Počkat! Jak můžu tvrdit, že už není žádný systém, když všechno kolem sice možná blbě, ale pořád ještě nějak funguje? Úřady, zákony, povinnosti, instituce, to všechno přece pořád je. Tak proč říkám, že to není, když to evidentně je? Protože netvrdím, že nic neexistuje. Že nejsou zákony, instituce či lidé ve funkcích, kteří o nějakých pravidlech rozhodují nebo hlídají jejich vymáhání. Říkám něco mnohem přesnějšího: že pod tím už není nosná konstrukce, vztah k realitě ani smysl, které by to dokázaly udržet pohromadě. A proto se to hroutí.

To je ta zkušenost, která tíživě visí ve vzduchu a kterou zažíváme a vidíme kolem sebe každičký den, jen ji dokážeme těžko pojmenovat nebo si to uvědomovat. A právě tím mechanismem, který jsme si popsali – tedy jak se odhaluje a roste rozpor mezi tím, jak to je, a tím, jak to vypadá –, všechno to, o čem jsme si mysleli, že je mocné, silné, stabilní a neporazitelné, víc a víc působí jako papundeklové kulisy.

Vidíme provoz, pohyb, aktivitu, slyšíme hluk, ale zároveň cítíme, že nikdo neví, co s tím, že se věci neřeší, že rozhodnutí nemají dopad, že se odpovědnost rozplývá a že ti, kteří mají rozhodovat, často vůbec netuší, co dělají, a jsou bezradnější než ti, kteří jsou zvyklí je poslouchat a věřit v autority. Tohle teď žijeme každý den a vnímáme, že to jede už jen samospádem, jako vlak bez strojvedoucího. To, co dnes nazýváme systémem, už totiž není strukturou, ale setrvačností. Už to jenom „dojíždí“.

Ne, to neznamená, že tu zavládne anarchie a časoprostorové prázdno, až to „dojede“. Ale že to, co se nemůže opřít o realitu, zmizí a odpadne a zůstane jen to, co v „nové“ realitě obstojí. Nové dávám do uvozovek, protože realita je pořád stejná, ale nyní se odehrává ve změněném poli, a tak se mění principy.

To je ten přerod, o kterém celou dobu mluvíme, a který neprobíhá nařízením shora, ale změnou podmínek reality, které jsou ovlivněny a řízeny vlastnostmi okolního elektromagnetického pole. Tohle není změna systému ve smyslu toho, že by jeden globalista rozhodl, že druhý globalista jde od válu a že teď to bude jinak. Ale ve smyslu toho, že i ten globalista, který to tu pevně řídil, čelí stejným změnám podmínek jako všichni ostatní. Ale on je na špičce pyramidy a má mnohem víc informací než ten, kdo je dole a ke komu dojdou projevy těch změn až později – a proto ten nahoře už dlouho ví, že musí najít jiný model. Zkrátka bojuje o to, aby se mu to nerozsypalo pod rukama, a hledá způsob, jak celek udržet funkční.

Tohle teď žijeme každý den a vnímáme, že to jede už jen samospádem, jako vlak bez strojvedoucího. To, co dnes nazýváme systémem, už není strukturou, ale setrvačností..

Proto je například od zahájení restartu globální ekonomiky, kterýžto proces odšpuntovala pandemie, jakousvtě neviděl, cíleně přesouváno centrum globalizace a globálních řídicích procesů z Washingtonu a Londýna do Pekingu a Moskvy. To není proto, že by se vlastníci tohoto světa ve svých ředitelnách nudili, ale proto, že je třeba hledat a najít nový funkční model, jak celé to panoptikum udržet pohromadě, resp. jak jej postavit znovu na nohy a zvýšit jeho stabilitu.

Všechny ty změny, které vidíme, jsou v podstatě reakcí na změny v elektromagnetickém poli, nic jiného. A protože se systém začal drolit mnohem dřív, než jeho uživatelé či účastníci na spodním konci pyramidy zažijí v praktickém životě a než byli schopni vnímat, začaly také mnohem dřív práce na jeho přestavbě. Oni to nedělali dobrovolně, ale začali to dělat proto, že věděli, že když to neudělají, domino brzy spadne. Mám tím na mysli třeba starý finanční systém nebo celou globální ekonomiku. Kdyby nezahájili včas jeho přestavbu, která tvá roky, byl by to pro ně i všechny ostatní konec. Donutila je k tomu realita.

Ne, to neznamená, že po skončení těch změn bude něco fungovat skvěle či ideálně, nikoli. Jen to, že to staré, co nemá potenciál přežít a ve změněné realitě obstát, postupně odpadává a hledají se cesty nové a vydrží jen to, co je reálné. Reálný byznys, reálné věci, reálné projekty. Funguje, nefunguje. Odpadne, jde dál. Nic mezi tím. Žádné umělé grýndýly, dotace, neziskovky, přezaměstnané neefektivní firmy, přebujelá státní správa. To všechno brzy skončí… 

A právě tady se ukrývá klíč k pochopení těch procesů, a právě tady se dostáváme k tomu úplně nejpodstatnějšímu. O tom, jak snadno nebo jak těžko se komu bude žít v novém světě a adaptovat se na (novou) realitu, z velké části rozhoduje to, jak rychle a jak pružně zareagoval na přicházející změny a jak ochotně nebo neochotně opouští ty vzorce staré. Zjednodušeně řečeno, nakolik to kdo chápe nebo nechápe.

Opustit vagon

Zkusím to vysvětlit na konkrétních příkladech prakticky, protože jestli je důležité z toho všeho něco pochopit, tak právě a především TOHLE. To, co je v této přechodové době, kdy staré kolabuje a nové se teprve obtížně formuje a formovat bude, ze všeho nejdůležitější, není rozumět všem těm změnám nebo pochopit celou jejich komplexitu. Ale dělat to, co je třeba. Tedy připravovat se na novou dobu tím, že budeme schopni vnímat realitu a oddělovat ji od slov.

Tedy opustit mentální model, kdy realitu definovala ponejvíce slova a to, co se říkalo – neboť zhuštěné pole to udrželo. A osvojit si nový model – zbavit se iluzí, představ, falešných nadějí a přání, že to staré někdo zachrání a svět se vrátí do starých kolejí, ale otevřít se změnám, přijmout realitu a přizpůsobovat se jí. Prostě něco dělat a změnit a opustit vagony starého vlaku, který míří do opuštěné stanice uprostřed prázdnoty s názvem Konečná, dříve, než tam dojede. A snažit se stůj co stůj naskočit do vlaku, který jede do stanice Budoucnost.

Existují totiž jenom dvě možnosti – „s“, nebo „proti“. Jak již bylo řečeno, pro toho, kdo pochopil nebo vytušil, že jde o hlubokou strukturální změnu a novou éru již během covidu nebo po něm, a rozvíjel své dovednosti a schopnosti orientace v novém poli, bude adaptace jednodušší. Neříkám, že snadná, ale určitě bude snazší. To jsou lidé, kterým covid či události, které následovaly, otevřely to okno rozdílu mezi skutečností a tím, co se o ní říká, natolik, že jím dokázali prolézt a změnit svůj pohled na život a na svět. Ti již jedou na nové vlně, a tak se jim může podařit vyhnout nárazu, který přijde, až pod „starým“ a odvátými iluzemi zbyde jenom prázdno a stanou realitě tváří v tvář. Bohužel těchto lidí je naprosté minimum.

Pro toho, kdo vycítil, že jde o hlubokou strukturální změnu a novou éru již během covidu nebo po něm, a rozvíjel své schopnosti orientace v novém poli, bude adaptace jednodušší.

Většina lidí totiž stále věří jen slovům, a místo aby změnili způsob myšlení, vnímání a náhledu na svět, mění jen obsah slov nebo věří třeba jen jiným slovům než dřív. A opět to není proto, že by byli hloupí, ale protože slova jsou pro ně synonymem reality. Realita je pro ně to, co se o ní říká, ale ne to, co se po závojem těch slov skutečně děje. Věří prostě nadále slovům a slova jim slouží jako orientace v realitě. A proto nevědomky zůstávají ve „starém“ a nevidí a nevnímají „nové“.

Přepnutí

Kdybych to vztáhl na hlavní příběh, který mi v tomto vydání tak dobře posloužil k tomu, abych to ukázal, tak prostě uvěří zprávě či posudku falešného revizního technika, který jim přišel zkontrolovat kotel, protože je prostě ani nenapadne, že to, co ten technik říká, není pravda. Nebo že je falešný či jako autorita „neplatný“. A to jen proto, že věří v jeho slova či ve slova, která někde zaslechli, a ani se nepokusí ověřit, jestli je to pravda. Jinými slovy, zůstávají zakleti v odcházející realitě, aniž by vnímali tu již zřetelně přítomnou novou. A i když i na ně už doléhá a vnímají ji či dokonce vidí, nedokážou ji přijmout v jejím syrovém stavu, ale stále hledají slova či interpretaci, která ji nějak zjemní, upraví či vysvětlí. Je to jako začarovaný kruh, přičemž existují pouze dva způsoby, jak z něj vystoupit. Dva možné východy.

Tím prvním je pochopení, že realita v novém poli stojí sama o sobě a slova, byť by zněla seberůžověji, nebo naopak sebečerněji, ji už nedokážou „přikrýt“ ani „podržet“. Slova jsou slova a realita je realita. A slova mají platnost pouze ve chvíli, kdy jsou v souladu s realitou. To je zákon nového pole. Když se o ni mohou opřít, protože jsou výsledkem zkušenosti, pochopení, dozrání či porozumění, když z ní vycházejí. Pak fungují a krásně to sedí, rezonuje a stojí v rovnováze. To je to, o čem jsem mluvil v případě covidu.

Milanův tip: Bridgertonovi. Když už jsme u té reality, někdy je užitečné z ní utéct. Jak takový únik z reality vypadá, ukazuje třeba populární seriál streamovací platformy Netflix, jehož čtvrtá řada je právě on-line. V Bridgertonových je vše až kýčovitě krásné, od lidí, oblečení, interiérů i exteriérů, a nic není jako ve skutečnosti. Je to vlastně pseudohistorická pohádka. Hrdinové nic nedělají, jen hledají ženichy a nevěsty, šíří drby, sexují, tančí na plesech. Nebo chodí na audience k britské královně, která taky nic nedělá, jen hraje hry a objednává si bonbony z Německa. Pokud se k televiznímu cukrkandlu, kde vše dobře končí a iluze je základním stavebním kamenem, člověk uchýlí vědomě, aby si odpočinul od hnusu kolem, může to být očistné. Nová řada, v níž si hledá nevěstu zhýralý Benedict Bridgerton, je v podstatě variací na Popelku, a funguje v tomto směru skvěle. Já se kochám hlavně kostýmy a výzdobou...

Někteří lidi to prohlédli – a bylo jich bohužel strašně málo –, když uviděli, jak obrovský může být rozdíl mezi slovy a realitou, a přestali sledovat slova a začali se učit vnímat realitu. Tedy to, co je za nimi. Změnili kompletně své myšlení, protože nesledují, co se kde říká nebo píše, ale jestli to sedí nebo nesedí, jestli to rezonuje s realitou. Dělají to mnohdy intuitivně, ale to přepnutí za covidu se u nich stalo novým a trvalým stavem bytí.

Do druhé skupiny patří část lidí, která ten rozpor uviděla taky. Taky je to trklo do očí, taky si všimli, že je to třeba s očkováním jinak, než se říkalo, a taky s Ukrajinou, Evropskou unií a vším ostatním. Všimli si toho, a často názorově přešli na druhou stranu od mainstreamu (nebo už tam byli), ale neprošlo to u nich až „dovnitř“. Viděli, že je to lež, ale nenastartovalo to u nich vnitřní procesy a aha momenty vedoucí k tomu, že nejde o covid, Ukrajinu či vlezdobruselismus, ale o zlom v realitě. Že nejde o konkrétní kauzy ani politický souboj, ale o hlubší strukturální přerod. A tak zůstali v linii slov a jen změnili jejich chápání či slovník, aniž by se to ovšem propojilo s realitou.

U třetí skupiny je to jasné, tam není co řešit. Ti dodnes věří všemu, co se jim shora řekne, a nepochopili dodnes ani covid, natož cokoli dalšího. Nebo – přesněji – spíš pochopit nechtěli, protože je pro ně z mnoha důvodů pohodlnější věřit pohádkám.

Z uvedeného vyplývá, že dobrovolně ze začarovaného kruhu vzletných či konejšivých slov dokázali vystoupit zatím jen ti, kterým to „seplo“ a propojilo se u nich to vnější i s tím vnitřním a dokázalo je to přivést ke změně myšlení. Ti mají náskok v tom, že je tolik nepřekvapí, až TO přijde. Nebude to pro ně takový šok, protože pochopili, že staré končí, už za covidu nebo těsně po něm. A vnitřně přijali, že staré nejde zachránit, a jen se snaží sžít s novým a vidí, že všechny ty změny v poli se už dávno dějí a dít budou a nemá smysl se jim bránit, nebo nedej bože chtít zachraňovat staré, které mele z posledního.

U těch druhých dvou skupin, z nichž jedna bojuje proti změnám z toho důvodu, že jim vyhovovalo, jak to bylo dřív, a tak se to snaží zachránit, a ta druhá proti nim bojuje proto, že se snaží staré opravit, neboť si myslí, že se systém hroutí jen proto, že ho neřídí oni nebo někdo jim podobně smýšlející, dobrovolný „exit“ také není možný. Protože stále věří ve slova, ale odmítají sledovat realitu ukrytou za nimi. Neboli jejich realitu řídí pořád slova, i když jiná než u předchozí skupiny.

Ale i když tyto dvě skupiny ze začarovaného kruhu nedokážou vystoupit dobrovolně, jsou tady dvě zprávy. Ta dobrá je, že realita na ně čeká taky. A ta horší je, že jediným, co je k ní přivede, je náraz. Náraz, který přijde ve chvíli, kdy všechno, co není v kontaktu s realitou, tedy iluze, vzdušné zámky, naivní představy a „přání otcem myšlenky“, odfoukne vichr a zbyde jen ona. Realita tedy je a bude pro všechny stejná. Rozdíl spočívá v tom, jak se k ní kdo postavil a postaví a jestli se na ni dobře připravil nebo ji ustojí. Ať tak či onak, jisté je, že okamžik procitnutí se blíží. Je to už cítit ve vzduchu…    

‍