Nebylo to ale logické, že se svět řídil podle nejbohatšího a nejvyspělejšího státu, který navíc proslul svými vyspělými technologiemi, udáváním moderních trendů a nejlepšími inovacemi?
Když mělo dojít na nějakou hlubší diskusi o tom, zda je stávající světový řád pod bičem hegemona funkční a dlouhodobě udržitelný (neřkuli spravedlivý), častým argumentem vazalsky smýšlejících politiků a občanů byla mantra: Chtěli byste žít raději v Americe, nebo na Kubě, v Íránu, v Číně, Severní Koreji či v Rusku?
Tím mělo být řečeno, že právě že právě Amerika by měla být schopnější, vyspělejší či hodná následování než jiná místa, a že výsledek toho, kdo o světě rozhoduje, je dán právě jakousi kulturní vyspělostí. Tedy ne že je Amerika tak na výši proto, že je hegemonem, ale naopak: protože je tak na výši, je hegemonem.
Jenže zkuste si žít pod americkými sankcemi, odstřiženi od mezinárodního finančního systému nebo globálních dodavatelských řetězců – a to jen proto, že jste nechtěli ohnout hřbet a podřídit se sionistickým pravidlům a představám Ameriky či Izraele (to jsou spojené nádoby) o tom, jak máte žít, co máte dělat a s kým můžete nebo nemůžete kamarádit.
Takže opravdu byly potíže některých států způsobeny převážně jejich neschopností, zaostalostí či necivilizovaností, jak to bylo na Západě často prezentováno, nebo v tom hrála roli jakási nevyváženost, či dokonce nespravedlnost těchto pravidel, když byly tyto země doslova vytěsňovány ze světové mapy a vyčleňovány z mezinárodních organizací? A opravdu to, jak to v některých zemích vypadalo, bylo znamením jejich slabosti? Anebo naopak síly, když se dokázaly sionistickému vidění světa „skákejte, jak my pískáme“ nepodřídit, a přesto fungovat a přežít?
Vezměme si třeba Írán, na který americké impérium uvalilo celou řadu sankcí již v roce 1979, tedy skoro před padesáti lety. Bylo to v období íránské islámské revoluce, která svrhla proamerický režim dynastie Pahlaví, se kterou USA kšeftovaly. Sankce platily nejprve do ledna 1981. Když ale Američané viděli, že s Íránci není řeč a chtějí si žít a rozhodovat po svém, v roce 1987 byly sankce obnoveny a otevřeně zdůvodněny právě protiamerickou činností země a údajnou podporou terorismu, což je v představách Američanů – jako každý nesouhlas s jejich politikou – jedno a totéž.
Trn v oku
Pak už se to jen zhoršovalo a tlak na Íránce rostl. V roce 1995 byly sankce ještě prohloubeny. Zpočátku se vztahovaly na íránský ropný průmysl, na který bylo drze zavedeno embargo, a na zásobování Islámských revolučních gard, které měly na starost íránskou bezpečnost a obranu země například před různými barevnými revolucemi. Když to nevedlo k pádu režimu, přibyly sankce na bankovní a finanční služby, logistiku, dopravu, ale i internetové služby, jako jsou webhosting či správa domén. Prostě snaha ten stát zničit a odstřihnout. Další sankce přišly v roce 2006 ze strany OSN, kterou měl pod palcem taktéž americko-izraelský mocenský okruh. A to kvůli údajnému obohacování uranu, které by mohlo vést k vývoji jaderné zbraně, díky níž by se mohl Írán před Američany a spol. bránit a nikdo by na něj nemohl. Tak jako třeba na soudruha Kima ze Severní Koreje, který je sice taky odstřižen sankcemi a embargy, protože jeho dynastie nechtěla políbit demokratický prsten, ale svrhnout jej a zaútočit na Pchjongjang si nikdo netroufne. Na rozdíl od zemí jako Irák, Libye, Venezuela a všechny další, ve kterých se „demokraticky“ intervenovalo.
Až v roce 2016 byly sankce na Írán dočasně pozastaveny výměnou za omezení íránského jaderného programu, které bylo ale evidentně jen zástěrkou, protože šlo vždycky spíše o ovládnutí země a jejího směřování ve stylu „buď čůráš s námi, nebo proti nám“. Dva roky nato ale byly sankce znovu plně obnoveny a dál a dál zpřísňovány, včetně sankcí OSN. Ale Írán, který je kvůli své nezávislosti a neochotě podřídit se vůli impéria největším trnem v oku sionistům, se ne a ne vzdát a ne a ne padnout.
Vše vyvrcholilo tím, že v lednu 2026 nejprve americký prezident Donald Trump na země obchodující s Íránem uvalil 25% cla, oficiálně prý kvůli porušování lidských práv během protestů (které ale podněcovaly cizí mocnosti), a nově se také k zavedení dalších sankcí připojila i Evropská unie.
Opravdu to, jak to v některých zemích vypadalo, bylo znamením jejich slabosti? Anebo naopak síly, když se dokázaly nepodřídit, a přesto fungovat a přežít?
Ta místo aby řešila své vlastní problémy, po začátku procesu stahování Spojených států z Evropy jen zmateně přešlapuje, protože evropští „lídři“ najednou nevědí, čí jsou a koho mají poslouchat. Protože Evropa tak dlouho seděla na sedadle spolujezdce a jen se vezla, až zapomněla, že auto se dá také řídit. A tak, když řidič (Trump) zatáhl za ruční brzdu a vyhodil spolujezdce z auta, protože ten chtěl jet dál, ale ani mu nepřidal na benzin, nastala obrovská panika. A po neúspěšné snaze naolejovat se, aby to líp klouzalo, a přitáhnout Trumpa a Ameriku zpátky – tam se dá řadit třeba zavedení sankcí Evropskou unií – se ti blázni, kteří se teď snaží přelézt za volant, i když minimálně třicet let neřídili, najednou tváří, že už Ameriku nepotřebují.
A když tedy Amerika selhala a nedokázala na Ukrajině Rusy porazit, oni si Rusko ve válce porazí sami. Na začátku dají Zelenskému 90 miliard eur, aby ještě chvíli vydržel, ostřeloval Rusko drony a do mlýnku na maso na východě Ukrajiny ještě chvíli – například snižováním mobilizačního věku – posílal ukrajinské muže, dokud ještě nějací jsou. A oni mezitím rozjedou zbrojní výrobu, vybudují silnou armádu, jak se holedbal německý kancléř Merz. A začnou rozšiřovat vojska a mobilizovat vlastní obyvatele, kdy opět Merz a jeho svita – kteří prohlásili, že chtějí z německého bundeswehru po čase udělat nejsilnější konvenční armádu v Evropě – již v rámci zákona o modernizaci vojenské služby zavedli opatření, podle něhož němečtí muži ve věku 17 až 45 let musí nově žádat o povolení úřadů, pokud chtějí pobývat delší dobu v zahraničí. A nepoučí se ti lidi a nepoučí a nepoučí…
A když po všech těch sankcích Izrael nevydržel a přiměl Ameriku k tomu, aby po jeho boku na Írán vojensky zaútočila, ukázalo se, že se desetiletí sankcemi zocelený Írán nejen ubránil, ale ještě dělá ramena, diktuje si a řídí provoz v nejdůležitějším dopravním uzlu jménem Hormuzský průliv. Takticky navíc začal posílat rakety na země v regionu, které až dosud platily za americké spojence – například Spojené arabské emiráty. Rakety a drony míří do vzdušného prostoru zemí, které podporovaly politiku Spojených států v regionu i mimo něj a umožnily Američanům stavět základny na svém území, odkud pak oblast ovládali pevnou rukou.
Přestože drtivé útoky Ameriky a Izraele přímo zasáhly vedení země, neboť začaly barbarsko-mafiánským vyvražděním čelních íránských představitelů v čele s duchovním vůdcem Alím Chameneím – a to ve chvíli, kdy Američané s íránskou stranou zahájili jednání a Íránci vyjádřili ochotu se dohodnout –, Írán se nejen nesložil, ale tvrdě odpověděl.
Začal totiž útočit na americké základny v regionu, a tím pádem i ohrožovat všechny americké spojence. Jejich spolupráce s Amerikou přitom byla až dosud založena na tom, že oni budou podporovat to, co ve světě dělají Američané, ale za odměnu budou v bezpečí a nedovolí si na ně nikdo, ani nepřátelé na politicky napjatém Blízkém východě. Tím byli američtí spojenci chráněni nejen před americkou a izraelskou vojenskou či ekonomickou agresí, které čelili ti, kteří chtěli provádět vlastní politiku, ale i před těmi, se kterými měli v oblasti napjaté vztahy.
Írán se ale nedal. Například při útoku na leteckou základnu Prince Sultána v Saúdské Arábii utrpělo podle agentury AP na konci března zranění nejméně patnáct amerických vojáků, z toho pět vážně; celkový počet zraněných Američanů v průběhu konfliktu už se tehdy pohyboval ve stovkách. Podobné výsledky měly íránské útoky na Spojené arabské emiráty, například Abú Dhabí, v permanenci je i protivzdušná obrana Dubaje nebo emirátu Fudžarja, i když tam se útočí spíše na ropná zařízení. Útok zranil nejméně patnáct vojáků, pět z nich vážně. Útoky ale probíhají i na Omán nebo Kuvajt.
Právě Írán, který přežil půlstoletí nejtvrdších sankcí, byl doslova a do písmene obsazen do hlavní role při rozbíjení starého světového řádu.
Právě Írán, ten nenápadný stát, jenž přežil půlstoletí nejtvrdších sankcí a z pohledu propagandy západních médií se mohl jevit jako nějaká středověká tvrz, tak byl doslova a do písmene obsazen do hlavní role při rozbíjení starého světového řádu.
Tento ozbrojený konflikt na Blízkém východě totiž odhalil hned několik věcí. Zaprvé že ten, kdo vypadal slabý, slabý být vůbec nemusí, protože dokázal přežít a fungovat samostatně i v podmínkách, ve kterých by se jiný rozsypal nebo podlehl vydírání a začal „vyšlapovat“.
Zadruhé to, že Spojené státy americké už nedokážou ochránit své spojence v regionu, ba naopak se kamarádění s nimi stává rizikem. A tudíž si každý spojenec položí otázku, zda má v takovém spojenectví nadále smysl pokračovat. Zvláště když se to už nemusí vyplácet ani finančně.
Kvalifikovaná většina
Každý nezápadní stát si živě pamatuje, co udělali Američané a Evropané Rusku po vypuknutí konfliktu na Ukrajině. Po únoru 2022 USA podpořily a Evropané provedli rychlé zmrazení aktiv ruské centrální banky v rámci koordinovaných západních sankcí. Jednalo se o astronomickou částku v řádu stovek miliard dolarů, které se v rámci mezinárodního obchodu nacházely v západních bankách, a další miliardy, jež patřily ruským oligarchům. Tato bezprecedentní akce měla ochromit ruskou schopnost vést a financovat vojenskou operaci proti Ukrajině a vyvíjet tlak na západní odběratele svých energií, ale dopadlo to podobně jako s tlakem na Írán. Tak jako se Írán zocelil a naučil se fungovat a spolupracovat s jinými státy, například s Čínou, přesunulo se i ruské těžiště obchodních vztahů k nezápadním zemím. Když nemohly do Ruska dodávat západní firmy, obsadily tamější trh firmy čínské, indické nebo turecké. Takže nejvíc se paradoxně neoslabilo Rusko, ale Západ.
Tím to ale zdaleka neskončilo. Když Evropané viděli, že jejich zámořský ochránce na ukrajinském bojišti nevítězí a Rusko nezesláblo ani nezpomalilo, začala Amerika a po ní Evropská unie vymýšlet, jak aktiva, která byla sice zablokována, ale zůstala v ruském vlastnictví, zkonfiskovat neboli ukrást.
Předchozí americká administrativa prezidenta Joea Bidena, která k zahájení ukrajinsko-ruské války výrazně přispěla (neboli bez ní by vůbec nebyla), v roce 2024 podpořila takzvaný REPO Act – zákon umožňující konfiskaci těchto prostředků na pomoc Ukrajině. Nová vláda Donalda Trumpa ale otočila, protože jednak bylo Trumpovým úkolem po nezdaru na Ukrajině vycouvat a zahájit odcházení USA z funkce světového policajta, a jednak musel Trump řešit další „rozkladné“ úkoly na Blízkém východě a vztah k Číně.
A místo aby Evropa vycouvala s ním, na konci loňského roku členské státy EU rozhodly, že ruská aktiva v Evropské unii zůstanou zmrazená na neurčito, a nebude o tom tedy třeba každých šest měsíců hlasovat jako dosud. Proti byly pouze Maďarsko a Slovensko, a protože bylo potřeba schválení takzvanou kvalifikovanou většinou, návrh prošel a hlasování odstranilo překážku související s použitím ruských aktiv na pomoc Ukrajině.
Nezápadní spojenci proto vidí, že pokud se něco takového mohlo stát Rusku, v bezpečí rozhodně nejsou ani jejich dolary. A je to tady zase – zbraně a dolary…
