Nejdále směrem k dokonalosti dovedla kult prázdných slov, který charakterizuje právě končící epochu lidských dějin – a na kterém se dalo úspěšně stavět v hustším elektromagnetickém poli, ale v tom zjemňujícím se a projasňujícím již nikoli – jedna učitelka ze základní školy. Vyprávěl mi o ní jeden pedagog, který je jejím kolegou a jenž tomu, co zjistil a co mi vylíčil, dlouho odmítal sám uvěřit. Než mu realita ukázala, že mu nic jiného nezbude. Přebíral totiž po ní jednu ne zcela povedenou třídu, mírně řečeno. A když jsem si celé téma pečlivě nastudoval, musel jsem se divit i já, protože pravda byla ještě tísnivější než jeho historky. 

O co šlo? Před několika lety nastoupila na jejich školu učitelka, která měla vše – sebevědomí, vystupování i dobrou výřečnost. Ale také pár slabin a neduhů – zejména lenost a to, že neuměla učit. To ale nikdo nevěděl. Zatímco přednosti hned každý viděl a uměla je dobře prodat a prezentovat, nedostatky z pochopitelných důvodů na odiv nedávala. A tak o nich dlouhou dobu nikdo netušil. Kolegové si neudělali úsudek sami na základě reálných výsledků a činů, ale pouze toho, jak se prezentovala a co o sobě říkala.

Když byla porada, pedagogové běžně mluvili otevřeně o problémech ve své třídě, přišla-li na to řeč. Jen ona – říkejme jí třeba Kunhuta – nikdy problémy neměla. Všechno zvládala, nic jí nedělalo potíž, a protože byla sociálně zdatná, občas utrousila i nějakou „chytrou“ poznámku. A tak díky tomu, že s ní nebyly problémy a měla slušnou vyřídilku, vybudovala si pověst té, která má děti ve své třídě takzvaně „vycvičené“ či „vycepované“.

Kdyby neučila na prvním stupni, asi by se to prozradilo dřív. Jenže tím, že měla několik let stejnou třídu – a byli jí svěřeni hned na začátku dokonce prvňáčci –, „fungovalo“ to tak pár let, aniž by kdokoli pojal podezření. Když měla náhodou hospitaci, na hodinu se lépe připravila a postavila ji tak, aby vynikly její přednosti sebeprezentace, a to – spolu s posilováním kultu té, která zvládá a se kterou nejsou problémy – úplně stačilo.

Horší časy tak nastaly až ve chvíli, kdy po třech letech přebral třídu jiný učitel. Myslím tím horší časy pro nového pedagoga, protože té staré „úči“ se to v tu chvíli netýkalo.

Ve výsledku se ti hloupější chytřejšími nestanou, zato chytřejší nevyhnutelně hloupnou, neboť nároky i kvalita výuky neustále klesají.

Nový učitel si brzy všiml, že – i na poměry inkluze – někteří žáci neovládají ani to minimum, které – alespoň částečně – ovládat měli. Třeba malou násobilku. Když jeden slabší hoch netušil ve čtvrté třídě ani to, kolik je tři krát pět, nejprve si myslela, že po prázdninách třeba zapomněl. Chlapec, který nebyl zlý, a dokonce ani hloupý – jen zanedbaný z domova, protože se s ním nikdo neučil; i ze školy, kdy Kunhuta neměla trpělivost ani chuť se mu věnovat a problém řešit –, však bezelstně přiznal, že neměl co zapomenout, protože se to vlastně nikdy nenaučil.

Maminka dalšího žáka pro změnu po celou dobu neměla přístup do on-line školního systému, přes který probíhala veškerá komunikace školy s rodiči, od provozních informací přes omlouvání. U dalších tří „inkluzivních“ dětí zase chyběly papíry z poradny.

Tato podpůrná opatření, takzvaná PO, se dělí – podobně jako stupně invalidity – do tří stupňů. Ve skutečnosti tedy do pěti, ale na běžné základní škole se z praktických důvodů vystačí se třemi. (Ale k tomu bizáru, proč to tak je, se dostaneme později). Na tom, že je úroveň výuky v inkluzivním školství obecně tristní a neustále se snižuje – přestože už je tak nízko, že si to nikdo, kdo nepracuje ve školství, neumí ani představit –, sice tato PO nezmění, ale přesto mají v našem školství svůj zásadní význam.

 Jde o to, že kvůli množství slabších žáků, kteří jsou na hranici nebo za hranicí toho, co dříve odpovídalo spíše zvláštní škole, se musí – i přes přítomnost asistentů – zpomalit tempo a intenzita učení i pro bystřejší děti. Takže ve výsledku se ti hloupější chytřejšími nestanou, zato chytřejší nevyhnutelně hloupnou, neboť nároky i kvalita výuky neustále klesají. Jelikož platí známé pravidlo a výrok, který je připisován slavnému britskému spisovateli, politikovi či sportovci Arthuru C. Doyleovi, jenž nejvíce proslul svými příběhy o geniálním detektivovi Sherlocku Holmesovi: „Každý řetěz je silný jen tak, jak je silný jeho nejslabší článek.

Hello

Jelikož i při prudkém a průběžném snižování celkové laťky žáci s podprůměrnou inteligencí či chatrným rodinným zázemím, kteří mají svůj strop jasně daný, nemohou „normálním“ žákům nikdy stačit, je třeba, aby tu zvyšující se propast něco dorovnalo. Ale protože má tradiční systém známkování pouze pětistupňovou škálu, všechny děti by se do ní nevešly.

Kdyby dejme tomu průměrný žák dostal na vysvědčení klasickou trojku, jeho spolužák, jenž by měl být ve zvláštní škole, ale kvůli inkluzi se trápí v normální třídě, kde absolutně nestačí svým spolužákům bez PO, by musel mít pětku, šestku, nebo dokonce sedmičku. Ale protože má systém známkování jen pětistupňovou škálu, dostal by pětku a propadl by.

Ale to by inkluze nemohla v praxi vůbec fungovat, protože by třeba třetina třídy balancovala na hraně propadnutí a pětina nebo šestina by nikdy nepostoupila do dalšího ročníku. A tak se to řeší kombinací několika „fíglů“, včetně fíglu úředního.

Nejprve se tedy snížily nároky. To byl logický první krok. Za co dříve – ještě před takovými třiceti lety – byla dvojka nebo trojka, je dnes ještě jednička. Za co by byla dřív pětka, je dnes trojka. Anebo i slabší dvojka. Učitel musí často nejdřív opravit pravopisné cvičení nebo písemku, a až pak se rozhodnout, jaké zvolí známkování, aby se do stupnice vešel. Když třída podá lepší výkon nebo je písemka snazší, může se dávat pětka už třeba za šest nebo sedm chyb. Jindy až za osm nebo deset. A to proto, že pár žáků napíše písemku bezchybně či s minimem chyb. Někteří udělají tři nebo čtyři chyby. Ale většina „zvládne“ nasekat chyb šest a víc, a někteří třeba přes deset. Je proto třeba známkování uzpůsobit podle konce pelotonu. Jinak by měli dva nebo tři žáci jedničku, pár by jich mělo dvojku nebo trojku, ale většina by nemohla dostat nic jiného než pětku. Pokud se ale laťka posune, mohou někteří z těch, co by měli v normálním světě pětku, dostat i trojku nebo čtyřku, a nevypadá to celé tak špatně. Ať tak či onak, ty časy, kdy se dalo známkovat tak, že jedna chyba = stupeň dolů, nebo za jednu chybu ještě jednička, za dvě až tři chyby dvojka a tak dále, jsou nenávratně pryč.  

Tím se ale jen „vykryl“ prvotní pokles úrovně. Samozřejmě je třeba vnímat, že na pokles gramotnosti či úrovně vzdělávání nemá vliv pouze inkluze. Roli hraje například i přílišná závislost dětí na mobilech či tabletech, obecně na digitálních technologiích. Když je někdo zvyklý scrollovat a sledovat krátká videa a příspěvky na sociálních sítích, které nevyžadují soustředění delší než několik vteřin, těžko se takovému člověku učí psaní rukou. Ale i čtení nebo pravopis, protože v tiktokovém světě působí vyjmenovaná slova a knížky poněkud zastarale.

Lze tedy odhadovat, že ke změnám by docházelo i bez inkluze – jen s ní je to všechno rychlejší. Konstatujme tedy, že je jistý pokles kognitivních schopností (s výjimkou například ovládání technologií) zapříčiněn souběhem vícero trendů. Obecně bych vzdělávání v dnešní době – a především v nové době, která přichází – charakterizoval tak, že nějak solidněji vzdělávatelný je a bude dnes už jenom ten, kdo má silnou vnitřní motivaci, je zvědavý, zajímá se o něco a snaží se sám. Jinými slovy ten, kdo chce a má zájem se učit, ten se naučí všechno sám.

Zbytek jen navštěvuje školské zařízení, které se v nižších vzdělávacích stupních podobá spíše zařízením na hlídání dětí – aby je měl kdo hlídat a rodiče mohli chodit do práce. Je ovšem potom otázka, jaký osud většinu dnešních dětí bude čekat v konkurenci takových humanoidních robotů, jaké v únoru představila čínská firma Unitree Robotics a kteří dovedou již nyní úplně všechno. A lépe. Ale to už by zase bylo jiné téma, ke kterému se dostaneme jindy.

Zbytek jen navštěvuje školské zařízení, které se v nižších vzdělávacích stupních podobá spíše zařízením na hlídání dětí – aby rodiče mohli chodit do práce. 

Všimněte si prosím toho paradoxu, jenž z toho vyplývá. Zatímco svět se prudce mění, dosud utlačovaná část světa – globální Jih – jde prudce nahoru. Konkurence se zvyšuje, a aby člověk obstál, musí se lépe orientovat, víc snažit a něco nabídnout, aby v něm našel uplatnění. Naše část světa ale tyto změny odmítá vidět a přijmout, a o to rychleji degeneruje. A o to víc to bude vidět.

Ale to je prostě realita – a jaké si to teď uděláme, takové to budeme mít. Takže pokud se snižuje kvalita celku, měl by každý jedinec ve vlastním zájmu zvyšovat kvalitu vlastní, aby držel krok s dobou. Protože ten, kdo bude schopný a bude se snažit, se bude mít dobře; avšak ten, kdo se jen poveze a nebude nic umět ani dělat, to bude mít stále těžší. Doba, kdy se všichni měli dobře automaticky, je zkrátka pryč.

Takže kde jsme to skončili? Že v inkluzivní době musely být v českých základních školách plošně sníženy nároky a rozvolněno známkování, aby je mohl absolvovat dostatek žáků. Bohužel ani to ale nestačilo…

 Ti žáci, kteří na základní školu nestačí, a přesto jsou v ní drženi, se totiž nevejdou ani do degradované a rozvolněné známkovací stupnice. Takže „normální“ žák, který by byl před mnoha lety považován za slabšího, ale dnes je spíše průměr, má dejme tomu trojku. (Dříve by to byla čtyřka nebo pětka.) Ale pořád toho umí výrazně víc než ten, který by měl být ve škole zvláštní. A nedosahuje ani úrovně, která by stačila na čtyřku. A propadnout se nesmí nechat, protože by takoví žáci – a je jich strašně moc – neprošli nikdy ani na druhý stupeň, natož aby dochodili základku.

Abych to přiblížil – v angličtině jsou schopni říct maximálně hello a pár holých vět. Strop. V českém jazyce se dovedou podepsat a kostrbatě napsat pár vět. S mnoha chybami. Strop. A v matematice zvládnou v lepším případě sčítat a trochu odčítat, ale už stěží násobit a dělit. Strop končí u někoho v počítání do sta, u někoho i níž. Jsou i tací, kteří neumějí vůbec nic, protože běžné tempo výuky je pro ně absolutně zběsilé a kvůli nižšímu intelektu si nedokážou nic zapamatovat. Je to zkrátka nad jejich síly. Pohybují se tak na hraně gramotnosti, možná spíš pod ní, a neexistuje vyhlídka, že by se to mohlo zlepšit.

Kdyby dostali trojku nebo čtyřku, prošli by sice dál, do dalšího ročníku, ale tam by se problémy ještě prohloubily. Obzvláště kdyby to dotáhly až na druhý stupeň. Snadno by se tak stalo, že žák, který nedokáže vynásobit pětkrát sedm, by se octl v šesté třídě, tedy na druhém stupni, kde je látka opět o něco těžší. A jestliže nestačil ani ve třetí třídě, která již atakovala jeho limity, propast by se nadále prohlubovala. A jestli trpěly úroveň a tempo výuky, když nezvládal malou násobilku, jak by to vypadalo, kdyby se probíraly třeba rovnice? I tady se ale našlo řešení…   

‍