Právě v té intenzitě a rychlosti spočívá výjimečnost toho hlavního zlomu, který nás ještě čeká. Změny se děly pořád, ne že ne. Stačí, když se ohlédneme za tím, co všechno se stalo jen v divném 20. století. Jenže děly se nárazově a po částech, i když byly někdy též bouřlivé a monumentální.
Kdežto v novém kosmickém cyklu už se změny nedějí v blocích, ale v kontinuálním přechodu – impuls za impulsem, vlnu za vlnou, bez přestávky, nonstop. Nejenže se nabalují, ony se – obrazně – nejdřív sčítají a pak ještě násobí. Protože se zrychlily a zjemnily vibrace, staré struktury již nezvládají vzdorovat ani „šéfovat“ a sypou se doslova kosmickou rychlostí. Netuší, jak dál, a nedovedou to udržet. Nemají čas se vydýchat ani adaptovat, a tak se hned hroutí, rozpadají a kolabují. To, co dřív trvalo generace, dnes trvá roky či měsíce, a pořád to zrychluje. Realita už nesnese odkládání.
Covid otevřel víko papiňáku, a teď už to jde samo. Přidala se válka, kolabující ekonomika, změna světového řádu, energetika, roboti a umělá inteligence, která kompletně změní pracovní trh – to všechno v jedné vlně. Nový cyklus už neběží jako běžná vlna dolů a nahoru, ale coby spirála pouze nahoru. Buď půjdeš s Proudem, nebo odpadáš. Proto není a nebude žádná přestávka, ale tempo se naopak zvyšuje – pauzu není kde udělat, není pro ni místo. Staré struktury nemají kde spočinout, a staré mechanismy tak nemají kde nabrat energii, aby se ještě chvíli udržely nebo změny oddálily. Buď se naučí novému stylu plavání, nebo se utopí. A to samozřejmě platí i pro jednotlivce…
Pokud se na to podíváme z pohledu lidí, stojíme teď na hraně obrovského, ještě většího zlomu. Ne snad proto, že přijde nějaký velký otřes a pak se to zastaví. Nezastaví, jedeme stále rychleji. Ale proto, že až dosud stále ještě aspoň trochu fungovaly staré způsoby a struktury. Sice ze setrvačnosti, protože to dojíždělo, ale mohlo to vzbuzovat iluzi, že to půjde spravit a všechno zase někdy bude jako dřív. Oproti tomu, co nás čeká, byl covid jenom slabý čajíček.
Změny, o kterých mluvíme, by se přitom děly tak jako tak, bez ohledu na to, jestli o nich víme nebo co si o nich myslíme. Musíme k tomu ale připočíst to, že jejich průběh v další sedmileté vlně bude navíc silně ovlivněn tím, co se dělo (nebo spíš nedělo) v předchozím sedmiletém cyklu.
Nový cyklus už neběží jako běžná vlna dolů a nahoru, ale coby spirála pouze nahoru. Buď půjdeš s Proudem, nebo odpadáš. Proto není žádná přestávka, ale tempo se stále zvyšuje.
Pokud se první sedmiletá vlna nového cyklu od roku 2012 nesla ve znamení otevření a otevírání a byla začátkem přechodu, a ta druhá navázala krizí a postupným rozpadem a rozpadáním starých struktur a vzorců, tak jak bychom označili třetí sedmiletou vlnu, která již hučí za humny?
Po otevření a rozpadu nás čeká integrace a přestavba. Anebo rozpad; to záleží na tom, co si kdo vybere. Takhle na první dobrou to možná nezní tak hrozně – ale jen do doby, než se nad tím zamyslíme. Protože při zohlednění toho, jak si lidé a celá společnost vedli během dvou předchozích vln a jak se ke změně postavili (nebo se před ní spíše snažili „vzít roha“), bude právě tato rozhodující fáze pro většinu lidí tou nejobtížnější. A to nejen proto, co všechno se stane a jaká „škatulata, škatulata, hejbejte se“ uvidí v hmotné realitě; ale rovněž kvůli tomu, co se bude odehrávat v jejich vnitřním světě, až ztratí všechny iluze a na světlo vystoupí jejich potlačované stíny.
Čištění pole
Začátek nové sedmileté vlny v letech 2026 a 2027 se tak zcela určitě ponese v duchu pokračování procesu čištění pole – jen s ještě vyšší intenzitou, než tomu bylo dosud. Bude pokračovat rozpad a rozklad starých systémů (třeba Evropské unie), budou se zvyšovat tlaky energetické (nefunkční green deal) i ekonomické (např. bubliny v cenách nemovitostí a napětí na hypotečním trhu), a ruku v ruce se ztrátou hmotných jistot starého světa, které ve skutečnosti jistotami nebyly, se budou rozpouštět i iluze o tom, že lze beze změny ve stejném stylu a duchu pokračovat dál. Realita rázně ukáže, že nikoli.
Ještě víc bude vidět – i pro ty, co to ještě nevidí či vidět nechtějí –, že staré autority již nejsou autoritami, ale smutnými klauny, kteří si nevědí rady, a tak jen stojí bezradně v šapitó. Děravou střechou prší dovnitř a voda jim smývá masky z obličeje a s nimi i pečlivě vymalovaný jokerovský úsměv. Zbyde jen nasazený červený nos.
Oč rychlejší budou pády struktur a autorit, o to svižnější naopak bude i tlak na ekonomické a mocenské „přeuspořádání“, o kterém Šifra v posledních letech podrobně píše. A dál také ve světě plném lží poroste paradoxně tlak na pravdu, protože už si politici, novináři ani jiní influenceři veřejného mínění s lhaním a zakrýváním pravého stavu věcí nevystačí.
Vedle jejich příběhů, slibů a prázdných řečí totiž bude stát samotná realita, která jim vždy jen s významným pohledem ťukne na rameno: „Hele, já tady stojím.“ A tak posluchač i divák, i kdyby chtěl všem těm slovům věřit a doufat, že je z toho aspoň jedno procento pravdivé, tu realitu okamžitě uvidí – protože ta bude stát hned vedle toho falešného úsměvu a její těžká váha celou bla bla bla konstrukci pouhou přítomností rozboří.
Kdo vidí, duševně přežije a zvládne přechod celkem v poklidu. A neustále poroste a uvidí a bude vnímat víc a víc. A kdo nevidí – ten bude konfrontován.
Dokud byla realita skrytá a lidi ji zvládali překřičet, mohl z toho ten, kdo umí dobře mluvit a lhát, až se mu od huby práší, velice snadno a hodně těžit. Jakmile se ale realita postaví vedle něj, slova už to nespraví. Zatímco až dosud byla pravda a realita viditelná jen pro ty, kteří ji hledali a aktivně o její nalezení usilovali, protože měli odvahu odložit iluze a jít pod povrch, nová vlna bude charakteristická tím, že se pravda – alespoň tedy její základní vrstva – ukáže i těm – a zejména jim –, kteří ji vidět nikdy nechtěli a ze všech sil se tomu bránili. Pravda o společnosti i o nich samých.
Pravda přitom bývá náročná i pro ty, kteří ji vidět chtějí. Ale co teprve pro ty, kteří se jí bojí a chtěli před ní utéct? Heslo celé nadcházející etapy (2026 až 2033) ale bude jednoznačné: Kdo vidí, duševně přežije a zvládne to celkem v poklidu. A neustále poroste a uvidí a bude vnímat víc a víc. A kdo nevidí – ten bude konfrontován.
Nepůjde tak o nic menšího než o to mít dostatečnou psychologickou kapacitu žít v realitě, když se svět změní. Jednak na hmotné úrovni, kde probíhá a vzhledem k našemu trestuhodnému počínání v předchozích fázích teprve bude probíhat ekonomická restrukturalizace. To přinese řadě lidí méně pohodlí, ohleduplně řečeno.
Pokračovat budou energetické a infrastrukturní potíže, vzhledem k tomu, jak Evropská unie zvrtala green deal a vydala se – na rozdíl od zbytku světa – do slepé byrokratické uličky. Bude se tak muset složitě vracet do hry, až opravdu pochopí, že jinak to nejde – respektive až ji k tomu donutí okolnosti. Třeba takové Německo, které se zeleně zfanatizovalo, chce teď dotovat domácím firmám elektřinu, protože v globální konkurenci bankrotují. A již se ozývají hlasy po přehodnocení zákazu spalovacích motorů, ačkoli to Německo předtím vymyslelo. Co někdy vypadá obchodně zajímavě na papíře, může se ukázat při setkání s realitou jako fatální omyl. A Němci neumějí dělat malé chyby. A to se právě děje. Zkrátka to nefunguje. Ve snaze zachránit svou holou existenci tak bude od svých od reality odtržených „ideálů“ muset chtě nechtě Německo odstoupit a celá Evropa s ním.
Milanův tip: Za všechno můžou oni. Jako třetí tip jsem chtěl zařadit nějakou dobrotu, ale nakonec jsem zvolil úplnou lahůdku. Novou písničku Jarka Nohavici, kterou vtipně a pravdivě vystihl dominantní rys velké části české společnosti. Nejvíc se Jarek dotkl euroliberálů, kteří jsou v tom mistři Evropy. „Za všechno může Babiš, že baby marně vábíš. Že se sám válíš v lůžku a marně ostříš tužku (...) Za všechno může Putin, i za stav ústních dutin. (...) Že brambory jsou dražší, že připálil jsem kaši. Takže je teď bez chuti, za všechno může Putin.“ A za to, že tři sta korun stojí pizza, tak za to může sám Nohavica. Za všechno zkrátka můžou vždy ostatní a je národním sportem hledat chybu všude, jen ne u sebe. Nejlepší je, že to Jarek tak krásně trefil, že v mainstreamu vyšly během pár dní asi tři nenávistné recenze o jeho úpadku, pokleslé tvorbě a morální zkaženosti, což jen zdůraznilo pointu.
Tyto procesy rozpadu, změn a restrukturalizací budou od lidí vyžadovat velkou mentální odolnost a vysoké nároky na adaptaci, protože přijde rozpad starých jistot a nutnost pružnosti a flexibility. Tedy to, co lidský mozek nesnáší ze všeho nejvíc.
V psychologické rovině budou lidé, kteří žili ze strachu nebo útěku (což je bohužel většina) pod velikým tlakem. Naopak lidé, kteří se v realitě orientují, přestanou panikařit a uvidí, že znamínko těchto procesů není negativní, ale pozitivní, protože jen odpadá to, co nefunguje, a prosazuje se to, co funguje. Uvidí v přímém přenosu, že se daří jen tomu, co stojí na reálných základech a dává smysl. A že kolabuje vše, co stálo na iluzích.
Postupně se objeví nové hodnoty, noví tvůrci, nové komunity a stále hlasitěji a nepřeslechnutelněji bude znít tón nové doby. A v chaosu slábnout a zanikat ten starý, chaotický hluk odcházejícího světa. Který se paradoxně snaží většina lidí zachraňovat a plýtvá na to energií, i když se sám do sebe hroutí a zachránit nejde, protože nestál na realitě, ale iluzích.
Až po této nutné fázi čištění pole, přeskupování, chaosu a stále silnějšího otisku nových principů bude moci přijít fáze usazování a nové rovnováhy, kdy se stabilizují hodnoty, vztah k realitě, lidi si zvyknou, že je vše jinak, dospějí a budou méně infantilní, více zodpovědní, a budou stát nohama na zemi, protože jim realita uštědří důležitou lekci. Spolu s tím bude postupně mizet i hysterická politika, přehnaná korektnost, pseudohumanismus, socialismus, umělý růst ekonomiky i falešný optimismus.
Tu očistnou fázi ale přeskočit nemůžeme, naopak je nutná. Již teď, na základě toho, jak vypadaly první dvě fáze nového cyklu, však Šifra může směle odhadovat, že tohle nebude sedmiletka, ve které se probudí větší množství lidí. Většina bude naopak silně dezorientovaná, ještě víc chaotická a možná i agresivní, a taky hodně unavená a vyděšená. Ale zároveň bude muset být realističtější a uzemněnější. Jen menšina lidí se nerozpadne psychicky a ustojí to bezpečně a v poklidu. A úplná mikromenšina udrží vnitřní klid, světlo, orientaci a směr pro sebe i ostatní.
To, že pro většinu lidí to bude léčba šokem, ale není charakteristickým znakem nové doby, nýbrž důsledkem toho, že většina lidí změny nepřijímá dobrovolně. Nestane se ale nic hrozného ani děsivého. Nepřijde ani žádná apokalypsa, ani rozpad civilizace, spíš to bude tvrdé zrcadlo reality – ekonomické, sociální, psychologické. A lidé, kteří nechtějí vidět pravdu, k ní budou prostě dotlačeni. A protože my – doufám – patříme mezi ty, jimž postupně se zjevující a dobře dávkovaná pravda prospívá v jakémkoli množství, v dalších článcích můžeme zahájit úvodní lekce jazyka, kterým se bude v novém světě pravda nejen sdělovat, ale kterým se bude též primárně hovořit a který bude klíčový pro jeho pochopení.
Přesně tak, je to jazyk duše. Protože jedině přes duši se můžeme dostat a vrátit zpátky „domů“.
