Inkluze a zařazování nejslabších žáků, kteří by v normálním světě patřili do zvláštní školy, jež by se přizpůsobovala jejich limitům – aniž by to ubližovalo ostatním žákům –, způsobilo nejen to, že ještě více slábnou i jiní slabší žáci. A to, že nerostou a nezlepšují se lepší žáci. Kteří by na to měli potenciál i chuť. Ale jelikož tempo a hloubka výuky musely být zákonitě sníženy, na dobré známky a zdání toho, že jsou opravdu dobří, nepotřebují vynaložit vůbec žádné úsilí. Stačí jim jejich nadání a žít z toho, co si zapamatují. Učitel v takové běžné inkluzivní třídě nikdy nemůže jít pod povrch, přidávat zajímavosti nad rámec běžné látky nebo vymýšlet zajímavější úlohy pro silnější žáky, protože se musí ohlížet dozadu, aby příliš neutekl těm pomalejším.
Jako když povedete děti na turistický pochod, tak taky nebudete řídit tempo podle nejzdatnějších chodců. Ale i s těmi rychlejšími půjdete tak, aby se nezvyšoval rozestup od těch, kteří jdou nejpomaleji. I když na ně třeba vzadu dohlíží kolega či kolegyně nebo asistent či asistentka, nemůžete jim utéct o pět kilometrů. Ale budete se ohlížet, dělat větší přestávky, zpomalovat, až je uvidíte aspoň za zatáčkou. A prodloužíte svačinu u stoletého dubu s výhledem do kraje, kde počkáte, až opozdilci dorazí.
Pokud ale máte takto široký rozptyl v úrovni žáků vměstnat do pětistupňové známkovací stupnice, tak se vám to nemůže podařit ani ve chvíli, kdy za šest chyb v trošku těžší písemce přemýšlíte, jestli už můžete dát trojku, nebo to bude muset být ještě slabší dvojka, aby půlka třídy nemusela mít pětku. To by bylo politicky nepřípustné a neprůchodné, a nelíbilo by se to ani rodičům. V nějaké chvíli ale zjistíte, že aby nebylo ve třídě příliš mnoho propadlíků, ty nejslabší do stupnice prostě nevměstnáte, ani kdybyste se rozkrájeli.
Je to jako v tom starém vtipu, který vyprávěl Zdeněk Izer ve své legendární Policejní akademii, kde adepti museli při přijímacím řízení projít jednoduchými psychotesty. Uchazeči měli k dispozici sadu dřevěných dílků základních geometrických tvarů – kostičku, kolečko, trojúhelník, kosočtverec, lichoběžník nebo obdélník. A jejich úkolem bylo zasadit je do otvorů příslušných tvarů na podložce. A dopadlo to tak, že „zatímco Prouza projevil nadprůměrnou inteligenci, Maňas ukázal nadprůměrnou sílu“. Nejlepší je ale náčelníkův údiv, když mu snaživý Prouza vyjmenovává, kolik škol a kurzů absolvoval, včetně pětiletého studia na elektrotechnické fakultě: „Jak vás tak poslouchám, tak vy musíte bejt pěkně blbej, když vám nestačí osm tříd základky.“
Vyšší třída
Ostatně jak si myslíte, že všichni ti úředníci, policajti nebo politici vyhověli podmínkám, že na určitých postech potřebují mít vysokoškolské vzdělání nebo že nějaký ten akademický titul jim umožní zařazení do vyšších platových tříd?
Podmínky pro získání některých funkcí se postupně zpřísňovaly od roku 2002, kdy vstoupil v platnost zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, jenž vyžaduje specifické vzdělání pro konkrétní posty a druh práce. Dalším zlomem pak byl zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, často označovaný jako služební zákon, který od 1. ledna 2015 stanovil povinnost vysokoškolského vzdělání pro vyšší úřednické pozice, jako jsou vedoucí oddělení, ředitelé odborů apod. Obecně platí, že akademický titul má velký vliv zejména ve státní a veřejné správě v souvislosti s takzvanými tabulkovými platy, kde je dosažené vzdělání jedním z klíčových faktorů pro zařazení do vyšší platové třídy. Právě proto v uplynulém čtvrtstoletí vzniklo tolik soukromých vysokých škol a rozjel se byznys s akademickými tituly.
V České republice je tedy přímá souvislost s platovými třídami ve státní a veřejné správě, kde se nejede na výsledky ani schopnosti, ale platí, že zaměstnanec s vysokoškolským vzděláním dostává více peněz než středoškolák. I kdyby to byl kus hovězího. Platy jsou tady dané tarifními třídami, které jsou pak ještě odstupňované podle odpracovaných let a podobně. Takže pozice určené pro středoškoláky jsou zařazené v nižších třídách s nižší základní mzdou, a ty pro lidi s vysokou školou jsou v třídách vyšších za lepší peníze.
V nějaké chvíli ale zjistíte, že aby nebylo ve třídě příliš mnoho propadlíků, ty nejslabší do stupnice prostě nevměstnáte, ani kdybyste se rozkrájeli.
Politik, úředník nebo policajt, který chtěl nebo měl být povýšen či měl možnost získat vyšší plat, proto musel vystudovat nějakou vysokou školu. A jak to uděláte, když jste do školy chodili naposledy před dvaceti lety a dávno jste z toho vypadli?
Nejsnáze potřebný papír a vstupenku k tomu, že vám daňoví poplatníci, tedy podnikatelé a zaměstnavatelé pošlou na účet víc peněz, lze získat tak, že se přihlásíte ke studiu na nějaké soukromé vysoké škole, kde se často rozdávají tituly víceméně za docházku. Někdy ani to ne. Protože je mezi studentem a školou primárně obchodní vztah. Škola žije ze školného a z přílivu podobných studentů nestudentů, a adept na vyšší platovou třídu ví, že se mu investice do titulu vyplatí a školné se mu brzy vrátí. No a když nemá politik, úředník nebo policajt čas ani chuť řádné studium alespoň předstírat, tak si titul prostě koupí, aniž by se ve škole kdy ukázal. Zkopíruje nebo opíše někde nějaké texty, zkompiluje to dohromady, nazve se to diplomovou prací a je vymalováno. Největší ostudu si v tomto směru uřízl někdejší policejní prezident Tomáš Tuhý (v letech 2014 až 2018), jenž poté působil do roku 2023 jako velvyslanec na Slovensku.
Ten opsal dokonce disertační (doktorskou) práci, když ji seskládal ze dvou starších cizích diplomových prací, dvou bakalářských prací a několika článků z internetu. Jako odkazy na zdroje ale použil zahraniční publikace. Ostatně titul Ph.D., což je de facto nejvyšší vědecká hodnost, získal policejní šéf v době, kdy vedl policejní prezidium, což je samo o sobě technicky neproveditelné, protože skloubení náročné práce s náročným postgraduálním studiem je zhola nemožné. Obzvláště v oboru, který si vybral a kde si ho vybral. „Studoval“ totiž na Fakultě metalurgie a materiálového inženýrství na Vysoké škole báňské v Ostravě, kde v roce 2018 obhájil svoji disertační práci. Čítala pouhých 86 stran a věnovala se metodám řízení zajištěnosti údržby průmyslových podniků. Co by asi tak mohl vědět policajt o údržbě průmyslových podniků? Hlavně nenápadně… Tohle může vymyslet fakt jenom… policajt. Alois Maňas, po tátovi!
V Česku se to ale tak nebere. Potřebuješ papír, abys mohl mít funkci a vyšší výplatu? Vše je jen otázka ceny. A tak jsme mohli mít premiéra, tedy lídra a nejdůležitějšího funkcionáře v celé zemi, jehož diplomová (magisterská) práce na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze čítala pouhých 33 stran a sestávala z několika opsaných zpráv České národní banky. A když se o ni začali zajímat novináři, nenašli ji, protože ji prý v roce 2002 při povodních vzala velká voda. To mu ale nebránilo, aby si o dva roky později pořídil stejně pochybným způsobem na plzeňské právnické fakultě rigorózní titul, takzvaný malý doktorát. A tak se stal z PUDr. – posunovače u dráhy – mávnutím kouzelného proutku JUDr. – magistr práv, který si může říkat doktor.
Řeč je o Stanislavu Grossovi, jenž začínal po maturitě v roce 1988 jako elektromechanik – kandidát strojvedoucího v Lokomotivním depu Praha-Vršovice. A hned po následující povinné vojenské službě se dal na politiku, kde to z mladého sociálního demokrata dotáhl až na starého zákulisního šíbra a nesmírně silného hráče. Politiku ovládal jako málokdo, ty tituly potřeboval jen formálně. A protože věděl, jak to chodí, uměl se v tom pohybovat, byl přirozený talent a vynikal komunikační zručností i schopností tvořit politické aliance, rychle vystoupal až na politický vrchol.
Vtipný byl i současný ochránce veřejných práv neboli ombudsman Stanislav Křeček. Shodou okolností též sociální demokrat, ale tento nešvar je rozprostřen napříč stranami, protože tolik inteligentů zase naše malá země nemá. Takový věčný poslanec Marek Benda, muzejní politický kousek z ODS, vystudoval právnickou fakultu dokonce dálkově a jeho rigorózní práce byla téměř o 50 stran kratší, než předepisují pravidla. A tak zvětšil velikost písmen a řádkování, aby to dohnal.
Poslankyně Táňa Malá (ANO) pak vydržela ve funkci ministryně spravedlnosti jen 13 dní, když se ukázala četná pochybení a opisování v diplomových pracích na Panevropské vysoké škole v Bratislavě (sic!) či Mendelově univerzitě v Brně, kde psala o chovu králíků. A kde mimochodem o více než dekádu později rektorovala dnešní europoslankyně Danuše Nerudová, za jejíhož vedení propukla aféra s prodáváním akademických titulů. A tohle všechno jsou jen případy, které vyšly najevo v rámci politického boje a hledání špíny na protivníky. Kdyby se to zkontrolovalo plošně, prořídla by státní správa a zkrachovalo by mnoho vysokých škol. Ale zase by se vyřešily problémy s deficitním státním rozpočtem.
Z právníka právníkem
Posláním ombudsmana je „chránit osoby před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu, nebo jsou úřady nečinné“. „Ombudsman také chrání lidi před diskriminací, provádí návštěvy zařízení, kde jsou lidé omezeni na svobodě, a snaží se bránit špatnému zacházení a rovněž monitoruje práva lidí s postižením,“ říká definice této funkce, která byla zřízena v roce 2000, aby Brno mělo víc důležitých úřadů a nemuseli se všichni ambiciózní Brňáci stěhovat nebo po přetížené D1 pendlovat do Prahy.
Definice už ale neříká, kdo má chránit lidi před porušováním zákonů ze strany samotného ombudsmana.
Škola žije ze školného a z přílivu podobných studentů nestudentů, a adept na vyšší platovou třídu ví, že se mu investice do titulu vyplatí a školné se mu brzy vrátí.
Nařčení z neoprávněného užívání vysokoškolského titulu totiž čelil i současný veřejný ochránce práv Stanislav Křeček.
V roce 1998 média v rámci politického boje zjistila, že pan Křeček nesložil rigorózní zkoušku z práv, ačkoliv několik let užíval titul JUDr. Stejně jako kdysi ministr spravedlnosti a místopředseda Klausovy vlády Jan Kalvoda. Toho to v roce 1996 stálo politickou kariéru, ale Křeček – doba již přece jen pokročila a takový podvůdek už nikoho ani nevzrušil – to na rozdíl od Kalvody „vyšuměním“ ustál. A nakonec to dotáhl až na veřejného ochránce práv…
Rigorózní titul, takzvaný malý doktorát, je přitom totéž co magisterský titul a liší se pouze složením jedné jediné – placené – rigorózní zkoušky a sepsáním rigorózní práce, což může být v mnoha případech rozšířená diplomová a formálně vylepšená a doladěná diplomová práce.
Ten titul dodnes existuje jen proto, aby lidi vypadali chytřeji a mohli si říkat „pane doktore“ a „paní doktorko“, neboť opravdový vědec s akademickou hodností doktor (Ph.D.) musí tři roky studovat a napsat vědecky podnětnou či objevnou disertační práci. Tedy pokud není zrovna policejní prezident, který si potřebuje vylepšit papíry…
Než aby si dal Stanislav Křeček před jméno titul Mgr., který mu náležel a od JUDr. se nijak neliší, protože jde o stejné tituly totožné úrovně magisterského stupně, dodělal si raději v roce 2005 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy rigorózní zkoušku, aby mohl svůj vysněný titul používat oprávněně. Tak se stal z právníka právníkem.
Stanislav Křeček patří přitom do skupiny inteligentnějších českých politiků, jeho znalosti práva jsou skutečné, jak mnohokrát prokázal coby advokát, poslanec i ombudsman, má zkušenosti i praxi, o jeho erudici nikdo nepochybuje a takové umělé a povrchní zvyšování kvalifikace – na rozdíl od kvalifikace lidí, kterým znalosti chybí – paradoxně vůbec nepotřeboval. Ale žijeme prostě v zemi, kde se důraz neklade na kvalitu, odbornost ani na skutečný stav věcí, ale na dojem, na to, jak se to tváří a jak to vypadá navenek nebo jak se o tom mluví.
A tak již od základní školy nejsou důležité znalosti, ale to, jak si žáci vedou podle známkovací stupnice. Ta přitom dávno neodpovídá realitě. I proto se investice do titulů v naší zemi stále vyplatí. Proto je tu tolik škol, a proto je to tak skvělý byznys. A proto u nás neprobíhá inkluze jen na základních školách, ale napříč celou společnosti. Čím lepší známky a víc titulů, tím se můžeme tváři chytřeji. Školský ráj to na pohled.
