LEKCE Z REALITY

Dobrým příkladem oboru, kde nezáleží na tom, co si myslíme, ale na tom, jak jsou postavené smlouvy a co sděluje právnický jazyk, je pojišťovnictví. Server Novinky.cz přinesl příběh řidiče vozu, kterému kamínek odlétnuvší od jedoucí motorky rozbil čelní sklo. Motocyklista v hlášení o nehodě uznal vinu a totéž zopakoval i v e-mailu pojišťovně. Řidič auta se tedy domníval, že škoda bude uhrazena z povinného ručení řidiče, jehož stroj nehodu způsobil. Jenže tato úvaha se ukázala jako chybná. Pojišťovna případ uzavřela s tím, že peníze nevyplatí, protože se „nepodařilo dostatečně prokázat, že škodu způsobil jejich klient – i když vinu uznal“. S dodatkem, že například bez záznamu kamery není možné spolehlivě určit, jaký kámen škodu způsobil. Může se prý odrazit od vozovky i vlivem větru či jiných přírodních podmínek. Dobře, to jsou slova, kterými se může pojišťovna vyhnout placení. Co se ale za nimi ve skutečnosti skrývá a jak by se dala přeložit do reality? Že povinné ručení je produkt, který pokrývá běžné nehody, kdy řidič nabourá jiný vůz. Z jeho povinného ručení jsou pak hrazeny škody. Pro ostatní případy tu jsou ale produkty jako havarijní pojištění nebo doplňkové připojištění, které pokrývají výměnu skel či například škody způsobené srážkou se zvěří. Pokud tedy někoho nabouráte, jde to z vašeho povinného ručení. Pokud vám ale kamen rozbije sklo nebo se srazíte s kancem, případně vůz odřete nebo vám na něj spadne strom, musíte mít havarijní nebo doplňkové pojištění. Nic víc v tom není.

PO DVACETI LETECH

V únoru natočil jeden Pražan na náplavce muže, který z Vltavy nejprve odnesl a posléze autem odvezl mladou labuť. Zavolal proto policii. Když se případ dostal do médií, vyšly najevo další šokující okolnosti. Nešlo prý totiž o ojedinělý incident, ale o dlouhodobou činnost stejného člověka. Identifikován byl jako veterinář ze Strakonic, který se dlouhodobě věnuje „chovu a prodeji labutí“. Cože?! Ano – o jeho činnosti podali svědectví například plzeňští záchranáři, podle kterých jde o „známou firmu“. To potvrdila i Kateřina L. z Pražské zvířecí záchranky poté, co se po zveřejnění videa svědkem ohavného činu rozjelo policejní vyšetřování. „Rádi bychom tomu konečně zatli tipec. Domníváme se, že si bere mladé labutě na chov. Podle záběrů si vybíral roční až dvouleté kusy, přesně ty, které tady u břehu vidíme i teď. Jsou menší, a proto ještě nemají plně probarvený zobák,“ říká žena, která se na zveřejnění případu podílela. Kateřina L. říká: „Jak se informace propojují a doplňují, vypadá to, že je to stále tentýž muž, který zde byl zadržen policií v roce 2021, kdy odchytil čtyři labutě. A už vím o ženě, která pracuje tady na Smíchově a viděla ho odnášet labutě opakovaně — nejméně od roku 2005.“ Jak je něco takového vůbec možné? Kdyby šlo například o srnce z lesa nebo třeba kapra z řeky, už by se jednalo o pytláctví. Stejně tak kdyby chtěl někdo odnést divokou kachnu, ta je totiž klasifikována jako lovná zvěř. Ale labuť ne. Její odnesení je tedy pouhý přestupek. Zákonodárce asi nenapadlo, že bude někdo krást labutě. To je fakt konec… 

JO JO

„Léky na hubnutí, jež v posledních letech vyvolaly celosvětovou mánii, zažívají boom i v Česku. Podle odhadů je užívá už přes 50 tisíc lidí. Ačkoli je pojišťovny plně hradí zatím jen diabetikům, stávají se dostupnější i pro širší masu zájemců. Na trh se dostávají nové formy a jejich cena se postupně snižuje,“ informoval server iDnes.cz. Řeč je o lécích, jako jsou třeba Ozempic či Mounjaro. Všechny fungují na podobném principu: obsahují látky podobné hormonu, který se po jídle uvolňuje ze střev. Tím, že působí na receptory v mozku, snižují chuť k jídlu. Takže pro dobrou figuru už není třeba pohyb ani změna životosprávy, ale stačí pravidelné injekce. Za loňský rok se dle nejnovějších dat Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) dodalo do lékáren přes 1,37 milionu balení těchto léků na obezitu. „Všechny mají potvrzenou velmi dobrou účinnost při snížení hmotnosti a také dobrou bezpečnost,“ řekl serveru iDNES.cz Martin Haluzík, přednosta Centra diabetologie IKEM. „Kromě snížení hmotnosti zlepšují také cukrovku, snižují tlak a hladiny tuků v krvi.“ Léky jsou určené pro lidi s nadváhou, jež je definovaná hodnotou indexu BMI 27 a více, a s přítomností aspoň jedné nemoci související s obezitou – vysoký tlak, vyšší hladina tuků v krvi, cukrovka. Anebo pro pacienty s obezitou, tedy s BMI 30 a více, bez ohledu na jiné nemoci. A kolik taková legrace stojí? Kolem pěti tisíc korun měsíčně. Takže trvalé řešení obezity bychom tu měli. Alespoň pro výrobce. Protože s injekcemi není možné do konce života přestat – jakmile to uživatel udělá, okamžitě zase ztloustne. Jo jo… 

MRÁZEK, ÚSTŘEDNA

Dvacet let uplynulo od nájemné vraždy českého mafiána Františka Mrázka, která se dotýkala největších pater české politiky. Ne snad proto, že by byl Mrázek natolik důležitý, či byl reálně králem podsvětí nebo kmotrem, jak se mu přezdívalo – ale kvůli tomu, co si bývalý vekslák zvolil jako předmět obchodování. Mafián to byl na české poměry celkem průměrný, a dokud by „jen“ kradl v privatizaci, kšeftoval a podváděl s realitami nebo se snažil získat potravinářskou firmu Setuza, nikoho by příliš nezajímal. Resp. nebyl by žádný kmotr. Takových běhají po Česku desítky i stovky. Problém ovšem nastane, když někdo neví, kde je jeho místo, rozehraje velkou hru a začne mířit vysoko, do míst, kde příliš fouká. A to byl i případ Mrázka. Jen člověk ducha mdlého si totiž v rámci své podnikatelské strategie začne vést složky na vysoce postavené lidi a ani se tím netají. Chytrý gangster spolupracuje, dělí se a platí provize, hloupý vydírá, diktuje a myslí si, jak má všechny svým „archivem“ v šachu. A zatímco si liboval, jak na to vyzrál, udělal tím ze sebe živý terč. Byla jen otázka času, než ho někdo trefí. A ten čas přišel 25. ledna 2006. Za 20 let, po které se smí vyšetřovat vražda – protože pokud se nic nevyšetří, zločin se stává promlčeným –, policisté tento zločin nikdy nedokázali objasnit. A již z toho, jakým způsobem byl trestný čin (ne)vyšetřován, je jasné, co bylo jejím důvodem. Objasnit to neměli, nesměli ani nechtěli.

Kdyby ho zabil nějaký jiný mafián a šlo o vyřizování účtů, byl by případ dávno uzavřen nebo bychom aspoň tušili, kdo za tím stál. Místo toho se to ale celé zametlo pod koberec a policie se na tom nejen podílela, ale jejím hlavním úkolem bylo nájemnou vraždu přikrýt. A tak po celou dobu unikaly do médií různé falešné verze, aby se odvedla pozornost od té pravdivé – že pokyn k odstranění nepohodlného vyděrače přišel z nejvyšších politických pater. Jinak by se ten den nemohlo poblíž areálu firmy, kde Mrázek sídlil, odehrát to, co se odehrálo. V den vraždy totiž někdo z vedení policie čistě náhodou odvolal z místa činu policejní sledování, ačkoli to v místě probíhalo celý týden před vraždou i týden po ní. Jediný den, kdy sledka chyběla, byl právě den vraždy. A to není vše. Aby mohli vrazi z místa činu odjet, vypnulo se jim na pět minut veřejné osvětlení na hlavní Novodvorské ulici, po níž místo činu nepozorovaně opouštěli. A když byli fuč, tak světla zase naskočila. Již z těchto dvou detailů je jasné, že nešlo ani o mafiánské vyřizování účtů, ani o majetkový prospěch, ani o spor bývalých obchodních partnerů, jak se různé „zákulisní“, záměrně dezinformační úniky snažily veřejnosti namluvit. No a právě politickou verzí, tedy tou skutečnou, se policie nikdy seriózně nezabývala. Ať tak či onak, Mrázek byl po smrti, s ním zmizela i hrozba jeho kompromateriálů na vlivné lidi, a vše mafiánského, co se kde do té doby šustlo, bylo snadné naházet na Mrázka. A tím paradoxně vyrostla i pohádka či legenda o dlouhých prstech všemocného bosse.

BAŽANTI NA SNĚHU

Že občas člověk udělá při práci chybu, splete se nebo něco přehlédne, je normální a lidské. Někdy se to ale sejde tak, že by se člověk raději neviděl. Například to, co se stalo zkušenému sportovnímu komentátorovi České televize Jakubu Bažantovi, nemá obdoby. Komentoval zrovna v přímém přenosu závod Světového poháru čtyřbobů ve Svatém Mořici, když se na svou jízdu chystala jinak výborná americká posádka. A protože chtěl říct něco zajímavého, nakoukl do svých připravených podkladů, takže nesledoval pozorně start. Vlastně spíš vůbec. Za normálních okolností by to divák vůbec nepoznal, jenže svůj den neměli ani američtí bobisté. Jeden ze členů posádky při rozběhu podklouzl, běžící trojice si natloukla o ledové koryto a nestačila nastoupit do bobu. Celý dvousetkilový kolos tak odjel bez nich, pouze s pilotem Kristopherem Hornem. Již to je samo o sobě na vrcholné úrovni raritou a připomínalo to spíš scény ze slavné komedie Kokosy na sněhu. Ale ještě dřív, než se stačil divák z mely na startu vzpamatovat, přišel druhý šok – v podobě komentáře pana Bažanta. Ten, protože lidově řečeno nečuměl, si totiž karambolu, klouzajících a na hromadě ležících sportovců ani prázdného bobu vůbec nevšiml a komentoval nestandardní jízdu standardním způsobem. Byl tedy úplně mimo. Zatímco se osiřelý pilot Horn snažil ze všech sil udržet nezatížený ocelovo-karbonový stroj na trati, aby se ve zdraví dostal dolů, čímž jen potvrdil svou extratřídu, český komentátor hlásil, že se závodníkovi nedaří. „Chyby se pochopitelně řetězí a je definitivně po nadějích. Kdepak, kdepak, úplně se těmi chybami rozhodil,“ blábolil Bažant, který nepochopil nic ani ve chvíli, kdy musel Horn vymyslet, jak rozjetý bob dole zastaví. A v okamžiku, kdy se za jízdy dokázal z bobu vysoukat a odvážně se přesunout dozadu na pozici, kde jsou brzdy, aby nahradil chybějícího brzdaře (za což mu uznale tleskali soupeři i všichni, kdo tomu sportu rozumí), zmatený Bažant se mu smál: „Ještě tohle. To vypadalo, jako kdyby se snažil vystoupit ještě za jízdy.“

On to asi sledoval na nějakém menším monitoru, protože i divák, který by propásl start stejně jako komentátor, dávno viděl, že v bobu kromě Horna nikdo jiný není. O to to bylo celé bizarnější. Komentátor se vzpamatoval až ve chvíli, kdy bob díky heroickému úsilí pilota zastavil v cíli a soupeři mu pomáhali ven. Teprve teď si Jakub Bažant všiml, že komentuje závod čtyřbobů a z bobu vylézá jediný muž. „Tak co se tam stalo?“ zeptal se, než mu režie nabídla opakované záběry startu. „Aha, tak on to dojel bez posádky.“ To už si ale z komentátora tropil žerty celý internet a vzápětí mu po telefonu dával kartáč šéfredaktor redakce sportu s příznačným jménem Michal Dusík. A prý to nebyl příjemný hovor… „Nechci na nikoho házet vinu, udělal jsem velkou chybu a řekl bych, že jednu z největších za 43 let, co práci v televizi dělám. Opravdu si za to sypu popel na hlavu,“ nechal se slyšet sedmašedesátiletý sportovní redaktor, který v televizi opravdu není žádný bažant a z události si bere poučení. „Už nikdy nesmím propásnout start, byť taková věc se stane možná v jedné z tisíce jízd. Chápu, že teď ten fragment našeho přenosu letí po sociálních sítích. Jak říkám, jsem na sebe naštvaný a omlouvám se fanouškům. (…) Beru to tak, že musíme ustát kritiku, když se něco nepovede.“ Byla to prostě chyba, stane se. Možná by se ale pro srovnání mohl Jakub Bažant podívat na práci svých kolegů ve zpravodajství nebo na Otázky Václava Moravce. Tam se říkají nesmysly denně, navíc úmyslně, a „novináři“ jsou za to chváleni a povyšováni.