Minulé články nám ukázaly, nebo lépe řečeno pomohly představit si, že duše neboli náš frekvenční obraz má několik důležitých vrstev. Ty jsme si označili jako F1 až F4. Ta nejhlubší, F1, ji propojuje se Zdrojem a vyššími sférami světla, odkud přišla. S domovem, chcete-li. To je ta základní, neměnná část.

Tím, že má každá duše za sebou jiný příběh, si ale postupem času vytvoří svůj osobitý a specifický tón. Identitu. Každá prostě dostala do vínku něco trochu jiného. Některá je citlivá a zranitelná a její tón, který vysílá a který slyší, je „zranitelnost“. Jiná je vnímavá vůči pravdě a rezonuje s frekvencí „pravdivosti“. Jiná může být citlivá a vnímavá na „stín“. Další třeba na „strukturu a řád“. Nebo na „nespravedlnost“. Podstata každého člověka je zkrátka trochu jinačí – to ostatně můžeme vidět každý den kolem sebe. Každopádně vrstvu F2 si můžeme představit jako „tón duše“.

S ním pak velmi úzce souvisí třetí vrstva – F3. Právě zde se totiž vytváří spojení – kanál, kterým může duše v lidském těle vnímat. Je to místo, na kterém „prosvítí“ ego. Prostor, kde se vytvoří trhlina, kudy k duši může proudit světlo a kudy se de facto „obnoví“ její spojení „nahoru“. 

Kdybych to místo měl popsat trošku konkrétněji, tak bych ho označil jako místo zranitelnosti, citlivosti. Místo, kde jsme „tenčí“. Kde – ač obklopeni hrubou hmotou a silou – „slyšíme“ svět jemněji. Místo, kde již nejsme chráněni egem. Kde jsme opravdoví. A kde se nás dotkla pravda, realita. Místo, kde už neumíme být „normální“ a kde „slyšíme“. Je to taková díra v krunýři. Není to chyba, naopak. Je to portál, kudy k nám proudí frekvence světla. Skrze který „víme“ (i to, co nevíme, že víme) a kde nad námi už ego nemá moc.

Když se pak duše kdykoli „dotkne“ něco shora, je to proto, že ten tón, který odtamtud slyší, rezonuje s tónem duše, jenž z ní vychází skrz onu trhlinu. A který je obousměrný. Světýlko tedy vyzařuje skrze trhlinu ven, ale zároveň může proudit dovnitř.

Bez této trhliny, kterou má každý utvořenou jinde a jiným způsobem, bychom neslyšeli, nevnímali, necítili, neměli hloubku, netvořili ani nerostli. Tato trhlina je tím, co dělá naši duši propustnou. Právě to ji vlastně definuje. A proto je taková, jaká je.

A nejen že trhlina, nějaký otřes, kterým lidská duše na své cestě prošla, vybrousila její tvar a určila její „zaměření“, „žánr“ či „tón“, ona je nezbytným předpokladem k tomu, aby se duše mohla zase uzdravit a dát dohromady, sjednotit. Však v tom spočívá celý smysl její inkarnace a jejího dobrodružství zde na Zemi – jinak by sem, do takové temné díry, vůbec nelezla.

Bez této trhliny, kterou má každý utvořenou jinde a jiným způsobem, bychom neslyšeli, nevnímali, necítili, neměli hloubku, netvořili ani nerostli. To ona dělá naši duši propustnou. 

Ten jediný důvod, který by pro to mohla mít, by byl ten, že by jí ta zkušenost byla k něčemu dobrá a mohla ji obohatit či pozdvihnout. A skrze to, co prožije, by mohla poznat a pochopit nejenom sama sebe, ale i další věci. Kdyby byla neustále ve světle, temnotu by pochopit nemohla jinak než tím, že si ji na vlastní kůži a tělo vyzkouší.

Z tohoto úhlu pohledu není Země žádným naším domovem, cílovou stanicí nebo místem, kde bychom se měli či chtěli zabydlovat, ale spíše takovým přechodným cvičištěm, neřkuli duchovním koncentrákem a drsným lágrem s bohulibým účelem – přimět nás k tomu, abychom na základě vlastní zkušenosti a cesty pochopili sebe i svět. Abychom se po dočasném průchodu oparem zapomnění, následném oddělení od Zdroje a mlžném spánku zase probudili, sjednotili a „připojili“ zpátky, vrátili se domů. Jak již zaznělo v předchozích článcích, cílem duše je transformovat se, vyrůst, rozšířit si obzory, prožít něco, co jinde než ve světě duality, polarity a vysoké hustoty zažít nelze. Protože duše roste a vyvíjí se právě přes tíhu, polaritu, činění voleb a rozhodnutí, spolupráci s egem, ztráty, bolesti, lidskost, odvahu… 

Teoretický postup je víceméně jednoduchý, i když v praxi to tak potom nevypadá. Ono něco jiného je, když duše všechno tohle ví a rozhodne se, že to podstoupí, protože je to dobré pro její cestu a vývoj. A něco jiného je, když se potom octne ve světě hmoty, uzavřená v těle člověka, který si nevzpomíná, odkud je a teprve musí přijít na to, co tady hledá. To si možná chvílemi říká, na co jsem se to nechala já husa nachytat a že já byla tak zvědavá a naivní. Kdybych tohle věděla, jaké to tady bude, vůbec bych sem bývala nelezla. Nahoře to možná opravdu zní jednodušeji, než jaké je to potom dole. Tahle Země totiž není pro sraby.

Slyšet svět

Nejprve sem tedy duše přijde neboli narodí se v nějakém těle. Potom vznikne v duši během života nějaká trhlina, která umožní slyšet vzdálenější tóny shora, jako jakousi nápovědu a navigaci. Díky té trhlině už duše není celistvá ani „dokonalá“, ale je otevřená. Je tedy tímto zraněním i darem v jednom naopak definovaná a od toho se odvíjí její příběh a cesta. Právě trhlina, kterou má každá duše jinde, jí umožňuje slyšet svět. Je to tón a signál, který jí umožňuje vykouknout z iluzí ega a který rezonuje s určitou vrstvou reality. A skrze „zacelení“ a uzdravení zraněného místa, tedy skrze pochopení, potom vede nejen k růstu duše, ale i k možnosti jejího návratu domů.

Prostě se vydala z říše světla na zkušenou do cizího světa, aby své teoretické vědění použila v praxi a vrátila se domů zkušenější, poučenější, rozšířenější a taky vlastně moudřejší. Když přemoudřelý anděl Petronel v pohádce Jiřího Stracha Anděl Páně všem radí, tak všechno zná a všechno ví a i poctivé a slušné lidi při svém záskoku u nebeské brány posílá do pekla, protože v životě udělali chyby nebo měli na kontě nějaké prohřešky. A tak jej Otec pošle dolů s tím, že pokud si myslí, že je to tak jednoduché, tak ať si to jde zkusit. Brzy Petronelovi ztuhne jeho povýšený úsměv na rtech, protože co v teorii vypadá snadné, v praxi může být mnohem složitější.

Jestliže jsme si řekli, že ego je jakýsi ochranný štít, jenž má duši na její pozemské cestě chránit, adaptace na hmotu, sada obranných mechanismů, nástroj přežití ve fyzickém světě, ale i filtr chránící duši před přetížením a kolapsem v těch hutných, pomalých energiích, a zároveň software celé lidské identity, aby ten příběh mohl člověk prožít jako „já“, jež je oddělené od zbytku a má najít svoji hodnotu, roli a smysl v celé té hře; pak je důležité dodat i druhou část.

Ačkoli bývá ego démonizováno a bráno jako zlo, zatímco duše bývá automaticky považována za dobrou, samo o sobě je ego neutrálním nástrojem, který má svou přesnou funkci.

Že by ego mělo chránit duši jen do chvíle, než se duše rozkouká a než v lidském těle trochu „uzraje“, aklimatizuje se. Nemůže se za egem schovávat věčně, jinak by to nemělo smysl. Po určité době, ideálně během dospívání nebo těsně po jeho ukončení, by se měly role začít postupně obracet. Duše by měla převzít vůdčí roli.

Ego by sice mělo být jejím nástrojem a parťákem, ale život by měla začít řídit duše. Člověk by se tak měl začít probouzet, život už by neměl po počátečních pokusech a omylech tolik bolet, a měl by přestávat být trápením a stávat se tvorbou. A manifestováním toho, kým jsme a kým být chceme.

Celou dobu, a dumající čtenářka i zamyšlený čtenář to již jistě dávno odhalili, mířím ke zdůraznění jednoho obrovského paradoxu. A tím je funkce oné trhliny v duši, skrze niž duše vyzařuje i vnímá určité frekvence světla, a to podle svého „zaměření“ (rozuměj druhu zranění). Ona má totiž, stejně jako všechno na této planetě, duální charakter.

Trhlina je tedy na jedné straně místo, kde ego poodstoupilo a duše mohla začít „mluvit“ a slyšet. Bez trhliny by ego zůstalo navždy dominantní, duše by zůstala „uspaná“, člověk by žil jen hmotně, nedošel by k žádnému hlubšímu vnímání, nikam by se neposunul, nic by nepochopil, nebyl by vývoj, transformace ani žádné prozření a probuzení, a nebyla by ani žádná lekce, jakou dostal v Andělu Páně i dobrosrdečný a polepšený popleta. Ten nakonec zadání, aby našel a k polepšení dovedl alespoň jediného hříšníka, splnil tím, že pochopil, že oním hříšníkem, kterého je třeba polepšit, je on sám.

Honza na peci

Jestliže je k tomuto procesu nezbytná ona trhlina, je třeba přijmout a přiznat obě její části a funkce. A upřímně říct, že na jedné straně znamená bolesti, traumata, rozpady, ztráty, krize, selhání, ponížení či zlomení. Ale zároveň, a bez toho prvního to nejde, umožňuje a přináší otevření, prosvětlení (někdy i osvícení), prolomení slupky, citlivost, rezonanci, tvořivost, intuici, pochopení a opětovné propojení se Zdrojem, které se zdálo být ztracené. Trhlina je portál, jenž vznikl nepotlačovanou, nepřikrytou, prožitou a neuzavřenou bolestí, která vede k pochopení a zacelení. A to pak otevírá „cestu domů“. Nic ale není automatické a samozřejmé. A aby to dobře dopadlo, je třeba splnit ještě další kroky. A jít tomu štěstíčku naproti, ne proti němu. Trhlina je samozřejmě jenom prvním krokem na cestě, nikoli jejím koncem. Důležité je, jak s ní poté naložíme.

Protože trhlina, tento portál či kanál, vnímá. Duše jako taková žije. Ale tím, kdo rozhoduje, je ego. A tím, kdo to celé integruje, je vědomí.

Pakliže tedy nejprve musí vzniknout v duši trhlina, skrze kterou pak proudí – jako přes anténu nebo Wi-Fi Router – „signál“, vědomí je tím, kdo tu frekvenci vyhodnocuje, převádí, zpracovává, překládá do slov a poznání, kdo ji chápe (nebo taky nechápe). Vědomí je vlastně interpretačním modulem. Jak čistě a přesně nám to přeloží, záleží na tom, jak je rozvinuté a vysoké. Kolik věcí jsme schopni si z reality uvědomovat.

No a pak přichází ego, které rozhoduje o tom, jak se s tím vším naloží. Ačkoli bývá ego velmi často démonizováno, kritizováno, ponižováno nebo bráno jako zlo, zatímco duše bývá automaticky považována za dobrou, my už víme, že samo o sobě je ego nezbytným a neutrálním nástrojem, který má svou přesnou funkci.

Není přítel nebo nepřítel, je to technický nástroj, který zapíše, zaznamená, strukturuje, organizuje, promýšlí, formuluje, vyhodnocuje a dokončuje. A rozhoduje, jak to dopadne.

Pokud ego není zralé a funguje špatně, sabotuje celý život, tvoření, probouzení i poznávání. O tom už jsme mluvili. Pokud je ale zralé a zdravé a slouží skutečně jako nástroj, nikoli jako despotický tyran a omezený ublížený harant, který si nevidí ani na špičku nosu, potom umožňuje čistý a kvalitní přenos. A nejenom porozumění jazyku duše, ale i službě jejímu záměru a plánu.

A právě tady nastal u lidstva jako celku zásadní problém. Ten problém nebyl v tom, že je život na Zemi těžký nebo že tu zažíváme i bolest. Ta je součástí života a růstu. Jinak by člověk ležel jako pohádkový Honza na peci a ani by se nehnul.

Ten problém je v tom, jak zbytečné problémy si lidé přidělali a způsobili sami, a proč to nechali zajít tak daleko. A proč ego postupem času u většiny lidí přestalo sloužit jako nástroj, ale nekompetentně převzalo velení a odpojilo duši, dalo prioritu strachu, chtělo kontrolu, akumulovalo moc, vytvářelo struktury manipulace a budovalo život i společnost na iluzích a lži. Jak se ale říká, všeho do času…  

‍