POKŘIVENÝ TRH
Žili jsme v době, kdy se spousta lidí měla skvěle proto, že to bylo na úkor druhých a z jejich peněz. Dotační byznys byl – a stále ještě je – natolik rozsáhlý, že stovky a tisíce firem či jednotlivců dokázaly fungovat jenom díky nim. Ne že jim pomáhají, ale bez nich by to vůbec nefungovalo. V době levných dotačních peněz totiž nikdo moc nezkoumal, zda jsou projekty, do kterých dotace míří, konkurenceschopné a udržitelné i bez nich. Dobrým příkladem jsou kromě elektromobilů například solární a fotovoltaické elektrárny. Jedině dotace byly důvodem, proč začaly kdysi zaplavovat české luhy, háje a střechy fotovoltaické panely. Právě český trh ale dostal od začátku roku několik solárních elektrošoků. Nejprve došlo ke zrušení čínských exportních daňových slev na fotovoltaické produkty, což vedlo k růstu cen komponent na globálním trhu. A to se potkalo zároveň s omezením dotační podpory z programu Nová zelená úsporám, kde se přímé dotace mají nově transformovat na systém bezúročných půjček. Tak, že stát nabídne zvýhodněné úvěry přes banky, kde za klienty zaplatí úroky, a dotace zůstanou primárně už jen pro nízkopříjmové skupiny. Jenže právě dotační peníze byly často hlavním motivem, proč se lidé rozhodli malé elektrárny na střechy instalovat, neboť si řekli, že jim to sníží pořizovací náklady, a tím i cenu elektřiny. Na občany zrušení dotací žádný vliv nemá. Tedy kromě toho, že se na soláry nebude plýtvat z jejich daní; ale ušetřené peníze se nalijí do dotací na něco jiného, takže je to vlastně jedno. Člověk, který si solární panely instaloval jen proto, že na to dostal peníze od státu, si je teď prostě jenom nekoupí a bude mu to fuk. Komu to ale jedno není a kdo se dostal do obrovských potíží, jsou firmy, které díky dotačnímu byznysu a stálému přísunu zákazníků začaly fotovoltaiku instalovat a dovážet. Krize se netýká jen instalačních firem, ale celého dodavatelského řetězce, včetně distributorů a výrobců. Ti, aby po zrušení dotací zachránili upadající byznys, zatím nepromítají zvýšené ceny zboží z Číny do ceny pro zákazníky. Respektive vyprodávají sklady, protože nakoupili panely ještě předtím, než došlo v Číně k jejich zdražení kvůli zastavení podpory vývozu ze strany čínské vlády, a snaží se nalákat zákazníky desetitisícovými či statisícovými slevami, aby jim vynahradili zrušení dotace. Jakmile ale udeří tržní realita, budou si moct zpívat spolu s Michalem Tučným: „Nad hlavou mi slunce pálí, konec můj nic neoddálí…“ Skutečné rodeo ale nastane, až dojdou peníze a stát bude muset šetřit i na ostatních dotacích. Tohle je jen předvoj.
KAŽDÁ RADA DRAHÁ
Smyčka se stahuje i nad takzvanými finančními poradci. Mezi nimi a Českou národní bankou se rozhořel spor o systém odměňování, kdy ČNB chce letos začít po poradenských firmách nabízejících investice nově vymáhat dodržování evropské směrnice, která je už od roku 2018 součástí zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Směrnice požaduje, aby finanční poradce nebyl živ jen z provizí, ale dostával i fixní mzdu. Má to logiku. Ve svém stanovisku ČNB říká, že poradci mají mít pravidelnou měsíční složku odměny a že odměna nemá být postavena převážně na obchodní úspěšnosti, tedy například na objemu či počtu uzavřených smluv. Podle ČNB má fixní složka snížit závislost příjmů poradců na okamžité transakci, omezit prodejní tlak na zákazníka a zmírnit střet zájmů čistě provizního modelu. Asociace ČASF, která sdružuje většinu firem působících na českém poradenském trhu, však upozorňuje, že evropská pravidla dávají prostor pro přiměřené přizpůsobení národní úpravy. Tvrdí, že současný postup není nutností, ale vědomou volbou ČNB, a v tuzemsku bude opatření nejpřísnější ze všech zemí EU. Což je ale dobře, protože v ČR je a bude vzhledem k počtu hypoték nejvíc obyvatel po skončení éry levných peněz a západního finančního sytému ohroženo pádem do takzvané dluhové pasti. Neboli finanční poradci svou roli splnili a v nové realitě již nebudou v takové míře potřeba. Centrální banka tedy tímto rozhodnutím de facto zničí používaný model odměňování založený výhradně na provizích, protože nově by poradce měl dostávat mzdu i ve chvíli, kdy nesjedná jedinou smlouvu. To může znít sice fajn, ale za prvé by mzda asi byla dost nízká, a za druhé by mu ji musel být ochoten někdo hradit. Až dosud to fungovalo přitom jen díky tomu, že poradci tlačili klientům ve velkém produkty, za které měli provize, ačkoli si lidé mysleli, že je náplní práce finančního poradce radit jim s penězi. To je ale jen líbivé obchodní označení pro člověka, jenž je dle zákona takzvaným „vázaným zástupcem investičního zprostředkovatele“, například u firem Partners nebo Broker Consulting. Již samotný název profese přitom napovídá, kde končí rada a začíná prodej.
PANE, JE VÁM ZLE
Když se někdo vydá do velehor, číhá na něj riziko na každém kroku. Ostatně proto tam tolik lidí taky vyráží – za vzrušením, adrenalinem a silnými emocemi. Část lidí a sportovců tam jezdí proto, že milují přírodu a neopakovatelné výhledy. A část proto, že si budou moct udělat čárku a pochlubit se tím, že dokázali zdolat nějaký vysoký vrchol. Právě na tyto komerční lezce – například na Mount Everest, který je coby nejvyšší hora světa mekkou komerčního horolezectví – může čekat kromě lavin, trhlin v ledu, výškových nemocí nebo prudkých změn počasí i další smrtelné nebezpečí: tamější průvodci. Nepálské úřady totiž odhalily rozsáhlý systém pojišťovacích podvodů, který fungoval řadu let a zahrnoval místní šerpy, záchranáře i lékaře. Jeho oběťmi se staly tisíce turistů! Jak to podvodníci dělali? Věděli, že každý, kdo leze na himálajské hory, je bohatý, když platí statisíce za výpravy. A aby tam mohl lézt, platí si mimo jiné i drahé životní pojištění. Právě toto vědomí, že jsou turisté pro podobné nebezpečné výpravy dobře pojištěni, se stalo spouštěčem ďábelských akcí. Stačilo přesvědčit lezce, kteří třeba neměli tolik zkušeností, že jsou při běžných doprovodných zdravotních potížích v ohrožení života, a proto je potřeba zavolat vrtulník, který je dopraví do bezpečí. „Některým nevolno ani není, ale je jim řečeno, aby to předstírali, aby se snáze dostali dolů. Jiní mohou skutečně trpět výškovou nemocí – ta je v základním táboře, který je výše než Mont Blanc v Alpách, běžná –, ale u většiny z nich po odpočinku a postupném sestupu odezní. Místo toho je jejich průvodci vystraší, aby věřili, že je třeba je zachránit,“ napsal britský deník The Times. Těžko si v náročných podmínkách cizinec postaví odbornému názoru zkušeného průvodce a bude mu něco rozmlouvat, a tak ve většině případů autoritu prostě poslechne. Nemluvě o tom, že kdyby to neudělal, mohlo by je to naštvat, a tím by následně mohla utrpět i kvalita jejich průvodcovských služeb a z fiktivního nebezpečí by se mohlo pro turistu stát nebezpečí reálné.
Ostatně deník The Times píše, že pokud nezabral ani tento přesvědčovací postup, uchylovali se průvodci k drastičtějšímu řešení – nevolnost u klientů prostě vyvolali. „Vyšetřovatelé tvrdí, že v některých případech byly úmyslně nesprávně podány léky k vyvolání příznaků výškové nemoci nebo byl do jídla přimíchán prášek do pečiva, aby se turisté necítili dobře,“ popisují noviny. Šerpové, doktoři i piloti využívali i kvůli obtížné a nespolehlivé komunikaci, časovému tlaku nebo potřebě rychlého rozhodování k tomu, aby mohla být letecká přeprava objednávána, dříve, než ji pojišťovna stačila schválit. „Mechanismus falešné záchrany je přímočarý: zinscenovat lékařskou pohotovost, zavolat vrtulník, odbavit turistu v nemocnici a nahlásit pojistnou událost, která má jen málo společného s tím, co se skutečně stalo,“ napsal k tomu nepálský web Kathmandu Post. A tak se létání stalo pro zúčastněné zlatým dolem – obzvláště když na stejný let naložili více turistů, ale účtováno to bylo tak, jako kdyby letěl vrtulník při různých událostech pokaždé zvlášť. „Mezi lety 2022 a 2025 to postihlo nejméně 4782 zahraničních horolezců. Policie uvedla, že bylo odhaleno více než 300 případů falešných záchranných akcí, přičemž horolezcům a pojišťovnám byly účtovány služby v celkové výši téměř 20 milionů dolarů (přes 425 milionů Kč),“ napsal k tomu britský list The Independent. Inu, jak už to v podobných případech bývá, byli příliš nenažraní a nápadní a chtěli pořád víc, a tak spadla klec.
PÁNBŮH ZAPLAŤ
Snaha dojit prachy ostatních a žít za cizí peníze je zjevně celosvětovým sportem. Protože chce Evropská unie zbrojit proti Rusku, ale je švorc a už nemá kde brát, dostala nápad, že by jí Drang nach Osten mohli zasponzorovat evropští obyvatelé. A složit se jí na válku, která je poškodí a možná i zabije. V evropských úsporách totiž v bankách leží přes 10 bilionů eur a za ty už by se válčit dalo. Za tuhle částku – převedeno na koruny jde o neuvěřitelnou sumu čtvrt trilionu korun – by se daly například pokrýt výdaje hned ve stovce českých státních rozpočtů. Brusel tak nyní dostal spásný nápad, že by úspory všech obyvatel EU mohl dostat do oběhu. Zajistit by to mohl projekt s eufemistickým názvem Unie úspor a investic (SIU). Z pohledu Komise jde – oficiálně – pro obyvatele Evropy o dlouhodobou příležitost zhodnotit své peníze. „Myšlenkou Unie úspor a investic je podpořit jednotný trh s finančními službami. Dá průměrné rodině lepší možnosti, jak dlouhodobě zhodnotit své úspory. Prospělo by to také firmám. Jde o projekt, který zaručí, že spořitelé, drobní investoři, rodiny i společnosti najdou na finančním trhu řešení pro cokoliv, co mohou potřebovat. SIU umožní také snazší financování evropských projektů,“ svěřila se českému serveru Seznam Zprávy eurokomisařka pro finanční služby Maria Luís Albuquerqueová, která má projekt na starost. Brusel by na druhé straně získal možnost, jak nalít peníze do zelených technologií či obrany.
Co myslíte, že bylo pro Brusel tím hlavním důvodem – aby se obyvatelé EU měli lépe a zvýšily se jim příjmy, nebo aby naplnil prázdnou unijní pokladnu? Aby se Brusel k penězům dostal, Evropská komise má v plánu podpořit vznik speciálních bankovních účtů, skrze které budou moci „investoři“ vkládat i malé částky do různých akcií nebo dluhopisů členských států. „Účet tohoto typu funguje podobně jako běžné spořicí účty. Umožní ale klientům nakupovat akcie, dluhopisy nebo podílové fondy od pár desítek eur. Účet by měl být jednoduchý a přehledný, navíc s daňovými výhodami pro drobné investory,“ popisuje komisařka, jak skvěle to v Bruselu vymysleli. Ovšem ve stejné větě paní eurokomisařka dodává: „Výnosy nelze garantovat, protože investice do trhů mají svá rizika. (…) “ Neboli investujte do nás a my se postaráme, abyste se nemuseli bát, že přijdete o peníze, protože už nebude o co. Pánbůh vám to zaplať… Až na věky, až na věky.
