CO SI TO DOVOLUJETE?

Je jen těžko k uvěření, co dokáže arogance některých lékařů a co si mnozí z nich ve své nadřazenosti dovolují. Místo aby lidem pomáhali a dělali to, za co jsou skvěle placeni, domnívají se, že mají pacienty vychovávat a prosazovat své vidění světa. Přesvědčila se o tom například žena, která dorazila v roce 2017 do pražské Fakultní Thomayerovy nemocnice zhruba 4,5 hodiny poté, co doma porodila syna – s tím, že vše zdárně proběhlo, ale potřebuje zašít hráz. Zdravotníci to však odmítli – respektive podmiňovali zákrok tím, že musejí zároveň provést revizi dělohy. To je zákrok, který je prováděn v celkové anestezii a slouží k vyčištění děložní dutiny od zbytků tkáně po potratu, porodu či při silném krvácení. Není přitom bez rizik a po kyretáži hrozí i neplodnost. Lékaři ženu přesto do zákroku nutili a strašili ji vážnými následky a smrtí, pokud jej nepodstoupí. To ale žena odmítla a podepsala revers. Krčští lékaři tak na ni „aspoň“ zavolali policii, jež přijela do nemocnice i k ženě do bytu, kde se o novorozeně starala v době její nepřítomnosti dula. Pacientka požadovala po nemocnici 200 tisíc korun za neposkytnutí zdravotní péče a 50 tisíc za to, že zdravotníci zavolali policii. Soudy nakonec ženě přiřkly 75 tisíc korun, když uznaly, že nebyl důvod k provedení revize dělohy a nemocnice nepřípustně zasáhla do ženiných práv. Mimochodem, ženu nakonec v lokální anestezii ošetřili v jiné nemocnici, aniž by byla revize dělohy potřeba. A bez řečí a slušně.

STRAŠLIVÁ OSTUDA

Jak hluboko lze klesnout, dokázala velká česká média znovu během referování o průběhu Mnichovské bezpečnostní konference. Kdo neviděl jednu z hlavních debat, do níž byl pozván spolu s polským ministrem zahraničí Radoslawem Sikorským a bývalou ministryní zahraničí USA Hillary Clintonovou i český ministr zahraničí Petr Macinka, musel by si podle titulků a článků v novinách myslet, že se tam šéfovi naší diplomacie stalo něco hrozného. Prý způsobil mezinárodní ostudu a trapas! Když se pak člověk na debatu podíval, nestačil se divit. Jediné, co Macinka „provedl“, bylo to, že se neklaněl cizím představitelům až k zemi a řekl, že ta jejich politika různých zelených, genderových a jiných ideologií zašla až příliš daleko. A když mu naopak paní Clintonová, jíž z úst i očí šlehaly hromy a blesky, neustále emotivně skákala do řeči, jen s úsměvem poznamenal, že je mu líto, jak je z toho, co říká, nervózní. Také jí sdělil, že existují jen dvě pohlaví, muž a žena, a to ostatní je sociální konstrukt. Zatímco česká opozice a její média se styděly, že nelezl nikomu do zadku, jak je u nás ve vztahu k mocným smutným zvykem, ve světě mělo jeho vystoupení převážně opačné hodnocení. Měřeno mediálním i společenským dopadem, jednalo se o největší ohlas českého politika na nějaké vystoupení od dob Václava Havla. Všiml si ho i americký prezident Donald Trump, který na svém twitterovém účtu vyťukal: „Český vicepremiér Petr Macinka: Skvělá práce ve vaší debatě proti Hillary Clintonové o různých tématech, včetně jejích směšných názorů na gender. Pozdravujte všechny ve své úžasné zemi! Prezident DJT.“ Strašlivá ostuda… 

‍

VŠE, NEBO NIC?

Další, komu chybí pokora i zdravý rozum, je ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Ten dovedl vlastní zemi nesmyslným válčením proti silnějšímu sousednímu státu a vyhýbáním se jakékoli snaze o urovnání konfliktu na pokraj zničení, ale vyskakuje si a tváří se, jako by snad vyhrával. A čím je jeho pozice horší, tím zoufaleji kolem sebe kope. Pokud zrovna někoho neuráží – ať už toho, s kým by se měl dohodnout, anebo ty, kteří mu tu válku platí a udržují jeho stát ekonomicky v chodu; ale jemu se zdá, že platí málo –, zaráží při jeho hodnocení absence sebereflexe, soudnosti či realistického čtení situace. Stačí si vzít pár jeho prohlášení z poslední doby. Nejprve v únoru v rozhovoru pro americký server The Atlantic sdělil, že raději nebude souhlasit s žádnou dohodou o konci války, než aby pro svůj lid podepsal špatnou. Takhle by přece mohl uvažovat, kdyby vítězil, a ne když prohrává. Jak může říct, že nebude souhlasit se špatnou dohodou (odpovídající tomu, že prohrál), ale radši bude válčit dál? Zřejmě až do posledního Ukrajince? Včera bylo pozdě. Ve stejném duchu se nesla Zelenského stížnost na amerického prezidenta Trumpa, který se snaží přimět oba státy k ukončení bojů – na to, že není „spravedlivé“, že Amerika při vyjednávání podmínek mírového plánu veřejně opakovaně vyzývá k ústupkům Ukrajinu, a nikoliv Rusko. Ano, protože Ukrajina prohrává. A aby měl ten, kdo vítězí, důvod k míru, musí ten, kdo byl poražen na bojišti, udělat ústupky. Nikoli naopak. To dá přece rozum. Tedy aspoň tomu, kdo nějaký má…

CO S NÍM?

Nejčtenější německý deník Bild informoval o tom, že Eritrejec Mahmúd I., který letos 14. ledna pobodal v Ulmu tři zaměstnance obchodu MediaMarkt, nemůže být deportován. Navzdory tomu i faktu, že je velmi nebezpečný dlouhodobě a jeho trestní rejstřík je plný záznamů za nejrůznější násilné činy, zůstává v Německu. A může bodat dál. Dobrák Mahmúd (29) se do Německa dostal v roce 2017 a ihned zahájil svoji evropskou kariéru. Za kšeftování s drogami a ublížení na zdraví strávil ve vězení čtyři roky. A jeden z trestných činů spáchal například v srpnu 2020, kdy se dostal do křížku s jedenadvacetiletým obyvatelem azylového domu v Neu-Ulm Saidem A. Eritrejce totiž rozčílilo, že jej muž na dvoře nepozdravil, a tak mu sdělil, že ho zabije. Nakonec ho ale „jenom“ škrtil, bil, kopal a pobodal. Ve vyšetřovací vazbě prý Eritrejec rozdmýchával nepokoje – co mohl, to zničil. Například vytrhl záchodovou mísu z ukotvení, zničil bezpečnostní kameru a napadl dva soudní úředníky. Podle experta u něj nebyly zaznamenány „žádné známky akutně psychotického prožitku“, znalci ale hovoří o „impulzivních rysech osobnosti“. Jinými slovy, je to úplný magor. Mahmúd I. byl tehdy odsouzen k třem a půl roku vězení, ale teď – jen několik dní po propuštění z vězení – udeřil znovu. Německo by jej rádo vyhnalo, ale nejde to, protože Eritrea je ráda, že se podobných individuí zbavila a nepřijímá zpět občany, kteří byli vyhoštěni z jiných zemí. Přijímá pouze ty občany, kteří se vracejí dobrovolně, vyřídí si příslušné dokumenty a hlavně zaplatí tzv. „diasporskou daň“, tedy jakési „pokání“ za nelegální opuštění země.

Z pohledu eritrejského státu je to velmi inteligentní přístup vůči problémovým lidem – vypadněte, a už se nevracejte. Horší je to ale z pohledu zemí, které tyto lidi neprozřetelně přijaly. Nejde jen o kriminalitu, péče o miliony poflakujících se a nezaměstnaných a nezaměstnatelných migrantů představuje enormní zátěž pro německý rozpočet. Výdaje spojené s běženci vzrostly od roku 2014 o 40 % na částku 28,4 miliardy eur (703 miliard korun), která byla vyplacena v loňském roce. Jednotlivé spolkové země vydávají 6,7 miliardy eur (164 miliard korun) pouze na sociální dávky pro žadatele o azyl. To je o 179 procent více než v roce 2014. Útěchou Německu nemůže být ani to, že v tom vůbec není samo. Například ve Švýcarsku zůstávají tisíce Eritrejců dlouhodobě v takzvaném režimu „strpění“, i když byly jejich žádosti o azyl zamítnuty. Stejně tak není kam deportovat ty, kteří byli vyhoštěni. Vzhledem k tomu, že Eritrea odmítá přijímat své občany, Švýcarsko jí ukončilo rozvojovou pomoc. Eritrea si ale zřejmě spočítala, že i tak se jí to vyplatí. Šifra není příznivcem institucionalizovaného násilí ani Němcům nechce nijak radit a napovídat, co mají s takovými lidmi dělat. Jen se obává, že všechny humánní cesty již byly vyčerpány, a nakonec stejně bude muset dojít na nějakou z metod, které se Němcům osvědčily v minulosti a ve kterých nemají konkurenci. 

ZA CHYBY SE PLATÍ

Šéfce slavné české kosmetické značky Dermacol ukradli v letištním salonku norkový kabát. Věra K. pak následně obvinila – i přes média – z krádeže zaměstnance helsinského letiště Vantaa. Zástupci letecké společnosti Finnair, se kterou letěla a kteří incident prošetřují, jí ale vzkázali, že na letišti a v saloncích nesou cestující za svá zavazadla a další věci odpovědnost sami. Což je logické, zvlášť když se jednalo o kabát… ehm… za milion korun. Tou cenovkou zdánlivě smolný příběh dostává zcela nové rozměry. Paní ředitelka a spolumajitelka Dermacolu totiž ve smutku nad svou ztrátou neváhala a rozhořčeně kauzu rozvířila v médiích a na sociálních sítích. A značně neuváženě, nutno dodat, protože uvedená fakta a slova nezvýšila ani tak tlak na aerolinky, ani neodhalují tak moc o tom, co se stalo, jak bylo zamýšleno – zato mnoho o ní samotné. Nejprve musela Hospodářským novinám, kterým se rozhodla se svým trápením svěřit, odpovědět na dvě nepříjemné otázky: Proč nechala něco tak drahého bez dozoru na věšáku a šla si v klidu na hajzlík? Ale hlavně, kdo normální by si ksakru kupoval kabát za 40 000 eur? Ke krádeži došlo brzy ráno v lounge salonku, kde madam čekala na tříhodinový přestup do Prahy. V salonku prý v tu chvíli nikdo jiný nebyl. I proto podezřívá z krádeže někoho z personálu. Kabát Věra K. pověsila na věšák, a když se vrátila z toalety, už tam nevisel. „Myslím, že to je organizovaný zločin – že tam lidi v lounge okrádají. Kdyby si tam udělali pořádek, tak zjistí, že to musela být ženská, chlap takovou věc nepozná,“ uvedla pro HN Věra K. Důkaz, že se pouze někomu nelíbil nápadný a výrazný vzor či materiál kabátu, ale nemá – jen si to myslí. Její podezření umocňuje i to, že jí zaměstnanci letiště prý sdělili, že v lounge nejsou žádné kamery. Dobře, ale to může být kvůli většímu soukromí.

Podle mluvčí letecké společnosti Suvi Aaltonenové je ale velmi vzácné, když aerolinku klient kontaktuje s podezřením na krádež, a jde o ojedinělý případ. Zřejmě také nevisí na věšáku často kabát za milion. Zajímavější ale byla odpověď na druhou otázku. Když Věra K. cítila, že to může vypadat pro normální lidi dost „podezřele“, uvedla, že si prý takový kabát vzala na sebe jen proto, že se vracela z japonského veletrhu šperků, kde chtěla zapůsobit na japonské partnery. „Chtěla jsem vypadat jako partner – Japonci se dívají, co máte na sobě. Tak jsem to riskla a vzala na sebe tak drahý kabát,“ uvedla. To jako že chtěla dobře vypadat, tak si pořídila bundičku v ceně nového vozu? A pak v ní jela i domů a nedala si ji do kufru? Zřejmě tak nějak podobně se ptali i redaktoři Hospodářských novin, protože se do toho paní ředitelka pořádně zamotala. Kabát měla kvůli Japoncům, ale koupila si ho vlastně už před sedmi lety. „Pořídila jsem si ho tehdy v Cannes, když jsem byla na životním rozcestí,“ přiznala ředitelka Dermacolu. Tehdy za něj utratila – prý – veškeré peníze, které měla na svém účtu. „Takovou věc si koupíte jednou za život. Nemám takových kabátů deset – mám jen dva. Teda teď už jen jeden,“ dodala. Kabát údajně chtěla nechat jako investici pro jednu ze svých dcer. Jo, tak tím to určitě vylepšila. Co tomu řeknou asi běžné zákaznice? Takové PR opravdu nechcete. Možná kdyby si paní nechala svou nemilou příhodu pro sebe, prodělala by ve výsledku míň, než když se snažila ten „míč“ úporně zachránit a nesmířila se s tím, že za chyby se platí… Někdy i dvakrát.

‍