No a jsme zpět u našeho nešťastného finančního cyklu. Ne, teď nebudeme řešit boje uvnitř systému o to, která konkrétní skupina, křídlo, blok či gang jej ovládne a odkud bude systém řízen, zda z Washingtonu a Bruselu jako dřív, či Moskvy a Pekingu jako nyní (v budoucnu). Kvůli tomu máme válku na Ukrajině i celou tu geopolitickou změnu z unipolárního uspořádání na multipolární. Bavíme se o fungování samotného systému, nikoli o tom, jaký stát či blok bude Vlastníky vybrán jako jeho ředitelna.
Ono to sice jde v přechodové době ruku v ruce, protože se všechny změny dějí souběžně a zároveň, ale teď to bereme z pohledu nejvyšší vrstvy Vlastníků, nikoli jednotlivých mocenských skupin „pod nimi“. To je mimochodem další velká taktická chyba, kterou dělá i mnoho jinak inteligentních lidí.
Podle našeho „českého“ vzorce čekají, jak to dopadne. Jedni si myslí, že vyhraje Západ, druzí sázejí na východní mocnosti, třetím je to jedno, protože si myslí, že nějak bylo a bude. Ale všechna tři křídla počítají s tím, že před sebou máme jednu z dalších změn podobným těm, jaké jsme zažili dříve. Tedy že ať vyhraje ten nebo onen, my půjdeme s vítězem a ten se o nás „postará“. Prostě že se přilepíme jako vždy k silnějšímu a počkáme, co předvede a nabídne a co se bude dít dál.
Jenomže tohle není jen jedna z řady změn a střídání menších cyklů uvnitř starého velkého cyklu, teď jsme v době střídání velkých cyklů. A to znamená jediné: že se nemění jen dílčí věci uvnitř systému, jako je to, jestli vyhraje jeden, nebo druhý, jestli to půjde doleva, anebo doprava. Ale že se mění celý systém a s ním kompletně i principy, podle kterých věci fungují. Takže je potřeba vyndat si hlavu ze zadní části zad, protože důležité kroky, které je třeba (u)dělat, za nás nikdo jiný neudělá. Respektive čím dříve to proběhne, tím lépe a o to méně to bude bolestivější. Je obrovská škoda, že jsme se po covidu vydali naší obvyklou cestou „prohlubování starého“ namísto vykročení naproti novému. Výsledek bude sice nakonec stejný, protože karty jsou dávno rozdány, ale ten přechod prostě mohl být hladší a plynulejší. To už je teď ale jedno, protože je třeba dívat se dopředu.
Když Vlastníci „zfůzovali“ Západ s Východem, koupili si tím čas. Finanční cyklus ale běžel neúprosně vpřed. A tak měl starý kapitalismus, kde se střídaly kratší hospodářské cykly a prohluboval se gigantický cyklus finanční, stále větší „dýchací“ potíže. „Udušení“ proto oddaloval, jak se dalo. Nejprve propojením západního a východního bloku. Pak globalizací. Digitalizací. Outsourcingem. Deriváty. Finančními experimenty. Kvantitativním uvolňováním. Válkou proti „terorismu“ a rozběhnutím vojenské mašinérie…
Naštěstí mají bankéři Českou republiku. V ní, přímo uprostřed Evropy, totiž žije malý národ, který v roce 2008 nedával pozor. A tak spolkl i s navijákem celou návnadu...
To vše byly jen dílčí stabilizační kroky, jež kupovaly Vlastníkům, ale i uživatelům čas. Ale souběžně s tím muselo přijít nějaké skutečné „konečné řešení“, protože každý dílčí „záchranný krok“ byl oddálením konce, ale zároveň se neustále zvyšoval tlak v systému.
Tímto spirálovým pohybem se vracíme k tomu, jak se Vlastníci rozhodli systémový problém, kdy se v kapitalismu střídala recese s přehřátím, ale zároveň neustále na pozadí kumulativně bobtnal cyklus finanční, vyřešit a systém stabilizovat. Nejlíp jednou provždy.
Tohoto stabilizačního efektu se dá – pro někoho možná překvapivě – nejsnáze docílit tím, že se nejprve sníží úrokové sazby, poskytnou se všem levné hypotéky a napůjčují se peníze v podstatě zdarma. A pak, v pravý čas, kdy je zaháčkován dostatečný počet lidí, se zase úroky prudce zvýší. Tak, aby klesla hodnota nemovitostí, ale lidi zároveň dál spláceli původní částku, za niž si dům koupili, když byl ještě vlivem vysoké poptávky drahý. Takže budou muset splácet i poté, co jim bude nemovitost zabavena a její prodej nepokryje výši původního dluhu. Málokdo tomu mechanismu je ochoten porozumět, ale ve své jednoduchosti je přímo ďábelsky geniální. Rozjeté to přitom měli bankéři slušně už před dvaceti lety, kdy proběhl první pokus. Když na přelomu tisíciletí americké banky snížily úroky u úvěrů na bydlení ve snaze přilákat nové klienty, v celých USA – logicky – rapidně vzrostl počet prodávaných bytů a domů. A tím se také prudce zvýšil počet kupovaných nemovitostí, a s tím rovněž prudce rostla jejich cena. A když banky měly hypotečních klientů dostatek a ekonomika se přehřívala, tak z ekonomických i strategických důvodů úroky zase zvýšily.
Je to celkem triviální mechanismus, ale většina lidí ho pořád nechápe. A to proto, že jim sen o vlastním domečku brání vidět obchodní stránku věci – a sice že tu hypotéky nejsou primárně jako výhodné řešení bytové situace obyvatelstva, ale že jde o bankovní produkt, jehož cílem je dlouhodobý ZISK poskytovatele. A pokud ji někdo nabízí za dvě procenta ročně, jak asi může být takový byznys profitabilní? Buď vůbec, anebo minimálně. Je třeba totiž počítat rozdíl mezi sazbou, za kterou si banky samy peníze (přesněji likviditu) půjčují, a tou, za kterou potom půjčují peníze dál. Opravdu nebylo nikomu divné, když byl před covidem i během něj tento rozdíl záporný a banky hypotéky v podstatě dotovaly ze svých jiných činností, nebo si na to dokonce taky půjčovaly? Pokud někdo něco takového udělá, tak jistě ne s vidinou toho, že je lidumil, nýbrž proto, že má spočítané, že na tom někdy v budoucnu (ty půjčky jsou na 20 nebo 30 let) vydělá a vše si vezme zpátky, jak se říká, i s úroky. S mnohem většími úroky…
Když tedy americký Fed zahájil v roce 2000 proces snižování sazeb ze 6,5 % až na 1 %, nastal podle plánu nebývalý realitní boom. Nemovitosti už si nepořizovali jen bohatí či alespoň bohatší lidé, jako to je v normální době a normální ekonomice, ale každý, kdo měl ruce a nohy. V roce 2003 se ale trend opět otočil a FED sazby zvýšil postupně až na 5,25 %. A s tím se brutálně zdražily i hypotéky. Teď měla přijít TA chvíle. Třicetiletá fixní sazba, v Americe běžná, vzrostla o jedno procento na 6,5 procenta, patnáctiletá taktéž o procento na 6 procent a variabilně úročený úvěr vzrostl dokonce o 2 % na 5,5 %. Zvedaly se nejen úroky u nových hypoték, ale stoupaly sazby i domácnostem s již uzavřeným hypotečním úvěrem (záleželo na druhu smlouvy), jakož i sazby u dalších úvěrů.
Nejdříve přestali splácet ti nejméně solventní klienti. Chudší lidé, kteří by za normálních okolností na hypotéky nikdy neměli dosáhnout a kteří tuto „příležitost“ dostali jen díky v historii nevídanému a bezprecedentnímu snížení úrokových sazeb. To nebyl zase takový problém, s tím se tak nějak v bilancích bank i počítalo. Protože bylo dopředu jasné, že tito lidé hypotéku prostě ani splatit nemůžou.
Kondici bank ani celé ekonomiky by toto nízké procento chudých domácností, které dosáhly na hypoteční úvěr jen proto, že ho v době nízkých sazeb dostal úplně každý, kdo o něj požádal, významně neohrozilo.
Objevil se ale jeden nečekaný problém, se kterým Vlastníci ve svých tabulkách evidentně nepočítali. Dluhy přestala splácet i celá střední třída – ta, která celou budoucí prosperitu kapitalismu měla zaplatit.
Na podzim roku 2007 došlo k bezprecedentní situaci. Počet domů zabavených pro nesplácení se dostal na 0,83 procenta, což byl do té doby rekord, a pak dokonce až ke 3 procentům! Jenže k čemu je bance dům? Banka potřebuje peníze, a ty neměla kde získat. Zabavené nemovitosti totiž banky nedokázaly prodat, protože už je neměl kdo kupovat, což srazilo ceny dolů. Dlužník sice musel vrátit klíče od zabaveného domu, ale banka již po něm nemohla požadovat další peníze, i když cena nemovitosti nepokrývala ani stávající dluh. Z ekonomického hlediska to pro banky znamenalo naprostou finanční zkázu.
Jakmile lidé přestali splácet hypotéky hromadně a „systémově“, finanční ústavy začaly hromadně krachovat. Poté, co v roce 2008 jako první zbankrotovala slavná americká banka Lehman Brothers, nastal dominový efekt a spustila se lavina. Zasažen byl celý světový finanční sektor, na jehož záchranu se musely složit i vlády nejhůř zasažených zemí. Došlo k tomu v podstatě kvůli jedné až banální chybě v matrixu. Za vším stála jediná „zastaralá“ úprava v americké legislativě, která ve stávající situaci v mnoha amerických státech chránila a posilovala dlužníky, ale potopila bankovní domy, i když podle plánů bankéřů to mělo být přesně naopak. A (nejen) na to banky doplatily.
Po zabavení a prodeji nemovitosti kvůli nesplácení totiž nemohly požadovat po dlužníkovi další peníze ani v případě, že byla cena nemovitosti zrovna nižší než částka, kterou zbývalo doplatit. Neboli když zastavená nemovitost nepokryla dluh vůči bance, nebyl to problém dlužníka, ale banky. Jde o takzvané půjčky bez zajištění, v originále nonrecourse loans. Tyto úvěry jsou jištěny pouze nemovitostí, na kterou je půjčka poskytnuta, a proto bývají nabízeny s vyšším úrokem.
V normální době může být tento druh půjčky výhodný pro banku, jež dostává vyšší splátky z úroků, i pro dlužníka, kterému se v případě potíží se splácením nemůže stát nic horšího, než že odevzdá klíče od domu a přestěhuje se jinam. Třeba do karavanu. Pokud se ale dostane do problémů hodně lidí najednou a ceny nemovitostí klesnou, veškeré ztráty a rizika nese banka. Povedeli se jí nemovitost prodat za stejnou nebo vyšší cenu, než činí poskytnutá půjčka, je vše v pořádku, pokud ji ale prodá pod cenou, má prostě smůlu. A přesně to se v roce 2007 stalo v USA.
Bankéři samozřejmě nejsou hloupí a zákony znají. Tehdy se ale pro ně sešlo několik nečekaných okolností a došlo k vývoji událostí, který si ani oni nedokázali představit. Druhým typem hypoték jsou takzvané hypotéky zajištěné (recourse loans), u kterých může podle zákona věřitel po prodeji domu za cenu, která je nižší než výše zbývajícího dluhu, požadovat doplacení rozdílu. Dlužník tak přijde o dům, ale stále dluží. Banka mu proto může zabavit jakýkoli jiný majetek k umoření dluhu nebo ho nechat platit tak dlouho, dokud nesplatí. Samozřejmě za jejích podmínek, protože dlužník porušil smlouvu.
Nezajištěné hypotéky bez odpovědnosti dlužníka se tehdy nabízely „jen“ v jedenácti amerických státech – na Aljašce, v Arizoně, Kalifornii, Connecticutu, Idaho, Minnesotě, Severní Karolíně, Severní Dakotě, Oregonu, Texasu, Utahu a Washingtonu. Zdálo by se tedy logické, že v těch amerických státech, kde se „jen“ zabavovaly domy, ale dlužníci už dál nic nedlužili, by mělo být procento zabavených domů vyšší než tam, kde se ručí celým majetkem a splácí se i po zabavení domu, a kde má tedy banka na dlužníky větší páky.
Jenže nakonec se stalo něco jiného. Když se podíváme na statistiky z doby finanční krize, zjistíme, že se počet zabavených nemovitostí ve státech, které poskytují „nezajištěné“ půjčky, příliš nelišil od států, kde banky poskytují „zajištěné“ úvěry. Mezi roky 2006 a 2010 se v USA skokově zvýšil počet nesplácených hypoték, přičemž ceny domů klesly v této době o 20 %, a nesplácení hypoték vzrostlo zhruba o 300 %. Ve státech, kde Američané neručí celým svým majetkem, vzrostl počet nesplácených hypoték o 186,2 %. Mnohem překvapivější je pak ale číslo 216,60 %, o které vzrostl počet nesplácených hypoték ve státech, kde se celým majetkem ručí. To by přece banky nezkrachovaly, ale naopak vydělaly ne? V těchto státech dlužníci vyvázli díky jiné fintě. I když podle zákona nesli za zajištěnou půjčku odpovědnost oni, jiné zákony jim umožnily se z této odpovědnosti vyvléct tím, že vyhlásili osobní bankrot.
Ale to není všechno! Ke zděšení bankéřů je dlužníci se zajištěnými půjčkami kompletně přečůrali. V Americe, kde je velmi rozvinutá „hotovostní“ ekonomika, není bankrot či obstavení zase tak velkým stigmatem. Dlužník v takové situaci může snadno pracovat někde, třeba ve službách, kde je vyplácen na ruku. Hotově může platit i nájem, v obchodech či kdekoli jinde. Vidíte to i v každém americkém filmu – při většině transakcí hraje roli rulička bankovek, žádné pípající hodinky.
A tak se Američané na bankéře vykašlali a udělali si to po svém. Zbavili se svých hypoték i v případech, kdy je splácet zvládali – a to ve velkém. Jakmile klesly plošně ceny domů, zbavovali se jich i ti, kteří na tom nebyli tak zle, ale nechtěli splácet dům, jenž ztratil hodnotu, za původní vysokou částku. Jinými slovy, splácet přestali ti, co byli v problémech, ale i ti, kteří si chtěli „vyjednat“ lepší podmínky.
A tak bance poslali poštou klíče a přestěhovali se do nájemního bydlení, jehož cena se také snižovala. I kdyby dlužník jezdil ve třech mercedesech a vlastnil dva domy a tři chaty, banka si už na něm nemohla nic vzít. Přišel o dům, ale tím to pro něj skončilo a veškeré starosti padly na hlavu bankéřů. Druhá skupina dlužníků, kteří měli úvěry zajištěné, a ručily tedy bance nejen domem, ale i dvojí hlavou, to zase mohli obejít tím, že raději svůj další majetek skryli nebo se jej naoko zbavili a vyhlásili bankrot, a bezcenné nemovitosti, za které platili velké peníze, se rovněž zbavili. S tím, že si něco koupí po pádu cen za hubičku nebo si pár let počkají, až se situace otočí.
Tohle mohli udělat jen proto, že to pro ně v tu chvíli bylo výhodné a zákony jim to tehdy umožnily. Důležité je zde to slovo tehdy.
Druhý pokus
Finanční krize, kterou to spustilo, málem způsobila kolaps celého systému. Zabránit se mu podařilo jen tím, že se masivně zadlužily nejen banky, ale za jejich průšvih se musely gigantickými injekcemi a intervencemi zaručit i státy, protože bankám bez peněz by na trhu nikdo nepůjčil a bez toho by zamrzl celý finanční sektor.
Jestliže původním plánem bank bylo začít v zadýchávající se globální ekonomice pořádně vydělávat, leč ten tragicky a nečekaně selhal, pak musel přijít plán náhradní. Tím nemohlo být nic jiného než vydělat ještě víc, aby mohly blanky splatit všechny ty státní záruky a půjčky, které si nabraly, aby nezbankrotovaly. A až se to podaří splatit, tak se vrátit k plánu původnímu, tedy pořádně vydělávat. To se dalo zařídit jediným možným způsobem. Rozjet celou akci s rozdáváním „levných“ hypoték ještě jednou, jen v mnohem větším měřítku. Tedy rozdat ještě víc hypoték za ještě výhodnějších podmínek, a až přijde čas, tak se bude už jenom kasírovat.
Bylo k tomu třeba jen lehce upravit zákony a centrum pozornosti přesunout jinam, zejména do Evropy. Proč do Evropy? V Evropě jsou totiž dlužníci odpovědní za rozdíl mezi hodnotou nesplaceného dluhu a hodnotou domu. Odborně řečeno jsou zde všechny úvěry na bydlení zajištěné. Takže pokud klesne hodnota nemovitosti, dlužník musí splatit stůj co stůj celou částku, kterou si půjčil, když byla nemovitost rekordně drahá.
Proč o tom teď píšu? Naštěstí mají bankéři Českou republiku. Rozlohou malou, ale významem obrovskou zemi, která bude Mekkou neboli centrem nového světového finančního systému. V ní, přímo uprostřed Evropy, totiž žije malý národ, který v roce 2008 nedával pozor. A tak spolkl i s navijákem celou návnadu, jíž se s velkým štěstím podařilo tenkrát vyhnout Američanům. A nejen to, že ji Češi spolkli. Začali mít pocit, že je návnada malá, a vymodlili si návnadu ještě větší a tučnější. To když přišel před pěti lety covid…
Místo opatrnosti a vyčkávání se po dalším, tentokrát již definitivně posledním snížení úrokových sazeb do pásma kolem 0, kdy je měnová politika uvolněná neboli expanzivní a přímo vybízí lidi k nabírání úvěrů, utrhli z řetězu úplně.
Nikdo na celém světě se „nechytil“ tak jako české obyvatelstvo, které je z důvodů, jež jsme si popsali, na všechny experimenty extrémně chytlavé a přizpůsobivé. Místo opatrnosti a stopky se Češi vrhli na hypotéky jako diví, a již před covidem předražené a bublinou levných peněz nafouknuté ceny nemovitostí vystřelily až do nebe. Jinými slovy, ta výška, ze které se bude padat, bude ještě vyšší než předtím. A to už předtím byla přímo kosmická! Třináctého října, a nebyl to pátek, na mě vyskočil další z řady článků, u kterých už jsem nevěděl, zda plakat, nebo se smát. Jeho titulek totiž zněl: „Zájem žene ceny nemovitostí nahoru. Byty zdražily za rok skoro o pětinu, investicí je i garáž.“
