Před minulými parlamentními volbami došlo k tomu, že spousta lidí volících koalici Spolu vůbec netušila, že volí například dobře ukrytou „progresivní“ partaj TOP 09. Nebo bezpáteřní lidovce, které by normálně nevolili. Ale i naopak.

Někdo na Moravě chtěl volit ty svoje lidovce, protože je volila už jejich katolická prababička za monsignora Šrámka, ale dostal k tomu v balíčku fialovou ODS a jako bonus Markétu Svetrovou Adamovou z TOP 09. A protože volil podle kandidátů a nové značky Spolu, mohl si toho, co je tohle uskupení vlastně zač, všimnout až po volbách.

Zažil jsem to i ve svém okolí, kdy si lidé mysleli, že je SPOLU nějaká nová značka, nikoli slepenec starých známých firem. Ve výsledku se zase tak moc nestalo, protože původně pravicová TOP 09, kdysi ještě pravicovější ODS a středoví a na všechny strany a funkce pružní lidovci se již dávno slili v levicové strany bruselského střihu, které se liší snad jen ve výšce dotací, které by byli ochotni přerozdělovat, ale jinak je to prašť jako uhoď. Zvlášť když se spojili v jeden nevábně zapáchající a tmavě hnědý prounijní „neomarxistický“ a ideologicky uvědomělý mastný flek.

Bylo to od nich tehdy možná vyčurané, ale  legální.  A  vlastně  i  ospravedlnitelná a  „spravedlivá“  politická  taktika.  Protože zatímco jednotlivým stranám, kdyby kandidovaly samostatně, by stačilo k tomu, aby se probojovaly do Poslanecké sněmovny, 5 % hlasů, teď potřebovaly získat o dost procent navíc.

Pokud koalici utvoří dvě partaje nebo hnutí, musí získat pro vstup do sněmovny 8 procent hlasů. Pakliže by se spojily tři subjekty, musejí dosáhnout na 11 procent.
A tak dále a tak dále."

"Strany tak musejí dobře zvážit svoji reálnou sílu a zvolit správný plán. Na jedné straně jim může spojení do koalice pomoct, protože dostanou hlas „v balíčku“ i od lidí, kteří by jim hlas normálně nedali. Na druhé straně  nemusí  ani  spojení  potenciálů  jednotlivých stran onu vyšší hranici naplnit.

Třeba Spolu to ale před minulými volbami – ke škodě České republiky, ale v souladu s volebními pravidly – vymyslelo dobře a taktiku „trefilo“. Jejich plánem bylo tímto spojením oficiálně pravicových a středových stran (ve skutečnosti radikálních progresivistických levičáků washingtonskobruselského střihu) porazit nejsilnější stranu, Babišovo tradiční levicové hnutí ANO. A to se jim nakonec se ziskem 27,79 % hlasů oproti 27,12 %, které získalo ANO, těsně podařilo.

Jelikož sázeli vše na jednu kartu „antibabiš“, měli odpůrci hnutí ANO, a zároveň progresivističtí liberálové jenom dvě možnosti – buď to hodit ideologicky vyšinutému spolku SPOLU, nebo ještě mnohem vyšinutějším a ultraradikálním Pirátům, kteří se stali v podstatě novodobými komunisty v moderním hávu pro mladé a utvořili volební koalici s dozimetrickým hnutím STAN (Starostové a nezávislí). Takže si moderní „městští“ levičáci, kteří nechtěli volit tradiční spíše „vesnické“ levičáky z ANO, mohli vybrat, jestli zvolí o trochu mírnější levičáky, kteří se vydávají za pravičáky, nebo progresivistické ultralevičáky a podnikatele se státními zakázkami či přímo mafiány, kteří nějakou ideologii jen hrají" "podle unijních not a vydávají se za středový proud.

A ti, co si nemohli z této „pestré“ nabídky vybrat? Ti mohli volit už jen trochu ostřeji štěkající a „populističtější“ SPD, která jede už roky rétoricky na vlnách změny a vykřikuje různá líbivá „protistátní“ hesla o přímé  demokracii  či  referendech.  V  něčem zní pravicově, ekonomicky je spíše levicová a zázraky slibující, protože její strategií není mít nějakou ucelenou a smysluplnou ideologii, založenou na realistických cílech či plánech, ale spíš na tom, co si myslí, že by rádi slyšeli lidé, kteří nesouhlasí s tím výkvětem vyjmenovaným nahoře.

I přes odvážná slova ale SPD byla a zatím je – pokud se teď nezapojí přímo do vlády – stranou, která sbírala protestní hlasy, ale neprosto jí vyhovovalo, že nemusí nic měnit.

Tím SPD obvykle sbírala ve volbách protestní hlasy jak pravicověji orientovaných voličů, kteří neměli až do vzniku Motoristů sobě v nabídce žádnou pravicověji smýšlející partaj, tak těch levicových, kteří jsou naladěni více protisystémově a slyší na referenda či vystupování z NATO nebo Evropské unie. (Jestli je něco takového v propojené a ekonomicky provázané Evropě uskutečnitelné, teď raději ponechme stranou.)

SPD až dosud plnila roli jakéhosi subjektu, který suploval opozici nikoli tak jako v minulosti, kdy vedla dělící linie mezi pravou a levou stranou, ale v upravené podobě, kdy ta linie vede mezi tím, zda se potenciální volič staví proti sebedestruktivnímu Západu a  sebevražedné politice Evropské unie, nebo zda stále ještě doufá, že když se na ten Západ konformně přilepíme jako jeho přívěsek, můžeme z toho ještě něco vytěžit."

"I přes odvážná slova ale SPD byla a zatím je – pokud se teď nezapojí přímo do vlády – stranou, která sbírala protestní hlasy, ale neprosto jí vyhovovalo, že nemusí nic dělat a své těžko uskutečnitelné a mnohdy až utopistické vize prosazovat. Ale jen o nich na jedné straně mluvit, a na straně druhé čerpat příspěvky od státu ve výši desítek milionů korun či obsazovat funkce v parlamentu, ale nenést za dění ve státě žádnou odpovědnost. Ostatně její předseda Tomio Okamura je tělem i duší obchodník, a tak si umí spočítat, co je v dané chvíli pro jeho podnikatelský projekt výhodnější – jestli se namáčet v bahně nabírající potápějící" "se bárky, nebo od řečnického pultíku či vypolstrovaného křesílka místopředsedy sněmovny křičet, jak je všechno špatně, ale neumazat si od toho nohavice.

Síla SPD spočívala v tom, že – i intenzitou, známostí a výřečností jejího vůdce – dokázala   posbírat   nejvíc   „protisystémových“ hlasů, na které už v takové míře nedosáhli jiné, často narychlo založené menší strany, které si chtěly z těchto hlasů a peněz také něco uzobnout. Nic ale naplat, Tomio přišel dřív, a byl úspěšný, protože plnil svoji roli spolehlivě a nebyl v žádné pozici, kde by on a jeho lidé mohli něco zkazit, neboť reálně nenesli žádnou odpovědnost." "Takto se rozložení politických i voličských sil odrazilo i na složení končící Poslanecké sněmovny. Pokud si položíme kruciální otázku, proč je vlastně tolik dohadů okolo něčeho, co se ve své podstatě od sebe skoro vůbec neliší, dostaneme několik zajímavých odpovědí. Mám teď na mysli to, jaký má vlastně smysl se dohadovat o tom, kdo vyhraje, když všichni nabízejí až na drobné obměny totéž.

Už tahle bizarní situace, kdy spolu soupeří tradiční levičáci a radikální levičáci, ultraradikální levičáci nebo ti, kteří občas mluví jako pravičáci, občas jako levičáci, ale v reálu pružně mění názory tak, aby potěšili všechny ty, které naštvali ti první, značí, že z takové situace nevede žádné rozumné východisko.

Jenže s bezprecedentní érou levných peněz, o jejímž průběhu a blížícím se konci Šifra především v covidových a pak i v postcovidových letech podrobně informovala, se tohle střídání přerušilo, nebo chceteli skončilo, a kyvadlo se přespříliš vychýlilo na jednu, a to levou stranu politického a ekonomického spektra.

Heslem letošních voleb nebyla „změna“, jak by se dalo při rozvratu veřejných financí, ekonomiky státu i neutěšené společenské situace očekávat, ale „udržení a záchrana starého“.

Fenomén druhé fáze éry levných peněz, která se rozjela pár let po konci její první fáze (zakončené velkou finanční krizí v roce 2008, jejíž podstatu jsme si v Šifře již též detailně vysvětlovali), kdy úrokové sazby klesly ještě níž než během té první, až k nule, totiž posunul celou hru důrazně doleva. Už se nestřídaly etapy, kde se po větším utrácení trochu šetřilo, a když se něco našetřilo, zase se chvíli utrácelo. Ale kyvadlo se vychýlilo na jednu stranu tak silně a mimo obvyklá měřítka, že zajištění rovnováhy půjde docílit již jen trvalým vychýlením do extrému druhého. To bude nová ekonomická rovnováha! Z levého kraje až na kraj pravý.

Vesmírná politologie

Jinými slovy, až se kyvadlo utrhne z polohy, kde se dočasně usadilo během druhé fáze éry levných peněz a nulových úrokových sazeb, a pustí se na stranu druhou, pocítíme to všichni mnohem víc, než když se kyvadélko nesměle hýbalo z jedné strany na druhou.

Paradox je, že u obou fází, tedy začátku i konce, bude nejoblíbenější a jediný politik, který  se  kdy  dokázal  po  volební  porážce vrátit v ještě větším stylu a obhájit svoji premiérskou funkci. Andrej Babiš.

A právě tady, u něj, je třeba hledat kořeny a smysl toho, co se děje dnes. Proč letošní volby dopadly tak, jak dopadly. A proč tenhle  starý  politický  a  ekonomický  systém dojíždí už jen ze setrvačnosti a čeká jej nevyhnutelný pád. A to bez ohledu na to, že se to takhle politikům a jejich voličům docela líbilo a snaží se ho – jak ukázaly letošní" "výsledky – všemi silami (posledními) a za každou cenu udržet.

Však také heslem letošních voleb z obou táborů nebyla „změna“, jak by se dalo při rozvratu veřejných financí, ekonomiky státu i neutěšené společenské situace, v normálním světě očekávat. Heslem letošních voleb bylo „udržení a záchrana starého“.¨

My totiž v normálním světě nežijeme, žijeme ve světě dekadentně šíleném (nebo šíleně dekadentním, to je fuk), a tak – pokud chceme aktuálnímu dění aspoň trochu porozumět – se na něj nemůžeme dívat normální, tedy nešílenou optikou. Naopak je potřeba pojmenovat a ukázat si dynamiku, příčiny a souvislosti onoho naznačovaného šílenství, které za tím vším stojí. A to je také důvod, proč je mnoho jinak rozumných a střízlivě uvažujících lidí z výsledků letošních voleb a celkově z všeobecné situace tolik překvapeno.

Chceteli  pochopit  něco,  co  zdánlivě  nedává smysl, musíte se na to podívat nikoli vlastníma očima, ale očima těch, kterým to smysl dává. Anebo z toho emočně vystoupit a pohlédnout na to v širších souvislostech a „shora“, z nadhledu, odkud je nejlépe vidět a odkud lze rozpoznat vzorec či vzorce, podle kterých se to všechno děje. A k tomu je třeba zabrousit i do disciplíny, kterou si Šifra – s mírnou, ale opravdu jen nepatrnou nadsázkou – pracovně označila jako vesmírnou politologii. V této nové disciplíně totiž dává zcela nový smysl i to, co tady na Zemi smysl dávat přestává. Letošní volby jsou přitom ideální zrcadlem reálného projevu nového zákona rezonance, kde se vše otáčí a spojuje jinak než dřív. Například tak, aby se ukázalo, že starý systém už nemá z čeho čerpat.

Vždyť kdyby měl vesmír tiskového mluvčího, po letošních volbách by mu musel vypovědět službu. Co by taky říkal? Že to dopadlo přesně tak, jak mělo, ale jinak, než si kdokoli přál?"

‍