Všechno je jinak

Když lidi netuší, co dělají a proč, všechno se rozpadá.

Když dorazil jednoho podzimního dne k našim příbuzným kominík, měla to být pouhá formalita. Jako pokaž­dé – zkontrolovat a prohlédnout komín a kouřové cesty a k tomu tentorkát i kotel třetí emisní třídy, hodit na papír razítko a jít zase o dům dál. Jenže zatímco komín dostal štempl velmi svižně, u kotle, který měl být ještě jednodušší, nastal nečekaný problém. 

Revizní technik manželčině staré tetě oznámil, že od začátku letošního (fakticky tedy loňského roku) platí kvůli nařízení Evropské unie nová směrnice. Nebo možná řekl, že se změnil zákon, případně to, že byla změna zákona inspirována evropskou směrnicí.

Úplně přesně nevím, co řekl, protože jsem u toho nebyl. Ať tak či onak, zákonná úprava podle revizního technika přikazuje mít ke kotlům třetí emisní třídy zbudovanou ještě takzvanou akumulační nádrž.

Babča to nečekala, a jak byla překvapená, že z toho, co šlo vždy hladce a automaticky, se stal najednou problém, nedokázala adekvátně reagovat. Pracovník firmy jí totiž vysvětlil, že prý byl na zásadním školení, kde se dozvěděl, že její kotel musí mít nově tu akumulační nádrž. Ale zároveň jí vytvořil revizní posudek či formulář (nebo jak se tomu papíru říká) a nechal si za něj zaplatit třináct stovek.

Také vám tu něco nehraje? Tak buď kotel musí mít nádrž, nebo dostane kladný posudek. Ale jak by mohlo platit obojí? Tedy nesplňovat předpisy, ale dostat zelenou? 

Jenže ona si to, co ten umělec stvořil, přečetla až nahoře – poté, co pán odjel. A tak rychle pojala podezření, že zaplatila za bezcenný kus papíru, který jí nejenže nepomůže, ale naopak uškodí. A měla recht! Nejvíc ji totiž vyděsila jeho poznámka, že to musí oznámit „na odboru životního prostředí“. Zavolala nám a my za ní hned zajeli, abychom se společně poradili a záhadě přišli na kloub.

Dobře že se ozvala. Na posudku stálo v podstatě to, že kotel nesplňuje zákonné podmínky. No jo, ale vydělat si chtěl, a tak využil toho, že si to zákazník v tu chvíli nespojil a nepřečetl, a vysvětlil mu to šalamounsky: „Já vám to napíšu, ale vy si musíte na základě tohoto doporučení dodatečně nainstalovat akumulační nádrž.“ Jinými slovy, revizní technik nechal zákazníka zaplatit za to, že jej napráší na úřadě, neboť nemá nádrž, a měl by si ji pořídit dřív, než na něj přijde kontrola. Tenhle kominík tedy příliš štěstí nepřinesl.

Když jsem ten nestoudný cár papíru viděl a spojil si jedna a jedna dohromady, rozhodl jsem se, že mu zavolám a požádám jej, aby svůj posudek (či spíš rozsudek?) zrušil. Nebyl moc rád, ale tušil, že by z toho ještě mohl mít nějaké trable, kdyby nebyl rozumný. Navíc jsem mu slíbil, že mu tři stovky nechám jako „cestovné“. A tak jsme se domluvili, že za ním dojedu, vrátí mi „litr“, tři stovky si nechá a ten papír zmačkáme a roztrháme. A tak jsme babče zachránili tisícovku i nervy z nevítané ouřední návštěvy. Vzhledem k dalším okolnostem to ale nebyl konec příběhu, nýbrž jeho absolutně a neuvěřitelně bizarní začátek.

Jediné, co se po něm chce, je to, aby věděl, jaké jsou aktuální předpisy. Což není zase tak těžké, když dostane třináct stovek za pět minut „práce“... 

Už když jsem se vracel, vrtala mi hlavou jedna věc. Roky to bylo stejně, tak co se najednou změnilo? Nikde jsem o tak zásadní úpravě předpisů neslyšel a prostě se mi na tom něco nezdálo. A to přesto, že šlo o pracovníka stejné revizní firmy, která dělala revizi i minule. Možná to byl dokonce i stejný chlap. 

Ví se, že jsou zakázány kotle emisních tříd 1 a 2, tedy ty nejstarší, ale třída 3 normálně frčí. Ale další změna zákona? Na jedné straně mi běhalo hlavou to, že je to revizák, a tak by snad měl vědět, jaká je legislativa. Kdo taky jiný, že? Vždyť dostává peníze za kontrolu a razítka; a jediné, co se po něm chce, je to, aby věděl, jaké jsou aktuální předpisy. Což není zase tak těžké, když srovnáte třináct stovek za pět minut „práce“. Tak proč by říkal, že se změnil zákon, kdyby to nebyla pravda? Tohle by si přece nevymyslel, ne? 

Na druhé straně ale vím, že ani ti, kteří by měli vědět, často nevědí VŮBEC NIC, protože spousta lidí nedělá svou práci pořádně. A nemyslí u ní. Nejde jen o revizory – vidíte to u úředníků, lékařů, právníků, o novinářích ani nemluvme, ale i v běžných profesích. Lidé se často neřídí pochopením a smyslem, ale rutinou a napodobováním, kopírováním. A je to částečně proto, že starý systém odměňuje poslušnost a zavedené postupy, ale nikoli kompetenci. A kdo moc přemýšlí, jde do hloubky, nebo chce dokonce věci dělat poctivě a tak, jak je třeba, je často „nepohodlný“ či považovaný za kverulanta, potížistu a otravu.

Dalším důvodem je tlak na výkon a rychlost, protože není čas hledat odpovědi na to, jak to má být správně. A tak se jede podle toho, jak to dělají ostatní nebo co se povídá, případně se spoléhá na to, že to říkal Franta, a ten přece ví, jak to je. A když se k tomu přidá ztráta profesní hrdosti, kdy místo radosti z dobře odvedené práce či služby převládá strach z postihu nebo touha mít klid či si věci zjednodušovat a prostě si jen přijít pro práce do peníze, není zaděláno jen na potíže. Ale ve chvíli, kdy se mění podmínky a okolní prostředí, v našem případě změny kosmických cyklů konkrétně vlastnosti elektromagnetického pole, tak přímo na rozpad nefunkčního, vyprázdněného a už jen ze setrvačnosti dojíždějícího systému.

Jak na to přišel?

Mě v tu chvíli zachránila před šlendriánem jedna prostá rozumná otázka: „Opravdu se změnil nějaký zákon? A ví ten revizák vůbec, o čem mluví?“ Prostě jsem tomu, co říkal, a priori nevěřil. A jen díky tomu jsem nakonec mohl odhalit pravdu a zjistit, kde se stala chyba a jak ji mám napravit a celou situaci vyřešit. Co chyba, to byl celý řetěz chyb! 

Takovou otázku bych si přitom pravděpodobně ještě před pár roky vůbec nepoložil. Prostě by mě to nenapadlo. Neuměl bych si ani představit, že je něco takového vůbec možné. A že je to všechno až v tak velké řiti. Ano, i já, střízlivý pozorovatel, jsem byl ve skutečnosti nemístným – a jak by řekl Václav Klaus – šifrovským optimistou. Možná jsem byl ale spíše realista s nedostatkem fantazie, který by nedokázal ani při svém rozvinutém kritickém a analytickém myšlení uvěřit tomu, že by revizák, jehož hlavní kvalifikací má být to, že zná platnou legislativu ohledně kotlů a komínů, zákony vůbec nechápe. Co nechápe, ani je nečte a dělá si to zkrátka „po svém“.

Jakmile jsem tedy přijel zpátky, rozhodl jsem se ze všeho nejdřív zjistit, jak se věci doopravdy mají. Fakta místo řečí a domněnek. No a nestačil jsem se divit. Akumulační nádrž totiž nebyla ani zdaleka tím jediným problémem, a dokonce ani největším.

Jiný by možná na mém místě zpanikařil a vymýšlel, jak ke starému kotli sežene a namontuje akumulační nádrž. Ale já už prostě od té doby, co jsem u lidí viděl, slyšel a zažil po covidu, nevěřím ničemu, dokud nezjistím, že je to pravda a že to tak skutečně je. Protože realita je jen taková, jaká je, bez ohledu na to, co si o ní lidi myslí nebo co říkají. Myslet totiž znamená houby vědět. A tak i kdybych stokrát věřil tomu, že revizák musí znát předpisy, protože jinak by přece nemohl dělat revizáka, chci to nejdřív vidět černé na bílém.

A tak jsem to vzal celé pěkně zgruntu. Moje první překvapení bylo, když jsem zjistil, že žádný nový zákon na začátku loňského roku přijat nebyl. A dokonce ani žádná evropská směrnice. To mě znejistilo. Poslední platný zákon, který řeší provoz či kontroly kotlů, tedy zákon č. 201 Sb., o ochraně ovzduší, byl přijat v roce 2012. A evropská směrnice v roce 2015. Ani jeden předpis ale o povinnosti mít u kotle akumulační nádrž není.

Pravda je, že ten zákon o ochraně ovzduší byl s platností od března roku 2025 novelizován. Ale nic, co se týká domácích kotlů, se v něm nezměnilo. Novela sice mění některé části zákona o ochraně ovzduší, ale obsahově ty změny nemají nic společného s kotly pro vytápění domácností, a už vůbec ne s jejich akumulačními nádržemi.

Prostě jsem tomu, co říkal, a priori nevěřil. A jen díky tomu jsem nakonec mohl odhalit pravdu a zjistit, kde se stala chyba a jak ji mám napravit a celou situaci vyřešit. 

Mezi konkrétní změny patří například doplnění národního cíle snížení expozice PM2,5, tedy částic polétavého prachu. Dále formální úpravy toho, jak se kotle čili stacionární zdroje zařazují, úpravy podmínek pro povolení provozu, doplnění některých emisních definic či grýndýlová zmínka o národním cíli snížení expozice. Tyto změny řeší otázky organizace ochrany ovzduší, povolení provozu a definic, ale neudávají novou povinnost ohledně vytápění ani akumulačních nádrží, a už vůbec ne pro domácí kotle. 

Tak jak na to ten vůl přišel? Z čeho vycházel? Když jsem zjistil, že novela zákona, o které ten nešťastník mluvil, provoz kotlů vůbec neřeší, hledal jsem tedy pasáž v platném znění zákona z roku 2012.

Nejprve jsem vyhledal část, která se týká přímo provozování kotlů neboli stacionárních zařízení. V zákoně, konkrétně v paragrafu 17, se hned v prvním odstavci píše toto: „Provozovatel stacionárního zdroje je povinen uvést do provozu a provozovat stacionární zdroj a činnosti nebo technologie související s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, které mají vliv na úroveň znečištění, v souladu s podmínkami pro provoz tohoto stacionárního zdroje stanovenými tímto zákonem, jeho prováděcími právními předpisy, výrobcem a dodavatelem.“

Neboli aby mohl člověk topit v kotli, musí splnit nejprve to, co ukládá tento zákon. A ten praví to, že musí dodržovat emisní limity, spalovat schválená paliva a „pravidelně nejméně jednou za tři roky prostřednictvím fyzické osoby, jež byla proškolena výrobcem spalovacího stacionárního zdroje a má od něj udělené oprávnění k jeho instalaci, provozu a údržbě, provést kontrolu“. Dodržování emisních limitů zajišťuje používání kotlů povolených emisních tříd, tedy po zákazu tříd nejnižších tříd 1. a 2. přinejmenším třídy 3. a výš. Do kotle se musí házet dřevo či uhlí, pro které je kotel určen – a ne třeba stará pneumatika. A jednou za tři roky musí  oprávněná osoba provést kontrolu kotle. Tou osobou se myslí revizní technik, jenž poctil návštěvou i nás. Nebo jsem si to aspoň myslel…

Jenže to byla zásadní chyba, protože revizní technik kotlů, tedy osoba s kulatým razítkem, nemá oprávnění pravidelnou kontrolu kotlů provádět. Jsou to totiž dvě odlišné věci.

Ano, pochopili jste to správně. Technik, který k nám přijel, nejen zcela chybně provedl kontrolu, jak si za chvilku ukážeme. On ji ani neměl oprávnění vykonávat. Natož si za to brát peníze, a to i kdyby ji provedl správně. Revize a kontrola jsou totiž dvě naprosto odlišné věci. Kocourkov je oproti tomu, jak funguje v praxi současná lidská společnost, oázou řádu a osvíceného rozumu.

Je to jen jeden, náhodou objevený mikroskopický detail, na který jsem narazil v praxi. Je v něm ale obsažen obraz zkázy a rozkladu České republiky a s ní i celé Evropy. Starý řád se nehroutí a nezhroutí proto, že by chyběly zákony, systém řešil málo věcí nebo proto, že by o tom rozhodl něco nahoře. Zhroutí se svou vlastní vahou a proto, že už nikdo ani neví, co všechny ty zákony a pravidla znamenají a jaký je jejich účel. A proto, že všichni něco dělají a dodržují, ale nikdo neví vlastně co. A jaký to má smysl.   

Všechno je jinak

Když lidi netuší, co dělají a proč, všechno se rozpadá.

Když dorazil jednoho podzimního dne k našim příbuzným kominík, měla to být pouhá formalita. Jako pokaž­dé – zkontrolovat a prohlédnout komín a kouřové cesty a k tomu tentorkát i kotel třetí emisní třídy, hodit na papír razítko a jít zase o dům dál. Jenže zatímco komín dostal štempl velmi svižně, u kotle, který měl být ještě jednodušší, nastal nečekaný problém. 

Revizní technik manželčině staré tetě oznámil, že od začátku letošního (fakticky tedy loňského roku) platí kvůli nařízení Evropské unie nová směrnice. Nebo možná řekl, že se změnil zákon, případně to, že byla změna zákona inspirována evropskou směrnicí.

Úplně přesně nevím, co řekl, protože jsem u toho nebyl. Ať tak či onak, zákonná úprava podle revizního technika přikazuje mít ke kotlům třetí emisní třídy zbudovanou ještě takzvanou akumulační nádrž.

Babča to nečekala, a jak byla překvapená, že z toho, co šlo vždy hladce a automaticky, se stal najednou problém, nedokázala adekvátně reagovat. Pracovník firmy jí totiž vysvětlil, že prý byl na zásadním školení, kde se dozvěděl, že její kotel musí mít nově tu akumulační nádrž. Ale zároveň jí vytvořil revizní posudek či formulář (nebo jak se tomu papíru říká) a nechal si za něj zaplatit třináct stovek.

Také vám tu něco nehraje? Tak buď kotel musí mít nádrž, nebo dostane kladný posudek. Ale jak by mohlo platit obojí? Tedy nesplňovat předpisy, ale dostat zelenou? 

Jenže ona si to, co ten umělec stvořil, přečetla až nahoře – poté, co pán odjel. A tak rychle pojala podezření, že zaplatila za bezcenný kus papíru, který jí nejenže nepomůže, ale naopak uškodí. A měla recht! Nejvíc ji totiž vyděsila jeho poznámka, že to musí oznámit „na odboru životního prostředí“. Zavolala nám a my za ní hned zajeli, abychom se společně poradili a záhadě přišli na kloub.

Dobře že se ozvala. Na posudku stálo v podstatě to, že kotel nesplňuje zákonné podmínky. No jo, ale vydělat si chtěl, a tak využil toho, že si to zákazník v tu chvíli nespojil a nepřečetl, a vysvětlil mu to šalamounsky: „Já vám to napíšu, ale vy si musíte na základě tohoto doporučení dodatečně nainstalovat akumulační nádrž.“ Jinými slovy, revizní technik nechal zákazníka zaplatit za to, že jej napráší na úřadě, neboť nemá nádrž, a měl by si ji pořídit dřív, než na něj přijde kontrola. Tenhle kominík tedy příliš štěstí nepřinesl.

Když jsem ten nestoudný cár papíru viděl a spojil si jedna a jedna dohromady, rozhodl jsem se, že mu zavolám a požádám jej, aby svůj posudek (či spíš rozsudek?) zrušil. Nebyl moc rád, ale tušil, že by z toho ještě mohl mít nějaké trable, kdyby nebyl rozumný. Navíc jsem mu slíbil, že mu tři stovky nechám jako „cestovné“. A tak jsme se domluvili, že za ním dojedu, vrátí mi „litr“, tři stovky si nechá a ten papír zmačkáme a roztrháme. A tak jsme babče zachránili tisícovku i nervy z nevítané ouřední návštěvy. Vzhledem k dalším okolnostem to ale nebyl konec příběhu, nýbrž jeho absolutně a neuvěřitelně bizarní začátek.

Jediné, co se po něm chce, je to, aby věděl, jaké jsou aktuální předpisy. Což není zase tak těžké, když dostane třináct stovek za pět minut „práce“... 

Už když jsem se vracel, vrtala mi hlavou jedna věc. Roky to bylo stejně, tak co se najednou změnilo? Nikde jsem o tak zásadní úpravě předpisů neslyšel a prostě se mi na tom něco nezdálo. A to přesto, že šlo o pracovníka stejné revizní firmy, která dělala revizi i minule. Možná to byl dokonce i stejný chlap. 

Ví se, že jsou zakázány kotle emisních tříd 1 a 2, tedy ty nejstarší, ale třída 3 normálně frčí. Ale další změna zákona? Na jedné straně mi běhalo hlavou to, že je to revizák, a tak by snad měl vědět, jaká je legislativa. Kdo taky jiný, že? Vždyť dostává peníze za kontrolu a razítka; a jediné, co se po něm chce, je to, aby věděl, jaké jsou aktuální předpisy. Což není zase tak těžké, když srovnáte třináct stovek za pět minut „práce“. Tak proč by říkal, že se změnil zákon, kdyby to nebyla pravda? Tohle by si přece nevymyslel, ne? 

Na druhé straně ale vím, že ani ti, kteří by měli vědět, často nevědí VŮBEC NIC, protože spousta lidí nedělá svou práci pořádně. A nemyslí u ní. Nejde jen o revizory – vidíte to u úředníků, lékařů, právníků, o novinářích ani nemluvme, ale i v běžných profesích. Lidé se často neřídí pochopením a smyslem, ale rutinou a napodobováním, kopírováním. A je to částečně proto, že starý systém odměňuje poslušnost a zavedené postupy, ale nikoli kompetenci. A kdo moc přemýšlí, jde do hloubky, nebo chce dokonce věci dělat poctivě a tak, jak je třeba, je často „nepohodlný“ či považovaný za kverulanta, potížistu a otravu.

Dalším důvodem je tlak na výkon a rychlost, protože není čas hledat odpovědi na to, jak to má být správně. A tak se jede podle toho, jak to dělají ostatní nebo co se povídá, případně se spoléhá na to, že to říkal Franta, a ten přece ví, jak to je. A když se k tomu přidá ztráta profesní hrdosti, kdy místo radosti z dobře odvedené práce či služby převládá strach z postihu nebo touha mít klid či si věci zjednodušovat a prostě si jen přijít pro práce do peníze, není zaděláno jen na potíže. Ale ve chvíli, kdy se mění podmínky a okolní prostředí, v našem případě změny kosmických cyklů konkrétně vlastnosti elektromagnetického pole, tak přímo na rozpad nefunkčního, vyprázdněného a už jen ze setrvačnosti dojíždějícího systému.

Jak na to přišel?

Mě v tu chvíli zachránila před šlendriánem jedna prostá rozumná otázka: „Opravdu se změnil nějaký zákon? A ví ten revizák vůbec, o čem mluví?“ Prostě jsem tomu, co říkal, a priori nevěřil. A jen díky tomu jsem nakonec mohl odhalit pravdu a zjistit, kde se stala chyba a jak ji mám napravit a celou situaci vyřešit. Co chyba, to byl celý řetěz chyb! 

Takovou otázku bych si přitom pravděpodobně ještě před pár roky vůbec nepoložil. Prostě by mě to nenapadlo. Neuměl bych si ani představit, že je něco takového vůbec možné. A že je to všechno až v tak velké řiti. Ano, i já, střízlivý pozorovatel, jsem byl ve skutečnosti nemístným – a jak by řekl Václav Klaus – šifrovským optimistou. Možná jsem byl ale spíše realista s nedostatkem fantazie, který by nedokázal ani při svém rozvinutém kritickém a analytickém myšlení uvěřit tomu, že by revizák, jehož hlavní kvalifikací má být to, že zná platnou legislativu ohledně kotlů a komínů, zákony vůbec nechápe. Co nechápe, ani je nečte a dělá si to zkrátka „po svém“.

Jakmile jsem tedy přijel zpátky, rozhodl jsem se ze všeho nejdřív zjistit, jak se věci doopravdy mají. Fakta místo řečí a domněnek. No a nestačil jsem se divit. Akumulační nádrž totiž nebyla ani zdaleka tím jediným problémem, a dokonce ani největším.

Jiný by možná na mém místě zpanikařil a vymýšlel, jak ke starému kotli sežene a namontuje akumulační nádrž. Ale já už prostě od té doby, co jsem u lidí viděl, slyšel a zažil po covidu, nevěřím ničemu, dokud nezjistím, že je to pravda a že to tak skutečně je. Protože realita je jen taková, jaká je, bez ohledu na to, co si o ní lidi myslí nebo co říkají. Myslet totiž znamená houby vědět. A tak i kdybych stokrát věřil tomu, že revizák musí znát předpisy, protože jinak by přece nemohl dělat revizáka, chci to nejdřív vidět černé na bílém.

A tak jsem to vzal celé pěkně zgruntu. Moje první překvapení bylo, když jsem zjistil, že žádný nový zákon na začátku loňského roku přijat nebyl. A dokonce ani žádná evropská směrnice. To mě znejistilo. Poslední platný zákon, který řeší provoz či kontroly kotlů, tedy zákon č. 201 Sb., o ochraně ovzduší, byl přijat v roce 2012. A evropská směrnice v roce 2015. Ani jeden předpis ale o povinnosti mít u kotle akumulační nádrž není.

Pravda je, že ten zákon o ochraně ovzduší byl s platností od března roku 2025 novelizován. Ale nic, co se týká domácích kotlů, se v něm nezměnilo. Novela sice mění některé části zákona o ochraně ovzduší, ale obsahově ty změny nemají nic společného s kotly pro vytápění domácností, a už vůbec ne s jejich akumulačními nádržemi.

Prostě jsem tomu, co říkal, a priori nevěřil. A jen díky tomu jsem nakonec mohl odhalit pravdu a zjistit, kde se stala chyba a jak ji mám napravit a celou situaci vyřešit. 

Mezi konkrétní změny patří například doplnění národního cíle snížení expozice PM2,5, tedy částic polétavého prachu. Dále formální úpravy toho, jak se kotle čili stacionární zdroje zařazují, úpravy podmínek pro povolení provozu, doplnění některých emisních definic či grýndýlová zmínka o národním cíli snížení expozice. Tyto změny řeší otázky organizace ochrany ovzduší, povolení provozu a definic, ale neudávají novou povinnost ohledně vytápění ani akumulačních nádrží, a už vůbec ne pro domácí kotle. 

Tak jak na to ten vůl přišel? Z čeho vycházel? Když jsem zjistil, že novela zákona, o které ten nešťastník mluvil, provoz kotlů vůbec neřeší, hledal jsem tedy pasáž v platném znění zákona z roku 2012.

Nejprve jsem vyhledal část, která se týká přímo provozování kotlů neboli stacionárních zařízení. V zákoně, konkrétně v paragrafu 17, se hned v prvním odstavci píše toto: „Provozovatel stacionárního zdroje je povinen uvést do provozu a provozovat stacionární zdroj a činnosti nebo technologie související s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, které mají vliv na úroveň znečištění, v souladu s podmínkami pro provoz tohoto stacionárního zdroje stanovenými tímto zákonem, jeho prováděcími právními předpisy, výrobcem a dodavatelem.“

Neboli aby mohl člověk topit v kotli, musí splnit nejprve to, co ukládá tento zákon. A ten praví to, že musí dodržovat emisní limity, spalovat schválená paliva a „pravidelně nejméně jednou za tři roky prostřednictvím fyzické osoby, jež byla proškolena výrobcem spalovacího stacionárního zdroje a má od něj udělené oprávnění k jeho instalaci, provozu a údržbě, provést kontrolu“. Dodržování emisních limitů zajišťuje používání kotlů povolených emisních tříd, tedy po zákazu tříd nejnižších tříd 1. a 2. přinejmenším třídy 3. a výš. Do kotle se musí házet dřevo či uhlí, pro které je kotel určen – a ne třeba stará pneumatika. A jednou za tři roky musí  oprávněná osoba provést kontrolu kotle. Tou osobou se myslí revizní technik, jenž poctil návštěvou i nás. Nebo jsem si to aspoň myslel…

Jenže to byla zásadní chyba, protože revizní technik kotlů, tedy osoba s kulatým razítkem, nemá oprávnění pravidelnou kontrolu kotlů provádět. Jsou to totiž dvě odlišné věci.

Ano, pochopili jste to správně. Technik, který k nám přijel, nejen zcela chybně provedl kontrolu, jak si za chvilku ukážeme. On ji ani neměl oprávnění vykonávat. Natož si za to brát peníze, a to i kdyby ji provedl správně. Revize a kontrola jsou totiž dvě naprosto odlišné věci. Kocourkov je oproti tomu, jak funguje v praxi současná lidská společnost, oázou řádu a osvíceného rozumu.

Je to jen jeden, náhodou objevený mikroskopický detail, na který jsem narazil v praxi. Je v něm ale obsažen obraz zkázy a rozkladu České republiky a s ní i celé Evropy. Starý řád se nehroutí a nezhroutí proto, že by chyběly zákony, systém řešil málo věcí nebo proto, že by o tom rozhodl něco nahoře. Zhroutí se svou vlastní vahou a proto, že už nikdo ani neví, co všechny ty zákony a pravidla znamenají a jaký je jejich účel. A proto, že všichni něco dělají a dodržují, ale nikdo neví vlastně co. A jaký to má smysl.   

Zpět k obsahu čísla
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

Všechno je jinak

Když dorazil jednoho podzimního dne k našim příbuzným kominík, měla to být pouhá formalita. Jako pokaž­dé – zkontrolovat a prohlédnout komín a kouřové cesty a k tomu tentorkát i kotel třetí emisní třídy, hodit na papír razítko a jít zase o dům dál. Jenže zatímco komín dostal štempl velmi svižně, u kotle, který měl být ještě jednodušší, nastal nečekaný problém. 

Revizní technik manželčině staré tetě oznámil, že od začátku letošního (fakticky tedy loňského roku) platí kvůli nařízení Evropské unie nová směrnice. Nebo možná řekl, že se změnil zákon, případně to, že byla změna zákona inspirována evropskou směrnicí.

Úplně přesně nevím, co řekl, protože jsem u toho nebyl. Ať tak či onak, zákonná úprava podle revizního technika přikazuje mít ke kotlům třetí emisní třídy zbudovanou ještě takzvanou akumulační nádrž.

Babča to nečekala, a jak byla překvapená, že z toho, co šlo vždy hladce a automaticky, se stal najednou problém, nedokázala adekvátně reagovat. Pracovník firmy jí totiž vysvětlil, že prý byl na zásadním školení, kde se dozvěděl, že její kotel musí mít nově tu akumulační nádrž. Ale zároveň jí vytvořil revizní posudek či formulář (nebo jak se tomu papíru říká) a nechal si za něj zaplatit třináct stovek.

Také vám tu něco nehraje? Tak buď kotel musí mít nádrž, nebo dostane kladný posudek. Ale jak by mohlo platit obojí? Tedy nesplňovat předpisy, ale dostat zelenou? 

Jenže ona si to, co ten umělec stvořil, přečetla až nahoře – poté, co pán odjel. A tak rychle pojala podezření, že zaplatila za bezcenný kus papíru, který jí nejenže nepomůže, ale naopak uškodí. A měla recht! Nejvíc ji totiž vyděsila jeho poznámka, že to musí oznámit „na odboru životního prostředí“. Zavolala nám a my za ní hned zajeli, abychom se společně poradili a záhadě přišli na kloub.

Dobře že se ozvala. Na posudku stálo v podstatě to, že kotel nesplňuje zákonné podmínky. No jo, ale vydělat si chtěl, a tak využil toho, že si to zákazník v tu chvíli nespojil a nepřečetl, a vysvětlil mu to šalamounsky: „Já vám to napíšu, ale vy si musíte na základě tohoto doporučení dodatečně nainstalovat akumulační nádrž.“ Jinými slovy, revizní technik nechal zákazníka zaplatit za to, že jej napráší na úřadě, neboť nemá nádrž, a měl by si ji pořídit dřív, než na něj přijde kontrola. Tenhle kominík tedy příliš štěstí nepřinesl.

Když jsem ten nestoudný cár papíru viděl a spojil si jedna a jedna dohromady, rozhodl jsem se, že mu zavolám a požádám jej, aby svůj posudek (či spíš rozsudek?) zrušil. Nebyl moc rád, ale tušil, že by z toho ještě mohl mít nějaké trable, kdyby nebyl rozumný. Navíc jsem mu slíbil, že mu tři stovky nechám jako „cestovné“. A tak jsme se domluvili, že za ním dojedu, vrátí mi „litr“, tři stovky si nechá a ten papír zmačkáme a roztrháme. A tak jsme babče zachránili tisícovku i nervy z nevítané ouřední návštěvy. Vzhledem k dalším okolnostem to ale nebyl konec příběhu, nýbrž jeho absolutně a neuvěřitelně bizarní začátek.

Jediné, co se po něm chce, je to, aby věděl, jaké jsou aktuální předpisy. Což není zase tak těžké, když dostane třináct stovek za pět minut „práce“... 

Už když jsem se vracel, vrtala mi hlavou jedna věc. Roky to bylo stejně, tak co se najednou změnilo? Nikde jsem o tak zásadní úpravě předpisů neslyšel a prostě se mi na tom něco nezdálo. A to přesto, že šlo o pracovníka stejné revizní firmy, která dělala revizi i minule. Možná to byl dokonce i stejný chlap. 

Ví se, že jsou zakázány kotle emisních tříd 1 a 2, tedy ty nejstarší, ale třída 3 normálně frčí. Ale další změna zákona? Na jedné straně mi běhalo hlavou to, že je to revizák, a tak by snad měl vědět, jaká je legislativa. Kdo taky jiný, že? Vždyť dostává peníze za kontrolu a razítka; a jediné, co se po něm chce, je to, aby věděl, jaké jsou aktuální předpisy. Což není zase tak těžké, když srovnáte třináct stovek za pět minut „práce“. Tak proč by říkal, že se změnil zákon, kdyby to nebyla pravda? Tohle by si přece nevymyslel, ne? 

Na druhé straně ale vím, že ani ti, kteří by měli vědět, často nevědí VŮBEC NIC, protože spousta lidí nedělá svou práci pořádně. A nemyslí u ní. Nejde jen o revizory – vidíte to u úředníků, lékařů, právníků, o novinářích ani nemluvme, ale i v běžných profesích. Lidé se často neřídí pochopením a smyslem, ale rutinou a napodobováním, kopírováním. A je to částečně proto, že starý systém odměňuje poslušnost a zavedené postupy, ale nikoli kompetenci. A kdo moc přemýšlí, jde do hloubky, nebo chce dokonce věci dělat poctivě a tak, jak je třeba, je často „nepohodlný“ či považovaný za kverulanta, potížistu a otravu.

Dalším důvodem je tlak na výkon a rychlost, protože není čas hledat odpovědi na to, jak to má být správně. A tak se jede podle toho, jak to dělají ostatní nebo co se povídá, případně se spoléhá na to, že to říkal Franta, a ten přece ví, jak to je. A když se k tomu přidá ztráta profesní hrdosti, kdy místo radosti z dobře odvedené práce či služby převládá strach z postihu nebo touha mít klid či si věci zjednodušovat a prostě si jen přijít pro práce do peníze, není zaděláno jen na potíže. Ale ve chvíli, kdy se mění podmínky a okolní prostředí, v našem případě změny kosmických cyklů konkrétně vlastnosti elektromagnetického pole, tak přímo na rozpad nefunkčního, vyprázdněného a už jen ze setrvačnosti dojíždějícího systému.

Jak na to přišel?

Mě v tu chvíli zachránila před šlendriánem jedna prostá rozumná otázka: „Opravdu se změnil nějaký zákon? A ví ten revizák vůbec, o čem mluví?“ Prostě jsem tomu, co říkal, a priori nevěřil. A jen díky tomu jsem nakonec mohl odhalit pravdu a zjistit, kde se stala chyba a jak ji mám napravit a celou situaci vyřešit. Co chyba, to byl celý řetěz chyb! 

Takovou otázku bych si přitom pravděpodobně ještě před pár roky vůbec nepoložil. Prostě by mě to nenapadlo. Neuměl bych si ani představit, že je něco takového vůbec možné. A že je to všechno až v tak velké řiti. Ano, i já, střízlivý pozorovatel, jsem byl ve skutečnosti nemístným – a jak by řekl Václav Klaus – šifrovským optimistou. Možná jsem byl ale spíše realista s nedostatkem fantazie, který by nedokázal ani při svém rozvinutém kritickém a analytickém myšlení uvěřit tomu, že by revizák, jehož hlavní kvalifikací má být to, že zná platnou legislativu ohledně kotlů a komínů, zákony vůbec nechápe. Co nechápe, ani je nečte a dělá si to zkrátka „po svém“.

Jakmile jsem tedy přijel zpátky, rozhodl jsem se ze všeho nejdřív zjistit, jak se věci doopravdy mají. Fakta místo řečí a domněnek. No a nestačil jsem se divit. Akumulační nádrž totiž nebyla ani zdaleka tím jediným problémem, a dokonce ani největším.

Jiný by možná na mém místě zpanikařil a vymýšlel, jak ke starému kotli sežene a namontuje akumulační nádrž. Ale já už prostě od té doby, co jsem u lidí viděl, slyšel a zažil po covidu, nevěřím ničemu, dokud nezjistím, že je to pravda a že to tak skutečně je. Protože realita je jen taková, jaká je, bez ohledu na to, co si o ní lidi myslí nebo co říkají. Myslet totiž znamená houby vědět. A tak i kdybych stokrát věřil tomu, že revizák musí znát předpisy, protože jinak by přece nemohl dělat revizáka, chci to nejdřív vidět černé na bílém.

A tak jsem to vzal celé pěkně zgruntu. Moje první překvapení bylo, když jsem zjistil, že žádný nový zákon na začátku loňského roku přijat nebyl. A dokonce ani žádná evropská směrnice. To mě znejistilo. Poslední platný zákon, který řeší provoz či kontroly kotlů, tedy zákon č. 201 Sb., o ochraně ovzduší, byl přijat v roce 2012. A evropská směrnice v roce 2015. Ani jeden předpis ale o povinnosti mít u kotle akumulační nádrž není.

Pravda je, že ten zákon o ochraně ovzduší byl s platností od března roku 2025 novelizován. Ale nic, co se týká domácích kotlů, se v něm nezměnilo. Novela sice mění některé části zákona o ochraně ovzduší, ale obsahově ty změny nemají nic společného s kotly pro vytápění domácností, a už vůbec ne s jejich akumulačními nádržemi.

Prostě jsem tomu, co říkal, a priori nevěřil. A jen díky tomu jsem nakonec mohl odhalit pravdu a zjistit, kde se stala chyba a jak ji mám napravit a celou situaci vyřešit. 

Mezi konkrétní změny patří například doplnění národního cíle snížení expozice PM2,5, tedy částic polétavého prachu. Dále formální úpravy toho, jak se kotle čili stacionární zdroje zařazují, úpravy podmínek pro povolení provozu, doplnění některých emisních definic či grýndýlová zmínka o národním cíli snížení expozice. Tyto změny řeší otázky organizace ochrany ovzduší, povolení provozu a definic, ale neudávají novou povinnost ohledně vytápění ani akumulačních nádrží, a už vůbec ne pro domácí kotle. 

Tak jak na to ten vůl přišel? Z čeho vycházel? Když jsem zjistil, že novela zákona, o které ten nešťastník mluvil, provoz kotlů vůbec neřeší, hledal jsem tedy pasáž v platném znění zákona z roku 2012.

Nejprve jsem vyhledal část, která se týká přímo provozování kotlů neboli stacionárních zařízení. V zákoně, konkrétně v paragrafu 17, se hned v prvním odstavci píše toto: „Provozovatel stacionárního zdroje je povinen uvést do provozu a provozovat stacionární zdroj a činnosti nebo technologie související s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, které mají vliv na úroveň znečištění, v souladu s podmínkami pro provoz tohoto stacionárního zdroje stanovenými tímto zákonem, jeho prováděcími právními předpisy, výrobcem a dodavatelem.“

Neboli aby mohl člověk topit v kotli, musí splnit nejprve to, co ukládá tento zákon. A ten praví to, že musí dodržovat emisní limity, spalovat schválená paliva a „pravidelně nejméně jednou za tři roky prostřednictvím fyzické osoby, jež byla proškolena výrobcem spalovacího stacionárního zdroje a má od něj udělené oprávnění k jeho instalaci, provozu a údržbě, provést kontrolu“. Dodržování emisních limitů zajišťuje používání kotlů povolených emisních tříd, tedy po zákazu tříd nejnižších tříd 1. a 2. přinejmenším třídy 3. a výš. Do kotle se musí házet dřevo či uhlí, pro které je kotel určen – a ne třeba stará pneumatika. A jednou za tři roky musí  oprávněná osoba provést kontrolu kotle. Tou osobou se myslí revizní technik, jenž poctil návštěvou i nás. Nebo jsem si to aspoň myslel…

Jenže to byla zásadní chyba, protože revizní technik kotlů, tedy osoba s kulatým razítkem, nemá oprávnění pravidelnou kontrolu kotlů provádět. Jsou to totiž dvě odlišné věci.

Ano, pochopili jste to správně. Technik, který k nám přijel, nejen zcela chybně provedl kontrolu, jak si za chvilku ukážeme. On ji ani neměl oprávnění vykonávat. Natož si za to brát peníze, a to i kdyby ji provedl správně. Revize a kontrola jsou totiž dvě naprosto odlišné věci. Kocourkov je oproti tomu, jak funguje v praxi současná lidská společnost, oázou řádu a osvíceného rozumu.

Je to jen jeden, náhodou objevený mikroskopický detail, na který jsem narazil v praxi. Je v něm ale obsažen obraz zkázy a rozkladu České republiky a s ní i celé Evropy. Starý řád se nehroutí a nezhroutí proto, že by chyběly zákony, systém řešil málo věcí nebo proto, že by o tom rozhodl něco nahoře. Zhroutí se svou vlastní vahou a proto, že už nikdo ani neví, co všechny ty zákony a pravidla znamenají a jaký je jejich účel. A proto, že všichni něco dělají a dodržují, ale nikdo neví vlastně co. A jaký to má smysl.   

Zprávy

Z jiného světa

Když dorazil jednoho podzimního dne k našim příbuzným kominík, měla to být pouhá formalita. Jako pokaž­dé – zkontrolovat a prohlédnout komín a kouřové cesty a k tomu tentorkát i kotel třetí emisní třídy, hodit na papír razítko a jít zase o dům dál. Jenže zatímco komín dostal štempl velmi svižně, u kotle, který měl být ještě jednodušší, nastal nečekaný problém. 

Revizní technik manželčině staré tetě oznámil, že od začátku letošního (fakticky tedy loňského roku) platí kvůli nařízení Evropské unie nová směrnice. Nebo možná řekl, že se změnil zákon, případně to, že byla změna zákona inspirována evropskou směrnicí.

Úplně přesně nevím, co řekl, protože jsem u toho nebyl. Ať tak či onak, zákonná úprava podle revizního technika přikazuje mít ke kotlům třetí emisní třídy zbudovanou ještě takzvanou akumulační nádrž.

Babča to nečekala, a jak byla překvapená, že z toho, co šlo vždy hladce a automaticky, se stal najednou problém, nedokázala adekvátně reagovat. Pracovník firmy jí totiž vysvětlil, že prý byl na zásadním školení, kde se dozvěděl, že její kotel musí mít nově tu akumulační nádrž. Ale zároveň jí vytvořil revizní posudek či formulář (nebo jak se tomu papíru říká) a nechal si za něj zaplatit třináct stovek.

Také vám tu něco nehraje? Tak buď kotel musí mít nádrž, nebo dostane kladný posudek. Ale jak by mohlo platit obojí? Tedy nesplňovat předpisy, ale dostat zelenou? 

Jenže ona si to, co ten umělec stvořil, přečetla až nahoře – poté, co pán odjel. A tak rychle pojala podezření, že zaplatila za bezcenný kus papíru, který jí nejenže nepomůže, ale naopak uškodí. A měla recht! Nejvíc ji totiž vyděsila jeho poznámka, že to musí oznámit „na odboru životního prostředí“. Zavolala nám a my za ní hned zajeli, abychom se společně poradili a záhadě přišli na kloub.

Dobře že se ozvala. Na posudku stálo v podstatě to, že kotel nesplňuje zákonné podmínky. No jo, ale vydělat si chtěl, a tak využil toho, že si to zákazník v tu chvíli nespojil a nepřečetl, a vysvětlil mu to šalamounsky: „Já vám to napíšu, ale vy si musíte na základě tohoto doporučení dodatečně nainstalovat akumulační nádrž.“ Jinými slovy, revizní technik nechal zákazníka zaplatit za to, že jej napráší na úřadě, neboť nemá nádrž, a měl by si ji pořídit dřív, než na něj přijde kontrola. Tenhle kominík tedy příliš štěstí nepřinesl.

Když jsem ten nestoudný cár papíru viděl a spojil si jedna a jedna dohromady, rozhodl jsem se, že mu zavolám a požádám jej, aby svůj posudek (či spíš rozsudek?) zrušil. Nebyl moc rád, ale tušil, že by z toho ještě mohl mít nějaké trable, kdyby nebyl rozumný. Navíc jsem mu slíbil, že mu tři stovky nechám jako „cestovné“. A tak jsme se domluvili, že za ním dojedu, vrátí mi „litr“, tři stovky si nechá a ten papír zmačkáme a roztrháme. A tak jsme babče zachránili tisícovku i nervy z nevítané ouřední návštěvy. Vzhledem k dalším okolnostem to ale nebyl konec příběhu, nýbrž jeho absolutně a neuvěřitelně bizarní začátek.

Jediné, co se po něm chce, je to, aby věděl, jaké jsou aktuální předpisy. Což není zase tak těžké, když dostane třináct stovek za pět minut „práce“... 

Už když jsem se vracel, vrtala mi hlavou jedna věc. Roky to bylo stejně, tak co se najednou změnilo? Nikde jsem o tak zásadní úpravě předpisů neslyšel a prostě se mi na tom něco nezdálo. A to přesto, že šlo o pracovníka stejné revizní firmy, která dělala revizi i minule. Možná to byl dokonce i stejný chlap. 

Ví se, že jsou zakázány kotle emisních tříd 1 a 2, tedy ty nejstarší, ale třída 3 normálně frčí. Ale další změna zákona? Na jedné straně mi běhalo hlavou to, že je to revizák, a tak by snad měl vědět, jaká je legislativa. Kdo taky jiný, že? Vždyť dostává peníze za kontrolu a razítka; a jediné, co se po něm chce, je to, aby věděl, jaké jsou aktuální předpisy. Což není zase tak těžké, když srovnáte třináct stovek za pět minut „práce“. Tak proč by říkal, že se změnil zákon, kdyby to nebyla pravda? Tohle by si přece nevymyslel, ne? 

Na druhé straně ale vím, že ani ti, kteří by měli vědět, často nevědí VŮBEC NIC, protože spousta lidí nedělá svou práci pořádně. A nemyslí u ní. Nejde jen o revizory – vidíte to u úředníků, lékařů, právníků, o novinářích ani nemluvme, ale i v běžných profesích. Lidé se často neřídí pochopením a smyslem, ale rutinou a napodobováním, kopírováním. A je to částečně proto, že starý systém odměňuje poslušnost a zavedené postupy, ale nikoli kompetenci. A kdo moc přemýšlí, jde do hloubky, nebo chce dokonce věci dělat poctivě a tak, jak je třeba, je často „nepohodlný“ či považovaný za kverulanta, potížistu a otravu.

Dalším důvodem je tlak na výkon a rychlost, protože není čas hledat odpovědi na to, jak to má být správně. A tak se jede podle toho, jak to dělají ostatní nebo co se povídá, případně se spoléhá na to, že to říkal Franta, a ten přece ví, jak to je. A když se k tomu přidá ztráta profesní hrdosti, kdy místo radosti z dobře odvedené práce či služby převládá strach z postihu nebo touha mít klid či si věci zjednodušovat a prostě si jen přijít pro práce do peníze, není zaděláno jen na potíže. Ale ve chvíli, kdy se mění podmínky a okolní prostředí, v našem případě změny kosmických cyklů konkrétně vlastnosti elektromagnetického pole, tak přímo na rozpad nefunkčního, vyprázdněného a už jen ze setrvačnosti dojíždějícího systému.

Jak na to přišel?

Mě v tu chvíli zachránila před šlendriánem jedna prostá rozumná otázka: „Opravdu se změnil nějaký zákon? A ví ten revizák vůbec, o čem mluví?“ Prostě jsem tomu, co říkal, a priori nevěřil. A jen díky tomu jsem nakonec mohl odhalit pravdu a zjistit, kde se stala chyba a jak ji mám napravit a celou situaci vyřešit. Co chyba, to byl celý řetěz chyb! 

Takovou otázku bych si přitom pravděpodobně ještě před pár roky vůbec nepoložil. Prostě by mě to nenapadlo. Neuměl bych si ani představit, že je něco takového vůbec možné. A že je to všechno až v tak velké řiti. Ano, i já, střízlivý pozorovatel, jsem byl ve skutečnosti nemístným – a jak by řekl Václav Klaus – šifrovským optimistou. Možná jsem byl ale spíše realista s nedostatkem fantazie, který by nedokázal ani při svém rozvinutém kritickém a analytickém myšlení uvěřit tomu, že by revizák, jehož hlavní kvalifikací má být to, že zná platnou legislativu ohledně kotlů a komínů, zákony vůbec nechápe. Co nechápe, ani je nečte a dělá si to zkrátka „po svém“.

Jakmile jsem tedy přijel zpátky, rozhodl jsem se ze všeho nejdřív zjistit, jak se věci doopravdy mají. Fakta místo řečí a domněnek. No a nestačil jsem se divit. Akumulační nádrž totiž nebyla ani zdaleka tím jediným problémem, a dokonce ani největším.

Jiný by možná na mém místě zpanikařil a vymýšlel, jak ke starému kotli sežene a namontuje akumulační nádrž. Ale já už prostě od té doby, co jsem u lidí viděl, slyšel a zažil po covidu, nevěřím ničemu, dokud nezjistím, že je to pravda a že to tak skutečně je. Protože realita je jen taková, jaká je, bez ohledu na to, co si o ní lidi myslí nebo co říkají. Myslet totiž znamená houby vědět. A tak i kdybych stokrát věřil tomu, že revizák musí znát předpisy, protože jinak by přece nemohl dělat revizáka, chci to nejdřív vidět černé na bílém.

A tak jsem to vzal celé pěkně zgruntu. Moje první překvapení bylo, když jsem zjistil, že žádný nový zákon na začátku loňského roku přijat nebyl. A dokonce ani žádná evropská směrnice. To mě znejistilo. Poslední platný zákon, který řeší provoz či kontroly kotlů, tedy zákon č. 201 Sb., o ochraně ovzduší, byl přijat v roce 2012. A evropská směrnice v roce 2015. Ani jeden předpis ale o povinnosti mít u kotle akumulační nádrž není.

Pravda je, že ten zákon o ochraně ovzduší byl s platností od března roku 2025 novelizován. Ale nic, co se týká domácích kotlů, se v něm nezměnilo. Novela sice mění některé části zákona o ochraně ovzduší, ale obsahově ty změny nemají nic společného s kotly pro vytápění domácností, a už vůbec ne s jejich akumulačními nádržemi.

Prostě jsem tomu, co říkal, a priori nevěřil. A jen díky tomu jsem nakonec mohl odhalit pravdu a zjistit, kde se stala chyba a jak ji mám napravit a celou situaci vyřešit. 

Mezi konkrétní změny patří například doplnění národního cíle snížení expozice PM2,5, tedy částic polétavého prachu. Dále formální úpravy toho, jak se kotle čili stacionární zdroje zařazují, úpravy podmínek pro povolení provozu, doplnění některých emisních definic či grýndýlová zmínka o národním cíli snížení expozice. Tyto změny řeší otázky organizace ochrany ovzduší, povolení provozu a definic, ale neudávají novou povinnost ohledně vytápění ani akumulačních nádrží, a už vůbec ne pro domácí kotle. 

Tak jak na to ten vůl přišel? Z čeho vycházel? Když jsem zjistil, že novela zákona, o které ten nešťastník mluvil, provoz kotlů vůbec neřeší, hledal jsem tedy pasáž v platném znění zákona z roku 2012.

Nejprve jsem vyhledal část, která se týká přímo provozování kotlů neboli stacionárních zařízení. V zákoně, konkrétně v paragrafu 17, se hned v prvním odstavci píše toto: „Provozovatel stacionárního zdroje je povinen uvést do provozu a provozovat stacionární zdroj a činnosti nebo technologie související s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, které mají vliv na úroveň znečištění, v souladu s podmínkami pro provoz tohoto stacionárního zdroje stanovenými tímto zákonem, jeho prováděcími právními předpisy, výrobcem a dodavatelem.“

Neboli aby mohl člověk topit v kotli, musí splnit nejprve to, co ukládá tento zákon. A ten praví to, že musí dodržovat emisní limity, spalovat schválená paliva a „pravidelně nejméně jednou za tři roky prostřednictvím fyzické osoby, jež byla proškolena výrobcem spalovacího stacionárního zdroje a má od něj udělené oprávnění k jeho instalaci, provozu a údržbě, provést kontrolu“. Dodržování emisních limitů zajišťuje používání kotlů povolených emisních tříd, tedy po zákazu tříd nejnižších tříd 1. a 2. přinejmenším třídy 3. a výš. Do kotle se musí házet dřevo či uhlí, pro které je kotel určen – a ne třeba stará pneumatika. A jednou za tři roky musí  oprávněná osoba provést kontrolu kotle. Tou osobou se myslí revizní technik, jenž poctil návštěvou i nás. Nebo jsem si to aspoň myslel…

Jenže to byla zásadní chyba, protože revizní technik kotlů, tedy osoba s kulatým razítkem, nemá oprávnění pravidelnou kontrolu kotlů provádět. Jsou to totiž dvě odlišné věci.

Ano, pochopili jste to správně. Technik, který k nám přijel, nejen zcela chybně provedl kontrolu, jak si za chvilku ukážeme. On ji ani neměl oprávnění vykonávat. Natož si za to brát peníze, a to i kdyby ji provedl správně. Revize a kontrola jsou totiž dvě naprosto odlišné věci. Kocourkov je oproti tomu, jak funguje v praxi současná lidská společnost, oázou řádu a osvíceného rozumu.

Je to jen jeden, náhodou objevený mikroskopický detail, na který jsem narazil v praxi. Je v něm ale obsažen obraz zkázy a rozkladu České republiky a s ní i celé Evropy. Starý řád se nehroutí a nezhroutí proto, že by chyběly zákony, systém řešil málo věcí nebo proto, že by o tom rozhodl něco nahoře. Zhroutí se svou vlastní vahou a proto, že už nikdo ani neví, co všechny ty zákony a pravidla znamenají a jaký je jejich účel. A proto, že všichni něco dělají a dodržují, ale nikdo neví vlastně co. A jaký to má smysl.   

Všechno je jinak

Když lidi netuší, co dělají a proč, všechno se rozpadá.

Když dorazil jednoho podzimního dne k našim příbuzným kominík, měla to být pouhá formalita. Jako pokaž­dé – zkontrolovat a prohlédnout komín a kouřové cesty a k tomu tentorkát i kotel třetí emisní třídy, hodit na papír razítko a jít zase o dům dál. Jenže zatímco komín dostal štempl velmi svižně, u kotle, který měl být ještě jednodušší, nastal nečekaný problém. 

Revizní technik manželčině staré tetě oznámil, že od začátku letošního (fakticky tedy loňského roku) platí kvůli nařízení Evropské unie nová směrnice. Nebo možná řekl, že se změnil zákon, případně to, že byla změna zákona inspirována evropskou směrnicí.

Úplně přesně nevím, co řekl, protože jsem u toho nebyl. Ať tak či onak, zákonná úprava podle revizního technika přikazuje mít ke kotlům třetí emisní třídy zbudovanou ještě takzvanou akumulační nádrž.

Babča to nečekala, a jak byla překvapená, že z toho, co šlo vždy hladce a automaticky, se stal najednou problém, nedokázala adekvátně reagovat. Pracovník firmy jí totiž vysvětlil, že prý byl na zásadním školení, kde se dozvěděl, že její kotel musí mít nově tu akumulační nádrž. Ale zároveň jí vytvořil revizní posudek či formulář (nebo jak se tomu papíru říká) a nechal si za něj zaplatit třináct stovek.

Také vám tu něco nehraje? Tak buď kotel musí mít nádrž, nebo dostane kladný posudek. Ale jak by mohlo platit obojí? Tedy nesplňovat předpisy, ale dostat zelenou? 

Jenže ona si to, co ten umělec stvořil, přečetla až nahoře – poté, co pán odjel. A tak rychle pojala podezření, že zaplatila za bezcenný kus papíru, který jí nejenže nepomůže, ale naopak uškodí. A měla recht! Nejvíc ji totiž vyděsila jeho poznámka, že to musí oznámit „na odboru životního prostředí“. Zavolala nám a my za ní hned zajeli, abychom se společně poradili a záhadě přišli na kloub.

Dobře že se ozvala. Na posudku stálo v podstatě to, že kotel nesplňuje zákonné podmínky. No jo, ale vydělat si chtěl, a tak využil toho, že si to zákazník v tu chvíli nespojil a nepřečetl, a vysvětlil mu to šalamounsky: „Já vám to napíšu, ale vy si musíte na základě tohoto doporučení dodatečně nainstalovat akumulační nádrž.“ Jinými slovy, revizní technik nechal zákazníka zaplatit za to, že jej napráší na úřadě, neboť nemá nádrž, a měl by si ji pořídit dřív, než na něj přijde kontrola. Tenhle kominík tedy příliš štěstí nepřinesl.

Když jsem ten nestoudný cár papíru viděl a spojil si jedna a jedna dohromady, rozhodl jsem se, že mu zavolám a požádám jej, aby svůj posudek (či spíš rozsudek?) zrušil. Nebyl moc rád, ale tušil, že by z toho ještě mohl mít nějaké trable, kdyby nebyl rozumný. Navíc jsem mu slíbil, že mu tři stovky nechám jako „cestovné“. A tak jsme se domluvili, že za ním dojedu, vrátí mi „litr“, tři stovky si nechá a ten papír zmačkáme a roztrháme. A tak jsme babče zachránili tisícovku i nervy z nevítané ouřední návštěvy. Vzhledem k dalším okolnostem to ale nebyl konec příběhu, nýbrž jeho absolutně a neuvěřitelně bizarní začátek.

Jediné, co se po něm chce, je to, aby věděl, jaké jsou aktuální předpisy. Což není zase tak těžké, když dostane třináct stovek za pět minut „práce“... 

Už když jsem se vracel, vrtala mi hlavou jedna věc. Roky to bylo stejně, tak co se najednou změnilo? Nikde jsem o tak zásadní úpravě předpisů neslyšel a prostě se mi na tom něco nezdálo. A to přesto, že šlo o pracovníka stejné revizní firmy, která dělala revizi i minule. Možná to byl dokonce i stejný chlap. 

Ví se, že jsou zakázány kotle emisních tříd 1 a 2, tedy ty nejstarší, ale třída 3 normálně frčí. Ale další změna zákona? Na jedné straně mi běhalo hlavou to, že je to revizák, a tak by snad měl vědět, jaká je legislativa. Kdo taky jiný, že? Vždyť dostává peníze za kontrolu a razítka; a jediné, co se po něm chce, je to, aby věděl, jaké jsou aktuální předpisy. Což není zase tak těžké, když srovnáte třináct stovek za pět minut „práce“. Tak proč by říkal, že se změnil zákon, kdyby to nebyla pravda? Tohle by si přece nevymyslel, ne? 

Na druhé straně ale vím, že ani ti, kteří by měli vědět, často nevědí VŮBEC NIC, protože spousta lidí nedělá svou práci pořádně. A nemyslí u ní. Nejde jen o revizory – vidíte to u úředníků, lékařů, právníků, o novinářích ani nemluvme, ale i v běžných profesích. Lidé se často neřídí pochopením a smyslem, ale rutinou a napodobováním, kopírováním. A je to částečně proto, že starý systém odměňuje poslušnost a zavedené postupy, ale nikoli kompetenci. A kdo moc přemýšlí, jde do hloubky, nebo chce dokonce věci dělat poctivě a tak, jak je třeba, je často „nepohodlný“ či považovaný za kverulanta, potížistu a otravu.

Dalším důvodem je tlak na výkon a rychlost, protože není čas hledat odpovědi na to, jak to má být správně. A tak se jede podle toho, jak to dělají ostatní nebo co se povídá, případně se spoléhá na to, že to říkal Franta, a ten přece ví, jak to je. A když se k tomu přidá ztráta profesní hrdosti, kdy místo radosti z dobře odvedené práce či služby převládá strach z postihu nebo touha mít klid či si věci zjednodušovat a prostě si jen přijít pro práce do peníze, není zaděláno jen na potíže. Ale ve chvíli, kdy se mění podmínky a okolní prostředí, v našem případě změny kosmických cyklů konkrétně vlastnosti elektromagnetického pole, tak přímo na rozpad nefunkčního, vyprázdněného a už jen ze setrvačnosti dojíždějícího systému.

Jak na to přišel?

Mě v tu chvíli zachránila před šlendriánem jedna prostá rozumná otázka: „Opravdu se změnil nějaký zákon? A ví ten revizák vůbec, o čem mluví?“ Prostě jsem tomu, co říkal, a priori nevěřil. A jen díky tomu jsem nakonec mohl odhalit pravdu a zjistit, kde se stala chyba a jak ji mám napravit a celou situaci vyřešit. Co chyba, to byl celý řetěz chyb! 

Takovou otázku bych si přitom pravděpodobně ještě před pár roky vůbec nepoložil. Prostě by mě to nenapadlo. Neuměl bych si ani představit, že je něco takového vůbec možné. A že je to všechno až v tak velké řiti. Ano, i já, střízlivý pozorovatel, jsem byl ve skutečnosti nemístným – a jak by řekl Václav Klaus – šifrovským optimistou. Možná jsem byl ale spíše realista s nedostatkem fantazie, který by nedokázal ani při svém rozvinutém kritickém a analytickém myšlení uvěřit tomu, že by revizák, jehož hlavní kvalifikací má být to, že zná platnou legislativu ohledně kotlů a komínů, zákony vůbec nechápe. Co nechápe, ani je nečte a dělá si to zkrátka „po svém“.

Jakmile jsem tedy přijel zpátky, rozhodl jsem se ze všeho nejdřív zjistit, jak se věci doopravdy mají. Fakta místo řečí a domněnek. No a nestačil jsem se divit. Akumulační nádrž totiž nebyla ani zdaleka tím jediným problémem, a dokonce ani největším.

Jiný by možná na mém místě zpanikařil a vymýšlel, jak ke starému kotli sežene a namontuje akumulační nádrž. Ale já už prostě od té doby, co jsem u lidí viděl, slyšel a zažil po covidu, nevěřím ničemu, dokud nezjistím, že je to pravda a že to tak skutečně je. Protože realita je jen taková, jaká je, bez ohledu na to, co si o ní lidi myslí nebo co říkají. Myslet totiž znamená houby vědět. A tak i kdybych stokrát věřil tomu, že revizák musí znát předpisy, protože jinak by přece nemohl dělat revizáka, chci to nejdřív vidět černé na bílém.

A tak jsem to vzal celé pěkně zgruntu. Moje první překvapení bylo, když jsem zjistil, že žádný nový zákon na začátku loňského roku přijat nebyl. A dokonce ani žádná evropská směrnice. To mě znejistilo. Poslední platný zákon, který řeší provoz či kontroly kotlů, tedy zákon č. 201 Sb., o ochraně ovzduší, byl přijat v roce 2012. A evropská směrnice v roce 2015. Ani jeden předpis ale o povinnosti mít u kotle akumulační nádrž není.

Pravda je, že ten zákon o ochraně ovzduší byl s platností od března roku 2025 novelizován. Ale nic, co se týká domácích kotlů, se v něm nezměnilo. Novela sice mění některé části zákona o ochraně ovzduší, ale obsahově ty změny nemají nic společného s kotly pro vytápění domácností, a už vůbec ne s jejich akumulačními nádržemi.

Prostě jsem tomu, co říkal, a priori nevěřil. A jen díky tomu jsem nakonec mohl odhalit pravdu a zjistit, kde se stala chyba a jak ji mám napravit a celou situaci vyřešit. 

Mezi konkrétní změny patří například doplnění národního cíle snížení expozice PM2,5, tedy částic polétavého prachu. Dále formální úpravy toho, jak se kotle čili stacionární zdroje zařazují, úpravy podmínek pro povolení provozu, doplnění některých emisních definic či grýndýlová zmínka o národním cíli snížení expozice. Tyto změny řeší otázky organizace ochrany ovzduší, povolení provozu a definic, ale neudávají novou povinnost ohledně vytápění ani akumulačních nádrží, a už vůbec ne pro domácí kotle. 

Tak jak na to ten vůl přišel? Z čeho vycházel? Když jsem zjistil, že novela zákona, o které ten nešťastník mluvil, provoz kotlů vůbec neřeší, hledal jsem tedy pasáž v platném znění zákona z roku 2012.

Nejprve jsem vyhledal část, která se týká přímo provozování kotlů neboli stacionárních zařízení. V zákoně, konkrétně v paragrafu 17, se hned v prvním odstavci píše toto: „Provozovatel stacionárního zdroje je povinen uvést do provozu a provozovat stacionární zdroj a činnosti nebo technologie související s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, které mají vliv na úroveň znečištění, v souladu s podmínkami pro provoz tohoto stacionárního zdroje stanovenými tímto zákonem, jeho prováděcími právními předpisy, výrobcem a dodavatelem.“

Neboli aby mohl člověk topit v kotli, musí splnit nejprve to, co ukládá tento zákon. A ten praví to, že musí dodržovat emisní limity, spalovat schválená paliva a „pravidelně nejméně jednou za tři roky prostřednictvím fyzické osoby, jež byla proškolena výrobcem spalovacího stacionárního zdroje a má od něj udělené oprávnění k jeho instalaci, provozu a údržbě, provést kontrolu“. Dodržování emisních limitů zajišťuje používání kotlů povolených emisních tříd, tedy po zákazu tříd nejnižších tříd 1. a 2. přinejmenším třídy 3. a výš. Do kotle se musí házet dřevo či uhlí, pro které je kotel určen – a ne třeba stará pneumatika. A jednou za tři roky musí  oprávněná osoba provést kontrolu kotle. Tou osobou se myslí revizní technik, jenž poctil návštěvou i nás. Nebo jsem si to aspoň myslel…

Jenže to byla zásadní chyba, protože revizní technik kotlů, tedy osoba s kulatým razítkem, nemá oprávnění pravidelnou kontrolu kotlů provádět. Jsou to totiž dvě odlišné věci.

Ano, pochopili jste to správně. Technik, který k nám přijel, nejen zcela chybně provedl kontrolu, jak si za chvilku ukážeme. On ji ani neměl oprávnění vykonávat. Natož si za to brát peníze, a to i kdyby ji provedl správně. Revize a kontrola jsou totiž dvě naprosto odlišné věci. Kocourkov je oproti tomu, jak funguje v praxi současná lidská společnost, oázou řádu a osvíceného rozumu.

Je to jen jeden, náhodou objevený mikroskopický detail, na který jsem narazil v praxi. Je v něm ale obsažen obraz zkázy a rozkladu České republiky a s ní i celé Evropy. Starý řád se nehroutí a nezhroutí proto, že by chyběly zákony, systém řešil málo věcí nebo proto, že by o tom rozhodl něco nahoře. Zhroutí se svou vlastní vahou a proto, že už nikdo ani neví, co všechny ty zákony a pravidla znamenají a jaký je jejich účel. A proto, že všichni něco dělají a dodržují, ale nikdo neví vlastně co. A jaký to má smysl.   

Zpět k obsahu čísla
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu