Od covidové doby, kdy se na chvíli zastavil celý svět, aby poté mohlo planetární dění nabrat doslova kosmické obrátky, jsme stihli detailně probrat to, co se SKUTEČNĚ děje a kam to všechno směřuje, z několika různých úhlů.
Ze všeho nejdřív jsme demaskovali, že covid není tím, čím se zprvu – než to politici a novináři sami provalili tím, jak moc to přepískli, tlačili na pilu a nedokázali se ovládat – zdál být. Tedy záležitostí primárně medicínskou.
Pravda je, že práce se strachem a dalšími negativními emocemi byla ze strany establishmentu tak intenzivní a propracovaná, že příběhu, kterak zdraví lidstva ohrožoval zákeřný smrtící virus, někteří věří dodnes. Nedávno, kdy bylo venku asi dvacet stupňů, jsem viděl v pražském metru nějakou postarší nešťastnici, jíž z tváře přikryté respirátorem vykukovaly jen vykulené oči. Po omikronu asi ve vzduchu poletovala cikáda, stratus nebo nimbus, podle „vědců“ – štědře placených z veřejných peněz – prý nejnovější varianty koronaviru.
(Ne, ani po šesti letech se na to nevykašlali. Ale kreativec, který vymýšlí ty názvy, si zaslouží nejvyšší uznání a minimálně nominaci na Marketéra roku.)
Chtěl jsem se paní z legrace zeptat, zda zná i Nimbus 2000, slavné čarodějnické koště, na kterém létal sám Harry Potter, ale zase takový střelec nejsem, a tak jsem se jen v duchu zasmál, jako by se stalo…
Jako vůbec první médium v našich končinách Šifra ukázala, že o virus tady ani zdaleka nešlo, protože v pozadí toho obrovského humbuku se dějí jiné, mnohem důležitější věci. Takové, od kterých má ta spektakulární mediální show jen odvést pozornost.
Tím vůbec nejdůležitějším skrytým a neveřejným důvodem, který ukončil zdánlivý klid stojatých vod starého světa a vhodil nás do chaosu světa nového, prudce se měnícího, byl globální ekonomický restart a přesouvající se pozice na velmocenské šachovnici.
Postupovali jsme v tomto odhalování skrytých souvislostí velmi systematicky již ve chvíli, kdy ještě nebylo – na rozdíl od dneška – vidět, kam to směřuje. Jak by mohl virus souviset s něčím jiným než virem, ptali se mnozí?
Jako první bylo tedy třeba poukázat na základní medicínské rozpory a odhalit čachry a manipulace se zdravotními statistikami, kde se mezi nemocné počítali primárně zcela zdraví lidé. Kterým byl před vstupem do práce, hospody a jiných veřejných prostranství proveden pofidérní test, jehož relevance byla vysoká asi jako šance na hlavní výhru při setření stíracího losu.
Stejně tak se vyráběli nakažení přímo v nemocnicích či jiných zdravotnických zařízeníc. Kvůli obrovským částkám v rámci plateb, určovaných upravenou úhradovou vyhláškou, se přidával covid jako vedlejší diagnóza k jiným chorobám či zraněním, protože to nejvíc vynášelo. A když někdo umřel, jedno zda na cukrovku, rakovinu, autonehodu či prosté stáří, na cestu na onen svět dostal ze stejných finančních důvodů opět jako vedlejší diagnózu covid – aby neodešel nadarmo, pardon, vlastně zadarmo. A tak se prý hromadně umíralo na covid, i když to bylo s úředně přiznaným covidem coby přílepkem, protože na akutní respirační infekci či chřipce podobné onemocnění, jak se těmto virózám obecně říká, se bez jiných vážných onemocnění neumírá. Bylo to chytré, ne že ne, protože jinak než finančními pobídkami a změnou hodnotících kritérií falešnou pandemii – natož globálně – nevytvoříte.
Covid nebyl začátkem jedné zdravotní krize, ale okamžikem, kdy se stará realita začala lámat a kdy se spustila viditelná fáze globálního ekonomického přeskupení.
Poté, co jsme snadno prohlédli toto velkolepé pandemické divadelní představení, nebo přesněji souběžně s ním, jsme se mohli v klidu soustředit na to, o čem se v médiích nevyřvávalo, ale o to to bylo důležitější. A to bylo ekonomické pozadí celé mašinerie.
Tak jako šlo o velké peníze v přidělování diagnóz, prodeji roušek či píchání vakcín, také v pozadí celé mašinerie hrálo hlavní roli staré známé money, money, money. O peníze jde totiž na aktuální úrovni kolektivního lidského vědomí až v první řadě. A když něco na první pohled vypadá hodně divně nebo to vůbec nedává smysl a vyvstávají otázky typu „proč najednou tolik péče ze strany politiků, novinářů a medicínsko-farmaceutického komplexu o lidské zdraví a bezpečí, když jim do té doby byli lidi u té části zad, kde ztrácejí svůj slušný název“, musí si člověk vzpomenout na okřídlené pravidlo: Když příběh nedává smysl, sleduj peníze…
A to jsme také systematicky dělali. Protože u peněz v lidském světě a jeho současném rozpoložení všechno začíná i končí. Ne proto, že by peníze byly tím nejdůležitějším, ale proto, že je drtivá většina lidí za nejdůležitější považuje. A to včetně těch, kteří říkají, že důležité nejsou. No a právě na penězích se iluze a křehkost starého světa ukazují nejrychleji.
Dlouho jsme žili v prostředí, které se tvářilo jako normální kapitalismus, ale ve skutečnosti bylo mimořádnou historickou anomálií. Anomálií, na kterou si lidé tak zvykli, že ji považovali za nový normál. Řeč je samozřejmě o bezprecedentní éře levných peněz, levných úvěrů, levných hypoték, rostoucích cen aktiv a života na dluh, na kterém byla založena celá poslední fáze západního rozmachu, ve skutečnosti však úpadku, který má své kořeny na přelomu tisíciletí.
Již tehdy docházel Západu, jehož ekonomika byla stále méně založena na tvoření a budování a stále více na bezuzdné spotřebě, ekonomicky dech. Řešení strukturálních problémů se mu ale podařilo odvrátit tím, že ke svým trhům připojil východní země rozpadnuvšího se socialistického bloku a dluhové rodeo se rozjelo na nejvyšší rychlost.
Pokud by se ale nicjak nestalo a tento model ekonomiky se přehříval a „vařil“ dál, jako tomu bylo ke konci roku 2019, kdy před nějakou černou labutí varovalo i dost odborníků, vše by nakonec zamířilo ke kolosálnímu kolapsu, ze kterého by nebylo cesty ven. A to něco přišlo hned zkraje roku 2020, kdy se zastavila a zchladila celá globální ekonomika, poháněná a řízená podle západních pravidel, a kdy se začaly rozbíjet a přerušovat stávající obchodní vazby, řetězce a vzorce.
Západ ztrácí výsadní postavení, těžiště finanční i mocenské hry se přesouvá jinam a společnost se začne dělit nikoli jen na bohaté a chudé, ale především na svobodné a nesvobodné.
Bylo to jakési štěstí v neštěstí. Neboli nebylo to příjemné, ale bylo to nutné. Covid tedy nebyl – viděn v širších souvislostech – začátkem jedné zdravotní krize, ale okamžikem, kdy se stará realita začala lámat a kdy se spustila viditelná fáze globálního ekonomického přeskupení.
Ukazovali jsme si, že klasický hospodářský cyklus byl postupně pohlcen cyklem finančním. Místo přirozeného střídání růstu a ochlazení vznikl trvalý dluhový pohon. Každá další krize už systém nečistila, ale zanášela. A čím déle bylo možné následky odkládat, tím větší byl (a ještě bude) náraz, který prostě musel jednou přijít. Ne jako trest, ale jako setkání s realitou.
Proto ekonomika v pojetí Šifry nikdy nebyla jen ekonomikou jako takovou, ale „jen“ první hmotnou vrstvou hlubší proměny. Ukázala, že starý svět už nedokáže pokračovat podle dosavadních pravidel. Že Západ ztrácí výsadní postavení, že těžiště finanční i mocenské hry se přesouvá jinam a že společnost se začne dělit nikoli jen na bohaté a chudé, ale především na svobodné a nesvobodné — na ty, kteří pravidla nové hry začnou chápat, a na ty, kteří budou do poslední chvíle opravovat kulisy světa, který už odchází, a lpět na starých pořádcích. A na iluzích, které odporují realitě i zdravému rozumu. Mimochodem, ten vtip znáte? Jsou dva druhy rozumu. Je rozum selský. A pak je rozum bruselský.
Vzhůru nohama
Do vysvětlení ekonomické stránky věci vložila Šifra obzvláště velké, až sisyfovské úsilí. Protože bylo důležité ukázat – pro ty, kteří chtějí vidět a vnímat –, jak moc je důležité pochopit podstatu změn a souvislostí, které před námi tak náhle a zdánlivě nečekaně vyvstaly. Náhle a nečekaně to ale jenom vypadalo, protože ve skutečnosti to bylo nevyhnutelné. A pouze se projevilo to, co bublalo pod povrchem. Ve chvíli, kdy už jsme to viděli, to „jen“ vyhřezlo na povrch. Jinými slovy, na tento okamžik se to připravovalo dlouhodobě, v neviditelné části naší reality, a tehdy se tyto procesy poprvé projevily i v té viditelné.
Když jsme si v Šifře začali po covidu vysvětlovat fungování ekonomiky a jejích fundamentálních principů, nebylo to proto, že bychom se chtěli stát účetními světa nebo odborným hospodářským věstníkem. Nešlo nám o tabulky, sazby, grafy a odborné termíny, které se tváří důležitě, ale obyčejnému člověku často spíš zakrývají skutečnost, než aby mu ji pomáhaly pochopit. Šlo o něco jiného. Peníze jsou totiž jedním z nejrychlejších způsobů, jak se realita začne připomínat člověku, který ji nechce vidět.
Dokud všechno nějak funguje, dokud lze žít na dluh, brát si hypotéky, kupovat si věci, na které člověk ve skutečnosti nemá, a dokud stát i domácnosti mohou odsouvat následky svých rozhodnutí do neurčité budoucnosti, vypadá svět docela pevně. Jenže to je právě podstata iluze. Čím déle trvá, tím samozřejměji a „nárokověji“ působí. A čím samozřejměji a „nárokověji“ působí, tím větší šok přijde ve chvíli, kdy se ukáže, že nešlo o normální stav, ale o mimořádnou historickou výjimku. Nejhorší na tom je, že ani po více než šesti letech od chvíle, kdy celý proces vyjevování a zjevování reality začal, to většina lidí stále nevidí a nechápe, i když k tomu dostali spoustu indicií, podkladů a důkazů, aby jim to konečně došlo.
No řekněte sami. Svět běží zdánlivě normálně, vše je naoko zalité sluncem, na první pohled je všechno parádně rozjeté, a pak najednou, z ničeho nic, se planeta zastaví a všechno je vzhůru nohama. Z momentu, kdy se dělo všechno, se stal nečekaně moment, kdy se nedělo vůbec nic.
Normální, zdravě uvažující člověk se zachovaným pudem sebezáchovy by se zastavil spolu se světem a využil by takovou chvíli jako znamení, zkušenost či důkaz toho, že když se může stát něco tak nečekaného, pak se může stát kdykoli cokoli. A proto je třeba se podle toho zařídit a změnit způsob uvažování a přístup. Aha, takže to, o čem jsem si myslel, že je samozřejmé a pevně dané, vůbec samozřejmé, natož pevně dané není.
Jeden den tady jsem, ale druhý den tady být nemusím. Nebo to, co tady dnes je, tady zítra být nemusí. A já se budu mnoha miliony zadlužovat na třicet let, vycházeje z představy, že stejné, jako je to dneska, to bude i za třicet let?
Jenže právě v té chvíli, kdy mohl běžný člověk pocítit nejistotu a vrtkavost života na vlastní kůži, což mu mimochodem denně připomínala rouška přilepená na obličej, došlo k nečekanému a zcela šokujícímu zlomu. Místo tohoto zastavení, usebrání či přehodnocení některých zažitých přesvědčení a vzorců, které mohlo pootočit kormidlem osudu trochu příznivějším směrem, nastal pravý opak. A místo aby se lidé probrali, sebrali a začali se sebou a stavem společnosti něco dělat, trajektorie nabrala opačný, tedy strmě sestupný směr a vše se začalo rapidně zhoršovat.
