Hodně lidí si plete duši s vědomím a dělá mezi nimi rovnítko. Tak to ale není. Kdybychom měli jednotlivé úrovně fungování definovat a odlišit, tak duše je jakýsi frekvenční příjemce signálu. Vědomí je pak jeho zpracovatelem a překladatelem. A ego tento zpracovaný a pochopený signál realizuje a integruje do života, čímž – v ideálním případě – duše prožívá to, za čím sem přišla, vědomí člověka roste a ego slouží jako úžasný nástroj, který pomáhá vykonávat to, co si přeje duše a co mu ukládá vědomí. Takže jsou všichni spokojeni a v rovnováze a člověk, který všechny tyto části „obsahuje“, prožívá vědomý a naplněný život. Což nutně nemusí znamenat, že je ten život zároveň snadný – ale není prázdný a má smysl. 

Jenže takhle to u drtivé většiny lidí – po stovkách a tisících letech lidské hry – ve většině životních fází bohužel nefunguje. Protože jejich duše, přikrytá brněním ega, signály přes ten hluk, který dělá mozek neustálými myšlenkami a ego hraním nejrůznějších rolí, už ani neslyší. To je ta nejhorší varianta. Ta o něco lepší pak je, že slyší a stále ještě přijímá, ale vědomí nositele je na tak nízké úrovni, že je nedokáže správně vyhodnotit, porozumět jim a vzít je zkrátka na vědomí. Nebo si je různě zkreslí, potlačí je, překroutí či přeargumentuje.

Ego v takovém případě nespolupracuje a nepomáhá vědomí signál od duše nějak smysluplně uchopit, a nezačne přání a instrukce duše realizovat, ale sabotovat. Do všeho kecá, chytré je jak rádio, tvrdohlavé jako mezek, říká, že tak to není, a že vnitřní pocit není pravdivý, protože existují přece tyto a jiné argumenty pro to, že je to úplně jinak. A v televizi přece tvrdili a v novinách psali, a přece by nám, občanům (a my jsme  ti důležití, kterým mají politici, média a všichni ostatní sloužit a pečovat o ně), nelhali. A vůbec, jen ego, tedy „já, já, já jenom já“ vím, jak je to správně.

U většiny lidí již ego neslouží jako užitečný nástroj, který pomáhá člověku v životním růstu a naplnění, ale jako despotický, neurotický či nedůtklivý pán, který hraje vlastní hru.

Obvykle mocenskou, protože ego rádo posiluje svoji váhu a důležitost tím, že si upravuje a interpretuje věci tak, aby ono z nich vyšlo vždycky jako vítěz. A nejčastěji toho dosáhne tak, že svoje poklesky, slabiny a blbé nápady omluví, bagatelizuje či přehlídne, nebo se z nich ve své interpretaci snaží udělat přednost. A to i v situacích, kde by člověk s rozvinutou sebereflexí couvnul, uznal chybu nebo o sobě aspoň popřemýšlel. Obvyklá taktika neukočírovaného, neintegrovaného a nevyzrálého ega, které neslouží jako nástroj a spolupracovník duše, ale jako držitel moci a falešné sebedůvěry, je taková, že k sobě je nekritické, a naopak k ostatním kritické. Všichni jste blázni, jenom já jsem letadlo. Všechno si omluví, okecá, odůvodní, a když se něco nepovede, je to proto, že za to mohou druzí nebo smůla.

U většiny lidí již ego neslouží jako užitečný nástroj, který pomáhá člověku v životním růstu a naplnění, ale jako despotický, neurotický či nedůtklivý pán, který hraje vlastní hru.

Ale když chce, umí být vůči druhým naopak nekritické, pokud nechce vidět jejich slabiny a pravý stav věcí, protože se mu to hodí zrovna do příběhu. Někoho si vyhlídne a přiřkne mu nějakou roli, třeba toho, ke komu vzhlíží, nebo naopak o kom si myslí, že nad ním má navrch. Dokud ten člověk plní dobře svou roli, kterou mu ego druhého přiřklo, je to v pořádku. Ale jakmile vybočí nebo přestane splňovat nároky, ego druhého se proti němu s lehkostí otočí. A zatímco předtím vymýšlelo důvody, proč je ten člověk dobrý a stojí za to mu věnovat čas a pozornost (protože tehdy ho ego potřebovalo mít ve své hře, neboť potvrzoval jeho příběh a sebeprezentaci), najednou vymýšlí důvody, proč dobrý není. Ty jsi se změnil, ty už nejsi takový jako dřív, tys mě zklamal… To přichází obvykle ve chvíli, kdy na tom člověku přestanete být závislí nebo prohlédnete jeho hru. Nevědomé a nezralé ego je mistrem manipulace a dokáže přetočit cokoli a interpretovat to jakkoli jen proto, aby potvrdilo svůj vlastní obraz a příběh, který si o sobě vytváří.

Hlavně nic neřešit 

Prostě si svět a události v něm vykládá ne takové, jaké jsou, ale tak, aby ono bylo vždy tím dobrým a vědoucím, kdo má všechny a všechno pod kontrolou a nic není jeho chyba. Někdo skrze ego získává kontrolu a pocit moci, a využíváním a očuráváním druhých buduje své falešné sebevědomí (falešné proto, že není opřené o realitu a práci na sobě, ale stojí na iluzích a nepochopení principů života). Jiný má ale třeba křehkou a zraněnou duši, která si pamatuje z minulosti (včetně uložených negativních zážitků z předchozích inkarnací), že svět je bolavé a nehostinné místo pro život, a tak ji silné obranářské ego zuby nehty brání, protože kdyby to nedělalo, duše by tíhu světa neunesla a zlomila by se.

Ego tedy není samo o sobě zlo a důležité je pochopit jeho hru a funkci u každého člověka. Někdy buduje pocit vlastní výjimečnosti, protože se člověk bojí podívat na své stíny. Někdy touží po moci, aby mohlo ovládat ostatní a nemohlo být znovu zraněno či poníženo. Jindy brání křehkou duši. V dalších případech je naopak slabé, a jeho nositel by ze strachu z ostatních na sobě nechal dříví štípat. A protože se bojí postavit samo za sebe, je pro něj snazší udělat ze sebe chudáka či oběť.

A často je prostě jen pohodlnější nic neřešit a interpretovat vše tak, aby byla pohoda, klídek a tabáček, klouzat životem jako úhoř, ale hlavně nic neřešit a nemuset se vyvíjet, učit ani posouvat. Točit se jako korouhvička a jeden den věřit tomu a druhý den něčemu jinému je pro něj denní chleba.

Kdyby lidé nechali své ego „padnout“ a neživili jeho příběh, stalo by se něco překvapivého. Zaslechli by hlásek, který dřív neslyšeli – hlásek vlastní duše. Jemný, ale zřetelný.

Co člověk, to unikátní hra. Hra, která skončí až ve chvíli, kdy je člověk schopen tu hru, kterou s ním a životem hraje jeho vlastní ego, pozná a jeho vzorce a postupy se naučí dešifrovat a identifikovat. A jak člověk pozná, že k němu mluví zrovna jeho ego a že to není duše? Ego obvykle hodně argumentuje, povídá a vytváří jednu myšlenku za druhou, kdežto duše je tichá a ví hned. Objevuje se jako pocit, předtucha či intuice, často okamžitě. Taky se vám někdy stane, že si hned vyberete nějakou variantu, aniž byste o ní přemýšleli? Prostě vám to naskočí? Tak to je ono. Stihne to ještě dřív, než se stihne aktivovat ego, které pak často tu původní variantu přeargumentuje a rozebírá možnosti ze všech stran. A vy si nakonec řeknete, vždyť já jsem to vlastně věděl hned na začátku, tak proč jsem to udělal nakonec jinak?

 Tehdy, když se člověk naučí poznat, co je co a kdo je kdo, může poprvé v životě hra skončit. A s tím začít i opravdový život a plnění úkolů a poslání, se kterými sem vlastně naše duše přišla. Teprve v tomto případě se totiž může ego, které nevědomě převzalo roli šéfa, vrátit do role parťáka a spolupracovníka, který by se měl nikoli povyšovat nebo ponižovat, ale rovnocenně s duší a vědomím spolupracovat a efektivně s nimi kooperovat. A dělat svoji práci a nemontovat se do věcí, které mu nepřísluší.

Není to přitom vůbec tak těžké, jak to vypadá. To nejtěžší je projít tím, aby se člověk sám na sebe mohl podívat kriticky, pravdivě, a být k sobě naprosto upřímný. Neomlouvat si ani drobné „ochcávky“, ale popsat si pro sebe ty mechanismy a scénáře, podle jakých jeho ego hraje, a pozorovat je.

Ne se za ně stydět, odsuzovat a bičovat, ale přiznat si to. Aha, tady jsem udělal podvědomě to a to, protože se bojím převzít zodpovědnost a chtěl jsem, aby to za mě vyřešil druhý. Aha, tady jsem zareagoval nepřiměřeně, protože…

Právě to ale většina lidí nedokáže. A to z jednoho důvodu: během života se totiž ztotožnili s tím, že oni = jejich ego. Natolik se identifikovali s pohledem na svět optikou svého ega a toho, co jim našeptává a co si myslí mozek, že nikdy proti egu nepůjdou. Měli by pocit, že jdou sami proti sobě a pocit ohrožení by u nich vyvolal strach z toho, že oslabí-li se jejich ego, budou slabší i oni. Ve skutečnosti je to přesně naopak.

Nebo nedej bože, když padne příběh, který si o sobě a o světě vytvořilo jejich ego! Lidé jsou přesvědčeni, že s tím příběhem padnou i o ni. Protože často nic jiného než ten příběh vlastně nemají a děsí se toho ticha, které by nastalo, kdyby ten příběh zmizel. Jenže právě v tom tichu, které zbyde po ztišení ega, se ukrývá klíč ke skutečnému životu.

Někde hluboko

Duše spí někde hluboko, tu oni neslyší. Vědomí neposlouchá signály duše, ale bere za realitu jen to, co říká ego nebo co říkají ostatní, a s čím se může ztotožnit, a proto je příliš nízké na to, aby tu hru mohlo přerušit a poznat. A oni jsou tak logicky přesvědčeni, že ego = oni. Ego se tedy brání ohrožení a svému pádu a ztráty vlivu, a oni se bojí, že „zemřou“ společně s ním. V tu chvíli je ovšem pochopitelné, že nemohou vědět, že je tomu přesně naopak. Že teprve kdyby silné ego, jež ovládlo jejich svět, „zemřelo“, oni by naopak teprve mohli začít žít. Bez neustálého hluku v hlavě, klidní, vnímaví a vědomí.

Kdyby ho nechali padnout a neživili jeho příběh, stalo by se něco překvapivého. Zaslechli by hlásek, který nikdy dřív neslyšeli – hlásek vlastní duše. Jemný, ale zřetelný. Ego, aby se zachránilo, by v tu chvíli mělo jedinou šanci – přestat dělat ramena. Jenže do této fáze se většina lidí nikdy nedostane, protože ego se oslabení moci zuby nehty brání a dělá vše proto, aby k tomu nedošlo.

Iluze „ego = já“ je tudíž po těch letech sebeklamu u většiny lidí tak silná, že prostě není skulina, kudy by se tento proces mohl začít dít. A tak k němu obvykle ani nedojde. Dobrovolně to dokáže jenom velmi málo lidí, pakliže vůbec někdo, a tak existuje většinou jen jediný způsob, jakým se toho dá docílit. A tím je šok, otřes, bolest nebo zranění. Trhlina, o které jsme mluvili a ještě mluvit budeme.

Za normálních okolností prostě člověk svoji duši neslyší a nevnímá. Možná tuší, že ji má, ale většinou jen proto, že si o tom někde přečetl nebo že se to říká. Konkrétnímu jazyku duše a způsobu, jak s ní komunikovat, nerozumí. A vlastně k tomu ani není důvod. Duše je někde pod brněním ega, ego si vystačí samo, a vědomí je tak akorát na úrovni, jež stačí pro prožití běžného pozemského života, který je obvykle definován jako snaha o přežití, klid a dostatek hmotných zdrojů a solidní pozici ve společenské hierarchii. 

Ovšem my už víme, že život není peříčko, a ne vždy běží věci hladce. A právě tady se otevírá jedinečná šance a okénko pro duši.  

‍