Kdyby nepřišel v roce 2020 covid, vyhrál by Andrej Babiš volby i v roce 2021. Tedy, on je vlastně vyhrál, resp. jeho ANO bylo suverénně nejsilnější stranou, když obdrželo 1 458 140 hlasů, což přineslo 27,12 % hlasů a 72 poslaneckých mandátů. Bylo to pouze o 2,52 % méně než v roce 2017.
Můžeme se jen kosmeticky dohadovat o tom, o kolik procent by býval mohl získat víc, kdyby jeho vláda tak neřádila při všech těch lockdownech, uzavírání škol, očkovacích kampaních či nevystupovala tak chaoticky a podobně. Nebyl to sice Babišův výmysl, neboť šlo o organizovanou „nadnárodní“ akci, která „přišla“ z nejvyšších pater společenského řízení, ale dost lidí, kteří by jinak ANO volili a kterým přehnaně aktivní restrikce a chaos kolem ztrpčily život, to mohlo naštvat, takže zkusili dát šanci fialové konkurenci. Která mimochodem nekřičela zděšeně na všechny strany, kolik Babišova vláda rozházela zbytečně peněz a kolik stovek miliard korun skončilo v černé covidistické díře, nýbrž „moudře“ kritizovala, že se rozdalo peněz málo… To jen tak na okraj.
Na první pohled mohly vypadat volby v roce 2021 jako úspěch opozice, ale při bližším pohledu na čísla šlo jen o další iluzi, kterou umocnila progresivistická a probruselská ultralevičácká média, pro něž je Babiš – a teď si zavtipkuji, ale jen malinko – ideově zřejmě moc napravo.
Koalice SPOLU, kterou utvořily již před volbami ODS, TOP 09 a KDUČSL, totiž získala dohromady jen o 0,67 % hlasů (27,79 %) víc než hnutí ANO. Ještě chaběji tento úspěch vypadá, když se podíváme na zisky jednotlivých partají – ODS trapných 34 poslaneckých tváří, KDUČSL 23 bezpáteřních mandátů, a konečně TOP 09 14 ubohých zákonodárců. S tím, že kdyby ODS kandidovala samostatně, o moc lepší by to pravděpodobně vzhledem k dlouhodobé kondici partaje nebylo, a naopak druhé dvě strany, kdyby se neschovaly za novou neokoukanou značku SPOLU, by zřejmě byly rády, kdyby přelezly pětiprocentní hranici.
Z tohoto pohledu bylo utvoření „protibabišovské“ koalice SPOLU v podstatě geniálním politickým tahem, kterým se podařilo Babiše „přeskočit“, přestože jeho ANO bylo jednoznačným vítězem.
Ale ani to by Fialovi a spol. nemohlo stačit, pokud by nedošlo k dalšímu mimořádnému jevu v rámci tehdejší politické konstelace. Při minulých volbách propadlo více než milion hlasů, neboť do sněmovny se dostaly už jen druhá předvolební koalice neomarxistických Pirátů a dozimetrického hnutí STAN a Okamurova byznysověprotestní SPD. Tudíž Babiš neměl s kým sestavit vládu a jedině za tohoto stavu mohli SPOLU a pirátostani získat ve sněmovně pohodlnou většinu.
Černý Petr
Proč tento politologický úvod? Zaprvé proto, že z něj vyplývá, kdo je i přes čtyřletou fialovou vládu českým politickým králem, a zadruhé proto, že odhaluje celou pointu v rámci naší vesmírné politologie. To ostatně potvrzuje jak uplynulé čtyřleté fialové vládnutí, tak výsledky letošních parlamentních voleb.
A ještě jeden gigantický a neuvěřitelně český paradox k tomu: Nečekaná vláda, která před čtyřmi roky vzešla z voleb v podstatě náhodou či omylem, protože drtivý vítěz ANO neměl ve sněmovně žádný koaliční potenciál, a tak spadla tombola do klína protibabišovským uskupením, ve výsledku dělala téměř to stejné, co dělal všechny ty roky předtím Andrej Babiš. Jen to dělala hůř, protože kromě neuvěřitelného rozhazování na rozdíl od pragmatického šéfa ANO téměř odečítala ze rtů grýndýlová, válečnická i jiná přání socialistických progresivistů z EU v čele s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou.
Ekonomicky to ale bylo prašť jako uhoď. To jen potvrzuje závěry našeho šifrovaného analytického pohledu, který ukazuje, že má tento jev daleko hlubší příčiny a souvislosti, které se nám v tomto vydání Šifry podařilo odhalit a poskládat.
Králem a nejúspěšnějším a nejoblíbenějším politikem české historie je jednoznačně Andrej Babiš, a to je třeba několikrát podtrhnout. A u tohoto fenoménu se zastavit, protože právě Babiš ztělesňuje a zosobňuje všechno to, o čem jsme v tomto vydání mluvili. Je totiž jediným politikem, který dokonale odpovídá onomu dvojímu českému dědictví. On je živoucím důkazem, chodící sochou a pomníkem toho, co jsme nazvali fúzí obou systémů – kapitalismu a komunismu –, které se v naší kotlině díky historické zkušenosti slily v jeden unikátní hybrid.
Andrej Babiš nejen ze všech nejlépe, ale jako jediný tento model reprezentuje zcela autenticky a perfektně – kapitalismus s komunistickým myšlením. A přestože – což jsme pro změnu viděli na předchozí vládě – se Evropská unie v uplynulé dekádě přetransformovala socialistickým směrem a my v souladu s naší strategií národního přežití dokážeme předstírat loajalitu i oddanost jakýmkoli nesmyslům, které se z Bruselu valí, jen proto, že se to zdá pro nás v dané chvíli výhodné, Babiš je trochu jiný případ. A proto taky znovu vyhrál, drtivěji než kdy dřív.
To vše, o čem jsme mluvili, má on vepsané přímo ve své DNA výrazněji než kdokoli jiný, a odráží se to i navenek. Stejně jako určitý vzorec myšlení a vnitřního nastavení. Vždyť přestože je jedním z nejbohatších Čechů, má pořád málo. Jeho základním nastavením je „plný hrnec“. I kdyby dostal sto miliard dotací a měl rekordní tržby, vždycky bude mít pocit a chovat se tak, jako kdyby neměl ani na rohlík. Málo, málo, málo – víc, víc, víc.
„Hybrid“ kapitalismu a komunismu, o kterém jsme mluvili, je i přímo zabudován v esenci jeho podnikání. A myšlení. Ač miliardář s dravými kapitalistickými praktikami, celý úspěch jeho impéria je postavený na tom, že šikovně a „obejitím“ systému na začátku 90. let za hubičku zprivatizoval státní podnik. Dalo by se spíš říct, že se jej zmocnil, pokud bychom nechtěli být ještě tvrdší.
I po třiceti letech „kapitalismu“ je velkou částí páteře jeho byznysu inkasování státních (evropských) dotací. Ostatně mimo jiné právě proto, aby si pohlídal tyto finanční toky nebo dohlédl na to, aby se do paliva mohly co nejdéle přidávat coby biologická složka jeho zemědělské produkty (na jejichž pěstování bere též dotace), vstoupil do politiky. A s občany uzavřel nepsanou smlouvu, že když oni ho nechají dělat jeho „byznys“, on jim ze státního taky něco dá, jen když ho každé čtyři roky poctivě zvolí. Až dosud to fungovalo skvěle – jenže to ještě byly v rozpočtu a státní pokladně nějaké peníze, na jejichž rozdávání je celá jeho politika založena.
Ale doba se mění. Všimli jste si, jak byl budoucí staronový premiér nervózní, když oznamoval, že jsou předchozí vláda „podvodníci“, protože utratili všechny peníze a v rozpočtu se to snažili zamaskovat? A jak si připravuje půdu, až bude muset oznámit, že už nepůjde rozdávat tak jako v minulosti? Protože život na dluh a rozhazování státních peněz, tedy peněz budoucích daňových poplatníků, bylo alfou a omegou jeho politického úspěchu.
Ale nejen to. Levicové jsou sice dnes v Česku úplně všechny parlamentní partaje, s výjimkou motoristických nováčků, kteří jsou v současné chvíli ohroženým druhem stejně jako spalovací motory, jen s tím si ale politik nevystačí. Proto taky tak krutě pohořelo zdánlivě protestní a ze všech nejlevicovější hnutí STAČILO!, když se nedostalo ani do parlamentu. A to přesto, že se chtěli jeho šéfové dostat k moci zdánlivě chytrým kalkulem – pokud jsou Češi největší levičáci na světě, tak my budeme nejlevicovější hnutí na trhu.
Češi ale nechtějí změny, natož radikální. A odněkud vystupovat? Proč? To je nezajímá. Chtějí jen udržet to, co bylo doteď. Nechtějí ani zpátky tvrdý komunismus. Jim naprosto vyhovuje dotační, přídavkový a dluhový socialistický kapitalismus s komunistickým myšlením, jehož král se jmenuje Andrej Babiš. Víc jim už stejně nikdo nemůže rozdat, natož slíbit, a proto nikoho jiného ani nepotřebují. Ti, co chtějí k socialismu ještě navíc třídního nepřítele a nějakou fanatickou ideologii k tomu, si z nabídky „alternativně“ vybrali SPOLU; a ti úplně nejextrémnější Piráty, což jsou novodobí radikální komunisti v moderním hávu. Má to ale háček. Kruh se totiž uzavírá. Kosmický řád má, jak vidíme, i úžasný smysl pro humor, protože černý Petr prázdné a vybrakované kasy teď zůstane v ruce tomu, kdo si na jejím vybrakování postavil celý byznys. A kdo – z cizího – bral a rozdával až do posledního dechu….
Tím, že se Babišův nástup nejprve na ministerstvo financí a poté do premiérského křesla kryl se začátkem druhé fáze éry levných peněz, jež byla reakcí na finanční krizi v roce 2008, začalo to pravé rodeo. Po šlachtovskoištvánovském svržení poslední rozpočtově odpovědné Nečasovy vlády pánové Sobotka, Babiš a spol. otočili kormidlem zpět, a místo toho, aby sice umělého, levnými penězi stimulovaného, ale přitom dlouhého a vytrvalého růstu ekonomiky v éře nízkých úrokových sazeb využili k vytvoření nějakého přebytku pro dobu, která nebude pro státní finance tak ekonomicky a demograficky příznivá (ta právě přichází), zvolili taktiku zcela opačnou. Něco ve smyslu „protože do systému teče obrovská spousta peněz, všechny je rozdáme, dokud jsou“.
Jenže si nikdo z politiků a jejich voličů už nepoložil otázku, co se stane, až nebudou…
Vítejte v realitě.
