Univerzální změny v příštím roce i letech následujících se tedy ponesou ve dvou paralelních a vzájemně se ovlivňujících rovinách. Ty první, společenské, přitom u většiny lidí budou oním spouštěčem, který je poprvé v životě přiměje nahlížet hlouběji do vlastního nitra. Kdyby vše zůstalo při starém a „fungovalo“ tak jako dosud, většina lidí by nikdy nemusela opustit svou komfortní zónu a jela by nadále na „autopilota“. A nikdy by si možná neuvědomila, že to, jak svět vypadá, je do značné míry právě výsledkem toho, že neřídí svůj život a nenesou za něj odpovědnost, ale nechají se řídit a odpovědnost přenášejí na stát, elity, apod.

Jinými slovy, pokud by stávající model nezačal vlivem proměny pole a vnějších kosmických událostí kolabovat, nikdy by se nic nezměnilo. Všichni by sice brblali, že to stojí za starou bačkoru, ale jak už na tu všudypřítomnou pokřivenost byli zvyklí, nic by s tím ani se sebou kromě toho brblání a unikání od reality, které nám lidem šlo bezvadně, nedělali. Nebudu ani moc přehánět, když řeknu, že to vlastně skoro všem vyhovovalo. Znáte to, lepší smrádek nežli chládek. 

Potíž byla v tom, že se hranice možného i nemožného – jak na úrovni společenské, tak individuální – neustále posouvaly a bárka se nenápadně, ale vytrvala posouvala blíž ke dnu a všeobecná degenerace byla víc a víc patrná. Na vlastní oči jsme se tak mohli přesvědčit o tom, že s člověkem nehne ani hrozba sebezničení. On sám se prostě měnit nezačne, dokud ho něco nedonutí. A v tomto konkrétním případě to musel být celý vesmír a jeho cyklický a spirálovitě se vinoucí čas. Ten má – jakožto nejvyšší autorita, jež se na svět dívá z pořádné výšky – tu výhodu, že má v sobě zabudovány ochranné a sebezáchovné mechanismy, a především cit pro řád a rovnováhu.

A tyto mechanismy zasáhnou vždy v případě, pokud by hrozilo, že se něco nebo někdo vymkne kontrole tak, že by mohl zničit nebo poškodit celek. A když na to přijde, není problém seslat ani deset ran egyptských nebo potopu světa. Lidé tedy sice dostali do vínku svobodnou volbu a volnost, ať si na vymezeném hřišti dělají, co chtějí, ale vocamcaď pocamcaď. Pokud by hrozilo, že se utrhnou z řetězu definitivně a přespříliš, vždycky je tady nějaká síla a skryté rytmy dějin, které je donutí sklonit se a s pokorou se zamyslet, jestli by to nešlo znova a lépe.

To, co by dřív šlo přejít jen jako nějaký šum, „vydržet“ to či vnímat jen jako neurčitý neklid, se dnes projevuje okamžitě v podobě tlaku, únavy, „rozladěnosti“ nebo bolesti hlavy .

To, co bude tedy lidi, kteří neviděli, neslyšeli a nevnímali jemnější vlny a nuance, tlačit ke změně – a zpátky k rovnováze – budou nejprve události vnějšího „okruhu“. Teprve šoky externí jim přivodí i šoky interní. A existenciální. A prostor pro změnu a vývoj se otevře přesně ve chvíli, kdy zjistí, že starý svět už nefunguje. Že to, že to „někdo vyřeší“, je jen iluze. Že systém už neudrží ani sám sebe, natož aby podržel i je. A že jediným stabilním bodem, o který se půjde pro začátek opřít, bude paradoxně pravda. Ta, které se po celou tu dobu zuřivě bránili a vyhýbali. Protože jedině ta se v tu chvíli bude moct stát stabilním a odrazovým bodem pro restart. Něco jako měl být covid, s tím rozdílem, že tahle „černá labuť“ bude větší a intenzivnější a nepůjde před ní uhnout.

Tyto dva šoky, vnější a po něm existenciální, pak povedou k šoku třetímu a nejdůležitějšímu – k šoku vědomí. Teprve ten způsobí, že ego, které už nebude schopné hrát roli toho, kdo ví a má situaci pod kontrolou, i když to není pravda, ustoupí do pozadí, uvolní prostor pravdě a otevře prostor, kterým bude moci dovnitř, k duši proniknout skrze dlouho budované masky a brnění realita. Bude to pro většinu lidí poprvé, kdy realita pro ně přestane být něco „venku“. A až v tomto okamžiku, protože žádné dřívější způsoby a otřesy to nedokázaly, budou nuceni žít lidé z duše. Protože to bude jediný způsob, jak (pře)žít, netrpět a nerozpadnout se.

Není to trest

Když to takhle pojmenujeme, zní to skoro jako trest, ale tak to není. Je to jen návrat k sobě a tuto iniciační fázi bychom mohli bez přehánění označit jako „rekonstrukci světla“. Neboli návrat ke skutečnému životu.

Ještě předtím, než si ukážeme, co přesně si pod tím můžeme představit, je třeba dodat, že vývoj nejde pouze tím jedním směrem, jak jsme naznačili výše, tedy od vnějšího šoku k vnitřnímu probuzení. Ale z druhého směru mu jdou naproti procesy, které se dějí uvnitř člověka kvůli těm samým změnám v okolním elektromagnetickém poli, kvůli kterým se hroutí i vnější fasáda a struktury starého uspořádání. Tím, že je tlak oboustranný a obousměrný, se to jen urychluje. A je to logické, protože kdyby bylo na změny zaděláno jen uvnitř jednotlivců, trvalo by to strašně dlouho, protože by lidi nic nenutilo to řešit a dalo by se pořád někam utíkat, tak, jako lidé utíkali dosud. A kdyby se naopak měnil jen vnější svět a vnitřní rozpoložení tomu nešlo naproti, ani tehdy by změna nastavení nebyla možná. Právě ta evoluční změna je ale cílem toho všeho, co se teď děje, takže vyšší síly neponechaly nic náhodě a všechny únikové trasy jednoduše uzavřely.

Tím, jak se frekvence prostředí zjemňují a zvyšují, tak člověk najednou mnohem rychleji a ostřeji cítí, když něco nesouzní. To, co by dřív šlo přejít jen jako nějaký šum, „vydržet“ to nebo vnímat jen jako neurčitý neklid, se dnes projevuje okamžitě v podobě tlaku, únavy, „rozladěnosti“, bolesti hlavy, úzkosti, nebo dokonce fyzické nevolnosti. Je to takový zvláštní pocit, kdy něco uvnitř ví či tuší, přestože se ochranné vrstvy nad tím snaží nepříjemné pocity zastavit, potlačit či alespoň zmírnit. Dříve ty pocity byly jednak slabší, a jednak se – pokud se objevily – daleko lépe odháněly.

Je to proto, že dřív člověk mohl žít ve falešné hře celkem snadno, a klidně dlouhé roky, protože kontrast nebyl tak zjevný. Teď je to hned jasné, protože vibrační rozdíl mezi pravdou a lží, realitou a iluzemi se stále prohlubuje a odlišuje. Stačí si naše vědomí a okolní prostředí představit jako rezonanční pole. Ostatně přesně tím taky je. Když je pole „husté“ a frekvence v něm pomalejší, šíří se jím pomaleji i všechny impulsy a informace, včetně emocí, manipulací, starých vzorců ega apod. Tím jsou jejich dopady pomalejší a jakoby tlumenější.

Změna pole a jeho vibrací, hustoty informací a jemnosti, nepůsobí jen na citlivější lidi nebo na ty, kteří jdou s Proudem, ale všechny bez rozdílu! Liší se jen jejich vnímání...

Člověk má vůči nim – vzhledem k „hustému“ poli – rovněž vyšší toleranci a nižší citlivost. Když to úplně zjednoduším, mlha v poli je tak hustá, že se v ní dost věcí schová a rozplyne. Takže i citlivější jedinci, kterým tyto „metody“ nejsou příjemné, je mohou sice rozpoznat, ale mají vůči nim zároveň nižší práh bolesti. A tak to sice vnímají, ale dá se to snést, neboť rozdíl není cítit tak ostře. A tak si na to, jak se lidi chovají a jak je celý systém založený na lži, přetvářce a boji, člověk nakonec mohl zvyknout a snášet to, aniž by ho to úplně „sundalo“. Jako zpívají Kabáti: „Víte, jak to bolí, baseballovou holí; to si potom člověk, zvykne na cokoli.“

A když to dokázali vydržet i citlivější lidi (samozřejmě bohužel ne všichni, ale většina), běžnému člověku ani nepřišlo, že je něco špatně. Nejenže to zvládal, ale mnohým se v tom bahýnku dokonce i líbilo, protože se tam jednak leccos schovalo, a jednak se z toho, že bylo pole méně citlivé na „sviňárny“, a svým nízkým vibračním nastavením to de facto podporovalo, dalo krásně těžit.

Čím větší manipulátor, podvodník a sociopat, který pro svůj prospěch dokázal odložit stud i svědomí, tím lepší měl předpoklady pro to, aby v takovém systému vynikl a dostal se až na vrchol. Účel mohl světit prostředky a práh odolnosti takových lidí byl vysoký, a tak se mohlo zdát, že podobným lidem patří celý svět. S čím ale ti, co z toho těžili, a cítili se jako „silnější“, ale ani ti, kteří to viděli a trpěli tím a vnímali se či byli vnímáni jako „slabší“, většinou nepočítali, je, že i když je karma neboli důsledky činů odložena nebo není hned vidět, neznamená to, že se to v poli ztratí a že zmizely docela.

Kdepak, v poli se „zapisuje“ a ukládá vše. A tak co se ve starém poli jevilo jako výhoda a „chytrost“ (ač to byla spíš vyčuranost a svinskost), nebo na straně druhé jako nevýhoda a „slabost“ (ač to byla odvaha a síla neohnout se a vidět věci reálně), se v novém poli obrací, protože se změnily podmínky a hřiště. 

Transformace a zjemnění pole totiž zcela mění situaci. A nejlepší nebo nejzajímavější na tom je, že změna pole a jeho vibrací, hustoty informací a jemnosti, nepůsobí jenom na citlivější lidi nebo na ty, kteří ty změny vnímají a jdou s Proudem. Ona působí úplně na všechny bez rozdílu! To, co se ovšem liší, je to, že to každý vnímá, cítí a zažívá jinak. A přesto, že to většina lidí nedokáže popsat či racionálně vysvětlit a pojmenovat, všichni cítí, že se něco „divného“ děje a že se prostě věci v prostoru „skládají“ jinak.

Ten, kdo jde s Proudem a má vyšší citlivost, vnímá stále ostřeji a rychleji nesoulad. Například mezi tím, co lidi říkají, a co pak doopravdy dělají. Najednou vidí, že to prostě nesedí, i když to – klidně i u nejbližších příbuzných, známých či přátel nebo „přátel“ – dříve neviděl. Zprvu si myslí, že se ti lidi nějak změnili, než si uvědomí, že takoví byli vždy, jen on to dřív neviděl. Takový člověk vidí a vnímá, co se děje, a je mu z toho mnohdy šoufl, ale má k dispozici nástroje, jak se adaptovat. Může změnit rytmus, pouštět staré věci, přenastavit svůj režim, nastavit si nové hranice, přestat ze sebe dělat blbce, kterého ostatní jen využívají, apod. Vyvíjí se a věci mu postupně dotékají, zažívá sérii „aha“ momentů, vidí svět pestřeji a jinýma očima. A taky najednou lépe vnímá, kde má rezervy a jaké dělá chyby, pracuje na vylepšení svých slabin, uvědomuje si, kde je třeba zabrat. A čistí – ať už vědomě, či nevědomě – svoje vlastní pole, aby se mu žilo lépe a snáze.

Ten, kdo jede „postaru“, nevidí, neslyší a jenom chce, aby všechno bylo jako dřív; kdo si myslí, že za všechno mohou ostatní a ti nahoře, a nechápe, proč se mu najednou nedaří, když dosud všechno vycházelo; a kdo si nepřipustí, že by mohla být chyba i na jeho přijímači, ti všichni najednou nemají kam utéct. Protože strategie, které fungovaly nebo procházely v kalné vodě či mlze, v čisté vodě a při rozjasnění náhle selhávají. Musí zvyšovat tlak, měnit masky, být stále rafinovanější, což je energeticky strašně náročné.

Snaží se z všech sil držet starou masku – jenže to je podobné, jako když držíš nafukovací matraci pod vodou: chvíli to jde, ale jakmile ubývá sil, vyletí to nahoru, a ještě to šplouchne.

Proto se vzpouzí

Všem se tedy zdánlivě děje to samé – působí na ně změna pole. Ovšem ti, kteří jsou v souladu s novými principy nebo se o to vědomě či intuitivně pokoušejí (když mi něco nejde, hledám, jak to můžu zlepšit), ty impulsy „shora“ cítí jako signál ke změně. Ovšem většina se drží zuby nehty starého, protože jim v tom bylo dobře nebo se bojí změny, resp. jejich ego to cítí jako hrozbu, již musí potlačit a zakrýt. Proto teď tolik lidí vypadá navenek „klidně“, ale vevnitř jsou natlakovaní jako papiňák.

To, co se dřív drželo „samo“, všechny ty triky a iluze, protože pole bylo hustší a pomalejší, teď najednou nejde udržet bez obrovského úsilí. Dřív stačilo pár automatických programů (manipulace, projekce, maska, nárok, falešný úsměv), dnes musí všechno vědoměji přiživovat a snažit se ještě víc „hrát“ – a to je pro ego, které není zvyklé na skutečnou práci se sebou, strašně náročné a téměř nesnesitelné. A tak roste únava i podrážděnost. Udržet starou masku v jemnějším poli je jako tahat na laně auto do kopce.

Jsou nervózní, protože se jim hroutí „narativ“ – to, co platilo, už neplatí, ale přiznat to by znamenalo vnitřní smrt ega. A když už nezabírají ani nové taktiky, tělo a psychika jdou dolů – jako když počítač běží na přehřátý procesor. I přesto, že většině lidí není dobře a vnitřní napětí roste, kdyby se mělo čekat, až si něco přiznají, šlo by to příliš pomalu a trvalo by to dlouhé roky. Jakmile se ale do toho všeho začnou ještě hroutit vnější kulisy, o které se tito lidé celou dobu opírali a ke kterým utíkali, aby nemuseli řešit sebe, celý proces se rázem výrazně urychluje a okamžik pravdy je blíž, než si mnozí myslí.

Není to opět žádný trest nebo katastrofa, ale jediný způsob, jak se může dostat ke slovu duše a splnit hlavní úkoly, se kterými sem přišla. Protože kdyby nepřišel vnější tlak, ego by jí žezlo dobrovolně nikdy nepředalo a své komedie by hrálo dál až do skonání věků či zničení světa. Změnou cyklu mu byl ale ten čas sebrán. A něco takového – jako že může nastat konec věku ega a začít věk duše – rozhodně nečekalo… A proto se tak vzpouzí.  

‍