Ono by se možná řeklo, že slova a to, co se jimi snažíme vyjádřit, jsou mezi lidmi jedním z nejdůležitějších a nejspolehlivějších komunikačních prostředků. Možná vlastně fakticky jediným. A zároveň i tím, co nás odlišuje od zdánlivě jednodušších forem života tady na Zemi. Částečně to je i pravda, protože jazyk skutečně je úžasným nástrojem. V našem případě obzvláště ten český, který dokáže spoustu jevů a věcí popsat do nejmenších významových nuancí.
Ovšem pokud se jeho význam upřednostní oproti jiným formám komunikace, zejména těm neverbálním či mimosmyslovým, může to vypadat podobně, jako když moje příbuzné navštívil na podzim loňského roku kominík. Tahle neuvěřitelná historka, kterou vám za chvilku budu vyprávět, totiž ukazuje nejen to, kam nás může dovést slepá důvěřivost vůči tomu, co lidé říkají, ale i důvod, proč jsme se dostali až tam, kde jsme teď. Je tam sice pořád ještě docela teplo, ale špatně se tam dýchá a dost to tam smrdí. Protože jazyk a jeho slova sice mohou být dobrým sluhou, ale bývají velmi špatným pánem.
To zásadní téma, které jsme otevřeli v prvním letošním čísle, totiž nespočívalo jen v rozdílu mezi různými přístupy k jazyku a způsobu jeho používání. Šlo především o rozdíl mezi slovem jako ukazatelem reality a slovem jako její náhradou. Ve chvíli, kdy se slovo začne považovat za samotnou skutečnost a kdy se věří, že co je řečeno či psáno, je také dáno, přestává být jazyk nástrojem a stává se iluzí. A iluze má jednu zvláštní vlastnost – dlouhou dobu dokáže působit velmi přesvědčivě. Ovšem jen do chvíle, dokud se s ní člověk osobně nesrazí a už není kam uhnout.
Moderní svět si na slovech vybudoval celou paralelní realitu. V té už není důležité, jaké věci doopravdy jsou, ale jak se jmenují a popisují. V této paralelní realitě se problémy neřeší, ale přejmenovávají. A hlavně – selhání se v ní nepojmenovává jako selhání, ale jako proces či vývoj. Anebo se dokonce špatnost vydává za ctnost, kdy kdejaký darebák vypráví o tom, jaké koná dobro. Věci a jevy se zásadně neposuzují podle faktů a výsledků, ale správně či „správně“ použitých pojmů.
Mistrovskou etudu v tomto ohledu předvedla jistá americká vědkyně a gynekoložka indického původu jménem Nisha Verma, která se octla v lednu tohoto roku před výborem amerického Senátu. Zastupovala tam organizaci Lékaři pro reprodukční zdraví (Physicians for Reproductive Health) během slyšení s názvem Ochrana žen: Odhalení nebezpečí chemických potratových léků, kde se řešil přístup ke kontroverzní látce jménem mifepriston.
Iluze má jednu zvláštní vlastnost – dlouhou dobu dokáže působit velmi přesvědčivě. Ovšem jen do chvíle, dokud se s ní člověk osobně nesrazí.
Obrovská mela nastala ve chvíli, kdy během rozhovoru položil republikánský senátor Josh Hawley lékařce zdánlivě jednoduchou otázku: „Myslíte, si, že mohou muži otěhotnět?“ Otázka je to možná zcela triviální, ale politik ji položil promyšleně a proto, že tušil, že s opovědí v podání této známé „woke“ levicové aktivistky (woke je v překladu probuzené, což samo ukazuje na problém jazyka, jenž ztratil schopnost vypovídat o realitě) to vůbec jednoduché nebude. I když senátor dobře věděl, koho má před sebou, realita předčila i ta nejdivočejší očekávání.
Otázka přitom byla položena velice správně. Senátor se ve skutečnosti neptal, zda mohou muži otěhotnět, protože i úplný debil ví, že to nejde. On ale sledoval otázkou jiný cíl, a proto dotaz začal slovy „myslíte si?“.
Když se začala paní doktorka kroutit jako parkety při povodni, podivil se, proč nad tak přímou a jednoduchou otázkou váhá. A začala nebývalá show, která se stala kvůli své extrémnosti na internetu virální.
Místo jednoznačné odpovědi na jednoznačnou otázku – ať už biologicky pravdivé, nebo ideologicky pokřivené – se „vědkyně“ dlouze zamyslela a pronesla: „Tady jsem zaváhala, protože si nejsem jistá, kam směřuje rozhovor a co je jeho cílem. Pečuji o pacienty s různými identitami. Pečuji o mnoho žen. Pečuji o lidi s různými identitami, a proto jsem se zarazila. Nebyla jsem si jistá, kam tím míříte a jaký je cíl otázky.“
Senátor vyhrkl: „Cílem je pravda. Takže mohou muži otěhotnět?“ Po prakticky totožné odpovědi, že madam neví, „co je cílem otázky“, jí to tedy Josh Hawley formuloval trpělivě ještě jednou a detailněji: „Cílem je pouze stanovit biologickou realitu. Před chvílí jste řekla, že by měla rozhodovat věda a důkazy, ne politika. Tak si tu tezi ověřme: Můžou muži otěhotnět?“
Následovala téměř surrealistická slovní přestřelka. „Pečuji o lidi s mnoha identitami …“ – „Můžou lidi otěhotnět?“ – „Pečuji o mnoho žen, které mohou otěhotnět. Pečuji o lidi, kteří se neidentifikují jako ženy.“ – „Mohou muži otěhotnět?“ – „Znovu opakuji …“ – „Dovolte mi připomenout, co jste před chvílí vypověděla: Měla by rozhodovat věda a důkazy, ne politika. Takže mohou muži otěhotnět? Jste lékařka, že?“ – „Věda a důkazy by měly být vodítkem pro medicínu…“ – „Říkají nám věda a důkazy, že biologičtí muži mohou otěhotnět?“ – „Také si myslím, že otázky typu ano–ne jako tato jsou politickým nástrojem.“ – „Ne, jde o pravdu. Nedělejme z tohoto řízení frašku. Toto se týká vědy a důkazů. Nejvyšší soud Spojených států včera dlouze projednával argumenty k této otázce. Nejde o hypotetickou otázku, nejde o teorii. Ovlivňuje to skutečné lidi v jejich skutečném životě, a vy jste tu jako odborník předvolaný druhou stranou a říkáte nám, že se jako lékařka řídíte vědou a důkazy. Takže já chci na základě vědy jen vědět, jestli mohou muži otěhotnět. To je otázka, na kterou se dá odpovědět ano, nebo ne,“ neústupně trval na svém politik.
Ani tím ale pokrokovou lékařku nezviklal. A tak dialog (nebo spíš sled monologů) pokračoval: „Myslím, že se snažíte zjednodušit složitost …“ – „Ne, nesnažím, nesnažím! Není to složité. Snažím se dostat odpověď a – upřímně řečeno – prověřuji vaši věrohodnost jako lékaře a vědce. Mohou muži otěhotnět?“ – „Myslím, že také zaměňujete muže a ženy.“ – „Ne, nezaměňuji muže a ženy. Jsou to dvě odlišné věci. Existují biologičtí muži a biologické ženy. A já chci vědět, zda muži mohou otěhotnět.“ – „To, o čem jste mluvil…“ – „Nechcete odpovědět na moji otázku! Ano, nebo ne?“ – „Ráda bych s vámi vedla rozhovor, který by nebyl polarizovaný…“ – „Já se nesnažím polarizovat. (křik) (…) A pro vaši informaci, jsou to ženy, kdo otěhotní, ne muži. Jsme tady kvůli bezpečnosti žen a vědě, která ukazuje, že tento potratový lék způsobuje nežádoucí účinky v 11 % případů. To je dvaadvacetkát víc, než uvádí FDA, což je další fakt, který jste neuznala. A neuznáváte ani základní realitu, že biologičtí muži neotěhotní. Nevím, jak vás můžeme brát vážně, i vaše tvrzení, že jste vědec, když nejste upřímná ani v tak základní otázce. Nemůžu uvěřit, že o tom stále ještě diskutujeme.“
Fanatička v přestrojení za vědkyni se ale nedala: „Jsem vědec a také jsem tu, abych zastupovala komplexní zkušenosti svých pacientů. A nemyslím si, že polarizující jazyk a otázky tomu cíli slouží. A nemyslím, že slouží americkému lidu.“
Neodpověděla. A tak to Josh Hawley, napůl rozhořčeně a napůl rezignovaně, uzavřel: „Ale vždyť není polarizující říkat, že mezi muži a ženami existuje vědecký rozdíl. To je fakt. To je pravda. (…) A mimochodem, ženám poskytuje ochranu v různých situacích i ústava Spojených států. A vaše odmítání uznat ženy jako ženy a muže jako muže je hluboce škodlivé pro vědu, pro důvěru veřejnosti a ano, i pro ústavní ochranu žen jako žen. Sedíte tady s politickou agendou a jsem rád za tuto konverzaci, protože je velmi vypovídající, i když v mnoha ohledech také velmi depresivní.“
Je načase pochopit rozdíl mezi dobou, kdy toho lidé zdánlivě hodně věděli, ale nic nechápali; a dobou, kdy již není možné držet se starých zvyků, zatímco svět se kompletně změnil.
Politik si v první řadě zaslouží respekt za to, že zůstal po celou dobu profesionální a relativně klidný a neposlal paní přesně do těch míst, kterými muži nemohou otěhotnět, protože je nemají, a trpělivě nám odkryl myšlenkový a hodnotový svět oné pofidérní lékařky. A nemění na tom nic ani skutečnost, že pravděpodobně ani ona není tak hloupá, aby neznala rozdíl mezi muži a ženami, ale „pouze“ dobře placená z fondů či grantů a byznysů destruktivních liberálně-demokratických agend, které zatloukají poslední hřebíčky do rakve končící nadvlády Západu a starého světového řádu.
Nicméně představa, že taková osoba má právo pečovat o zdraví jiných osob, senátora Hawleyho a jeho kolegy natolik znepokojilo, že bezprostředně po svědectví doktorky Vermové, možná ještě ten den, požádali příslušné orgány, aby zvážily odebrání její lékařské licence ve státě Georgia.
Zesilovač šumu
Toto je samozřejmě ten nejextrémnější příklad toho, jak slova postupně přestala sloužit k popisu a chápání světa a začala sloužit k jeho zakrývání a manipulaci. Neděje se to však pouze způsobem mlžícím a „zakrývacím“, jako to předvedla zkorumpovaná doktorka, ale i zdánlivě odborným. To jsme zažili třeba během neexistující pandemie covidu, ale děje se to při debatě prakticky o všech vědeckých otázkách. Čím jsou slova přesnější, uhlazenější a čím znějí expertněji, tím snáz se za nimi ztrácí podstata. Obsah mizí a smršťuje se, forma ho nahrazuje a bobtná. I díky sociálním sítím a médiím, které slouží jako zesilovače tohoto nepěkného šumu, se skutečný svět a jeho smysl ztratil na skládce plné zbytečných a prázdných slov. A kdyby nekončil starý cyklus a neměnily se principy a základní fyzikální vlastnosti elektromagnetického pole, ve kterém žijeme, celý svět by se v tom nakonec utopil.
Technicky vzato se v tom tedy naštěstí utopí jen starý svět, který stále rychleji klesá do bažin, odkud není návratu, a uvolňuje místo pro svět nový, který na troskách toho starého může pomalu vznikat, a kde platí jiná pravidla a kde se bída a prázdnota končícího starého ukazuje stále silněji.
V první, lednové Šifře jsme si to ukázali víceméně teoreticky a popsali si jak druh jazyka, jakým se popisoval a definoval starý svět, tak jazyk, kterým se mluví a bude mluvit ve světě novém.
A nyní se nám otevírá prostor pro to, abychom si ukázali, jak se proměna pole ve vztahu k jazyku a popisování a chápání reality projevuje v praxi. Tím můžeme dokonale přesně uvidět, kam nás dovedla víra ve slova a jak na tom vlastně jako lidstvo jsme, tváří v tvář epochální změně a zlomově-přechodové době na rozhraní dvou kosmických cyklů. Protože jestliže jazyk včerejška generoval slova bez vztahu k realitě a jazyk dneška používá slova, která se jako realita tváří, tak ta skuteční realita už stojí sama o sobě a žádná slova nepotřebuje. A když, tak nezáleží ani tak na jejich formě a obsahu, ale tónu a záměru, který se za nimi skrývá.
Jinými slovy, je načase pochopit rozdíl mezi dobou, kdy toho lidé zdánlivě hodně věděli, ale nic nechápali; dobou, kdy mají pravdu, když popisují hroucení starých pořádků, ale míjejí skutečnost, podstatu i souvislosti, takže jsou to spíš takové jednotlivé výkřiky do tmy; a dobou, kdy již není možné držet se starých slov, pojmů, přesvědčení a zvyků, zatímco svět se kompletně změnil.
Octli jsme se totiž v mezidobí, kdy vzniká zvláštní přechodový stav, při kterém ještě všechno zdánlivě „dává smysl“, ale zároveň to už viditelně přestává fungovat. A nikdo neví, co s tím. Kdy stále ještě existuje kupa slov a vysvětlení, ale chybí výsledky. A kdy je všude dostatek či přemíra teorie, ale stále větší nedostatek porozumění tomu, co se opravdu děje a proč.
