TREFUJTE ZAŘÍZENÍ

Jedním z neduhů české společnosti je všudypřítomné kamarádíčkování. Místo reálných schopností nejčastěji rozhoduje to, kdo koho zná, kdo s kým peče, jaká ruka myje kterou a zda se najde teplé místečko, kšeftíček či zakázečka. Obsazují se tak nejen obyčejná místa na úřadech (proto máme pomalu víc úředníků než obyvatel), ale i ta nejdůležitější funkce v zemi – v podobě postu guvernéra České národní banky –, která má klíčový vliv na celou ekonomiku. Těžko se pak divit, že jsme tam, kde jsme. Nejabsurdnější ale je, že se podobný „klientelismus“ praktikuje i ve sportu. A tak se například trenérem národního fotbalového mužstva může stát člověk, který čtvrtstoletí na špičkové úrovni netrénoval a odborný vlak mu ujel už někdy na konci 90. let. A když se mění svět i fotbal, ale trenér žije z minulosti, vypadá to pak stejně, jako když Češi hráli v září proti Saúdské Arábii – srdce plakalo a oči bolely. Jediným světlým bodem přípravného utkání byl pozápasový rozhovor se záložníkem Pavlem Šulcem. Když dostal otázku, s jakými pokyny ho trenér Ivan Hašek poslal na hřiště v netradiční pozici halvbeka, jen se ušklíbl: „S jakými pokyny… Šel jsem do hry s tím, abychom prostě vyhráli. Abychom přidali ještě jeden gól. (…) Upřímně? Bylo to hrozný.“ Trochu to připomíná scény z kultovního seriálu a filmu Okresní přebor, kde trenér Hnátek sděluje hráčům: „Dlouhé nakopávané balony, důraz v osobních soubojích. Na žádný ťukes nemáte, jste dřeváci, a proto taky hrajete vokres.“ A místo taktiky radí: „Trefujte zařízení!“"

AHMED MÁ HLAD

Německá opoziční strana AfD si od spolkové vlády vyžádala jmenný seznam žadatelů o sociální dávky zvané Bürgergeld (občanský příjem). Díky tomu vyplavaly dvě věci: že o dávky žádají nejčastěji lidé s křestním jménem Mohamed, a že německá vláda zbaběle mlží. Trik je v tom, že původní seznam nezohledňuje různé varianty téhož jména. Jenže například zmiňovaný Mohamed se vyskytuje v 19 podobách – kromě základního Mohameda třeba jako Muhammad, Mohammad, Mahamadou či Mhammed. Celý žebříček byl tudíž zavádějící a vévodil mu Michael, jenž tolik verzí nemá. Následovali Andreas, Thomas a Daniel, přičemž první Mohammad byl 11. a druhý Mohamad se ukrýval až na 21. místě. Pak ale poslanec René Springer z AfD požádal o doplňující údaje ke křestním jménům a jmenné varianty sečetl. Najednou byl vítězný Michael i se všemi svými podobami jako Mischa či Michel odsunut s 24 460 zmínkami na druhé místo a Mohamed jej převálcoval s 39 280 žadateli. Na třetí místo poskočil Ahmad – ve 13 podobách s 20 660 zmínkami. Vláda sice ve své odpovědi poslanci zdůrazňuje, že z křestního jména nelze automaticky odvodit národnost, ale to Němce asi moc neuklidní. Zvlášť když podle Spolkové agentury práce pobíralo na konci roku 2024 v Německu dávky celkem 5,42 milionu lidí, z čehož bylo 2,82 milionu Němců (52 procent) a 2,60 milionu cizinců (48 procent). Nějaký zlý jazyk by mohl – přesně v duchu vládní připomínky – položit jízlivou otázku: Kolik z těch 52 % Němců má asi německou národnost?"

ŠAŠEK A KRÁL

Až groteskně působí chování Volodymyra Zelenského. Naposledy v reakci na to, když Donald Trump po srpnovém setkání s ruským protějškem Putinem na Aljašce oznámil – právě na popud Ukrajiny, jíž teče do bot –, že jako další klíčový krok by mělo následovat setkání Putina se Zelenským. Vladimir Putin realisticky oznámil, že ruská armáda podniká na Ukrajině úspěšnou ofenzivu a postupuje na všech frontách. Naproti tomu Ukrajina podle něj už nemá na ofenzivu síly a nemá takové vojenské rezervy jako Rusko. Co z toho plyne, je jasné. „Pokud převládne zdravý rozum, je Rusko ochotné dohodnout se na přijatelném ukončení konfliktu,“ řekl ruský lídr, jenž Zelenského vyzval, ať přijede do Moskvy, kde se s ním „rád sejde“. A dodal: „V opačném případě to dořešíme vojensky.“ Jinými slovy: Rusko vyhrává, a pokud Ukrajina chce, může při uznání porážky jednání začít třeba zítra. Kdo má problém s chápáním reality, je ale ukrajinský vůdce, jenž nabídku Putina odmítl, nazval jej teroristou a pyšně řekl, ať on přijede do Kyjeva. A začal si klást podmínky, jako by snad vítězil on. A tak to ruský šéf pro jistotu zopakoval: „Ukrajina chce toto setkání. Řekl jsem, že jsme připraveni a zajistíme podmínky i bezpečnost. Ale když chtějí setkání, nemůžou nám přece říkat, ať přijedeme tam nebo tam. Chtějí-li jednat, nejlepším místem je Moskva.“ Neboli čím později, vy hlupáci, kapitulujete, tím horší to pro Ukrajinu bude."

MOZEK V GATÍCH

Řádně si naběhl muž, který se dal v roce 2022 dohromady se ženou, jež čekala dítě s jiným. S dámou v pokročilém stadiu těhotenství se oženil a po narození dítěte byl zapsán do rodného listu jako jeho otec. Právní řád, jak známo, považuje za otce manžela, ač není otcem biologickým. Kdyby se náhradní tatík oženil až po porodu, mohl by si dítě též osvojit, ale nebyl by jako otec uveden automaticky. Jestli to muž věděl, nebo mu pod vlivem hormonů změkl mozek, není známo; že to ale věděla žena, je jisté. Veselka se totiž konala dva týdny před porodem. Něco jako v tom vtipu: „Miláčku, ty jsi ale skvělý milenec. Známe se teprve tři týdny, ale já už jsem v devátém měsíci.“ Po necelém roce byl však „lásce“ konec a muž se chtěl právně vyvázat nejen z manželství (což je snadné), ale i z otcovství (což je nemožné). Zkoušel to uhrát na to, že si partnerčina těhotenství nevšiml a je nespravedlivé, když teď musí platit výživné. Případ skončil až u Ústavního soudu. Soudy nižších instancí totiž muži řekly, že je na něm, aby nesl následky svého rozhodnutí, neboť věděl, že není biologickým otcem, a toto rozhodnutí mělo logicky za následek i případné placení alimentů. Stejně to vidí i Ústavní soud. Takových případů je přitom v praxi mnoho, i horších. Například když žena muže, který si osvojil její dítě, opustí a vrátí se k biologickému otci – papírový otec jim pak na dítě platí.

Jak zpívá v Baladě paternitní právník Ivo Jahelka, kterého zážitky ze soudní síně inspirovaly k napsání písničky „ze života“: „Žalovala jednou Vénu Šafářovic Katka, že výhradně kvůli němu svobodná je matka. Tak zasedli u zdejšího soudu proti sobě k rozhodnutí, zdali Véna zplodil ono robě. Vypověděl Véna, že si na procházku vyšel, když o pomoc zavolání tam od řeky slyšel, ejhle, ona – žalobkyně ve vodě se mrská, napolovic utonulá a žabinec prská.“ Jenže Véna – ku své škodě – v záchraně pokračoval i na břehu. „Nezaváhal Véna, ihned do živlu se vrhnul, nedopustil, aby dívku pod vodu proud strhnul, na břeh ji pak rychle vytáh‘ na pokraji svých sil, dýcháním z úst do pusy pak k životu ji křísil. Ona prej mu děkovala za záchranu vděčně a nabídla, že by mohli sušit se společně. Že to všechno takhle skončí, nemohl prej tušit, když společně odcházeli k ní si šaty sušit.“ Tam už se schylovalo k tragédii. „V garsonce pak poseděli u lahvičky vodky, čekajíce, než Vénovi uschnou svršky, spodky. Alkohol, ten, jak je známo, správně vztahy zpevní, v posteli pak rozproudil i ztuhlý oběh krevní. ,Že jsem Katku z vody vytáh‘, sama nejlíp to ví, život jsem jí zachránil a daroval i nový. A teď jí mám ještě platit? No to se teda divím,‘ rozčílil se Véna v síni hněvem spravedlivým.“ Jenže předseda senátu věděl, jak to v životě chodí: „Soudce na něj zpoza stolu pohlédnul skrz brýle a povídá, že je třeba rozlišit ty chvíle: ,Poprvní jste vytáhnul včas, měl jste dosti vůle, podruhé jste vytáh‘ pozdě k vaší velké smůle!“ Tady by se k situaci Vény i joudy před ním hodila jiná anekdota: „Rybář si všimne, jak se v řece topí mladá žena a volá o pomoc. Muž na ni zavolá: ,A souložit umíš?‘ – ,Ano, ano, však jsem právě těhotná.‘ – ,I plavat se naučíš.‘“

PROČ BYCHOM SE OMLOUVALI?

Někdy udělá chybu občan, jindy instituce. Jenže zatímco jedinec musí čelit následkům svých chyb sám a za svou hloupost – obrazně či doslova – platit, pokud něco pokazí úředníci, mohou se z toho za pomoci svých podobně nezodpovědných kolegů vykroutit. I tento příběh, o němž informoval Český rozhlas, se dostal až před Ústavní soud. Jistý pan Vladimír, který se na soud obrátil, měl zdědit dům v pražských Miškovicích po babičce, u níž vyrůstal a která jej vychovala. I později, když se Vladimír odstěhoval, jezdil babičce pomáhat. Ta mu pořád dokola říkala, ať se o to stará, protože to jednou bude jeho. Sepsala závěť, v níž vnukovi dům odkázala, o té on ale nevěděl. Babička nemohla tušit, co se stane po její smrti v roce 2005. Notářka pověřená soudem v dědickém řízení totiž poslední vůli nenašla, a dům tak připadl Vladimírově matce. Té, která se o něj v dětství nestarala, a která zdědila i babiččin původní rodný dům. Takže dostala dva domy, a protože k tomu novému neměla vztah, obratem ho prodala a všechny peníze si nechala. „Říkal jsem matce, že babička mi slibovala, že to bude moje, ale ta mi na to odpověděla, že ona je hlavní dědic. Tím se to taky ukončilo,“ řekl muž ČRo. V roce 2021, tedy 16 let po babiččině smrti, ale čekal na Vladimíra po návratu z dovolené ve schránce dopis s modrým pruhem a s ním i pořádný šok. Z pražského obvodního soudu mu přišlo oznámení, že našli závěť jeho babičky z roku 1973, kterou mu odkázala rodinný dům v pražských Miškovicích. Závěť byla v pořádku, úřady ji měly v Centrální evidenci závětí, shodovalo se rodné číslo i rodné příjmení, ale protože se Vladimírova babička znovu vdala a umírala s jiným jménem, než se kterým sepisovala závěť, notářka lejstro přehlédla. „Přišlo mi to smutné. Celý život jsme se starali jeden o druhého, a to, co pak mělo být moje, tak kvůli nějaké chybě úředníka je pryč. Mohli jsme tam bydlet s rodinou, mít zahradu, dělat si věci po svém,“ kroutí hlavou Vladimír, který kvůli cizímu šlendriánu přišel o dům a bydlel v nájemním bytě. Po rozvodu teď žije u nevlastní sestry, kde má i dílnu.

Člověk by čekal, že s dopisem o nalezení závěti přijde i návrh, jak se hodlá stát k fatálnímu pochybení postavit, ale brzy přišlo další překvapení. Když Vladimír stát požádal, aby chybu nějak ji napravil, ten se mu vysmál. Ministerstvo spravedlnosti jakýkoli nárok na odškodnění smetlo se stolu, protože prý za nenalezením závěti „nebyl nesprávný úřední postup“, neboť babička „sepsala závěť v době, kdy měla jiné příjmení, než se kterým umírala“. Takže je to vlastně chyba babičky, a ne líné notářky, která neumí hledat v evidenci? Jeden ze soudů nakonec Vladimírovi přiřkl odškodné 300 tisíc korun (!), ale ministerstvo se odvolalo, i když stát způsobil zjevnou mnohamilionovou škodu. Vrcholem bylo zamítnutí odškodnění Nejvyšším soudem, který dospěl k závěru, že „okolnost lze chápat jako politováníhodnou, ale nikoliv každá s významným odstupem času zaznamenaná nespravedlnost může být cestou práva odčiněna“. Cože?! Takže podělat něco můžou, ale napravit ne? Dodnes se nikdo Vladimírovi ani neomluvil. Prý proto, že o omluvu nežádal, řekla mluvčí ministerstva spravedlnosti. A takhle my si tady žijeme…

‍

‍