Na první pohled tedy vše mohlo vypadat tak, že bohatství a úspěch dosavadního hegemona jsou oněmi hlavními ingrediencemi, které udržují jeho nadvládu nad zbytkem světa. Ale na jakém bohatství a na jakém skutečném výkonu tento úspěch stál? 

Čína, která šla obrovsky nahoru, byla v poslední fázi továrnou světa. Stala se nesmírně bohatou zemí, jež obrovsky profitovala ze své schopnosti vyrobit cokoli pro kohokoli za dobrou cenu a své nižší marže vynahrazovat gigantickým objemem dodaného zboží. Zvolila tedy přesně opačnou strategii než Západ, který si v posledních dekádách nechával v Číně vše za nižší cenu vyrobit, aby to pak pod svými značkami s obrovskou přirážkou prodával. To mohlo ale fungovat pouze do doby, kdy Západ vlastnil know-how a byl technologicky na výši.

Avšak postupem času, jak chtěly západní firmy a lidé méně a méně pracovat, ale více a více vydělávat, se role začaly postupně obracet. Jakmile totiž Západ přenesl z finančních důvodů na východ i vývoj, Číňané, kteří zprvu jen snaživě vyráběli, získali celé know-how jako na stříbrném podnose, všechno se naučili a teď udávají trendy v technologiích oni.

Kdyby to chtěl Západ zvrátit a přestěhovat všechno zpátky domů, zjistil by, že spoustu věcí už nedokáže ani sám vyrobit nebo vyvinout, protože usnul na vavřínech a postupně mu ujíždí vlak. Vzdal se tak kvůli hamižnosti svých největších konkurenčních výhod, odevzdal je do rukou konkurence, a teď už je pozdě na to, aby to dokázal zastavit a zvrátit. Čínské bohatství tedy vychází z reálné situace a říše středu se stává zaslouženým, a hlavně přirozeným a stále hůře zpochybnitelným průmyslovým lídrem. Stává se vedoucí mocností nového světového uspořádání. Jestli je Čína globální fabrikou a technologickým centrem, Rusko, na jehož území se nacházejí nevyčerpatelné zásoby všech možných i nemožných surovin, se v novém uspořádání stále zřetelněji profiluje jako jeho energetická a surovinová zásobárna. Zvolilo k tomu podobnou strategii. Nikoli vydírání a rozdělování zákazníků na lepší a horší či prodej za vysoké marže a tlačení zákazníků ke stále vyšším cenám, ale rozšiřování svého záběru.

Po přeskupování, které začalo covidovým zastavením, tak můžeme ze strany Ruska sledovat rozšiřování jeho trhů a prodejů do celého světa, kdy sice prodává levněji, ale ve větších objemech. Odtud pramení jeho bohatství i to, že může dokonce válčit za své vlastní peníze a deficit navyšovat jen mírným a neohrožujícím způsobem. I v tom je obrovský rozdíl. A právě tomuto způsobu – prodávání většího množství za rozumnou cenu – bude patřit budoucnost po konci inflačního západního finančního systému, který byl zvyklý levně vyrábět a draze prodávat, protože ve starém finančním systému, kde žijí státy i spotřebitelé na dluh a na úkor budoucnosti, to nebyl problém.

Všimli jste si toho třeba u nás? Chleba stál ještě před několika lety běžně kolem dvaceti nebo třiceti korun, dneska se u některých druhů jeho cena blíží stovce, ale v zemi, kde vláda platí stovkám tisíc lidí příspěvky na bydlení a zvyšuje platy úředníkům i důchody, zatímco každoročně generuje mnohasetmiliardový deficit, to nikomu nepřijde divné. A právě spotřeba na dluh je to, co táhne ekonomiku mnoha západních zemí, aniž by generovaly zdravý růst, který je opřený o reálné hodnoty.

Nová pravidla ukážou holou skutečnost a iluze, které jsme my na Západě uvěřili – že jde jíst koláče bez práce a na dluh –, definitivně padne. 

Ztělesněním tohoto přístupu jsou zejména Spojené státy americké se svým astronomickým zadlužením, které tento parazitický systém založily a které z něj žijí a dávají na odiv pouze iluzi bohatství. Ale k Američanům se ještě vrátíme, protože ti jsou pro pochopení VŠEHO, co se nyní ve světě děje, naprosto klíčoví.

Důležité je porozumět základnímu mechanismu: jakmile bude změna systému, která je v plném běhu, dokončena, a západní finanční systém založený na americké vojenské a politické dominanci bude nahrazen novými finančními pravidly, jež budou určovat Čína, Rusko, Indie a další dříve opomíjené země, karta se rázem otočí. Ne proto, že by se změnilo reálné rozložení ekonomických sil, ale proto, že nová pravidla ukážou holou skutečnost a iluze, jíž jsme my na Západě uvěřili – že jde jíst koláče bez práce a na dluh –, definitivně padne. Přesně k tomu stále rychlejším tempem směřujeme, ale skoro nikdo to překvapivě neřeší a nechce vidět, neboť si asi všichni bláznivě a bláhově myslí, že koláče jsou samozřejmost bez ohledu na ekonomickou realitu.

Vezměte si jenom to současné válčení, tam je to vidět skvěle. Zatímco Rusko tvrdě hájí své zájmy proti Západu a válčí proto, že si to může dovolit, vyrábí si své vlastní zbraně za vydělané peníze a nezastavily jej – podobně jako Írán – ani velmi tvrdé západní sankce, Ukrajina, která bojuje proti němu, tak činí za peníze, které jí posílá Evropa. Jenže ani Evropa ty peníze ve skutečnosti nemá. Přesto dává Ukrajině miliardy, na které si sama bere úvěr. Normálně uvažující subjekt by vymýšlel, jak zařídit, aby prosperoval a uzdravil své skomírající hospodářství, ale určitě by neřešil, jak svůj krach oddálit tím, že ponouká někoho, aby vojensky porazil zemi, která prodává světu ropu, plyn a nerostné suroviny. A doufá, že po tomto plánovaném vítězství získá ropu, plyn a nerostné suroviny zadarmo, a tím svůj krach zase oddálí a bude moct pokračovat stejným způsobem jako dosud.

Trochu to připomíná gamblera, který si naposledy půjčí, aby jedním posledním hodem v kasinu vyhrál zpátky všechno, co projel. A když to nevyjde? Viděli jste někdy gamblera, který by si tuhle otázku před svým plánovaným vítězstvím položil? Neviděli. Tak vidíte… 

Evropa, která se zoufale snaží zachovat svůj černopasažárský způsob života, kdy postupně zapomněla na to, co jí v minulosti přineslo skutečné bohatství – což byla tvrdá práce a inovace – nejenže už nemá ani peníze na to, aby udržovala Ukrajinu ve stavu schopném dalšího válčení. Ona se chce připravovat na válku proti Rusku přímo, i když všechno dřívější bohatství projedla a má jen dluhy, dluhy a dluhy, jež každým dnem rostou! Takže už teď by se měla snažit to celé zastavit, dokud je čas, a vycouvat spolu s Američany, ale ona se rozhodla zrušit všechny dluhové brzdy a omezení a tu válku vést kompletně na dluh.

Proč se vůbec tolik zemí desítky let drželo systému, ve kterém mohou být jejich vlastní rezervy jedním politickým rozhodnutím zmrazeny? 

Teď mluvím především o říšském kancléři Friedrichu Merzovi, který hodlá učinit z německého vojska nejsilnější armádu v Evropě, a to čistě na gigantický a do té doby nevídaný dluh. Když to Němci zkoušeli naposledy, nedopadlo to zrovna nejlíp.   

Německo přitom bylo průmyslovým a technologickým gigantem a se svou schopností řádu a systému, kdy je schopno neustále tvořit a stavět (pravda, často bohužel také bořit a ničit; ale pak hned zase stavět a obnovovat), vedlo a odnepaměti drželo celou Evropu. Však také z pohledu mimokontinentálního pohledu platila vždycky rovnice Evropa = Německo.

Jenže zatímco v minulosti Německo prostě jen prohrálo válku o světovou dominanci s ostatními mocnostmi, a někdo prohrát prostě musel, tentokrát si za svoje potíže může úplně samo. Když už se mělo příliš dobře a dominovalo celému světovému průmyslu a neustále bohatlo, neřeklo si „to se ale máme dobře, musíme v tom pokračovat“, ale „co to vymyslet tak, abychom vydělávali ještě víc?“. A tak se místo pokračování v tom, co skvěle fungovalo, začaly vymýšlet grýndýly a jiné laskominy, neboť cílem bylo vydělávat nejen na nových technologiích, ale i na pokutách za to, že ostatní nebudou splňovat jejich emisní limity.

Číňané však tento útok nejen odrazili, ale Němcům jejich nápad vyfoukli a ovládli celý výrobní i dodavatelský řetězec, protože bez jejich nerostů se nevyrobí větrníky, solární panely ani baterie. A tak Němci tak moc počítali, až se přepočítali. A proto teď možná počítají, jak nepříznivou trajektorii otočit, a plánují postavit nejsilnější evropskou armádu.

Nové začátky

Ať už to dopadne jakkoli, u Němců je – na rozdíl od ostatních – jistá jedna věc. Pokud padnou nebo se dostanou z vrcholu na dno, dokážou opakovaně stoupat zase nahoru a povstat z popela. S touto jejich schopností přitom Evropa stojí i padá. My jen můžeme doufat, že se tato změna „německého“ cyklu obejde bez vsuvky zvané světová válka… 

Dál jsme tu měli nebo pořád máme i šikovné, pracovité a disciplinované Japonce nebo Korejce či rostoucí Indy nebo Brazilce. I když jihoamerické země byly dlouhodobě sužovány a sráženy státními převraty podporovanými či organizovanými zvenčí a dosazováním loutkových vlád a bylo jim bráněno ve svobodném obchodu i rozvoji, s oslabením amerických pozic se nadechují k novým začátkům.

A pak tu byla spousta zemí, které třeba nebyly tak silné či dominantní, ale plnily jim přidělenou roli v celém schématu. Vhodně přicmrndávaly či doplňovaly globální ekonomické soukolí a přispívaly k němu podle svých možností, anebo byly považovány americkou dominancí za nepřátelské, nežádoucí či méněcenné, protože se buď nepodřídily a hegemon si je nepodmanil, nebo je nepotřeboval, či mu dokonce překážely. Případně je potřeboval, ale chtěl je jenom vysát a využít. Přistupoval k nim ani ne tak jako k satelitům (to byl případ evropských spojenců), jako spíše ke kořisti a koloniím hodným drancování, kde s úspěchem pěstoval chaos, nestabilitu či rozvrat.

K tomu neměli sklony pouze Američané, ale celý kolektivní Západ jako takový a jiní bývalí kolonizátoři – například Francie, která rovněž drancovala část Afriky a země jako Mali nebo Alžírsko.

Nejhůře na tom po této stránce byla – když nepočítáme chudáky typu Konga či Somálska, které imperiální politika zasáhla nejvíce a kde byl záměrně udržován chaos a bída, protože sloužily jen jako zdroj surovin a přírodního bohatství pro kolonizátory – kromě zmíněného Íránu například Kuba. Ta se impériu nevzdala a nenechala se ovládnout, a proto trpěla a byla izolována a odstřižena.

Pokud ale odhlédneme od toho, že tento řád vytvořily Spojené státy americké po vítězné druhé světové válce pomocí svých zbraní a dolarů, musíme si položit otázku, co jim umožňovalo udržet jej tak dlouho a tak dominantním způsobem? Proč se vůbec tolik zemí desítky let drželo systému, ve kterém mohou být jejich vlastní rezervy jedním politickým rozhodnutím zmrazeny?

Oproti jiným zemím, které stavěly na silném průmyslu, výrobě či technologické preciznosti, nebyla rozhodující americkou konkurenční výhodou žádná superschopnost, pracovitost obyvatel ani zdravé hospodářství.

Co tedy tuto zdánlivě neotřesitelnou nadvládu umožnilo? Protože jedna věc je udržovat strach a vyvolávat hrůzu prostřednictvím vojenských základen, rozmístěných po celém světě, a druhá věc udržet v chodu globální ekonomiku a zastávat v ní vedoucí roli. A to přesto, že nic moc kloudného nevyrábíte (bejvávalo bejvávalo, tedy kromě zbraní), jenom spotřebováváte, nakupujete a shromažďujete obrovské státní deficity a parazitujete na ostatních tím, že jim vysáváte zdroje i mozky.

‍