Ekonomika ale sama o sobě nestačila, neboť to není žádná izolovaná disciplína – naopak je úzce spjata s vývojem společnosti a tím, kdo jej ovlivňuje ze zákulisí a řídí. Jakmile začneme mluvit o penězích, musíme se dříve nebo později zeptat, kdo finanční pravidla určoval a určuje. Kdo měl či má moc rozhodovat, co je ještě zdravá ekonomika a co už je krize. Kdo mohl či může tisknout peníze, určovat úrokové sazby, rozhodovat o sankcích, půjčkách, dluzích, ratingu, obchodních pravidlech, měnových tocích a o tom, komu se otevřou dveře a komu se naopak přibouchnou před nosem.
Proto jsme i v Šifře na ekonomické souvislosti plynule navázali geopolitikou, kdy příčiny pandemie vystřídaly okolnosti ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Peníze totiž nejsou jen prostředek směny, to je jen jejich nejviditelnější funkce. Primárně jsou ale peníze jazykem moci. Protože kdo ovládá jazyk, kterým spolu státy, firmy i lidé hovoří, ten do značné míry určuje i to, co se smí říkat, kupovat, vyrábět, dovážet, vyvážet, komu se věří, kdo je spojenec, kdo nepřítel, kdo je demokrat a kdo diktátor, kdo je ten hodný a kdo naopak představuje hrozbu pro světový řád.
Oním světovým řádem, který se octl v ohrožení, byl po druhé světové válce a zejména po konci války studené systém, jemuž se říká Pax Americana. Americký mír. Už samotný název je krásně orwellovský, protože americký mír často vypadal tak, že někde přistály bombardéry, rozpadl se stát, zbořila se infrastruktura, vyměnila se vláda, zavedla se demokracie, otevřely se trhy a místní obyvatelé měli být vděční, že se ocitli na správné straně dějin.
Ale to je jen starý známý trik všech impérií. Nikdy neřeknou „přišli jsme si pro vaše zdroje, trhy, území, polohu, poslušnost a strategickou výhodu“. Místo toho pateticky zvolají: „Přinášíme vám svobodu. Přinášíme demokracii. Přinášíme hodnoty. Přinášíme lidská práva. Přinášíme pravidla. A pokud o ně nestojíte, tím hůř pro vás, protože taková dobrota je tak dobrá, že se holt musí vnutit i násilím.“
Spojené státy v tom byly mimořádně úspěšné, neboť dokázaly propojit dvě síly, jež se navzájem výborně doplňují: dolary a zbraně.
Dolary sloužily jako cukříček. Tekly do médií, neziskovek, univerzit, politických sítí, kulturního provozu, think-tanků i „vzdělávacích“, „demokratizačních“ a „rozvojových“ projektů.
Dolary sloužily jako cukříček. Tekly do médií, neziskových organizací, univerzit, politických sítí, kulturního provozu, think-tanků, aktivistických struktur a všech možných „vzdělávacích“, „demokratizačních“ a „rozvojových“ projektů. Někde se za ně skutečně udělalo i něco užitečného, protože svět není černobílý a ani mocenské systémy nefungují tak, že by každá koruna nebo dolar automaticky páchaly jenom zlo. Ale celkový směr byl jasný: vytvořit v jednotlivých zemích prostředí, které bude myslet americky, mluvit americky, volit americky, poslouchat americky a vidět americky. Tedy používat slova často ve zcela opačném významu, než jaký ve skutečnosti mají.
Zbraně byly bičem, který všem impériem „demokratizovaným“ končinám připomínal, kdo určuje význam slov. A varoval je, aby příliš do hloubky nepátraly po jejich skutečném smyslu. Vojenské základny, NATO, jaderný deštník, sankce, embarga, intervence, převraty, barevné revoluce, výcvik, poradci, zpravodajské služby, tlak na vlády, výroba nepřátel a permanentní připomínání, že kdo nejde s námi, jde proti nám.
A že kdo jde proti nám, je velmi brzy označen za problém, hrozbu, diktátora, teroristu, proruského agenta, nepřítele demokracie nebo cokoli jiného, co je zrovna potřeba napsat na cedulku, aby se veřejnosti lépe vysvětlilo, proč se s ním musí zatočit. Husajn a Kaddáfí, dříve báječní spojenci, pojali troufalou představu, že by se daly věci dělat i jinak. První chtěl například přestat prodávat ropu v dolarech, druhý zavést společnou africkou měnu – drahými kovy krytý zlatý dinár. Ani jeden již není mezi živými a jejich země skončily v chaosu a troskách.
Takto fungoval starý světový operační systém. A Evropa, i když se tak tvářila, v něm nebyla samostatným souborem, ale spíš poslušným uživatelským účtem s omezenými právy. Měla vlastní vlajky, hymny, parlamenty, vlády, prezidenty, tiskové konference a slavnostní projevy o suverenitě, ale v rozhodujících otázkách dlouho jen sledovala, co udělá Washington. A když Washington zapískal, Evropa přiběhla. Někdy nadšeně, jindy se zpožděním, ale vždycky přiběhla.
Tahle dlouhodobá vazalská poslušnost měla nevyhnutelný důsledek. Evropa postupně přestala produkovat skutečné státníky. Když za vás někdo desítky let určuje hlavní směr, nepotřebujete lídry, kteří umějí číst svět, chápat realitu, nést odpovědnost a rozhodovat v těžkých chvílích. Potřebujete správce, úředníky, mluvčí, převodové páky, lokaje a žvanily. Potřebujete lidi, kteří se umějí dobře tvářit, správně mluvit, opakovat naučené fráze, neklást nepříjemné otázky a hlavně nevybočovat.
A přesně taková politická třída v Evropě vyrostla. Ne náhodou dnes působí tolik evropských politiků dojmem lidí, kteří dokázali vyšplhat nahoru nikoli proto, že něco mimořádného umějí nebo mají vizi, ale proto, že nikdy nepřekáželi a uměli ohnout hřbet až k zemi. Ne proto, že rozuměli světu a měli co nabídnout, ale proto, že rozuměli zadání a byli ochotni udělat cokoli, aby se udrželi v sedle. I kdyby to mělo znamenat kroky proti vlastním zemím, jako jsme to viděli na začátku americko-ruského konfliktu, který vypukl ve formě proxy neboli zástupné války na Ukrajině. Stačilo se podívat, jak ochotně evropští politici pro cizí zájmy ničili vlastní průmysl nebo odstřihli své státy od levných a stabilních dodávek energií a klíčových surovin – jen proto, aby pak ty samé produkty, jež dříve proudily nejkratší cestou zavedenými ropovody, plynovody a obchodními trasami, kupovali za násobně vyšší ceny od prostředníků, kteří je složitě vozí přes půlku světa. A ještě mají tu drzost nadávat těm, kterým se to nelíbí.
Svět se neřídí podle dojmů televizního diváka. Řídí se podle zájmů. A kdo neumí číst zájmy, bude pořád dokola sloužit příběhům, které napsal někdo jiný.
Jenže takový systém může fungovat pouze do chvíle, kdy páníček drží otěže pevně v ruce a kdy posílá úhledné notičky. Jakmile je ale pustí, vazal najednou neví, čí je a kam má jít. A právě to se začalo dít.
Ukrajina v tomto příběhu nebyla začátkem, ale viditelným uzlem. Posledním velkým pokusem starého amerického světa udržet si pozici hegemona. Nešlo o Ukrajinu jako takovou; na ní v této hře nikdy nezáleželo. Nešlo o její štěstí, demokracii, prosperitu, lid ani evropskou budoucnost, ať už se kolem toho vyrobilo jakkoli mnoho vlajek, dojemných projevů, koncertů, sbírek, moralizování a patetických gest. Ukrajina byla nástroj. Předmostí. Páka.
Prostor, přes který bylo možné zkusit oslabit Rusko, odříznout Evropu od ruských surovin, zlomit vznikající rusko-čínskou osu a prodloužit americkou dominanci.
Z pohledu Ukrajiny to byl samozřejmě úplný nesmysl. Země, která byla už předtím chudá, zkorumpovaná, oligarchická, vnitřně rozdělená a ekonomicky napojená na Rusko, neměla žádný skutečný národní zájem dělat ramena na většího, silnějšího a bohatšího souseda. Mohla lavírovat, obchodovat, přežívat, hrát na obě strany, těžit ze své polohy mezi Východem a Západem, postupně se kultivovat, pokud by toho byla schopna, a využít svůj potenciál. Místo toho se stala bitevním polem cizích strategií a její lídři ji prostě prodali za pár stříbrných. Tedy ve skutečnosti těch stříbrných bylo víc než jen pár a nebyly ani tak stříbrné jako spíš zlaté, jak jsme mohli vidět při nedávné protikorupční razii.
Při ní se ukázalo, že oligarchové – včetně lidí z okruhu, který byl dlouhodobě napojený na současného ukrajinského vůdce – z peněz, kterými byla ze strany USA a Evropy ukrajinská válka vyvolána a financována, přesměrovali do vlastních kapes tolik miliard, že již nevěděli, co s nimi. A tak se do médií dostaly i jejich zlaté toalety.
Pod povrchem
Majdan byl v tomto smyslu ukázkou staré metody. Na povrchu lidé, vlajky, emoce, pódia, řeči o svobodě a demokracii. Pod povrchem peníze, zájmy, geopolitické plánování, neziskové sítě, mediální práce, politické figury a příprava na změnu orientace země.
A opět platilo staré pravidlo: když chcete pochopit, co se děje, nedívejte se na ty, kdo stojí na náměstí. Dívejte se na ty, kdo jim postavili pódium, zaplatili ozvučení, napsali hesla, připravili kamery a věděli, co má následovat.
To je důležité i pro současnost. Většina lidí se nechá vtáhnout do příběhu přes emoce. Vidí vlajku, slzy, utrpení, statečného herce v tričku, zlého nepřítele, krásná slova, a hned si myslí, že vědí, na které straně mají stát. Jenže svět se neřídí podle dojmů televizního diváka. Řídí se podle zájmů. A kdo neumí číst zájmy, bude pořád dokola sloužit příběhům, které napsal někdo jiný.
Ukrajinská válka proto nebyla odklonem od ekonomické proměny, ale jejím pokračováním jinými prostředky. Covid začal lámat starou ekonomickou normalitu. Ostatně nevypadá jako náhoda, že vše vypuklo zrovna v Číně. Válka na Ukrajině následně rozbila staré energetické, obchodní a geopolitické vazby. Jedno navazovalo na druhé.
Nejprve se rozhýbaly peníze, dluhy, inflace, státní výdaje, ceny energií a dodavatelské řetězce. Pak se začaly trhat vazby mezi Evropou a Ruskem, Západem a Východem, starým hegemonem a těmi, kteří už podle něj nechtěli dál hrát.
A čím víc se ukazovalo, že Rusko nepadne, Čína neustoupí, globální Jih už nechce automaticky poslouchat Západ a americká moc už není tak neotřesitelná jako dřív, tím víc rostla hysterie. To je vždycky znak končícího systému. Dokud je silný, nepotřebuje tolik křičet. Když slábne, začne vyrábět nálepky, zákazy, cenzuru, sankce, seznamy nepřátel, morální vydírání a stále vyhrocenější jazyk. Ne proto, že by byl pevnější, ale proto, že cítí, jak se mu půda drolí pod nohama.
A pak přišel Donald Trump, který zatáhl za ruční brzdu. Na první pohled to může vypadat, že se snaží Ameriku znovu udělat velikou. Ale z širšího pohledu se děje něco jiného. Amerika couvá z role světového policajta, protože už ji není schopna ekonomicky, vojensky ani společensky unést. Nikoli proto, že by se najednou stala skromnou, laskavou a mírumilovnou, ale proto, že starý model přestal dávat smysl i jí samotné. Impérium je drahé. Vazalové jsou líní, ale nároční a nákladní. Čekají s nataženou rukou, ale sami nechtějí nic dělat.
Základny, války, fondy, média, neziskovky, kulturní války a udržování ideologické kontroly nad světem stojí obrovské množství energie a peněz. A ve chvíli, kdy se doma bortí infrastruktura, roste dluh, společnost je rozštěpená a konkurenti sílí, začne i impérium počítat.
To ovšem pro Evropu neznamená úlevu. Znamená to šok. Protože Evropa si desítky let zvykala na to, že za ni hlavní strategické otázky řeší někdo jiný. Že se může tvářit jako morální velmoc a prázdně žvanit a dělat opičky přes plot, zatímco bezpečnost za ni drží Američané. Že může mluvit o hodnotách, zatímco špinavou práci dělají jiní. Že může zavírat vlastní průmysl, zdražovat energii, regulovat lidem život, vozit si sem miliony cizinců, ničit zemědělství, zavádět cenzuru a přitom všem vysvětlovat, že je nejvyspělejším kontinentem světa. Takový život je ale možný jen v bezpečném skleníku, kde se neomezeně tisknou peníze, nikoli v realitě.
