Něco trochu jiného je socialistické chování v prostředí volného trhu, a něco jiného je socialismus bez soukromého vlastnictví, kde oficiálně všechno vlastní stát. To, co se začalo dít v západní Evropě a ve Spojených státech na přelomu nového tisíciletí, se tomu navenek a v mnoha rysech až nebezpečně podobalo a podobá, ale pouze v některých dílčích aspektech. Leckdo by mohl namítnout, že právě tohle by přece pro Čechy (a Slováky) měla být výhoda. Pokud mám s něčím zkušenost a pak se s tím někdy v budoucnu opět setkám, i když v modifikované podobě, měl bych vůči tomu mít citlivější radary a vypořádat se s tím lépe než ti, pro které je to novinka, nebo ne?
Odpověď není tak jednoznačná, jak by se dalo předpokládat, protože každá mince má dvě strany. Z té jedné by se dalo souhlasit, protože jakmile člověk spatří něco, co už někdy zažil, přinejmenším na podvědomé úrovni to pozná. A to přesto, že se to odehrává na jiném místě spirály, tedy „obměněně“ a v jiných kulisách.
Problém je v tom, pokud zůstane na povrchu a vidí sice to stejné a podobné, ale nezkoumá rozdíly. A místo aby k tomu přistoupil spíše opatrně a byl již z principu nedůvěřivý, řekne si „je, to je super, to znám, ale tohle je lepší“.
Teď mluvím samozřejmě s lehkou nadsázkou, ale chci tím naznačit, že jak jsme v jedné části Šifry zmiňovali, že Češi si z každého systému či pokusu o něj vezmou jen to, co se jim hodí, a zbytek ignorují, obcházejí nebo nerespektují, tak tohle byl přesně ten případ. Pokud vám vrtá hlavou, proč třeba, když máme zkušenost s cenzurou a státními médii, tolik věříme oficiální propagandě a nesmyslům z EU, a proč nejsme naopak skeptičtější a obezřetnější… Nebo proč věříme nejvíc ze všech státu po zkušenostech s tím, jak (ne)fungoval v dobách minulých… Pak nejste sami.
Samozřejmě že upravený socialismus, který začal být zaváděn v rámci kapitalismu a volného trhu v Evropské unii, a který se vyznačuje především obrovským přerozdělováním peněz, ekonomickým intervencionismem, omezováním obchodu i běžného života, dotacemi, umělým zasahováním státu do ekonomiky či snahou poroučet větru a dešti, se projevuje ve všech západních zemích. Tedy nejen u nás. A nejsou vůči němu imunní a obezřetní ani v jiných zemích.
Ten rozdíl ale spořívá v něčem jiném. Pokud se zavede soft socialismus v zemi, která byla kapitalistická, lidi jeho iluzi nepodlehnou tolik jako ti, kteří kapitalismus nepamatují, protože u nich byl naposledy před sto lety a desítky let žili v něčem, co by se dalo označit jako hard socialismus se soft kapitalistickými prvky, ale bez soukromého vlastnictví. Jinými slovy, nenaběhnou si tolik jako ti, kteří „přejdou“ z tvrdého socialismu do jeho měkčí verze v kapitalistickém prostředí. A to proto, že neznají pravidla kapitalismu, a především jeho největší rizika.
Proto i když to navenek vypadá všude stejně, všude se rozhazuje, grýndýluje, dotuje, zakazuje a zadlužuje, hloubka problémů se v jednotlivých zemích liší. A to nikoli těch strukturálních, protože soft socialismus se hroutí v celé Evropě velmi rychlým a vydatným tempem, ale v oblasti fatálních dopadů na občany.
Barometr pravdy
A opět, nelze to nazvat jinak než jako další dějinný paradox, že nejhorší dopady budou mít dopady pádu evropského soft socialismu na občany z těch zemí, které za sebou mají zkušenost extrémního socialismu. Protože když je pustíte z ohrady tvrdého socialismu do volné džungle socialismu měkkého, ale na kapitalistické půdě, je to podobné, jako když dáte dítěti do ruky sirky a řeknete mu, ať si jde zahrát na seník.
Jak se říká, že zvyk je železná košile, tak pokud vypustíte ven lidi, kteří byli dlouho zavření za železnou oponou, platí to dvojnásob. Protože v totalitě bylo bezpečnější souhlasit navenek než odporovat, lidé se naučili „věřit“ oficiálnímu narativu naoko, ale hlavně nevyčnívat. Po čtyřiceti letech se ten reflex přenesl i do svobody: raději věřit a mít klid, než se ptát a riskovat konflikt. Tím vznikla směs skepticismu dovnitř a poslušnosti navenek. Čech se sice u piva směje politice, ale když přijde oficiální výklad, radši kývne a „nevyčnívá“. Anebo horlivě mává za každé doby mávátkem a podporuje tu správnou stranu, aby z toho měl výhody. S takovou taktikou, i když nic neví ani neumí, se klidně může stát kdejaký PePa dokonce i prezidentem…
Projevuje se to ale i v ekonomice, kde vládne psychologický mechanismus, který by se dal označit jako „pohodlí místo zodpovědnosti“. Když systém nabízí komfort v podobě dotací, půjček, dávek a „jistot“, většina lidí si řekne: „Když to dává stát, tak je to v pořádku.“ To odpovídá vypěstovanému archetypu „hlavně ať je klid, ať se nemusím starat“. A protože peníze přicházejí zvenku – z banky, z Bruselu, z fondu – lidé ztrácejí pocit vlastnictví. Peníze jsou chápány jako dar, ne jako dluh; přijaté prostředky se nevnímají jako závazek, ale jako zasloužená výhoda.
Čtyřicet let života v ekonomice bez dluhů, kdy všechno „patřilo státu“, úplně zdevastovalo pojem náklad. Po roce 1989 se tak paradoxně půjčka stala symbolem svobody: „můžu si dovolit to, co chci“. Dnes mnoho Čechů absolutně nevnímá rozdíl mezi příjmem a úvěrem: když přijdou peníze, jsou to prostě peníze, tečka. Dluh je pro ně abstrakce, nikoli realita.
A tak člověk, který nerozlišuje mezi penězi a dluhem, nerozlišuje ani mezi informací a propagandou. Obě se zdají „pravé“, dokud „fungují“. Když ti systém přináší jistotu – dotace, půjčky a různé sociální dávky –, máš tendenci mu věřit, protože ti zrovna dává pocit bezpečí. A když to funguje, tak proč pochybovat? Jakoukoli zdravou skepsi přebíjí komfort a touha získat z toho co nejvíc, bez ohledu na budoucnost. Dokud se proud peněz a dotací valí, většina lidí nevnímá, že jde o jinou formu dluhu – ekonomického i mentálního.
Češi bývají označováni za skeptiky, ale ve skutečnosti jsou spíš naopak nemístně optimistickými oportunisty. Na povrchu brblají, uvnitř ale hluboce věří. Stačí, když proudí dotace a půjčky a zvyšují se platy – to je náš barometr pravdy. Kdo rozdává, ten má pravdu. Jenže z té radosti blahobytu a komfortu se úplně vytratila základní skutečnost, že půjčka není dar, stejně jako propaganda není informace. Obojí působí stejně jen do chvíle, dokud nevyprší lhůta splatnosti. A ta lhůta splatnosti se jmenuje finanční cyklus.
