Samozřejmě se teď můžeme bavit o tom, do jaké míry nadvládě ega a vytvoření společnosti iluzí a lží napomohly některé pozemské (či mimozemské?) mocenské struktury a různé – opět pozemské či mimozemské – temné bytosti či entity. To je ale zase jen důsledkem toho, o čem mluvím, nikoli příčinou.
Obecně tedy můžeme říct, že jestli dnešní úpadek civilizace a lidskosti něco způsobilo, pak to byl kolektivní stín, archetyp Moci, archetyp Strachu, staré programy přežití, zbytky energií z minulých věků, a ze všeho nejvíc nevědomé Ego lidstva, které ztratilo potuchy o svém původním účelu. Všechny ty vyjmenované důvody spolu ale pochopitelně úzce souvisejí.
Proto taky podobným způsobem padly i všechny vyspělé civilizace před námi. Nejsme tedy ani první, ani poslední, kdo kompletně zdegeneroval. Ty civilizace padly i přesto, že byly vyspělé, a na rozdíl od nás měly k dispozici po celou dobu vyšší frekvence světla – včetně technologií, o jakých dnes nemáme ani tušení. (A proto ani nevíme, jak byly postaveny například egyptské pyramidy.)
Nakonec se totiž, světlo nesvětlo, technologie netechnologie, stalo to, co se stane vždycky, když je narušena rovnováha, když vědomí neroste stejně rychle jako moc, když ego začne převládat, když se duše odpojí od Zdroje a když technologie přeroste úroveň vědomí. Proto padla Atlantida. Proto padl Egypt. Proto padl Řím. A proto padá i současný Západ. A tak by se mohlo zdát, že ego zvítězilo a duše prohrála.
Jenže tak to naštěstí není, protože to byla jenom jedna fáze a součást lekce. Kdybychom poeticky popsali cestu duše a shrnuli celou fázi našeho pozemského, lidského života zde na Zemi tak, jak jsme si ji nastínili, mohli bychom to říct třeba takto: nejprve duše zapomene, kým je a odkud pochází, aby tady mohla žít. V průběhu života (či životů) v ní vznikne trhlina (či trhliny), aby mohla slyšet. Poté roste vědomí, aby mohla tvořit. A celkově člověk zraje, aby se nakonec – až to pochopí – mohla duše vrátit domů.
V praxi to – v ideálním případě – vypadá takto: Nejprve začne fáze procesu rozpadu starého já, skrze onu trhlinu, o které jsme mluvili. Musí přijít nějaká bolest, šok nebo otřes, protože bez toho nikdy nemůže přijít probuzení ani otevření.
Stane se to vždy, když je narušena rovnováha, když vědomí neroste stejně rychle jako moc, když ego začne převládat, když se duše odpojí od Zdroje a technologie přeroste úroveň vědomí.
Druhým krokem na cestě k probuzení je zesílení citlivosti, kdy zranění otevírá vnitřní vnímání, aktivují se radary pro příjem jemnějšího signálu „shora“. S tím pak přicházejí první vhledy, kdy člověk začne vnímat, že svět je „jinak“, a začne s ním rezonovat pravda a realita. To v další fázi způsobí krizi identity, protože na základě vnímání toho, že skoro nic není takové, jaké se zdálo skrze brýle mámení ega, se člověku začne hroutit staré já. A na povrch se poprvé dostává a o slovo se hlásí duše. A pokud ji vyslyšíme, začneme žít vědomě. To pak vede nevyhnutelně k tomu, že se duše postupně stává šéfem reality a ego si srovnává a cvičí k obrazu svému. Ego je jejím nástrojem, tak, jak to má být. V tu chvíli se svět „srovná“ a člověk začne být sám sebou a žít na své linii, na své životní cestě.
Trhlina samotná je tedy pouze prvním a nezbytným předpokladem úspěšné změny a potenciální záchrany duše uvězněné v lidském těle pod brněním ega. Druhým krokem by mělo být to, že naše vědomí signál duše zachytí a bude se mu snažit porozumět. Jenže někde tady se to u lidí porouchalo a překlad signálu a tónu duše do vědomí přestal fungovat – buď mu nerozumělo, nebo ho přes ego neslyšelo. Anebo slyšelo a rozumělo, ale z nějakého důvodu neposlechlo, protože ego usoudilo, že bude jednodušší snažit se žít postaru, než něco měnit a začínat znova. A tak byla duše, která se přihlásila o slovo, opět umlčena, přehlušena nebo přetlačena.
Jestli zrovna mluví ego, nebo duše, jde mimochodem poznat velice jednoduše. Duše totiž promlouvá klidně, tiše, bez nátlaku, beze strachu, bez posuzování, s hlubokou jistotou, s čistým pocitem „to je ono“, bez potřeby vysvětlování, bez potřeby vítězit, bez toho, aby s ní museli ostatní souhlasit. Naproti tomu ego spěchá, tlačí, argumentuje, bojuje, chce dopad nebo lajky, chce pozornost, chce kontrolu, chce pochvalu a uznání a nesnese odpor a zpochybnění. Duši je to jedno, ať se ostatní třeba staví na hlavu. Duše je jistota. Ego je napětí, hodnocení, srovnávání a konfrontace.
Poslední možnost
A teď přijde ta nejdůležitější otázka: Už tušíte, proč byl pro lidi tak důležitý covid? Protože to byla událost globálního významu a dopadu s potenciálem prohloubit trhliny i u těch, kteří svou duši nikdy poslouchat nezačali. A byť třeba nějakou trhlinu či trhlinku měli, nevěnovali tomu slabému hlásku, který přes ni proudil, potřebnou pozornost. Otřes všech jistot během covidu tyhle trhlinky a trhliny ještě víc pootevřel a připomněl, že tady jsou.
Můžeme tedy na tehdejší události, které nám sebraly staré (domnělé) jistoty, nahlížet dvěma způsoby. A Šifra chce ukázat ten druhý. První je dívat se optikou ega, jako to dosud dělá většina lidí. Jedna část se o sebe tak bála, že si ani nevšimla, jak to bylo absurdní. A místo aby se jim trhlinym, trhlinky, skuliny a skulinky otevřely a prohloubily, začali je zabetonovávat rouškami, vakcínami a udáváním svých spoluobčanů, kteří je – podle jejich názoru – ohrožovali na životě již jen tím, že volně dýchali a nenosili zapařené roušky. Z medicínského hlediska přitom byly nehygienické poprskané a po kapsách se válející respirátory zjevným medicínským nesmyslem, byť ti, co to propagovali, vydělali na jejich prodeji nebo na jiných kšeftech či různých funkcích a mediální slávě. Mnoha lidem covid rozjel či oprášil kariéru.
To však platí nejen pro ty, kteří se přidali na stranu fanatického covidismu, ale i pro mnohé z těch, kteří se postavili do čela bojovníků proti němu. Kolik různých obránců lidu to jen vyneslo do světel reflektorů a facebookových a jiných algoritmů? Někteří z té slávy, aniž by dělali cokoli reálného, žijí a moudra rozdávají dodnes.
Sice menší, leč početně stále významné skupině lidí se ale během covidu otevřela trhlina v duši tím, že bylo z nastalého šoku nuceno poodstoupit ego, jež najednou nevědělo, o co se opřít. A tím se otevřel onen posvátný a z hlediska probuzení klíčový prostor. Tohle byla jedinečná šance, jak se vydat na cestu duše ještě předtím, než přijde ostrá fáze a než se kosmický cyklus přesune do bodu, ve kterém otevře trhliny lidem natvrdo a plošně.
Protože všechny záplaty a cementové výplně začnou praskat a přestanou fungovat – ať se jim to bude líbit, nebo budou křičet ještě víc než za covidu.
Covid a fáze po něm, která již brzy skončí, byly poslední možností, jak s trhlinou a se sebou začít pracovat dobrovolně a „nanečisto“. Byl to trénink, příprava. Aby až se to spustí „načisto“, bylo učení se jazyku duše a fázím integrace snazší. Aby byly zkrátka změny plynulé a dopady měkčí, toť vše.
Psychologicky i sociálně však můžeme říct, že po covidové éře se lidé nevzbudili, ale udělali prvý opak – zavřeli se ještě víc. A to bohužel i ti, u kterých se trhlina pootevřela, aniž by tu trhlinu, jež tím vznikla, hned zabetonovali.
Je to celkem běžný jev po velké krizi. Kdy nejdřív přijde šok, jenž způsobí hromadné otevření trhlin. Pak nastoupí strach, že se blíží změny, a ten trhliny zase uzavře. Stres z toho všeho následně vede k únavě a s ní přichází návrat k normalitě a starým zvykům, i když to třeba normální nikdy nebylo. No a aby se ten tlak a vše to, co se událo a děje kolem, vykompenzovalo, dojde k ještě většímu útěku před sebou i realitou než předtím. Proto se zdá, že vědomí „spadlo“, nikoli stouplo, a že jsme na tom hůř než předtím.
Jenže doba je jiná a běží stále kupředu, protože se mění cyklus. Na rozdíl od dob, kdy se po každé krizi situace uklidnila a nějak vždy vše mohlo pokračovat – ač třeba s dílčími změnami – víceméně při starém. Nyní se místo pominutí krize a oddychové části odehrává v kolektivní Psýché něco jiného. Žádné uklidnění, žádný odpočinek, ale zvyšuje se tlak na adaptaci. Projevuje se dlouholetá frustrace lidí, kteří nechtějí vidět realitu a kteří doufali, že krize brzy pomine, ne že se bude prohlubovat. A tak u lidí rostou úzkosti, závislosti, úniky do jednoduchých řešení a mnohým z nich z toho všeho začíná „hrabat“. A ještě víc roste polarita mezi hrstkou těch, kdo realitu unesou, a těmi, kdo ji popírají. To vše s sebou nese kolektivní psychologická vlna, kterou charakterizuje plošný rozvrat vědomí a to, že společnost absolutně ztratila schopnost orientace.
Projevuje se frustrace lidí, kteří nechtějí vidět realitu a doufali, že krize brzy pomine. A tak rostou úzkosti, závislosti, úniky do snadných řešení a mnohým z toho všeho začíná „hrabat“.
Lidé, i když strašně chtějí věřit, že to někdo vyřeší, už moc nevěří ani institucím, médiím, vládám, odborníkům, sobě, ani vlastním pocitům. Sice se snaží předstírat, že to tak není, ale ten rozpor mezi realitou a přáními je již prostě moc velký. A nervozita z toho roste.
Do toho – tím, že v tréninkové covidové obě lidi nic nedělali, jen čekali, jak to dopadne a kdo je zachrání, nemají žádnou disciplínu ani kontakt s realitou – neumějí snášet vzrůstající tlak a děsí se jakéhokoli nepohodlí či nutnosti něco řešit a měnit, přizpůsobovat se realitě. Po krizi důvěry tedy přichází i krize odolnosti. Ještě víc lidí než dřív uniká, bagatelizuje, infantilizuje se, věří jednoduchým narativům, kulantně řečeno, a ztrácí soudnost. A je často úplně jedno, jestli se pohybují v mainstreamové, nebo alternativní části informačního spektra.
Je to čím dál jasněji vidět v politice, médiích, ale i běžném chování lidí. Jde o jakýsi rozvrat lidského vědomí v přímém přenosu. Prostě jsou mimo, lidově řečeno, jako by byli „vypnutí“ a jeli už jen na autopilota. Poznáte to třeba těkáním a neschopností udržet pozornost. Vtipně to popsal kouč Ivo Toman v nějakém videu na Facebooku, kde propagoval knihu o duševní lenosti: „Abychom se nemuseli namáhat, nejlepší odpočinek je spánek, ale pak jedeme v takzvaném autopilotu. Teď si jeden kluk ode mě kupoval knížky. ,O čem je ta knížka?‘ zeptal se. Tak jsem mu řekl: ,O zjednodušování.‘ – ,Hm, a o čem je ta knížka?‘ – ,Už jsem řekl, o zjednodušování.‘ – ,Dobře. A o čem to je?‘ Vy byste řekli: ,Je to kokot.‘ Já říkám: Ne, jede na autopilota.“
Drtivá většina lidí samozřejmě netuší, co se děje. A že se to děje proto, že se mění kosmický cyklus a frekvenční vlastnosti elektromagnetického pole. A že cílem této epochální změny je přechod od věku ega k věku duše a že to je pro jejich dobro, a ne aby jim to ublížilo. To, že to nevědí, ale nevadí, protože to beztak cítí všichni. Jako by na ně tlačila nějaká neznámá síla, která je nechce nechat v klidu. A jako by se ten tlak pořád zvětšoval.
Však přesně k tomu dochází. Již z logiky věci nemůže nikdy ego trvale zvítězit nad duší, to by nedávalo smysl a šlo by to proti zákonům a principům stvoření. A i když to tak mohlo vypadat, ego nikdy nevyhrálo, protože právě skončený cyklus byl jen jednou z fází, v níž mu bylo umožněno dominovat. Byla to fáze dočasné obrany, adaptace na hmotu, součást vývoje.
Teď budou muset to, že ego je jen nástrojem, nikoli pánem, poznat i ti, kteří se tomu po celou dobu „úspěšně“ bránili. Protože v novém věku už ego nebude moc býti tahounem, neboť tlak na otevírání trhlin je neúprosný. Vědomí ho nakonec přesáhne, trhliny se stanou mosty, lidé budou muset žít a tvořit jinak, aby to rezonovalo s vyššími frekvencemi okolního pole a fungovalo, a cyklus se obrátí směrem vzhůru.
Covid samotný tedy paradoxně neprobudil skoro nikoho, i když k tomu byl ideální příležitostí a poslední možností učinit tak „po dobrém“. Protože lidé chtěli zpět svůj starý svět, aniž by jim vadilo, že nefunguje. Chtěli klid, ne pravdu. Chtěli jistotu, ne změnu. Chtěli pohodlí, ne vědomí. Chtěli lídra či lídry, ne odpovědnost. Proto se po pandemii zavřeli ještě víc než před ní. Ani to ale nemusí znamenat, že je pro ně vše ztraceno.
Liší se jen způsob, jakým k probuzení do reality budou moci dojít. Lidé se mění a vyvíjejí buď vnitřní volbou, nebo bolestí. A tak kdo se nezměnil vnitřní volbou po událostech let 2020 – 2023 a neprobouzí se ještě ani v letech 2024 – 2025, změní se až šokem, který pro něj přijde v další sedmileté fázi nového cyklu. To není karma, ale lidská povaha.
Přechod v letech 2025 až 2032 nebude žádná metafyzická brána, zatřesení ani následné otevření, jako to proběhlo u některých lidí za covidu nebo ještě před ním, ale sociální a psychologický tlak, jenž donutí lidi vidět realitu, kterou vidět odmítali a odmítají.
Ti, kteří utíkali, budou konfrontováni, ti, kteří viděli, budou dál růst. Duše se bude radovat a vědomí expandovat. Nic složitého na tom není. Je to vlastně jenom fyzika.
