Úplně cítím, jak praktičtěji zaměřená čtenářka i čtenář racionálnějšího a méně intuitivního typu skřípají zuby. A v lepším případě si říkají: „Jako příběh to zní možná hezky, a dokonce to v určitém ohledu může i dávat smysl. Ale je to příběh, který si Vidlák určitě vymyslel. Jako autor má prostě bujnou fantazii a je to jen tvůrce příběhů.“

V tomto momentě ale Vidlák přispěchá, aby vyvrátil pochybnosti a neumožnil nikomu z místa, kam jsme se ve vyprávění dostali, jen tak snadno uniknout. Byla by to totiž velká škoda. A tak klidně, ale sebevědomě a pevně zvolá: „Šifra ale není tvůrcem příběhů, je tvůrcem reality. A dělá to skrze příběhy.“

No dobře, zaprotestuje někdo, ale to s tou trhlinou v duši, to přece musí být příběh, nikoli skutečnost. To už určitě přepískl, to ani nemůže být možné, aby to takhle v realitě fungovalo! Nebo snad – u všech rohatých – ano?

Tady by Šifra pouze pokorně dodala, že v tak vážné a důležité věci by si nic takového nevymýšlela, ani by se nenechala unést vlastní obrazotvorností. Naopak, dovolila si „jen“ poodhalit „zapomenuté“ tajemství, které zná lidstvo po celou dobu svojí existence.

To jen naše moderní společnost se jej zoufale snaží vytěsnit, protože na sklonku starého kosmického cyklu sešla z cesty, a jaksi zabloudila. A nechce si to přiznat, protože se bojí, že by to otřáslo jejími iluzemi.

Hodně se tímto fenoménem ve svém výjimečném díle zabýval například pražský autor rakouské národnosti Rainer Maria Rilke. Ten se věnoval hledání smyslu života, lásce, smrti a spiritualitě „na plný úvazek“. Rilke bývá někdy paradoxně označován za básníka smrti, ačkoli byl ve skutečnosti tím nejčistším básníkem života, jakého si lze jen představit.

Rilke například říkal: „...mějte trpělivost se vším, co ve vašem srdci ještě není vyřešené. Zkuste si zamilovat otázky samy o sobě, oblíbit si zamčené pokoje a knihy v cizích jazycích. Odpovědi nehledejte. Dnes vám je nikdo nedá, protože jste si je neprožili. Jde o to, všechno si prožít. Dnes si hlavně musíte prožít otázku. Potom snad jednoho vzdáleného dne postupně zjistíte – a možná si to ani nebudete uvědomovat –, že prožíváte odpověď.“

Napříč celou tvorbou tohoto nedoceněného autora se zjevuje právě to místo, o kterém Šifra mluví. Místo zranitelnosti, křehkosti a otevření, skrze nějž se člověk dostává k bytí. Ať už v Dopisech mladému básníkovi, nebo v Elegii z Duina, Rilke všude ukazuje, že člověk je nejpravdivější tam, kde je zranitelný. A že otevřít se není komfort, ale bolestné prohloubení.

Jestliže jsi smutný, věz, že něco v tobě roste. Není to poezie radosti, ale poezie upřímnosti a pravdivosti. Poetika otevření místa, kudy přichází duchovní (a duševní) růst. Vnitřní zlom, který otevře prostor pro andělské, božské a existenciální, byl Rilkovým celoživotním základním tématem. Opakovaně mluví o nutnosti otevřenosti, rozlomení a prostoru, jímž proudí „anděl“, o tom, že v bodě bolesti se člověk dotýká božství, že život má pravdu v těch nejtemnějších místech a že člověk se musí stát „prostorem pro proudění“.

Zoufalství je podle Kierkegaarda pouhým nesouladem mezi tím, kým člověk je, a tím, kým být má. To není chyba, ale mezera, prázdno, rozštěp, který bolí a který je třeba zaplnit.

Podobně to vidí i dánský filozof, teolog a psycholog 19. století SØren Kierkegaard. Ten mluví pro změnu o skoku víry, úzkosti a zoufalství. Úzkost vnímá jako otevření propasti mezi estetickou a etickou existencí, zoufalství považuje za rozpad falešného já a skok víry vidí jako přechod přes propast, kterou nelze překlenout rozumem. Podle Kierkegaarda je úzkost „možností svobody“.

Co tím myslí? Že úzkost je moment, kdy se člověku rozsype starý svět. A jako svoboda se otevírá možnost nové existence. Zoufalství je podle něj pouhým nesouladem mezi tím, kým člověk je, a tím, kým být má. To není chyba, ale mezera, prázdno, rozštěp, který bolí a který je třeba zaplnit. A stane se to tak, že člověk pochopí, že jeho stávající já není totožné samo se sebou, a proto ten rozštěp vznikl. Ten rozštěp sice bolí, ale v něm se rodí skok víry. A právě skrze tuto mezeru či puklinu přichází skutečná existence.

Kierkagaard (čti Kirgegór) nebyl žádný filozofický teoretik, opojený svými vzletnými myšlenkami – to byl praktik až na dřeň. Jeho filozofické práce se hojně zabývají tím, jak člověk skutečně žije, a to nikoli abstraktně, ale z pohledu konkrétní lidské reality. Víc než na nekonkrétní myšlení a rozumové zdůvodňování, které je pro mnoho filozofů typické, klade důraz na význam osobního rozhodnutí a odhodlání. Další jeho práce, zejména psychologické, pak do hloubky zkoumají emoce, pocity a pohnutky jednotlivců, kteří čelí životním volbám.

Český filozof Jan Patočka zase píše o tom, že otřes narušuje samozřejmost „přirozeného světa“. Člověk je tím vyveden z běžného jistého rámce. A v otřesu se odhaluje pravda bytí a duše se rodí z tohoto otřesu, kde přestává platit starý horizont jistot.

Alfa a omega 

Další náhoda? Nikoli. Ke stejným závěrům dospěl i slavný psychiatr Carl Gustav Jung. Jung píše ve svých dílech Psychologie a alchymie, Aion či Duše moderního člověka rovněž o rozštěpení osobnosti, rozlomení já, které je nutné k individuaci, a mluví o střetu se stínem jako momentu, kdy se rozpadá dosavadní vědomí. Utrpení je podle něj nepříjemné a někdy stěží snesitelné, ale právě tam se člověk setkává se sebou samým.

Osobnost se musí zkrátka „rozštípnout“, projít otřesem, aby se mohla znovu integrovat a jinak „poskládat“. Individuace neboli proces, kterým se jedinec stává jedinečnou, nezávislou a integrovanou osobností tím, že si uvědomuje svou odlišnost od ostatních a překonává závislost na společenských normách, tedy vždycky začíná krizí ega. To není žádná výjimka ani chyba, ale nutnost.

Francouzská filozofka a mystička Simone Weilová, proslulá svými extrémně přesnými formulacemi, hovoří o „zbídačení, které umožňuje sestup milosti“. Používá pojmy jako „odjáštění“ či „odstvoření“, čímž myslí  vyklizení ega, stažení iluzorního já a zrušení nároku být středem světa. To uvolní místo pro Boha, pravdu a skutečnost. Důležitá je i „bdělá pozornost“, která vzniká skrze bolest. Vysvětluje též, proč milost může vstoupit jen tam, kde je prázdno. A právě bolest či trápení takové místo v duši vyhloubí.

Když mluvil o rozkladu všedního světa Martin Heidegger, zmiňoval moment, kdy se svět samozřejmosti rozpadá a člověk vidí nicotu. A právě skrze tento otřes začíná autentická existence, protože v úzkosti se bortí celý svět (zdánlivého) bezpečí.

A co na to francouzský jezuita, vědec a náboženský myslitel Pierre Teilhard de Chardin? Ten to bere víc makrokosmicky, ale tvrdí úplně to samé. Svět se podle něj vyvíjí skokově, kdy po fázích rozkladu přichází nové sjednocení. Člověk tedy přirozeně prochází krizemi vědomí, které ho přibližují k pochopení, jež on nazývá bodem Omega. To je symbolické označení pro „druhý pól“ evoluce Vesmíru, vycházející z Ježíšova provolání „Já jsem alfa i omega, počátek i konec“. To by cestu duše, jak jsme si ji načrtli, popisovalo naprosto přesně. Podle Teilharda zkrátka není nic tak evolučního jako bolest.

Můžeme jít ale klidně ještě dál, třeba k počátkům evropské civilizace a Platónovi. V Ústavě Platón popisuje nejslavnější obraz západní filozofie, ve kterém lidé žijí připoutaní v jeskyni, kde vidí jen stíny, jež považují za skutečnost. Ovšem pak jsou osvobozeni a vyjdou ven. Světlo je sice zpočátku oslepuje, ale jedině tímto „zlomem“ začíná pravé poznání reality. Inu, obrat duše k „dobru“ neprobíhá beze strasti.

Kněz, mudrc, filozof a zakladatel hermetismu Hermés Trismegistos, ztotožňovaný se staroegyptským bohem Thovtem, říká, že člověk je zaslepen vášněmi světa, ale v jednom okamžiku, kdy se mu zbourají bábovičky a strhne se závoj a vstoupí do gnóze – přímého poznání (apokalypsis neboli zjevení). Nejprve tedy musejí být strženy závoje duše, aby mohlo být viděno světlo.

Kámen mudrců

Možná nejkrásněji to popsal můj oblíbenec Juan de Yepes, římskokatolický kněz, karmelitánský mnich a úžasný básník, jehož dílo představuje vrchol španělské křesťanské mystiky. Známější je jako Jan od Kříže. Ten celý proces popsal tak, že nejprve duše ztrácí opory (praská ego, které ji mělo za úkol přikrýt a chránit) a připadá si opuštěná a prázdná. Pak ale, jakmile dojde k vnitřní smrti staré identity, skrze tuto temnou noc duše přichází nový zrod. Bůh podle něj přetváří duši tím, že ji nejprve raní.

Tohle všechno ale věděli třeba i židovští kabalisté – mluví o tom jejich klíčový mýtus švirat ha-kelim neboli rozbití nádob. Božské světlo bylo příliš silné, a tak nádoby, které jej měly nést, praskly. Úlomky z těchto nádob dopadly na svět a lidským úkolem je jejich oprava – tiku(n). Kosmická prasklina je tedy podmínkou stvoření a člověk má sám sebe skrze ni léčit.

Pracovali s tím i alchymisté se svým Solve et Coagula – rozpusť a sluč (či spoj). Alchymický proces spočívá v rozpuštění (rozbití, rozložení, zkrátka ponechání staré formy, aby zemřela) a následném znovusjednocení neboli zrození nové formy. Takto vzniká i kámen mudrců, který představuje princip transmutace čili transformace nižšího do vyššího. Tak může i z obyčejného roztaveného kovu vzniknout zlato. Podobně to probíhá i v člověku, který se může stát po rozpadu ega celistvým.

Básník, právník, teolog a súfijský učitel Rúmí to shrnul jedinou dokonalou větou: „Zranění je místo, kudy do tebe vstupuje světlo.“ 

Vzpomněl jsem si v této souvislosti na dopis od svého čtenáře Tomáše, kterého jeho horká krev a agresivita dovedla až za zdi skutečné, fyzické věznice, když se coby talentovaný boxer těžké váhy snažil jednomu narkomanovi nevhodně vysvětlit, že není dobré krást motorky. Právě přílišná vznětlivost zradila Tomáše v životě víckrát, a tak i deník Blesk na své poměry moudře napsal, že právě kvůli neschopnosti lepšího sebeovládání hodil svou kariéru za hlavu a skončil tam, kde skončil. „Měl těžké dětství, matka mu v deseti umřela, otec se dal na alkohol. Kluk si musel v ringu všechno vydřít, mohl být hodně dobrý. Je to škoda,“ citoval soudce ze spisu výpověď jednoho z trenérů.

V dopise, který mi od něj přišel a kde mě  označuje s trochou nadsázky za alchymistu, si uvědomil jednu pozoruhodnou věc: „Já jsem vlastně taky alchymista, jenom obrácený. Vy jste z ničeho vytvořil Šifru. Ale já jsem ze zlata, které jsem měl v rukou, svou nedisciplinovaností udělal hovno.“

Jenže co když právě opětovné složení a přetvoření hovna zpátky ve zlato, je jeho cestou? Napsal jsem mu, že „čert vem box“, protože ty nejtěžší zápasy se neodehrávají v ringu, ale uvnitř člověka. A že teď už se dávno nehraje o kariéru ani ego, ale o duši. Ne o výsledky, ale o proces.

Na rozdíl od jiných lidí on má teď jednu neocenitelnou výhodu – je stranou vnějšího chaosu, který může snadno odvádět pozornost, a má dost času k nerušenému přemýšlení a prožívání. Trhlinu má dost širokou už z dětství, tak je jenom na něm, jak to uchopí a kolik světla přes ni a ego k duši pustí. Jestli se dokáže s pokorou sklonit a otevřít, staré zmačkat a zahodit a začít znova. A jak se mu to povede začlenit do praktického života bez ohledu na to, kde se zrovna nachází.

To, že člověk musí projít faná – zaniknutím ega ve smyslu pýchy, aby mohlo nastat baqá – trvání v Bohu, věděli i muslimové, resp. islámští súfijští mystici. Básník, právník, teolog a súfijský učitel Rúmí to shrnul jedinou dokonalou větou: „Zranění je místo, kudy do tebe vstupuje světlo.“ To je tak přesné, že to ani nepotřebuje další komentář.

Snad jen dodatek, že si Šifra našla pro tu jednu věc, kterou tak krásně popisovali všichni velcí duchové v různých dobách, vlastní pojmenování, jež to místo, o kterém mluvili, podle jejího názoru vystihuje nejlépe – trhlina. Každý z nich popisuje přesně tentýž jev, jen jiným jazykem, a my jsme si ten jejich jazyk jen sjednotili, zpřesnili, počeštili a přeložili do existenciální jednoslovné metafory, kterou si snadno představí a pochopí i člověk bez filozofického vzdělání.  

Tenhle princip se v lidských dějinách opakuje úplně všude, a je až fascinující, jak jej moderní společnost dokázala vytěsnit a úplně přetočit. A to jenom proto, že se chtěla z toho procesu růstu a poznávání sebe sama vyvléct a kompletně ho obejít. Bolest či momentální nepohodlí si automaticky zařadila jako škodlivé věci. A jako dobro si označila klid, štěstí a plnou ledničku.

Šifra se ale ptá: Kým by byl takový Tolkienův hobit Frodo z Pána prstenů, kdyby se sám nepřihlásil, že se stane tím, kdo se vydá na nebezpečnou a dlouhou cestu, jež vede skrze Mordor až k Hoře osudu?

Zůstal by jen malým ustrašeným Pytlíkem. Pokud by ovšem – kdyby se byl býval nerozhodl překonat strach a čelit temnotě – nebyl zničen celý jeho Kraj.  

‍