To, že běží fáze nového věku pěkně souměrně po sedmi letech, pochopitelně není žádná náhoda či pouhá shoda okolností. Dějiny mají svůj přesný rytmus; a to, že jsme jej dříve neviděli a nevnímali, na tom nic nemění.
V kosmologii, astrologii, hermetice, a dokonce i v biologii (a třeba i ve vztazích, například v manželství) se sedmička opakuje jako „doba přeměny“ – dojde buď k dokončení jedné fáze, nebo „náběhu“ na novou. Sedmička jakožto odpradávna vnímané číslo cyklů, dokončení a přechodů se objevuje všude – i v pohádkách, kde všechny poklady a odměny obvykle leží až za sedmero horami a sedmero řekami. A když na to přijde, je třeba vysvobodit ze zakletí i sedmero krkavců, případně sedm trpaslíků helfne Sněhurce v nesnázích.
Za sedm dní čili náš klasický týden stvořil údajně Bůh náš svět. Člověk má sedm hlavních čaker. A taky páchá sedm smrtelných hříchů. Ale když to všechno dobře vyladí, octne se rázem v sedmém nebi. Sedm let trvá i biblický šabatní nebo též sabatický rok. V astrologii máme sedm planetárních principů a v sedmiletých cyklech se obnovuje i naše tělo. Ano, sedmiletý cyklus poctivě dodržují i lidské buňky. Podle této vývojové teorie se rozděluje lidský život do sedmiletých období, přičemž každé období má své specifické výzvy a rozvojové fáze. Někdy se tato teorie spojuje i se sedmiletým cyklem výměny všech buněk, kdy se různé typy buněk sice obnovují v různě dlouhých obdobích (např. některé buněčné typy se vymění během několika týdnů, jiné za několik měsíců), ale lidské tělo se kompletně obnoví zhruba každých sedm let.
Lidský život je celkově krásně rozvržen. Nejprve procházíme fyzickým růstem a vývojem od dětství až po dospělost. V prvních sedmi letech si osvojujeme základní návyky, nejvíce se fyzicky proměňujeme, nasáváme vše, co je kolem nás. Tato fáze končí nástupem do školy. (To byl vtip, ale jen trochu.)
Mezi osmým a čtrnáctým rokem tělo dál roste, ale formuje se především osobnost a vzorce, podle jakých budeme v životě reagovat na okolí, vytváříme si vlastní názory. V 15 letech se rozjitří emoce, do 21 let tělo dozrává, probouzí se sexualita, člověk hledá vlastní zkušenosti, utváří si názory a vztah k okolnímu světu, poznává jej a stává se jeho součástí.
V dalším cyklu (22 až 28 let) přicházejí první vážné vztahy, lásky a soužití, hledání životního smyslu a směřování. A objevují se nebo prohlubují neřešené problémy, které vznikly v dětství a nezvládli jsme je zpracovat. Zároveň bychom ale měli mít již dost sil a zkušeností na to, abychom je začali řešit a transformovali je v něco nosného a konstruktivního.
Sedmileté cykly jsou jako drobné kmitání uvnitř větších pohybů. V klidnějších obdobích si jich sotva povšimneme, ale v dobách zlomu jejich účinek zesílí.
V pátém sedmiletém období přichází vrchol tvořivosti, emoce se zklidňují (jak u koho), člověk by měl pomalu docházet k vnitřní rovnováze a být na vrcholu životních, ale i intelektuálních sil. V téhle fázi už by člověk mohl mít pomalu rozum. Aspoň teoreticky…
Po pětatřicítce člověk tak trochu přemýšlí, kdo vlastně je, co chce, zda jde správným směrem, jaké má priority a životní hodnoty. Mnozí usilují o svůj duchovní rozvoj, kladou si existenciální otázky o smyslu života a podobně. Pokud má přijít nějaká radikálnější změna, pak právě teď je nejvyšší čas. Protože když to člověk propásne, hrozí, že pak už to bude jen doklepávat a nikdy už se nerozhoupe. Ačkoli na změnu není nikdy pozdě, právě toto období má pro ni ty nejlepší předpoklady. Přichází totiž první bilancování a ohlížení zpátky. Jako když náš učitel zeměpisu na gymnáziu přistihl spolužáka Karla, jak pod lavicí louská knihu tak zaujatě, až přeslechl, že má jít k tabuli. Když zjistil, že jde o knihu Mládí v hajzlu amerického spisovatele C. D. Paynea, kantor jenom vtipně, ale posmutněle konstatoval: „To bych měl číst spíš já, ne?“
Mezi 43 a 49, kam se příští rok chystá vstoupit i tvůrce Šifry, by už měl člověk vědět, kým je a kam kráčí, znát svůj smysl i životní poslání, nalézat odpovědi na nejdůležitější otázky a lépe rozumět sobě, ostatním i světu. Rozvíjí se mysl i vyšší já…
A tak to pokračuje až do „konce“. Podstatné je to, že sedmičky vždy ukazují na rytmus, kdy se něco musí změnit – buď to dozraje, nebo se to zlomí či odpadne. Velký český vědec Milan Špůrek se zabýval primárně velkými cykly dějin, jeho specializací byl systém dvanáctkový (věky, precesní pohyb, zodiakální astrochronologie) či čtyřkový (velké civilizační periody) a soustředil se víc na makrocyklické periody (věky, tisíciletí, kulturní epochy) než na konkrétní kratší, například sedmileté etapy (ty rezonují spíše se starou mystickou – židovskou, hermetickou či astrologickou – tradicí). Vytvářel strukturu času, nezabýval se konkrétními interpretacemi dějin. Vypočetl ale, což je zajímavé, že „jeho“ velký Platónský rok, což je doba, za kterou průsečík zemské osy s nebeskou sférou vykoná v důsledku precese zemské osy uzavřený okruh kolem pólu ekliptiky, a která trvá skoro 26 000 let (a která uplynula v roce 2012), se dá rozdělit na jednotlivé sekvence. „Při výpočtu střední délky platónského roku vycházím ze současné hodnoty lunisolární precese, která činí: p = 50,1‘‘/rok, z čehož plyne průměrná délka platónského roku 25 729 slunečních roků. Rovnoměrnou extrapolací lze pak z této hodnoty odvodit dílčí konstantní sekvence platónského roku užívané v zodiakální astrochronologii: makrosekvence – měsíc platónského roku (precesní věk) … 30° … 2 144,083 roku; mezosekvence – palec platónského roku … 2,5° … 178,674 roku; mikrosekvence – mikrovlna platónského roku … 12,5‘ … 14,889 roku. Poloviční hodnotou mikrosekvence platónského roku (7,445 roku) se pak dostáváme až do úrovně známých biblických ,sedmiletí‘,“ píše v Tajemných rytmech dějin Milan Špůrek a zmiňuje slavných „sedm let hojných a sedm let hladových“.
Sedmička je tedy jakousi mikrovlnou „velkých“ dějin a cyklů, a bývá interpretována jako číslo přerodu a uzavření malého kruhu. Které slouží spíš jako pomůcka k orientaci v rytmu, ne jako přesný kalendář.
Sedmičku můžeme vnímat jako jedno ze základních rytmických čísel kosmu, a zároveň jako „uzavírající“ číslo. Život člověka se dělí na sedmileté cykly, v nichž se nemění jen tělo, ale i vědomí, a po sedmi letech zralosti přichází změna kvality. A tak to probíhá i „zvětšeně“ ve společnosti. Opakují se a vracejí různé sedmileté krize a obraty nejen osobní (puberta, „krize středního věku“), ale i civilizační. Větší historické rytmy a cykly mají často tuto sedmiletou mikrovlnu, i když jsou překlápěny do větších cyklů.
Zjednodušeně řečeno, pravidelné a rytmické změny se neustále dějí jak uvnitř člověka, tak okolo něj. Podle starých tradic se lidský život skládá ze sedmiletých období, v nichž se střídají fáze růstu, krize a přerodu. Stejně tak i dějiny postupují po úsecích sedmi let, které tvoří menší články větších rytmů. Sedmileté cykly jsou jako drobné kmitání uvnitř větších pohybů. Někdy působí nenápadně, ale v kritických obdobích se jejich účinek násobí a stává se zřetelným. Právě tehdy se láme kontinuita, probouzejí se nové proudy a staré se uzavírají.
I proto je sedmička v tradičních kulturách archetypální a posvátné číslo. Kromě zmiňovaných sedmi planet tradiční astrologie, sedmi dnů v týdnu, sedmi andělů, sedmi hudebních tónů, sedmi barev spektra či sedmi čakrových center v lidském těle má ale sedmička jednu primární funkci – symbolizuje uzavřený pohyb, cyklus, po němž vždy následuje přerod do nové fáze. Sedmička je jakýmsi číslem rytmu a završení. Připomíná nám, že každý proud má svůj konec, na nějž navazuje nový začátek. Je to jednotka – ať už v rámci společnosti, nebo jedince –, jež v sobě nese impuls změny. A působí na všech frontách souběžně.
Podobně jako jsme si ukázali sedmileté etapy v životě člověka, můžeme si všimnout i toho, jak se často lámou rovněž v sedmiletých úsecích historické procesy. To, co jsem popisoval od začátku roku 2012, nebyla výjimka či specifikum nového věku, ale rytmický zákon. Tak je to vždycky; jen když je klidná doba, tolik si toho nevšímáme.
Tyto menší cykly jsou sice vnořené do větších rytmů (astrologických věků, tisíciletí, staletí, ale i do 84letého uranského cyklu), ale důležité společenské změny se mnohdy odehrávají právě v rytmu sedmi let – ať už jde o ekonomické krize, revoluce, nástupy nových generací. Malé cykly (7 let) se skládají do větších (49 let – 7 x 7), což už je viditelná generační proměna. (3 x 7 let je často rozhodující období v životě i dějinách; 21 let = nástup dospělosti, případně 3 x 7 let válek či přerodů v historii). Sedmičky tedy nejsou izolované, ale zasazují se do rytmu větších epoch. Sedmileté cykly jsou jako drobné kmitání uvnitř větších pohybů. V klidnějších obdobích si jich sotva povšimneme, ale v dobách zlomu jejich účinek zesílí.
To, co je pro nás ale nejdůležitější, je vnímání a porozumění tomu rytmu. Sedm let je bod, kdy se energie starého vyčerpá a je třeba naskočit na novou vlnu. Klíčové je pochopení skutečnosti, že různé krize nejsou průvodním jevem sedmičky, ale nepřijetí změny, kterou nesla. Pokud totiž změna, kterou sedmiletý cyklus nese, není přijata, sedmička vyústí v krizi. Ať už osobní, nebo společenskou. Avšak pokud změna přijata je, sedmička nepřináší krizi či rozpad, ale znamená posun, zrychlení a vynoření nového proudu. Sedmička se chová jako jakýsi frekvenční uzel, který propojuje dějiny, vědomí, spirálový čas, cykly i fyziku.
Bez přestávky
Z toho všeho ale vyplývá i to, že to, co se dělo během covidu (strach, chaos, šílenství), po něm (bubnování do války, dluhová eskalace, energetické harakiri, deindustrializace Evropy) a co se bude dít v příští sedmiletce, není dáno dobou a fází cyklu jako takového, ale tím, jak na rytmus dějin lidé reagují. A jestli ho slyší a chápou, či nikoliv.
Další sedmiletá fáze, která bude zahájena v letech 2026 a 2027, proto nebude pro lidstvo vůbec snadná, řekneme-li to hodně jemně. To ostatně nebyla už ani tato covidová a postcovidová, když uvážíme, že se většina lidí odmítla vnitřně posunout a „trhlinu“ ve vědomí, která se otevřela a která mohla a měla iniciovat změnu smýšlení a vnímání, ucpala a „utemovala“.
A je tu ještě jeden rozdíl oproti kratším sedmiletým cyklům v minulosti. Dřív to sedmileté „cyklení“ probíhalo nepravidelně a nárazově. Například v letech 1929 až 1936, v období velké hospodářské krize, se objevil jeden uzel. Pak přišlo krátké období, kdy se energie jakoby vyrovnávala a stabilizovala. A pak přišel v letech 1939 až 1946 v podobě druhé světové války další uzel. Není nutné, aby mezi vlnami byla matematická návaznost, je to rytmus, ne kalendář. Tyto sedmileté úseky na sebe nemusí navazovat jako kostky domina. Spíš ukazují, že změna přichází ve vlnách, které mají svůj vnitřní rytmus. (Viz tabulka na str. 24.)
Po roce 2012 ale došlo k jedné zásadní změně. To, co platilo ve starém cyklu, se už totiž v novém věku neděje stejným způsobem. A důvod je jednoduchý. Protože se v novém věku zrychlují vibrace, zrychluje se spolu s nimi i rytmus změn. Proto už mezi zlomy nevidíme prostor pro „mezifázi“, jako býval dřív. A tak zatímco ve starém věku vždy přišla nějaká sedmiletá změna, ale vzápětí po ní přišla stabilizace, stagnace nebo pauza, než přišla další výraznější změna, v novém věku je rytmus plynulý, zrychlený a navazující. Už to není řada samostatných, izolovaných vln, ale jedna velká vlna, která se stále zvedá a nabaluje jako cunami. Proto to v roce 2012 začalo, v roce 2020 bylo zařazeno turbo a začal viditelný kolaps starého, a od příštího roku zažeháváme raketové motory a míříme po hlavě do nového.
Tento zlom už nebude pouze viditelný, ale bude nenávratný. A na něj se pak už jen budou nabalovat nové a nové vlny a všechno to splyne v jednu. Proto Šifra ukazuje, jak je důležité na tu vlnu naskočit včas a naučit se řeč nového světa tak, aby nás ta vlna nesmetla, ale aby nás nesla..
