Počkat, počkat. Co je tedy ale vlastně smyslem a cílem našeho pozemského života (či našich pozemských životů)? Většina lidí se domnívá, že nejdůležitější je být v životě v klidu a v pohodě. Prožít zkrátka pěkný a spokojený život. To, co je příjemné, považují za pozitivní; a pokud se stane něco nepříjemného či ošklivého, vnímají to hned jako negativní. 

Nebyla by to ale Šifra, kdyby se nepokusila podívat hlouběji i pod povrch této zdánlivě bytelné a neprůstřelné konstrukce. A nabídnout – též s ohledem na to, co v předchozích článcích padlo o síle a vlivu lidského ega – i jiný úhel pohledu.

Zkusme vyjít z předpokladu, že prožijeme ideální pozemský život, jako z románu od Danielle Steelové. Budeme mít štěstí na rodinu, sudičky nám nadělí vrchovatě talentu, hmotného zabezpečení, rodiče nám vyšlapou cestičku, my na ni vykročíme, vše se nám bude dařit a na nás pak zbyde už jen to, abychom si ten život užili.

Představme si, že se nám to bude líbit a ze samé nudy se nezačneme stavět na zadní, rebelovat a nijak si těmi skvěle rozdanými kartami nezamícháme a nepokazíme si to. Uběhnou všechny ty roky hojnosti, blahobytu a lehkosti, a až nám jednoho dne zaklepe na rameno zubatá, my si s vděčností řekneme: „Nebylo to vůbec špatné, prožil jsem krásné roky.“ Někde dole se však ozve těsně před koncem slabý hlásek: „A co já?“

Tato představa je samozřejmě pouze teoretická, protože život v této hmotné realitě není žádné peříčko a vyhnout se nějakým těžkostem a problémům a neušpinit se uprostřed toho všeho bahna je prakticky nemožné. S plným vědomím ale tuto hypotézu předkládám právě teď, v okamžiku, kdy má náš svět před sebou období největší přeměny běhen našich životů. (Ty předchozí dvě fáze byly jen přípravou.)

Nikoli jen (geo)politicky, ale především energeticky a civilizačně. V bodě, kdy se hroutí a bude hroutit struktura starého světa – ekonomicky, kulturně, psychologicky a hodnotově, a proto přestane fungovat i starý systém informací a lidé ztratí orientaci. Všichni budou vidět a vnímat, co se děje, ale média, zapletená do svých vlastních lží a mocenských her, to nebudou umět popsat a pojmenovat. A lidé také ne. Veřejným prostorem se na pozadí toho všeho bude linout podivné ticho. A právě v té chvíli budou lidé hledat úplně nový jazyk – ne náboženský, politický ani ezoterický. Spíše jako signál, nový kompas či maják, který jim ukáže a pomůže udržet na rozbouřeném moři směr.

Kdyby byly pořád klid a pohoda, duše by spala a stagnovala a člověk nikdy nezjistí, že se nemá dívat pouze dolů, ale že je třeba se podívat i nahoru.

A právě proto je důležité, aby se to moře rozbouřilo. Protože kdyby bylo klidné, člověk bude ležet na pláži a žádný směr nikdy hledat nebude a nezačne. To myslím pochopitelně jako metaforu. Tak, že by žil plnou kapacitou pouze ve hmotné realitě, tedy jedné části reality, kterou ale tvoří ještě část nehmotná.

Ovšem kdyby byly pořád klid a pohoda, jeho duše by spala a stagnovala a člověk nikdy nezjistí, že se nemá dívat pouze dolů, ale že je třeba se podívat i nahoru. A teď nemám vůbec na mysli takové ty věci jako světová náboženství, která sice o tom, že je někde něco nahoře, barvitě vyprávějí, ale činí tak jen z pozice ega a hlavy, navíc institucionálně. Je to podobné, jako kdybyste o nějakém prožitku nebo přístupu mluvili či četli v knize místo toho, abyste jej skutečně prožili a integrovali do svého života. Ostatně mluvení místo dělání bylo velkou specialitou starého světa. Kdyby se uchytil jen zlomek toho dobra a hodnot, o kterých se pořád tak košatě mluvilo a psalo, museli bychom konkurovat rajskému edenu – i had by se znechuceně odplazil. 

Pohoda, klídek a tabáček jsou sice do značné míry příjemné, potíž je ale v tom, že fakticky znemožňují jakýkoli posun do hloubky, protože upevňují či potvrzují moc ega a blokují sílu duše. Pokusím se to říct opět téměř pohádkově, a jen trošku to spojit s kvantovou fyzikou, aby to nebylo moc komplikované, ale zároveň ať to je dostatečně srozumitelné, protože tohle se běžným jazykem vysvětluje skutečně těžko. A řeknu jen to, k čemu jsem došel nejen na základě dlouholetého výzkumu, ale především prožitých zkušeností. To je také důvod, proč to může popsat Šifra jednoduše a jasně, aniž by se musela schovávat za složité odborné texty či konstrukce. Právě v jednoduchosti a čistotě vhledu je ta největší a jediná skutečná síla, o kterou se dá – zejména ve zvichřených časech – opřít.

Světelný podpis

Zkusme si představit, že je v našem fyzickém těle ještě jedno tělo, energetické, které nazveme duší. Je to ve skutečnosti spíše informační pole nebo konkrétní identita vědomí. Není to osoba. Není to ani ego. A nejsou to ani emoce. Je to frekvenční vzorec. Jakýsi světelný podpis, jehož tvar určuje to, co duše při své pouti vesmírem zažila a překonala.

Definují ji nejen její dary, ale i zranění. Dar, bolest nebo též trhlina jsou v tomto ohledu jedno a totéž. Je to to, co definuje duši a co ji odlišuje od čistého světla, původního Zdroje. Co jí dává „tvář“ a konkrétní „tvar“.

Duše není entita. Duše je frekvenční pole o určitém podpisu. Můžeme si ji představit jako pole s určitou geometrií světla (tvarem), frekvencí (vibrací), tónem či melodií (vzorcem), informací (principem či archetypem) a identitou. Ta identita představuje kontinuitu a to, že pokud člověk na konci pozemského života opustí fyzické tělo, které mu sloužilo jako nástroj poznávání a sbírání zkušeností, tato identita se neztrácí ani v nehmotné sféře. Protože je definována frekvenčně, na rozdíl od fyzického těla nezaniká. Tedy v případě, že udrží tvar a frekvenci a člověk si ji svým způsobem života nezničí či nerozpustí. Když různá náboženství hovoří o posmrtném životě či spáse duše, je řeč právě o tomto.

Duše v člověku tedy není definovaná tím, co „umí“ nebo „zná“, ale tím, co zažila a co musela překonat a jaká rozhodnutí musela učinit, aby existovala a obstála ve fyzickém těle. Je to frekvenční struktura, která má několik různých vrstev. Na F1 hraje základní tón, který má podobnou funkci jako vodoznak na obrázku z fotobanky. Je to její jedinečný podpis a charakterizuje jej propojení se Zdrojem neboli místem z nehmotné sféry, odkud pochází a se kterým je bytostně spjata. Úplně původní vzorec, archetypální frekvence, hluboké propojení s „domovem“.

Právě proto je důležité, aby se moře rozbouřilo. Protože kdyby bylo klidné, člověk bude ležet na pláži a žádný směr nikdy hledat nebude a nezačne. 

Na F2 hraje specifický tón – z místa, kde je duše zranitelná. Je to ona trhlina, skrze kterou dokáže slyšet a vnímat svět. Skrze F3 je pak definována její celková otevřenost a to, kolik světla k ní dokáže „shora“ projít, resp. kolik dovolí. A poslední vrstva F4 potom rozhoduje o tom, do jaké míry dokáže člověk tuto tóninu začlenit do svého vlastního života a žít ji. A právě to bývá nejtěžší.

Někteří lidé svoji duši vůbec neslyší, protože ego hraje prim a „zadupe“ ji velmi hluboko. Někteří ji slyší, ale neposlouchají nebo nedokážou podle toho, co slyší žít, a jsou tak nešťastní a plní rozporů. A jen málokdo ten tón nejen uslyší, ale začne se jím v životě řídit.

Duše je jakási anténa Zdroje v těle. Kousek, který se oddělil od celku a který má svou vlastní frekvenční identitu. Cílem duše přitom není něco se učit nebo sbírat informace, není to žádný student ani dítě, které se přišlo naučit matematiku a za dobře vypočítaný příklad dostat zmrzlinu. Jejím cílem a důvodem, proč sem přišla a proč svolila k tomu, aby se inkarnovala do lidského těla a sestoupila do říše fyzické hmoty, je prožitek toho, co by jinak znala pouze teoreticky – rozšíření a růst, vývoj.

Duše je jakási vědomá (světelná) nehmotná bytost, která přišla zažít čas, polaritu, tělo, hustotu, tlak… A dělá to proto, aby se mohla scelit, stát se celistvou, rozšířit se a pochopit sebe sama v praxi. Nejde sem tedy pro informace ani na zmrzlinu, ale pro transformaci. Nejde proto, aby pochopila, protože teoreticky vše chápe, ale proto, aby přežila, cítila, obstála, rostla, lámala se, ztrácela se a znovu nacházela, aby vstávala. To, co se děje v hmotné sféře, totiž nejde zažít ve sféře nehmotné.

Tam je duše tím, čím je, protože nemůže být ničím jiným. Ale když se dostane někam, kde musí v těžkém prostředí obstát a pochopit sebe sama i v místě plném temnoty, dává to najednou úplně jiný smysl. Jako kdyby nešla do školy, ale na praxi či do laboratoře, kde si může spoustu věcí vyzkoušet. Do učebny hustoty, bolesti, námahy, těžkých rozhodnutí, mezilidských vztahů, ztrát a voleb. Jako kdyby sama sebe „hodila“ do počítačové hry, která je ale skutečná.

Pokud chce poznávat a vyvíjet se, musela opustit svoji komfortní zónu a vydat se na největší dobrodružství své existence. Na expedici na planetu Zemi, která není pro žádné padavky a poseroutky. Nemusela to udělat, ale chtěla. Protože věděla, že to, co je tady, nikde jinde nezažije. A protože věděla, že dál vyrůst a pochopit svoji lehkost a světelnou podstatu může jenom přes tíhu, polaritu, volby, ego, omezení, nepohodlí, vinu, temnotu, ztrátu, zodpovědnost, lidskost… Tohle něco, co má světelnou podstatu, ve světě světla prožít nemůže. Proto je více než logické, že to jde zažít jen na opačném pólu – v temnotě.

Skeptik by mi ale mohl celý příběh okamžitě rozbít a namítnout: „Pokud by to tak skutečně bylo, tak jak by mohla duše zapomenout na to, odkud je?“ A Šifra by mu odpověděla: „Protože jinak by celá hra postrádala smysl.“ Kdyby duše neprošla při inkarnaci do lidského těla jakousi „mlhou zapomnění“, nikdy by tu hmotnou hru nepřijala a nebrala by ji ani na vteřinu vážně.

Protože kdyby duše nezapomněla a celou dobu věděla, jak to je, nemohla by zažít strach. Byla by pořád nad věcí, a místo aby se bála, tak by se tomu cirkusu tady leda tak smála. Necítila by ani bolest, ztrátu, nemohla by volit, protože by věděla, jak to je. Nevznikla a nevyvíjela by se její „osobnost“. V takovém případě by nemělo důvod existovat ani ego. Neprožila by tedy žádnou zkušenost a celý život tady by byl úplně zbytečný. A kdyby ještě k tomu věděla, že tam, odkud přišla, je bytí mnohem snazší a bezbolestné, chtěla by se tam poté, co by na ni padla tíha hmotného světa, okamžitě vrátit a nepřežila by tuhle realitu ani minutu.

Ego má přitom během pozemské pouti duše obrovsky důležitou funkci. Celá ta hra na zapomnění má jeden jediný, a přitom velmi zásadní účel: umožnit egu, aby mohlo fungovat jako nezávislý hráč. Protože život na Zemi není pouhá simulace, ale hluboký zážitek protikladů a oddělenosti. A oddělenost není nic jiného než zapomnění.

Cílem života tady je na to přijít, vzpomenout si, a všechno to spojit a propojit do jednoty. To je princip duality – uvědomit si, že protiklady tvoří jeden celek a jsou součástí života a nezbytnou podmínkou růstu.

Taková jsou pravidla hry. Ego v této hře slouží duši zároveň jako brnění, které ji chrání. Není to zlo ani nepřítel, ale adaptace na hmotu. Je to jakási sada nářadí, ve které jsou obranné mechanismy, nástroje pro přežití ve hmotě, filtry, které chrání duši před přetížením, a zároveň je v ní nahraný software lidské identity. Ego duši „přikrývá“, aby se mohla inkarnace zdárně rozjet a vyvíjet. A je už pak na každém člověku, jakou hru s těmi nástroji rozehraje. A jakou cestu životem si zvolí.  

‍