Při takovém přístupu ke „vzdělání“ není ani tak důležité, jaká je realita a co člověk reálně zná nebo umí, ale jak to vypadá nebo jak je na tom „papírově“. A to, že forma vítězí nad obsahem, se opět děje napříč celým systémem od vyšších stupňů po ty nejnižší. Nebo vlastně spíše obráceně – začíná to na základce a pokračuje až nahoru, na vrchol celého státu.

My se teď nebavíme o školství jako takovém – ale o celém systému, který programově zaměňuje hodnotu za certifikát, schopnost za razítko a realitu za formální splnění podmínky. Ten princip je přítomen od kolektivu první třídy po vrchol společenského žebříčku. Prostupuje všemi vrstvami a krásně ukazuje kontinuitu a plynulý proces od přechodu mezi známkou v žákovské knížce a akademickým titulem. A podle toho to taky všude vypadá. Zatímco první článek byl ještě o schopnosti, ten druhý už byl o identitě. U dětí šlo ještě o schopnost a výkon, ale u dospělých už jde jen o peníze a společenský status. Protože úpravou a přemalováním reality to začíná a falešnou autoritou končí.

Člověk vlastně neví, jestli se má systému, který potřebuje papír místo schopností, titul místo kvality a dojem místo reality, smát, anebo nad ním usedavě plakat. Šifře to ale přijde spíše absurdní, a tak volí raději první možnost. Nač taky smutnit nad něčím, co nefunguje (ale přesto se toho všichni drží jako lejno košile) a co se dávno stalo karikaturou sebe sama?

Tohle není pouhý problém inkluze nebo školství, ale strukturální princip a pravidlo právě končící epochy, v níž platilo: „Když realita nestačí, upravíme papíry a statistiky.“

Mělo to vlastně svoji logiku, protože ve starém světě vedly lepší známky přímočaře k vysokoškolskému titulu. Ten znamenal lepší platovou třídu nebo zaměstnání, případně vyšší funkci. A z tohoto statusu pak pramenila společenská prestiž. Sice byla ve výsledku pouhou iluzí a karikaturou, ale ve starém elektromagnetickém poli se jevila velmi reálně – protože právě na tom, jak věci vypadají, se úplně všechno stavělo. A dokud bylo pole energeticky husté, tak to na té iluzi i jakžtakž drželo.

Neboli všechno to začínalo a končilo u jedné věci – když je realita příliš truchlivá a nepohodlná, co takhle změnit parametry jejího hodnocení?

Vraťme se nyní zpátky do naší úvodní modelové školy a položme si otázky: Co se stane, když je část žáků ve třídě slabší a jejich limity jsou nižší, než co dokáže pojmout a obsáhnout i ta nejbenevolentnější a nejrozvolněnější „pětirychlostní“ známkovací stupnice? A kdy již není pro realitu dostatečně široká a nejde jí uzpůsobit ani výuka, kde pár nejlepších počítá, jako když bičem mrská, ale ten nejslabší násobí na konci prvního stupně základní školy 3 x 5 tak, že si přičte na prstech třikrát pětku? A to v lepším případě…

Pro tyto případy se vymyslel papír se zdánlivě slibným názvem – PO čili podpůrné opatření. I když to může znít moderně, odborně a správně progresivně, ona „podpora“ spočívá ve skutečnosti ve dvou zásadních věcech.

Díky žákovi nebo žákům s PO může mít třída asistenta či asistentku, protože kdyby tam asistence nebyla, výuka by byla zcela paralyzována a zkolabovala by. Takže když nejslabší žák se třetím stupněm opatření, PO3, dostane přidělenou asistentku či asistenta, dostane de facto osobního hlídače. Nebo pomocníka, který mu pomůže zvládnout základní věci, jako třeba – vzít si tužku, otevřít sešit nebo vybrat správnou učebnici či ji otevřít na konkrétní stránce. Případně obojí. To podle toho, jestli u žáka převažují problémy s učením, nebo chováním.

Často totiž žáci s PO neudrží pozornost a sami by to neudělali. Buď z roztěkanosti, anebo proto, že se soustředili na něco jiného. Případně nejsou tak rychlí, takže jsou duchem ještě u předchozího úkolu a nestačili „přešaltovat“. Někteří pak nemají problém pouze s probíranou látkou a kognitivními schopnostmi, ale mají různé poruchy chování či pozornosti, které jim znemožňují zůstat v klidu a nenarušovat výuku. Bez asistenta by tedy příliš vyrušovali nebo vyžadovali péči takového charakteru, že by plnou pozornost musel učitel věnovat celý den jenom jim, takže by nemohl učit ostatní žáky a normálně vést hodinu.

Co se stane, když je část žáků ve třídě slabších a jejich limity jsou nižší, než co dokáže obsáhnout i ta nejbenevolentnější a nejrozvolněnější „pětirychlostní“ známkovací stupnice?

Asistent či asistentka tedy nejsou ve třídě kvůli tomu, aby zlepšili schopnosti či výsledky žáka s PO3. To ani nelze, protože takový žák dávno dosáhl svého stropu. A to již ve chvíli, kdy poprvé vstoupil do dveří základní školy, kde by za normálních okolností neměl co pohledávat. Pokud je žákovi školským poradenským zařízením (což je v praxi pedagogicko-psychologická poradna nebo speciálně pedagogické centrum) schváleno a poskytnuto podpůrné opatření třetího stupně, znamená to, že jde o žáka „se závažnějšími speciálními vzdělávacími potřebami“. Mezi ty patří jak těžší poruchy učení či problematické chování, tak lehké mentální postižení a obecně výrazně podprůměrné IQ. Pokud se takový žák po dobu základní školní docházky naučí alespoň trochu psát a číst, i to bude považováno za úspěch. Od začátku na učivo základní školy – i když se právě kvůli inkluzi dlouhodobě snižuje jeho obtížnost i objem toho, co je možné ve školách probrat – totiž nestačil a nestačí. To je dané a na tom se nic nezmění.

Inkluze je jen politický a ideologický konstrukt, který má vytvořit iluzi a vzbudit zdání, že začlenění slabých žáků těmto žákům pomůže dosáhnout lepších výsledků. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak – tyto žáky to stresuje, protože nestačí ostatním. A naopak výsledky a znalosti běžných žáků, ale i pozornost se snižují a zhoršují, protože tempo a úroveň výuky se – i přes přítomnost asistentů – přizpůsobuje těm nejslabším.

A když se zeptáte jakéhokoli učitele, pokud je v kontaktu s realitou, není zrovna indoktrinován progresivní ideologií a ztracen v zajetí chimér onoho levičáckého dobra pro všechny, poví vám – samozřejmě jak se říká „off the record“ –, že se každým rokem úroveň žáků na prvním stupni snižuje. Ten mechanismus je přitom brutálně jednoduchý.

Když degradace školství zavedením inkluze začala, nebylo to ještě tak vidět. Chvíli vždycky trvá, než se změny tím či oním směrem projeví. Pokles byl tedy postupný. Zprvu se jelo podle starých standardů, a tak problematičtí žáci mohli dostat opatření, razítko na PO a dala se jim úleva. Dostali třeba čtyřku, řeklo se, že jsou slabší a je třeba jim ulevit a pomoci jim. Je to přece v zájmu dobra a jejich lepšího začlenění do společnosti.

Pokles dál pokračuje, protože slabší žáci jsou pořád výrazně slabší než standard pro zbytek třídy. Snížené nároky sníží kvalitu žáků. A nižší kvalita žáků dál snižuje nároky.

Jenže jak jich přibývalo a do běžných škol byli postupně zařazováni všichni – včetně těch, kteří by dřív měli problém projít do dalších ročníků i ve škole zvláštní –, musela se snižovat laťka způsobem, jaký jsme si popsali v předchozích článcích. Jednak přibývalo slabších žáků, a jednak se kvůli tomu snižovala úroveň běžných žáků. A tím pádem musely opět klesnout nároky, protože toho třída zvládala míň a míň.

Ale tím to nekončilo. Protože místo aby snížení úrovně celé třídy způsobilo, že se s ní srovnají inkluzivní žáci, a přiblíží se ostatním žákům, děje se to přesně obráceně – ostatní žáci se opačným směrem přibližují k nim. Zpočátku to není tolik poznat. Jeden rok se trochu sníží úroveň. Tak se sníží nároky. Pak se po chvíli sníží kvalita v ročníku se sníženými nároky, protože nejslabší žáci jsou tak slabí, že to tlačí tempo i kvalitu dolů.

Krůček za krůčkem

Nároky se tedy opět sníží a přizpůsobí nové realitě. Ale pokles dál pokračuje, protože slabší žáci jsou pořád výrazně slabší než standard pro zbytek třídy. A tak se stále ubírá. Snížené nároky sníží kvalitu žáků. A nižší kvalita žáků dál snižuje nároky. Plíživě, postupně, krůček za krůčkem.

Nejdřív to vidět není, ale za dekádu či dvě – inkluze byla zavedena v roce 2005 – začne být pokles markantní a viditelný. Zvlášť při srovnání se stejnými ročníky na přelomu tisíciletí… Což je ve chvíli, kdy se mění celý svět a končí epocha klidu a stagnace, ve které jsme žili, a střídá ji éra prudkých změn, překotného vývoje a zvýšení nároků na schopnosti člověka, aby obstál v nové době, docela prekérní situace.

Takže oficiálně si sice inkluzivní vzdělávání klade za cíl integrovat děti se speciálními potřebami do běžných škol s podporou asistentů a financováním od státu. Cílem byl především rovný přístup, kdy se nikdo neodděluje a tváříme se, že jsou všichni stejní a potřebují stejné zacházení. Jenže v praxi to nepřineslo integraci, ale degradaci. Pokud se toto sociální inženýrství urychleně nezruší, za chvíli budou podpůrná opatření potřebovat i běžní žáci.

Kdo tohle vymyslel, prosadil a schválil, musel být buď úplný hlupák (a sám by potřeboval inkluzi), nebo naopak vizionář, který přesně věděl, co se stane, protože to nebylo zase tak těžké odhadnout. Nejpravděpodobnější je, že to nějaký vizionář, který chápal, co se stane, vymyslel; a hlupák, protože uvěřil tomu, že je to pro dobro věci a společnosti, to pak nadšeně schválil.

S odstupem času a s vědomím toho, co se právě děje, to vůbec nevypadá na náhodu. Například Číňané již úspěšně zavádějí do výroby a na mnoho důležitých profesí připravují humanoidní roboty, kteří v spolupráci s umělou inteligencí, která je bude umět řídit, nahradí většinu běžných profesí, protože budou spolehlivější, chytřejší, efektivnější a na provoz levnější. Konkurovat jim a doplňovat je bude schopen jen ten, kdo nabídne nějakou přidanou hodnotu nebo kdo bude mít správné mentální a pracovní návyky.

A takových lidí nebude – vzhledem k vývoji a přístupu a nastavení lidí mnoho. Tlupám nezaměstnaných a nezaměstnatelných absolventů škol a lidí, kteří nenajdou uplatnění, tak možná bude časem přiznána nějaká částka v rámci nepodmíněného příjmu, která vystačí na základní přežití, ale na žádné vyskakování to určitě nebude. Trendem je i – díky nebo kvůli takovým vynálezům, jako je třeba mRNA vakcinace – prudce klesající porodnost a neplodnost mladých. Ale toto všechno uvidíme teprve časem, toto je pouze obecný výhled v rámci již dnes dobře viditelného směřování světa... 

Podstatné je pochopit, že ač je asistent přidělován do třídy kvůli žákům s PO3, tak ve třídě vlastně nepomáhá žákům, kterým stejně není pomoci. To je jen optický klam. Jasně, asistuje jim samozřejmě v tom, že jim pomůže vybalit svačinu či připravit sešit, zopakovat pokyny učitele nebo dítě uklidňovat, pokud by s ním šili všichni čerti. Anebo na něj prostě jen dohlíží, protože třeba není schopen samostatně fungovat a přítomnost takové osoby mu snižuje stres v náročném prostředí.

Ve výsledku však asistent pomáhá ještě více než žákovi s PO3 učiteli, aby ve třídě s přítomností takových žáků vůbec mohl učit, vést třídu a normálně fungovat. Ostatně přesný název této nové profese, jež byla se vznikem inkluze zavedena, se jmenuje asistent pedagoga, ne asistent žáka. Je to drobný významový rozdíl, zdánlivě pouze formální – ale právě ten odhaluje a pomáhá pochopit neutěšenou realitu. Přidělování asistentů je nastaveno totiž tak šalamounsky, aby to nějak vypadalo, ale zároveň v praxi úplně jinak fungovalo. A celé se to nerozsypalo…   

‍