Ten rozpor je patrný už na první pohled. Asistent je přidělován konkrétnímu žákovi, kterému bylo uděleno v poradně podpůrné opatření. Jde totiž o „podpůrné opatření ve vzdělávání konkrétního žáka se speciálními vzdělávacími potřebami“, abychom byli odborně přesní. Logicky by měl být tedy asistentem konkrétního žáka, ne učitele.
Jak ale může asistent přidělený žákovi být fakticky asistentem pedagoga? Již z toho samotného názvu přece vyplývá, že by měl pomáhat učiteli, nikoli konkrétnímu žákovi. A tady se dostáváme k neuvěřitelnému paradoxu a přibližujeme pochopení podstaty postupného rozkladného procesu, kdy se praxe vzdálila od reality takovým způsobem, že přestala odpovídat i pro ty účely vytvořené terminologie a název profese její skutečné náplni. Jinými slovy, realita si vyžádala změnu, která ovšem kvůli tomu, aby se doslova retardovaný vzdělávací systém v České republice zcela nerozložil – a není od toho daleko –, musí být neoficiální, skrytá a probíhat v praxi, zatímco oficiální narativ a teorie zůstávají stejné jako v době, kdy to začínalo, a ještě docela fungovalo.
Na první pohled se může zdát, že je v tom jenom formální nesoulad, slovíčkaření. No tak je to asistent přidělený žákovi, kterému se ale říká asistent pedagoga, no bóže. Práci přece dělá stejnou. Jenže ono to má mnohem hlubší, systémový důvod – a to, že název nesedí s obsahem, není chyba nebo omyl, ale důsledek dlouhodobého vývoje. Neboli je to vynuceno realitou.
Rozpor tedy sice není nijak velký ani zásadní, ale o lecčems vypovídá. Ostatně podobně rozporuplná je celá inkluze, kde jde proti sobě – ve jménu ideologie a formy nadřazené obsahu, což byla mantra starého světa – několik zcela protichůdných směrů, jež není možné skloubit dohromady. Proto vzniká větší a větší chaos a stále hlubší a děsivější propad. A jen skutečnost, že se systém snaží obraz držet už jen slovně a formálně, dosud znemožňovala uvidět skutečný rozsah škod, které čeští, evropští a nadnárodní „inkluzitoři“ napáchali.
Nová doba má jednu obrovskou výhodu, ale zároveň obrovskou nevýhodu. Tou zásadní výhodou je, že se hrozně moc věcí začíná ukazovat v podobě, v jaké celou dobu opravdu jsou či byly, a děje se to díky změnám v elektromagnetickém poli doslova kosmickou rychlostí. Jenže to samé je – pro mnoho lidí – i tou nevýhodou. Tomu, kdo se nezabýval disciplínou nahlížení pod povrch dlouhodobě a nepřicházel o iluze postupněji a v dostatečném předstihu, může náhlé odfouknutí závoje iluzí nárazem reality působit značnou existenciální a psychickou tíseň.
Konkrétně tím mám na mysli to, že starý systém již sice kolabuje dlouhodobě a věci nedospěly do tohoto stadia náhle a nečekaně, ale tím, že se to snažil zakrývat medovými slovy, většina lidí dosud neměla tušení, jak moc to nefunguje a jak je to doopravdy. Chybí tam tudíž ta přechodová fáze, kdy by měl člověk možnost tu demontáž pozorovat v průběhu času, takže by si na konec a rozpad postupně zvykal.
Pokud chce někdo pořád zachraňovat starý svět – tváří v tvář změněné realitě, v níž se nefunkční bortí, zatímco funkční má zelenou –, pak neví, co vlastně činí.
A proto ti, kdo se nedívali a věřili slovům, jež zakrývala skutečnost, budou vystaveni nárazu a šoku náhle. Jednoho dne prostě realita iluze zfoukne jako svíčku a oni budou postaveni před hotovou věc. Tak je to dané a jinak to nebude. A teď neste následky.
Pokud chce někdo pořád zachraňovat starý svět – tváří v tvář změněné realitě, ve které se nefunkční bortí a odpadá, zatímco funkční a smysluplné má zelenou –, pak je to proto, že neví, co vlastně činí. Neboť vychází jen z iluze a toho, že si myslí, že to ve funguje lépe, než jaké to je ve skutečnosti je. A z naivní představy, že to zachránit jde. My už totiž nejsme ve fázi, že silou slova i vůle drží to, co nefunguje, ale v té, kdy se právě to, co nefunguje, hroutí. A hlavně kdy se pravý stav věcí nemilosrdně ukazuje. A projevuje.
Proto Šifra již tolikrát mluvila o tom, jaká je škoda, že většina lidí nevyužila covidovou a postcovidovou fázi k tomu, aby se o skutečný stav věcí a to, jak fungují, začala víc zajímat, nahlížet aspoň trochu pod jejich povrch a odlišovat, co je a není skutečné. Ale nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem a říkat si, co by bylo, kdyby… To jediné, co naopak smysl má, je konečně přestat spoléhat na to, že to někdo opraví a zachrání, přijmout realitu, neuhýbat před ní a začít z ní vycházet, žít s ní i v ní, a zařídit se podle toho. Protože kdo je připraven, není potom překvapen. A kdo připraven není, bude si muset zvykat.
Ten mechanismus zničení školského systému několika úředními kroky během dvou dekád je přitom skutečně fascinující a jde na něm ukázat a porozumět tomu, že ztráta kontaktu s realitou a sociální inženýrství, které chce tuto realitu přejmenovat a přebarvit, působí škody fatální nejen co do rozsahu, ale i tím, že jsou nezvratitelné. Jinými slovy, jak se tohle jednou stane, už se to nedá opravit ani zachránit. Protože vlak do stanice Budoucnost už z nádraží odjel.
Snížené nároky nejprve snížily kvalitu žáků, aby následně nižší kvalita dál snižovala nároky. Jde přitom o univerzální princip – když posuneš či snížíš standardy, realita se tomu přizpůsobí. Ale nová realita po chvíli vyžaduje další snížení. A tak to jde až do chvíle, než se dostane spirála na dno. Způsobem, jakým se to stalo i ve školství. Tak to přitom zákonitě musí dopadnout vždy a všude, když se snažíte systémově udržet neudržitelné tak, že kvůli tomu musíte ohýbat, maskovat a upravovat realitu. Nejprve selže měření jako ukazatel. Potom papír jako ospravedlnění. A nakonec i slova jako hodnocení. Systém se tímto způsobem sám přepisuje a vytváří si vlastní paralelní realitu, která se od té skutečné víc a víc vzdaluje. Až dojde do bodu, odkud není návratu.
Degradace je zákeřná v tom, že jde o postupný a zprvu nenápadný proces. A my teď máme tu možnost žít v době, kdy se iluze a manipulace rozplývají a začíná se ukazovat skutečný stav věcí. Na jedné straně je to sice psychicky náročné, ale na té druhé očistné a svým způsobem osvobozující. A když tohle pochopíme a setřeseme okovy starého a nefunkčního tak, že si tím vyčistíme hlavu (i pole) a změníme své smýšlení, můžeme začít stavět na něčem, co je opravdové. A co nám odhalí úplně nové perspektivy a možnosti. Ano, tohle všechno – jak to udělat a jak do takového stavu dojít – si v Šifře ukážeme a přesně tam směřujeme.
Pojďme si ale nejprve ukázat, a berme to jako modelový příklad, co přesně se přihodilo v českém školství, protože to opravdu stojí za to. Protože podobným způsobem, podle univerzálního mustru, probíhá rozpad systému i v jiných oblastech.
Jakýsi předvoj vzniku profese školního asistenta předznamenalo již to, když se po roce 1989 začal řešit problém vysokého zastoupení romských dětí ve zvláštních školách a s tím spojená jazyková, sociální a kulturní bariéra. V podstatě segregace. A tak se stát pokoušel o jejich lepší integraci do většinové společnosti. V letech 1997 a 1998 proto spustil pilotní programy romských asistentů. Jenže nedělal to tak, že by tyto žáky nahnal do běžných škol – ale začal jim tam posílat asistenty. Jinými slovy, mnozí žáci na tom byli se sociálními dovednostmi tak bídně, že s nimi bylo obtížné pracovat i ve speciálních (zvláštních) školách k tomu určených a nedařilo se je vzdělávat a jejich dovednosti zlepšovat ani tam.
Zapojení asistentů pedagoga do výuky žáků se speciálními vzdělávacími potřebami se přitom dlouho vyvíjelo citlivě a probíhalo po dvou paralelních liniích – samostatně u žáků se zdravotním postižením a zvlášť u žáků se sociálním znevýhodněním.
„U žáků se zdravotním postižením ve speciálních školách se asistenti začali objevovat s přijetím Vyhlášky 127/1997 Sb. o speciálních školách a speciálních mateřských školách, jež stanovila, že ve speciálních třídách pro žáky s poruchou autistického spektra, třídách pro žáky hluchoslepé, přípravných stupních a třídách pro žáky s více vadami zabezpečují vzdělávací činnost dva pedagogičtí pracovníci. V prvních letech po přijetí této vyhlášky práci asistentů ve speciálních školách vykonávali zejména pracovníci tzv. ,civilní služby‘,“ popisuje portál asistentpedagoga.cz, který vytvořila a provozuje obecně prospěšná společnost Nová škola, nevládní nezisková organizace, jež od roku 1996 podporuje společné vzdělávání sociálně či kulturně znevýhodněných dětí a mládeže.
A pak to přišlo
U žáků se sociálním znevýhodněním se pak zaměstnávání asistentů, zprvu se specifickým zaměřením na podporu romských žáků, objevilo již na počátku devadesátých let. První asistenti pro romské žáky působili od září 1993 v soukromé Základní škole Přemysla Pittra v Ostravě a vzdělávání a financování „romských asistentů“ se v letech 1993 až 1998 věnovaly nestátní neziskové organizace. Tohle všechno přitom dávalo smysl, protože to vycházelo z praxe a reálné potřeby pokusit se něco udělat s problémem, který zde byl.
Poté převzal v letech 1997 až 1998 zodpovědnost za zaměstnávání romských pedagogických asistentů stát a začal vytvářet pilotní programy romských asistentů. S tím, že asistentská profese byla oficiálně ustanovena v roce 1997 v rámci Statusu pokusného ověřování přípravných tříd a následně o rok později ministerstvem školství prostřednictvím Informace o zřízení funkce romského asistenta na základní a zvláštní škole.
Místo řešení problému jej stát začal institucionalizovat. A tak to problematické fungovat nezačalo, ale to bezproblémové se stalo velmi rychle problematickým.
Ještě v následujících třech letech byla pozice asistenta ve vzdělávání sociálně znevýhodněných žáků vázána výhradně na romskou etnickou příslušnost, a postupně se rozšířila do mnoha škol po celé republice. Počet romských asistentů při tom vzrostl z dvaceti v roce 1997 na více než dvě stě pracovníků o čtyři roky později.
To ale nebyli asistenti pedagoga v dnešním smyslu. Byli to komunitní pracovníci, mediátoři mezi školou a rodinou a často Romové pracující s romskými dětmi. Cílem bylo zlepšit docházku a komunikaci, ne „vylepšovat“ výuku třídy. Asistent byl původně sociální most a podpora romským rodinám, které postrádaly základní sociální návyky a dovednosti, nikoli výuková podpora.
A pak to přišlo! Místo řešení problému jej stát začal postupně institucionalizovat, a místo vyřešení jednoho dílčího problému ve školství… tento problém rozšířil i do oblastí, které předtím fungovaly. A tak to problematické fungovat nezačalo, ale to bezproblémové se stalo velmi rychle problematickým. Dětem s problémy tím nepomohl, a dětem bez problémů problémy vyrobil.
A nebylo to vůbec těžké. Stačilo k tomu v podstatě jen vypustit ze zákona jedno slovo – romský. Vynecháním toho jednoho slovíčka, protože to nebylo politicky korektní, stát rovnou – bez nadsázky – zničil celé školství, když s vaničkou vylil i dítě. A nejenom to cikánské.
