicky specifická, takže to má velkou výpovědní hodnotu. Češi jsou navíc technologicky zvědaví a „hackersky“ vynalézaví. A tak co funguje u nás, funguje pak skoro všude jinde – a proto jsme výbornou „beta verzí“ a zmenšenou simulací globálního trhu.

Například bezkontaktní platby Češi přijali s nekritickým nadšením, protože milují pohodlí a neviditelnost – žádné účtenky, žádná konfrontace s penězi, jen pípnutí. Kontokorent nekontokorent. Bezkontaktní platby ale představují i bezkontaktní vztah k realitě. Všechno je snadné, dokud to jednoho dne nepřestane pípat.

K tomu si připočtěte až obsesivní touhu po „vlastním“ bydlení, jejíž příčiny jsme si nastínili v předchozím článku Kulový blesk. Touha  po  vlastním  představuje  pro  Čechy iluzi jistoty. Přesně tak – nikoli jistotu, ale její iluzi.

V kombinaci s traumatem komunistického kolektivismu, kde bylo bydlení sice levné, ale značně nejisté, lidé nechtějí bydlet v něčem, co není formálně „jejich“ (ve skutečnosti bydlí většina Čechů díky hypotékám v domech a bytech, které patří nikoli papírově, ale fakticky bance). Chtějí vlastnit, a mít tedy pod kontrolou; ovšem kvůli tomu přehlížejí všechny další okolnosti. Například podmínky  hypoteční  smlouvy,  cenu  nemovitostí nebo finanční cyklus. K tomu se podrobněji dostaneme za chvíli, protože právě to je pro pochopení celé hry klíčové.

Jelikož v zadlužené zemi s relativně nižšími  mzdami  a  (díky  nákupním  zvykům obsesivně   souvisejícím   s   komunistickou zkušeností „kup teď a kup co nejvíc“) vysokými cenami to znamená dluh na celý život. Z toho vyplývá jeden až absurdně velký paradox. Nejvíce „nezávislá“ země s největším podílem vlastnictví nemovitostí má nejvíc obrovskými  částkami  zadlužených  rodin. My nevěříme nikomu, tak musíme držet klíče v ruce – i za cenu řetězu.

Například Němci a Rakušané, kteří mají historicky silnější instituce, důvěru ve stát a etablovaný nájemní model, nepotřebují vlastnit, aby měli jistotu nebo její iluzi. A tak jsou paradoxně mnohem svobodnější. Ti, co jsou bohatší, tam vlastní nemovitost, kterou si postaví nebo koupí rovnou, případně na hypotéku, díky níž si bohatší lidé, zejména podnikatelé, mohou snížit daňový základ.

Ostatně hypotéka je původně finanční produkt právě pro bohaté, neboť maže kola ekonomiky. Motivuje bohaté, aby si vzali úvěr, a tím vzniknou v ekonomice nové peníze, které míří do oběhu; a zároveň leží na účtech jejich úspory, na které nemusí sahat. A protože je to výhodné pro celé hospodářství, i pro stát, který se pak díky více penězům v oběhu může těšit vyššímu ekonomickému růstu, rád nabídne daňovou úlevu, neboť takto ve výsledku vydělá mnohem víc. Jenže u nás se to zvrhlo tak, že má hypotéku skoro každý.

Jako na začátku nového tisíciletí v USA ji mají i lidé, kteří by ji vůbec být neměli. A přesto, že jsme viděli, co se tenkrát v Americe stalo, nejen že jsme se nepoučili, ale vběhli jsme bankéřům přímo do pasti. Dobrovolně a s nadšením, které se již brzy promění ve zděšení, protože většina lidí to pochopí až ve chvíli, kdy už bude pozdě. A tím se krásným spirálovitým, doslova

„špůrkovským“  obloukem  dostáváme  ke zcela  zásadní  tezi.  Kdybychom  dnes  měli na Západě normální kapitalismus, jako byl ještě na začátku 90. let 20. století, po tolika letech by si na něj Češi zřejmě zvykli a jejich staré vzorce by se časem upravily podle něj. Prostě by pochopili nejen jeho výhody, ale i značná úskalí. Jenomže se stalo něco úplně jiného, z pohledu Čechů zcela paradoxního, až možná švejkovskocimrmanovského.

Vždyť přesně ve chvíli, kdy u nás začal Václav Klaus zavádět kapitalismus, i se všemi neduhy, které do něj komunismem přetvořená společnost vnesla, tak místo abychom na konci 90. let a začátku nového tisíciletí pokračovali dál západním směrem, Západ se zrovna kvůli finančnímu cyklu a problémům Vlastníků s jeho projevy a důsledky začal přiklánět k socialismu. Ne sice tomu extrémnímu, jaký jsme tu měli předtím my, ale modernizovanému a upravenému, hybridně střiženému na půdorysu kapitalismu.

Jinými slovy, na novém hřišti se začala hrát podobná hra, kterou už Češi zdánlivě znali. Ovšem nikdo jim neřekl, že se změnila pravidla. A to byl problém…

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

Dvojí dědictví

To, co se snažím jemně naznačit, je skutečnost, že se u nás oba systémy nakonec fakticky spojily v jeden hybridní – jakýsi kapitalismus s komunistickým myšlením, kde se z kapitalismu vyzobávají jeho výhody, ale nechce se nám převzít individuální zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, což je typické pro komunismus.

Než se temperamentnější čtenáři začnou rozčilovat,  že  to  není  pravda,  nechť  mě s  dovolením  nechají  nejdříve  vysvětlit,  jak to myslím a co tím chci ukázat. Není to nic špatného ani odsuzujícího – je to přirozený a pochopitelný důsledek naší historické zkušenosti. Který ovšem přináší další důsledky, a ty je potřeba vidět a pochopit, nechceme-li v nové době skončit na „poražené“ straně. Něco jako když právníci říkají, že neznalost zákona neomlouvá…

Jak již bylo zmíněno v článku Umění přežít (na str. 36), pokoušeli se vždy Češi maximálně přizpůsobit situaci, ale zároveň z ní co nejvíce vytěžit. A tak si v minulém systému zvykli, že za všechno nese odpovědnost stát, nikoli oni sami, a snažili se toho využít. Přizpůsobili tomu svůj pracovní přístup i vztah ke státnímu majetku, kde na jedné straně všichni vlastnili všechno, ale na druhé straně kvůli neefektivnímu centrálnímu plánování byl pořád něčeho nedostatek. A tak se to shánělo, kde a jak se dalo. Na jedné straně se tedy mohlo různě plýtvat, šidit a čachrovat, na straně druhé se ale rozvinul černý trh, kde se dalo sehnat mnohem víc a lepších věcí. Takže se utvářely nelegální kapitalistické vazby uprostřed brutálně rovnostářského systému, při kterých se Češi naučili nejen obchodovat, ale také obcházet zákony a rozvíjet šedou ekonomiku. A je to paradox, ale právě ta paralelní ekonomika dokázala udržet systém v chodu výrazně delší dobu, než by bylo možné bez ní.

Všechny tyto dovednosti, ale i slabiny se natolik vžily a prostoupily do všech vrstev společnosti, že se potom přenesly i do nového systému. Nebylo to tedy tak, že se změnil systém, a tím se změnili i lidé – ale přesně naopak. Lidé, kteří se naučili perfektně obcházet  systém  a  vpluli  do  nového,  začali přetvářet podle svých návyků i systém nový. Neboli  přenesli  si  do  něj  své  staré  vzorce chování. S tím dobrým i špatným, co k tomu patří. Země, která prožila „rovnost“, ale ve skutečnosti žila z neoficiálních obchodů, má dodnes šedou ekonomiku v DNA. Ne náhodou jsme se zrovna my stali jakousi prádelnou peněz z celého světa, Západu i Východu; a  v  nové ekonomice budeme díky tomuto mixu v kombinaci s ideální polohou ve středu Evropy novým Švýcarskem.

I kvůli schopnosti Čechů prolomit jakýkoli předpis či pravidla, kterou si vypěstovali za minulého režimu, jsme ideálním místem, kde se mohou testovat různé trendy či novinky.

A to i proto, že se Švýcaři, kteří zbohatli  a  světovým  finančním  centrem  se  stali díky ukradenému nacistickému zlatu a neprůstřelnému bankovním tajemství, se před několika lety změnou legislativy této rozhodující konkurenční výhody pod tlakem EU zbavili a jejich privátní banky začaly „spolupracovat“. Češi, kteří mají své vlastní zákony, jež dovedou bravurně obcházet, a navíc mají stabilní a nezávislou měnu a obrovsky silné banky, které dlouhodobě financují své „matky“ v zahraničí, jsou pro tyto účely nové globalizace vhodnějším materiálem.

Staré a nové

Dalo by se to značit jako jakési dvojí dědictví, které se zrcadlilo jak ve starém režimu, tak později v tom novém.

V komunismu byla zavedena oficiální rovnost, ale neoficiálně probíhala tvrdá soutěž. A úspěch se měřil tím, co kdo dokázal sehnat nad běžný rámec na černém trhu, přes známosti či obálky. A kdo dokázal oloupat nejvíc perníčku ze státní chaloupky. To vytvořilo silnou kulturu obcházení oficiálních pravidel praktickými kanály. Tuto zkušenost systém „přenesl“ i do tržního hospodářství. Stačí se podívat, jak probíhají třeba státní zakázky. V nejnovější kauze pražské motolské  nemocnice,  kde  korupční  síť  naprášil nějaký bývalý člen, který z ní vypadl nebo se mu zdálo, že jsou úplatky již příliš vysoké, to bylo popsáno velice barvitě – i díky běžné praxi zveřejňování policejních spisů v  médiích  a  nepřiznanému  propojení  policajtů s novináři, což je vydáváno za investigativní žurnalistiku. Bez obálek se u nás zkrátka daleko nedostanete, pokud chcete mít co do činění se státem či veřejným sektorem.

I kvůli schopnosti Čechů prolomit jakýkoli předpis či pravidla, kterou si vypěstovali za minulého  režimu,  jsme  ideálním  místem, kde  mohou  nadnárodní  skupiny  testovat různé trendy, novinky či technologie. Když to Čech neprolomí, je to bezpečné. A když to přijme za své, mohlo by se to chytit i jinde. Jen se vždy chvíli počká, jak to pojmou Češi, a pak se to podle reakcí může různě poštelovat či doladit. A hlavně sledovat spotřebitelské chování, protože jsme – díky naší komunistické zkušenosti ve své unikátní podobě – oproti zbytku světa výrazně „napřed“.

Zní to trochu jako paradox, ale je to myšleno v rámci sociálního inženýrství a pokusné laboratoře. Všimněte si, že to, co jsme zažili my dříve, se pomalu vrátilo v podobě Evropské unie. Jen ne v tak extrémní podobě. Proto jsme obzvláště v ekonomické oblasti jakýsi lakmusový papírek, co je možné ještě zavést a kam je možné některé věci posunout. A naopak, pokud to neprojde v Česku, musejí se hledat jiné cesty.

Když to říkám takto abstraktně a teoreticky, mohli bychom se v tom snadno ztratit a tápat, co tím chtěl básník vlastně říci. Aplikujme tedy to, co bylo řečeno, konkrétněji a v praktické rovině.

Půl století centrálního řízení, státní garance a absence soukromého vlastnictví vytvořily v lidech pocit, že o peníze se postará „někdo jiný“. Úspory neměly takovou váhu jako v kapitalismu, o cenách rozhodoval plán, platy byly vesměs stejné, dluhy neexistovaly. (Přesněji, vnitřní dluh na infrastruktuře či zastaralých technologiích nebyl vidět a byl kolektivní.) Lidé se naučili neuvažovat v delším časovém horizontu – nejdůležitější bylo jen to, co mám nebo mohu mít či ukořistit dnes.

Po 1989 přišel prudký přechod na kapitalismus bez přechodového kurzu. Ze dne na den byl každý „investor“ a „spotřebitel“. Pocit zabezpečení zmizel, ale myšlenkový model zůstal. Většině lidí ale chybí to mezivědomí o hodnotě peněz.

Touha vlastnit

Během těch 40 let se vytvořila psychologie „neviditelné rovnosti“, která vyústila ve fetiš vlastnění. Po éře rovnostářství, kde se tvrdě soupeřilo o každou výhodu, každé pěkné džíny nebo videorekordér navíc, se lidé snaží dokázat, že nejsou „všichni stejní“. Proto ta nutkavá soutěživost v konzumu – auta, byty, značky, dovolené. A všechno to dávat na odiv. Další věc – kvůli nedostatku peněz a moderních serepetiček ve staré době se to kvůli skoku do nového prostředí zhouplo do opačného extrému. Například digitální bezkontaktní platby, ve kterých patří Češi k absolutní světové špičce („pípnu a jdu“), přinesly iluzorní pocit volnosti a svobody.

Ve skutečnosti je to ten vůbec nejefektivnější nástroj kontroly a sledování vzorců chování, kdy ví vrchnost o každém rohlíku, který si kdo koupil, a podle toho může přesně analyzovat situaci a plánovat další kroky. Jsou to v podstatě nejrychlejší data o chování obyvatel v reálném čase. Banky a fintech firmy podle toho získávají ideální dataset pro modelování úvěrových produktů. Proto se u nás testují často i úplné novinky – jsme příliš malá země, aby to ohrozilo globální trh, a zákaznicky specifická, takže to má velkou výpovědní hodnotu. Češi jsou navíc technologicky zvědaví a „hackersky“ vynalézaví. A tak co funguje u nás, funguje pak skoro všude jinde – a proto jsme výbornou „beta verzí“ a zmenšenou simulací globálního trhu.

Například bezkontaktní platby Češi přijali s nekritickým nadšením, protože milují pohodlí a neviditelnost – žádné účtenky, žádná konfrontace s penězi, jen pípnutí. Kontokorent nekontokorent. Bezkontaktní platby ale představují i bezkontaktní vztah k realitě. Všechno je snadné, dokud to jednoho dne nepřestane pípat.

K tomu si připočtěte až obsesivní touhu po „vlastním“ bydlení, jejíž příčiny jsme si nastínili v předchozím článku Kulový blesk. Touha  po  vlastním  představuje  pro  Čechy iluzi jistoty. Přesně tak – nikoli jistotu, ale její iluzi.

V kombinaci s traumatem komunistického kolektivismu, kde bylo bydlení sice levné, ale značně nejisté, lidé nechtějí bydlet v něčem, co není formálně „jejich“ (ve skutečnosti bydlí většina Čechů díky hypotékám v domech a bytech, které patří nikoli papírově, ale fakticky bance). Chtějí vlastnit, a mít tedy pod kontrolou; ovšem kvůli tomu přehlížejí všechny další okolnosti. Například podmínky  hypoteční  smlouvy,  cenu  nemovitostí nebo finanční cyklus. K tomu se podrobněji dostaneme za chvíli, protože právě to je pro pochopení celé hry klíčové.

Jelikož v zadlužené zemi s relativně nižšími  mzdami  a  (díky  nákupním  zvykům obsesivně   souvisejícím   s   komunistickou zkušeností „kup teď a kup co nejvíc“) vysokými cenami to znamená dluh na celý život. Z toho vyplývá jeden až absurdně velký paradox. Nejvíce „nezávislá“ země s největším podílem vlastnictví nemovitostí má nejvíc obrovskými  částkami  zadlužených  rodin. My nevěříme nikomu, tak musíme držet klíče v ruce – i za cenu řetězu.

Například Němci a Rakušané, kteří mají historicky silnější instituce, důvěru ve stát a etablovaný nájemní model, nepotřebují vlastnit, aby měli jistotu nebo její iluzi. A tak jsou paradoxně mnohem svobodnější. Ti, co jsou bohatší, tam vlastní nemovitost, kterou si postaví nebo koupí rovnou, případně na hypotéku, díky níž si bohatší lidé, zejména podnikatelé, mohou snížit daňový základ.

Ostatně hypotéka je původně finanční produkt právě pro bohaté, neboť maže kola ekonomiky. Motivuje bohaté, aby si vzali úvěr, a tím vzniknou v ekonomice nové peníze, které míří do oběhu; a zároveň leží na účtech jejich úspory, na které nemusí sahat. A protože je to výhodné pro celé hospodářství, i pro stát, který se pak díky více penězům v oběhu může těšit vyššímu ekonomickému růstu, rád nabídne daňovou úlevu, neboť takto ve výsledku vydělá mnohem víc. Jenže u nás se to zvrhlo tak, že má hypotéku skoro každý.

Jako na začátku nového tisíciletí v USA ji mají i lidé, kteří by ji vůbec být neměli. A přesto, že jsme viděli, co se tenkrát v Americe stalo, nejen že jsme se nepoučili, ale vběhli jsme bankéřům přímo do pasti. Dobrovolně a s nadšením, které se již brzy promění ve zděšení, protože většina lidí to pochopí až ve chvíli, kdy už bude pozdě. A tím se krásným spirálovitým, doslova

„špůrkovským“  obloukem  dostáváme  ke zcela  zásadní  tezi.  Kdybychom  dnes  měli na Západě normální kapitalismus, jako byl ještě na začátku 90. let 20. století, po tolika letech by si na něj Češi zřejmě zvykli a jejich staré vzorce by se časem upravily podle něj. Prostě by pochopili nejen jeho výhody, ale i značná úskalí. Jenomže se stalo něco úplně jiného, z pohledu Čechů zcela paradoxního, až možná švejkovskocimrmanovského.

Vždyť přesně ve chvíli, kdy u nás začal Václav Klaus zavádět kapitalismus, i se všemi neduhy, které do něj komunismem přetvořená společnost vnesla, tak místo abychom na konci 90. let a začátku nového tisíciletí pokračovali dál západním směrem, Západ se zrovna kvůli finančnímu cyklu a problémům Vlastníků s jeho projevy a důsledky začal přiklánět k socialismu. Ne sice tomu extrémnímu, jaký jsme tu měli předtím my, ale modernizovanému a upravenému, hybridně střiženému na půdorysu kapitalismu.

Jinými slovy, na novém hřišti se začala hrát podobná hra, kterou už Češi zdánlivě znali. Ovšem nikdo jim neřekl, že se změnila pravidla. A to byl problém…

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Zprávy

Z jiného světa

To, co se snažím jemně naznačit, je skutečnost, že se u nás oba systémy nakonec fakticky spojily v jeden hybridní – jakýsi kapitalismus s komunistickým myšlením, kde se z kapitalismu vyzobávají jeho výhody, ale nechce se nám převzít individuální zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, což je typické pro komunismus.

Než se temperamentnější čtenáři začnou rozčilovat,  že  to  není  pravda,  nechť  mě s  dovolením  nechají  nejdříve  vysvětlit,  jak to myslím a co tím chci ukázat. Není to nic špatného ani odsuzujícího – je to přirozený a pochopitelný důsledek naší historické zkušenosti. Který ovšem přináší další důsledky, a ty je potřeba vidět a pochopit, nechceme-li v nové době skončit na „poražené“ straně. Něco jako když právníci říkají, že neznalost zákona neomlouvá…

Jak již bylo zmíněno v článku Umění přežít (na str. 36), pokoušeli se vždy Češi maximálně přizpůsobit situaci, ale zároveň z ní co nejvíce vytěžit. A tak si v minulém systému zvykli, že za všechno nese odpovědnost stát, nikoli oni sami, a snažili se toho využít. Přizpůsobili tomu svůj pracovní přístup i vztah ke státnímu majetku, kde na jedné straně všichni vlastnili všechno, ale na druhé straně kvůli neefektivnímu centrálnímu plánování byl pořád něčeho nedostatek. A tak se to shánělo, kde a jak se dalo. Na jedné straně se tedy mohlo různě plýtvat, šidit a čachrovat, na straně druhé se ale rozvinul černý trh, kde se dalo sehnat mnohem víc a lepších věcí. Takže se utvářely nelegální kapitalistické vazby uprostřed brutálně rovnostářského systému, při kterých se Češi naučili nejen obchodovat, ale také obcházet zákony a rozvíjet šedou ekonomiku. A je to paradox, ale právě ta paralelní ekonomika dokázala udržet systém v chodu výrazně delší dobu, než by bylo možné bez ní.

Všechny tyto dovednosti, ale i slabiny se natolik vžily a prostoupily do všech vrstev společnosti, že se potom přenesly i do nového systému. Nebylo to tedy tak, že se změnil systém, a tím se změnili i lidé – ale přesně naopak. Lidé, kteří se naučili perfektně obcházet  systém  a  vpluli  do  nového,  začali přetvářet podle svých návyků i systém nový. Neboli  přenesli  si  do  něj  své  staré  vzorce chování. S tím dobrým i špatným, co k tomu patří. Země, která prožila „rovnost“, ale ve skutečnosti žila z neoficiálních obchodů, má dodnes šedou ekonomiku v DNA. Ne náhodou jsme se zrovna my stali jakousi prádelnou peněz z celého světa, Západu i Východu; a  v  nové ekonomice budeme díky tomuto mixu v kombinaci s ideální polohou ve středu Evropy novým Švýcarskem.

I kvůli schopnosti Čechů prolomit jakýkoli předpis či pravidla, kterou si vypěstovali za minulého režimu, jsme ideálním místem, kde se mohou testovat různé trendy či novinky.

A to i proto, že se Švýcaři, kteří zbohatli  a  světovým  finančním  centrem  se  stali díky ukradenému nacistickému zlatu a neprůstřelnému bankovním tajemství, se před několika lety změnou legislativy této rozhodující konkurenční výhody pod tlakem EU zbavili a jejich privátní banky začaly „spolupracovat“. Češi, kteří mají své vlastní zákony, jež dovedou bravurně obcházet, a navíc mají stabilní a nezávislou měnu a obrovsky silné banky, které dlouhodobě financují své „matky“ v zahraničí, jsou pro tyto účely nové globalizace vhodnějším materiálem.

Staré a nové

Dalo by se to značit jako jakési dvojí dědictví, které se zrcadlilo jak ve starém režimu, tak později v tom novém.

V komunismu byla zavedena oficiální rovnost, ale neoficiálně probíhala tvrdá soutěž. A úspěch se měřil tím, co kdo dokázal sehnat nad běžný rámec na černém trhu, přes známosti či obálky. A kdo dokázal oloupat nejvíc perníčku ze státní chaloupky. To vytvořilo silnou kulturu obcházení oficiálních pravidel praktickými kanály. Tuto zkušenost systém „přenesl“ i do tržního hospodářství. Stačí se podívat, jak probíhají třeba státní zakázky. V nejnovější kauze pražské motolské  nemocnice,  kde  korupční  síť  naprášil nějaký bývalý člen, který z ní vypadl nebo se mu zdálo, že jsou úplatky již příliš vysoké, to bylo popsáno velice barvitě – i díky běžné praxi zveřejňování policejních spisů v  médiích  a  nepřiznanému  propojení  policajtů s novináři, což je vydáváno za investigativní žurnalistiku. Bez obálek se u nás zkrátka daleko nedostanete, pokud chcete mít co do činění se státem či veřejným sektorem.

I kvůli schopnosti Čechů prolomit jakýkoli předpis či pravidla, kterou si vypěstovali za minulého  režimu,  jsme  ideálním  místem, kde  mohou  nadnárodní  skupiny  testovat různé trendy, novinky či technologie. Když to Čech neprolomí, je to bezpečné. A když to přijme za své, mohlo by se to chytit i jinde. Jen se vždy chvíli počká, jak to pojmou Češi, a pak se to podle reakcí může různě poštelovat či doladit. A hlavně sledovat spotřebitelské chování, protože jsme – díky naší komunistické zkušenosti ve své unikátní podobě – oproti zbytku světa výrazně „napřed“.

Zní to trochu jako paradox, ale je to myšleno v rámci sociálního inženýrství a pokusné laboratoře. Všimněte si, že to, co jsme zažili my dříve, se pomalu vrátilo v podobě Evropské unie. Jen ne v tak extrémní podobě. Proto jsme obzvláště v ekonomické oblasti jakýsi lakmusový papírek, co je možné ještě zavést a kam je možné některé věci posunout. A naopak, pokud to neprojde v Česku, musejí se hledat jiné cesty.

Když to říkám takto abstraktně a teoreticky, mohli bychom se v tom snadno ztratit a tápat, co tím chtěl básník vlastně říci. Aplikujme tedy to, co bylo řečeno, konkrétněji a v praktické rovině.

Půl století centrálního řízení, státní garance a absence soukromého vlastnictví vytvořily v lidech pocit, že o peníze se postará „někdo jiný“. Úspory neměly takovou váhu jako v kapitalismu, o cenách rozhodoval plán, platy byly vesměs stejné, dluhy neexistovaly. (Přesněji, vnitřní dluh na infrastruktuře či zastaralých technologiích nebyl vidět a byl kolektivní.) Lidé se naučili neuvažovat v delším časovém horizontu – nejdůležitější bylo jen to, co mám nebo mohu mít či ukořistit dnes.

Po 1989 přišel prudký přechod na kapitalismus bez přechodového kurzu. Ze dne na den byl každý „investor“ a „spotřebitel“. Pocit zabezpečení zmizel, ale myšlenkový model zůstal. Většině lidí ale chybí to mezivědomí o hodnotě peněz.

Touha vlastnit

Během těch 40 let se vytvořila psychologie „neviditelné rovnosti“, která vyústila ve fetiš vlastnění. Po éře rovnostářství, kde se tvrdě soupeřilo o každou výhodu, každé pěkné džíny nebo videorekordér navíc, se lidé snaží dokázat, že nejsou „všichni stejní“. Proto ta nutkavá soutěživost v konzumu – auta, byty, značky, dovolené. A všechno to dávat na odiv. Další věc – kvůli nedostatku peněz a moderních serepetiček ve staré době se to kvůli skoku do nového prostředí zhouplo do opačného extrému. Například digitální bezkontaktní platby, ve kterých patří Češi k absolutní světové špičce („pípnu a jdu“), přinesly iluzorní pocit volnosti a svobody.

Ve skutečnosti je to ten vůbec nejefektivnější nástroj kontroly a sledování vzorců chování, kdy ví vrchnost o každém rohlíku, který si kdo koupil, a podle toho může přesně analyzovat situaci a plánovat další kroky. Jsou to v podstatě nejrychlejší data o chování obyvatel v reálném čase. Banky a fintech firmy podle toho získávají ideální dataset pro modelování úvěrových produktů. Proto se u nás testují často i úplné novinky – jsme příliš malá země, aby to ohrozilo globální trh, a zákaznicky specifická, takže to má velkou výpovědní hodnotu. Češi jsou navíc technologicky zvědaví a „hackersky“ vynalézaví. A tak co funguje u nás, funguje pak skoro všude jinde – a proto jsme výbornou „beta verzí“ a zmenšenou simulací globálního trhu.

Například bezkontaktní platby Češi přijali s nekritickým nadšením, protože milují pohodlí a neviditelnost – žádné účtenky, žádná konfrontace s penězi, jen pípnutí. Kontokorent nekontokorent. Bezkontaktní platby ale představují i bezkontaktní vztah k realitě. Všechno je snadné, dokud to jednoho dne nepřestane pípat.

K tomu si připočtěte až obsesivní touhu po „vlastním“ bydlení, jejíž příčiny jsme si nastínili v předchozím článku Kulový blesk. Touha  po  vlastním  představuje  pro  Čechy iluzi jistoty. Přesně tak – nikoli jistotu, ale její iluzi.

V kombinaci s traumatem komunistického kolektivismu, kde bylo bydlení sice levné, ale značně nejisté, lidé nechtějí bydlet v něčem, co není formálně „jejich“ (ve skutečnosti bydlí většina Čechů díky hypotékám v domech a bytech, které patří nikoli papírově, ale fakticky bance). Chtějí vlastnit, a mít tedy pod kontrolou; ovšem kvůli tomu přehlížejí všechny další okolnosti. Například podmínky  hypoteční  smlouvy,  cenu  nemovitostí nebo finanční cyklus. K tomu se podrobněji dostaneme za chvíli, protože právě to je pro pochopení celé hry klíčové.

Jelikož v zadlužené zemi s relativně nižšími  mzdami  a  (díky  nákupním  zvykům obsesivně   souvisejícím   s   komunistickou zkušeností „kup teď a kup co nejvíc“) vysokými cenami to znamená dluh na celý život. Z toho vyplývá jeden až absurdně velký paradox. Nejvíce „nezávislá“ země s největším podílem vlastnictví nemovitostí má nejvíc obrovskými  částkami  zadlužených  rodin. My nevěříme nikomu, tak musíme držet klíče v ruce – i za cenu řetězu.

Například Němci a Rakušané, kteří mají historicky silnější instituce, důvěru ve stát a etablovaný nájemní model, nepotřebují vlastnit, aby měli jistotu nebo její iluzi. A tak jsou paradoxně mnohem svobodnější. Ti, co jsou bohatší, tam vlastní nemovitost, kterou si postaví nebo koupí rovnou, případně na hypotéku, díky níž si bohatší lidé, zejména podnikatelé, mohou snížit daňový základ.

Ostatně hypotéka je původně finanční produkt právě pro bohaté, neboť maže kola ekonomiky. Motivuje bohaté, aby si vzali úvěr, a tím vzniknou v ekonomice nové peníze, které míří do oběhu; a zároveň leží na účtech jejich úspory, na které nemusí sahat. A protože je to výhodné pro celé hospodářství, i pro stát, který se pak díky více penězům v oběhu může těšit vyššímu ekonomickému růstu, rád nabídne daňovou úlevu, neboť takto ve výsledku vydělá mnohem víc. Jenže u nás se to zvrhlo tak, že má hypotéku skoro každý.

Jako na začátku nového tisíciletí v USA ji mají i lidé, kteří by ji vůbec být neměli. A přesto, že jsme viděli, co se tenkrát v Americe stalo, nejen že jsme se nepoučili, ale vběhli jsme bankéřům přímo do pasti. Dobrovolně a s nadšením, které se již brzy promění ve zděšení, protože většina lidí to pochopí až ve chvíli, kdy už bude pozdě. A tím se krásným spirálovitým, doslova

„špůrkovským“  obloukem  dostáváme  ke zcela  zásadní  tezi.  Kdybychom  dnes  měli na Západě normální kapitalismus, jako byl ještě na začátku 90. let 20. století, po tolika letech by si na něj Češi zřejmě zvykli a jejich staré vzorce by se časem upravily podle něj. Prostě by pochopili nejen jeho výhody, ale i značná úskalí. Jenomže se stalo něco úplně jiného, z pohledu Čechů zcela paradoxního, až možná švejkovskocimrmanovského.

Vždyť přesně ve chvíli, kdy u nás začal Václav Klaus zavádět kapitalismus, i se všemi neduhy, které do něj komunismem přetvořená společnost vnesla, tak místo abychom na konci 90. let a začátku nového tisíciletí pokračovali dál západním směrem, Západ se zrovna kvůli finančnímu cyklu a problémům Vlastníků s jeho projevy a důsledky začal přiklánět k socialismu. Ne sice tomu extrémnímu, jaký jsme tu měli předtím my, ale modernizovanému a upravenému, hybridně střiženému na půdorysu kapitalismu.

Jinými slovy, na novém hřišti se začala hrát podobná hra, kterou už Češi zdánlivě znali. Ovšem nikdo jim neřekl, že se změnila pravidla. A to byl problém…

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Dvojí dědictví

Co se stane, když se u zdánlivě stejné hry náhle změní pravidla?

To, co se snažím jemně naznačit, je skutečnost, že se u nás oba systémy nakonec fakticky spojily v jeden hybridní – jakýsi kapitalismus s komunistickým myšlením, kde se z kapitalismu vyzobávají jeho výhody, ale nechce se nám převzít individuální zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, což je typické pro komunismus.

Než se temperamentnější čtenáři začnou rozčilovat,  že  to  není  pravda,  nechť  mě s  dovolením  nechají  nejdříve  vysvětlit,  jak to myslím a co tím chci ukázat. Není to nic špatného ani odsuzujícího – je to přirozený a pochopitelný důsledek naší historické zkušenosti. Který ovšem přináší další důsledky, a ty je potřeba vidět a pochopit, nechceme-li v nové době skončit na „poražené“ straně. Něco jako když právníci říkají, že neznalost zákona neomlouvá…

Jak již bylo zmíněno v článku Umění přežít (na str. 36), pokoušeli se vždy Češi maximálně přizpůsobit situaci, ale zároveň z ní co nejvíce vytěžit. A tak si v minulém systému zvykli, že za všechno nese odpovědnost stát, nikoli oni sami, a snažili se toho využít. Přizpůsobili tomu svůj pracovní přístup i vztah ke státnímu majetku, kde na jedné straně všichni vlastnili všechno, ale na druhé straně kvůli neefektivnímu centrálnímu plánování byl pořád něčeho nedostatek. A tak se to shánělo, kde a jak se dalo. Na jedné straně se tedy mohlo různě plýtvat, šidit a čachrovat, na straně druhé se ale rozvinul černý trh, kde se dalo sehnat mnohem víc a lepších věcí. Takže se utvářely nelegální kapitalistické vazby uprostřed brutálně rovnostářského systému, při kterých se Češi naučili nejen obchodovat, ale také obcházet zákony a rozvíjet šedou ekonomiku. A je to paradox, ale právě ta paralelní ekonomika dokázala udržet systém v chodu výrazně delší dobu, než by bylo možné bez ní.

Všechny tyto dovednosti, ale i slabiny se natolik vžily a prostoupily do všech vrstev společnosti, že se potom přenesly i do nového systému. Nebylo to tedy tak, že se změnil systém, a tím se změnili i lidé – ale přesně naopak. Lidé, kteří se naučili perfektně obcházet  systém  a  vpluli  do  nového,  začali přetvářet podle svých návyků i systém nový. Neboli  přenesli  si  do  něj  své  staré  vzorce chování. S tím dobrým i špatným, co k tomu patří. Země, která prožila „rovnost“, ale ve skutečnosti žila z neoficiálních obchodů, má dodnes šedou ekonomiku v DNA. Ne náhodou jsme se zrovna my stali jakousi prádelnou peněz z celého světa, Západu i Východu; a  v  nové ekonomice budeme díky tomuto mixu v kombinaci s ideální polohou ve středu Evropy novým Švýcarskem.

I kvůli schopnosti Čechů prolomit jakýkoli předpis či pravidla, kterou si vypěstovali za minulého režimu, jsme ideálním místem, kde se mohou testovat různé trendy či novinky.

A to i proto, že se Švýcaři, kteří zbohatli  a  světovým  finančním  centrem  se  stali díky ukradenému nacistickému zlatu a neprůstřelnému bankovním tajemství, se před několika lety změnou legislativy této rozhodující konkurenční výhody pod tlakem EU zbavili a jejich privátní banky začaly „spolupracovat“. Češi, kteří mají své vlastní zákony, jež dovedou bravurně obcházet, a navíc mají stabilní a nezávislou měnu a obrovsky silné banky, které dlouhodobě financují své „matky“ v zahraničí, jsou pro tyto účely nové globalizace vhodnějším materiálem.

Staré a nové

Dalo by se to značit jako jakési dvojí dědictví, které se zrcadlilo jak ve starém režimu, tak později v tom novém.

V komunismu byla zavedena oficiální rovnost, ale neoficiálně probíhala tvrdá soutěž. A úspěch se měřil tím, co kdo dokázal sehnat nad běžný rámec na černém trhu, přes známosti či obálky. A kdo dokázal oloupat nejvíc perníčku ze státní chaloupky. To vytvořilo silnou kulturu obcházení oficiálních pravidel praktickými kanály. Tuto zkušenost systém „přenesl“ i do tržního hospodářství. Stačí se podívat, jak probíhají třeba státní zakázky. V nejnovější kauze pražské motolské  nemocnice,  kde  korupční  síť  naprášil nějaký bývalý člen, který z ní vypadl nebo se mu zdálo, že jsou úplatky již příliš vysoké, to bylo popsáno velice barvitě – i díky běžné praxi zveřejňování policejních spisů v  médiích  a  nepřiznanému  propojení  policajtů s novináři, což je vydáváno za investigativní žurnalistiku. Bez obálek se u nás zkrátka daleko nedostanete, pokud chcete mít co do činění se státem či veřejným sektorem.

I kvůli schopnosti Čechů prolomit jakýkoli předpis či pravidla, kterou si vypěstovali za minulého  režimu,  jsme  ideálním  místem, kde  mohou  nadnárodní  skupiny  testovat různé trendy, novinky či technologie. Když to Čech neprolomí, je to bezpečné. A když to přijme za své, mohlo by se to chytit i jinde. Jen se vždy chvíli počká, jak to pojmou Češi, a pak se to podle reakcí může různě poštelovat či doladit. A hlavně sledovat spotřebitelské chování, protože jsme – díky naší komunistické zkušenosti ve své unikátní podobě – oproti zbytku světa výrazně „napřed“.

Zní to trochu jako paradox, ale je to myšleno v rámci sociálního inženýrství a pokusné laboratoře. Všimněte si, že to, co jsme zažili my dříve, se pomalu vrátilo v podobě Evropské unie. Jen ne v tak extrémní podobě. Proto jsme obzvláště v ekonomické oblasti jakýsi lakmusový papírek, co je možné ještě zavést a kam je možné některé věci posunout. A naopak, pokud to neprojde v Česku, musejí se hledat jiné cesty.

Když to říkám takto abstraktně a teoreticky, mohli bychom se v tom snadno ztratit a tápat, co tím chtěl básník vlastně říci. Aplikujme tedy to, co bylo řečeno, konkrétněji a v praktické rovině.

Půl století centrálního řízení, státní garance a absence soukromého vlastnictví vytvořily v lidech pocit, že o peníze se postará „někdo jiný“. Úspory neměly takovou váhu jako v kapitalismu, o cenách rozhodoval plán, platy byly vesměs stejné, dluhy neexistovaly. (Přesněji, vnitřní dluh na infrastruktuře či zastaralých technologiích nebyl vidět a byl kolektivní.) Lidé se naučili neuvažovat v delším časovém horizontu – nejdůležitější bylo jen to, co mám nebo mohu mít či ukořistit dnes.

Po 1989 přišel prudký přechod na kapitalismus bez přechodového kurzu. Ze dne na den byl každý „investor“ a „spotřebitel“. Pocit zabezpečení zmizel, ale myšlenkový model zůstal. Většině lidí ale chybí to mezivědomí o hodnotě peněz.

Touha vlastnit

Během těch 40 let se vytvořila psychologie „neviditelné rovnosti“, která vyústila ve fetiš vlastnění. Po éře rovnostářství, kde se tvrdě soupeřilo o každou výhodu, každé pěkné džíny nebo videorekordér navíc, se lidé snaží dokázat, že nejsou „všichni stejní“. Proto ta nutkavá soutěživost v konzumu – auta, byty, značky, dovolené. A všechno to dávat na odiv. Další věc – kvůli nedostatku peněz a moderních serepetiček ve staré době se to kvůli skoku do nového prostředí zhouplo do opačného extrému. Například digitální bezkontaktní platby, ve kterých patří Češi k absolutní světové špičce („pípnu a jdu“), přinesly iluzorní pocit volnosti a svobody.

Ve skutečnosti je to ten vůbec nejefektivnější nástroj kontroly a sledování vzorců chování, kdy ví vrchnost o každém rohlíku, který si kdo koupil, a podle toho může přesně analyzovat situaci a plánovat další kroky. Jsou to v podstatě nejrychlejší data o chování obyvatel v reálném čase. Banky a fintech firmy podle toho získávají ideální dataset pro modelování úvěrových produktů. Proto se u nás testují často i úplné novinky – jsme příliš malá země, aby to ohrozilo globální trh, a zákaznicky specifická, takže to má velkou výpovědní hodnotu. Češi jsou navíc technologicky zvědaví a „hackersky“ vynalézaví. A tak co funguje u nás, funguje pak skoro všude jinde – a proto jsme výbornou „beta verzí“ a zmenšenou simulací globálního trhu.

Například bezkontaktní platby Češi přijali s nekritickým nadšením, protože milují pohodlí a neviditelnost – žádné účtenky, žádná konfrontace s penězi, jen pípnutí. Kontokorent nekontokorent. Bezkontaktní platby ale představují i bezkontaktní vztah k realitě. Všechno je snadné, dokud to jednoho dne nepřestane pípat.

K tomu si připočtěte až obsesivní touhu po „vlastním“ bydlení, jejíž příčiny jsme si nastínili v předchozím článku Kulový blesk. Touha  po  vlastním  představuje  pro  Čechy iluzi jistoty. Přesně tak – nikoli jistotu, ale její iluzi.

V kombinaci s traumatem komunistického kolektivismu, kde bylo bydlení sice levné, ale značně nejisté, lidé nechtějí bydlet v něčem, co není formálně „jejich“ (ve skutečnosti bydlí většina Čechů díky hypotékám v domech a bytech, které patří nikoli papírově, ale fakticky bance). Chtějí vlastnit, a mít tedy pod kontrolou; ovšem kvůli tomu přehlížejí všechny další okolnosti. Například podmínky  hypoteční  smlouvy,  cenu  nemovitostí nebo finanční cyklus. K tomu se podrobněji dostaneme za chvíli, protože právě to je pro pochopení celé hry klíčové.

Jelikož v zadlužené zemi s relativně nižšími  mzdami  a  (díky  nákupním  zvykům obsesivně   souvisejícím   s   komunistickou zkušeností „kup teď a kup co nejvíc“) vysokými cenami to znamená dluh na celý život. Z toho vyplývá jeden až absurdně velký paradox. Nejvíce „nezávislá“ země s největším podílem vlastnictví nemovitostí má nejvíc obrovskými  částkami  zadlužených  rodin. My nevěříme nikomu, tak musíme držet klíče v ruce – i za cenu řetězu.

Například Němci a Rakušané, kteří mají historicky silnější instituce, důvěru ve stát a etablovaný nájemní model, nepotřebují vlastnit, aby měli jistotu nebo její iluzi. A tak jsou paradoxně mnohem svobodnější. Ti, co jsou bohatší, tam vlastní nemovitost, kterou si postaví nebo koupí rovnou, případně na hypotéku, díky níž si bohatší lidé, zejména podnikatelé, mohou snížit daňový základ.

Ostatně hypotéka je původně finanční produkt právě pro bohaté, neboť maže kola ekonomiky. Motivuje bohaté, aby si vzali úvěr, a tím vzniknou v ekonomice nové peníze, které míří do oběhu; a zároveň leží na účtech jejich úspory, na které nemusí sahat. A protože je to výhodné pro celé hospodářství, i pro stát, který se pak díky více penězům v oběhu může těšit vyššímu ekonomickému růstu, rád nabídne daňovou úlevu, neboť takto ve výsledku vydělá mnohem víc. Jenže u nás se to zvrhlo tak, že má hypotéku skoro každý.

Jako na začátku nového tisíciletí v USA ji mají i lidé, kteří by ji vůbec být neměli. A přesto, že jsme viděli, co se tenkrát v Americe stalo, nejen že jsme se nepoučili, ale vběhli jsme bankéřům přímo do pasti. Dobrovolně a s nadšením, které se již brzy promění ve zděšení, protože většina lidí to pochopí až ve chvíli, kdy už bude pozdě. A tím se krásným spirálovitým, doslova

„špůrkovským“  obloukem  dostáváme  ke zcela  zásadní  tezi.  Kdybychom  dnes  měli na Západě normální kapitalismus, jako byl ještě na začátku 90. let 20. století, po tolika letech by si na něj Češi zřejmě zvykli a jejich staré vzorce by se časem upravily podle něj. Prostě by pochopili nejen jeho výhody, ale i značná úskalí. Jenomže se stalo něco úplně jiného, z pohledu Čechů zcela paradoxního, až možná švejkovskocimrmanovského.

Vždyť přesně ve chvíli, kdy u nás začal Václav Klaus zavádět kapitalismus, i se všemi neduhy, které do něj komunismem přetvořená společnost vnesla, tak místo abychom na konci 90. let a začátku nového tisíciletí pokračovali dál západním směrem, Západ se zrovna kvůli finančnímu cyklu a problémům Vlastníků s jeho projevy a důsledky začal přiklánět k socialismu. Ne sice tomu extrémnímu, jaký jsme tu měli předtím my, ale modernizovanému a upravenému, hybridně střiženému na půdorysu kapitalismu.

Jinými slovy, na novém hřišti se začala hrát podobná hra, kterou už Češi zdánlivě znali. Ovšem nikdo jim neřekl, že se změnila pravidla. A to byl problém…

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu