Naše umění přežít, obcházet systém a ze všeho si brát jen výhody se sice v mnoha ohledech jevilo jako historická výhoda – a opravdu to tak často bylo –, ale stalo se nám to nakone dokonalou pastí.

Jednak kvůli tomu, že se na tento model spoléháme až příliš automaticky jen proto, že se osvědčil někdy v minulosti; a jednak proto, že pokud podle něj jedeme bezmyšlenkovitě, zamlžuje nám takové vnímání vztah k realitě.

Zjednodušeně řečeno, v dřívějších dobách pro nás byla vlastnost „stát až do poslední chvíle na té straně, která je pro nás jistotou“ vždy výhodou. Protože nám to umožnilo přežít i v nejbouřlivějších časech (a díky „pružně loajálnímu“ přístupu přejít na stranu nových vítězů až ve chvíli, kdy  bylo  jisté,  jak  to  dopadne). V době, jako je ta dnešní – tedy v časech Špůrkova „chaotického hiátu“ –, je to ale fatální nevýhoda. Tento zvyk totiž vychází z časů, kdy šlo o to, k jaké velmoci se přimkneme, jak rychle přemalujeme barvy a změníme názvy ulic a jak hluboko jí zalezeme tam, kam slunce nesvítí. Ovšem ve chvíli, kdy se realita a časy mění způsobem, že již nestačí poklonkovat, to přestává fungovat. Nový kapitalistický multipolární model pod taktovkou Ruska a Číny a jejich BRICS totiž bude vyžadovat, aby každý stát fungoval i sám za sebe. A aby prováděl správné transformační kroky tak, aby v novém „postkolonialistickém“ modelu, kde Západ ztrácí dominantní roli a na hřiště nastupuje nová konkurence zemí globálního Jihu, mohl obstát. Na tom, jak rychle a dobře to provede, záleží i to, jak snadné či obtížné to bude pro obyvatelstvo daného státu.

Něco jiného je přejít od jedné vedoucí velmoci pod křídla jiné jako u světových válek či po roce 1989; a něco jiného nezareagovat včas na kompletní změnu paradigmatu a globálního finančního systému, kde čím déle se otálí, tím bude adaptace obtížnější. V podstatě kvůli extrémní zkušenosti z dob komunismu a z ní pramenícího vnitřního nastavení děláme jen to, na co jsme zvyklí a co se nám osvědčilo v minulosti, ale nevnímáme realitu. A jelikož jsme nepochopili prravidla nové hry, zašli jsme – opět – do dalšího extrému. S tím rozdílem, že s tím, co jsme si kvůli tomu navařili, nám už nikdo zvenku nepomůže a budeme se s tím muset poprat sami. Je velkou ironií osudu, že se to stane zrovna národu, jenž dokázal vše přežít, ale v nejdůležitější fázi změny kosmických a historických cyklů místo aby zpozorněl a probudil své sebezáchovné instinkty, jeho obyvatelé si počínají jako děti, co sednou babě Jaze přímo na lopatu a ani se jí nezeptají, jak se to dělá. Na druhou stranu ale v této velké psychologické a ekonomické hře platí pravidlo, že co může být špatné pro jednotlivce, který nechápe, může být užitečné, ozdravné a očistné pro ekonomiku jako celek. A pro každého, kdo chápe. Pružnost je totiž mottem nové doby, nikoli zkostnatělost.

Inu, i vše zlé tedy nakonec může být k něčemu dobré. Jen si nejsem jist, jak to přijmou čeští  „hypotékaři“,  kteří  to  nebudou  chtít slyšet, natož pochopit. Bohužel (či bohudík?) není na světě síla, která by jim to vysvětlila, s výjimkou jediné – a tou je samotná realita. Není to totiž tak, že by nebyli varováni, neměli čas si toho všimnout či nepřišla situace, v níž to mohli pochopit, dokud byl ještě čas. Protože čas je tím, co jim rychle dochází.

Ten zlomový moment nejenže přišel, ale byl tak nepřehlédnutelný, že by si ho za normálních okolností všimnul i slepý. Ne tak ovšem ten, kdo je zvyklý jednat podle stejného nevědomého vzorce ve všech situacích, bez ohledu na okolnostii. Tedy tak, jak to v minulosti Češi dělali, protože to vycházelo.

Okamžikem,  kdy  se  stará  realita  začala lámat, byla pochopitelně doba covidu, která byla ve skutečnosti krycím manévrem pro restart  globální  ekonomiky  a  proces  zahájení  geopolitických  i  hospodářských  změn. A mimo jiné přinesla postupný, ale jistý konec éry levných peněz, jež začala na přelomu nového tisíciletí. A protože to bylo krátce poté, co se Češi připojili k západnímu kapitalismu zrovna ve chvíli, kdy ten shodou okolností zahajoval svoji socialistickou fázi, nepochopili," "že tak dlouhá a hluboká éra levných peněz není v kapitalismu pravidlem, ale historickou anomálií. To byl ten osudový omyl!

Pravda je, že ti, kdo mají víc peněz a moci, často hrají jiné, globální hry, jež se nehrají v rukavičkách. A vyvolání umělé krize, falešné pandemie či rozpoutání války pro ně nepředstavuje technický ani morální problém.

Ale když se podíváte na uživatele, tak jejich většina tyto „kratochvíle“ neváhá podporovat, dokud mají naději, že z toho kápne něco i pro ně. Něco jako „my vám tu válku na Ukrajině i covid podpoříme, nechte nám ale naše levné  hypotéky  a  západní  kolonialismus, hlavně ať nemusíme měnit přístup“.

Ten rozdíl není v tom, co Vlastníci a uživatelé chtějí, tedy mít pořád víc a „růst“, a to za jakoukoli cenu, ale v tom, že Vlastníci, na rozdíl od uživatelů, vědí, co a proč dělají. Když uspořádají covidiádu, není to proto, že by se nudili. Stálo je to spoustu úsilí, invence a peněz. Takže tím museli něco sledovat. Takto je třeba se na to dívat, ne že mávneme rukou a  pojedeme si bez přemýšlení dál to svoje. Oni, na rozdíl od běžných lidí, systému, který vytvořili a snaží se ho řídit, rozumí. A taky se umí učit z chyb toho „svého“ systému. Jinými slovy, Vlastníci nedělají stejné chyby dvakrát a jsou vždy o mnoho kroků napřed.

Jak již bylo řečeno, západní soft socialismus, který se rozvinul v posledním čtvrtstoletí na kapitalistickém hřišti, působil „destruktivně“ nejen na Čechy či Slováky, ale na celý Západ. Ale u  Čechů (Slováků) se kvůli jejich   „extrémní“   socialistické   zkušenosti a účinkům, které to na ně mělo, tyto vlivy násobily. Neměli totiž příležitost dostatečně pochopit  v  praxi  skutečnost,  že  státem  řízený a centrálně plánovaný socialismus bez soukromého vlastnictví se od opravdového kapitalismu dost výrazně liší. Pamětníci první republiky postupně vymírali nebo už si to nepamatovali. Možná kdyby fáze opravdového kapitalismu, ke které jsme měli nakročeno v 90. letech, byla delší, vzorce českého ekonomického smýšlení by se postupně přepsaly a srovnaly. Ale než k tomu mohlo dojít, rozjel se měkčí socialismus eurounijní, ale se všemi kapitalistickými hračkami a vymoženostmi. Je to jako pustit dítě samotné do samoobslužné cukrárny a neříct mu, že na konci bude muset u pokladny zaplatit.        

‍