Když Šifra v zářijovém vydání přinesla životní příběh českého vědce Milana Špůrka, ukazovala na něm i to, kudy vede cesta k poznání, pochopení naší reality, a především ke svobodě. Neměla tím samozřejmě na mysli, že každý, kdo chce dojít naplnění a vnitřního klidu, musí zrovna rozkrývat strukturu času. To byla jen taková třešnička, protože byl pan Špůrek vědec s mimořádným rozhledem a extra širokým záběrem.

Neznamená to pochopitelně ani to, že takový může či má být každý. Platí ale, že ta cesta, podvádění a využívání druhých lidí ke svým cílům či vlastnímu pohodlí, nový cyklus mění pravidla hry a manýry běžné ve staré době přestávají pomalu, ale jistě fungovat. Proč? Protože se v elektromagnetickém poli zvyšují frekvence Schumannových vln (rezonancí), resp. jejich intenzita ve vyšších frekvenčních pásmech, a to znamená jediné: elektromagnetické pole Země, ve kterém se celé toto dobrodružství a naše životy odehrávají, rezonuje s úplně jiným typem myšlení a chování, prostor, nekonečnost, otevírající se propast. V mytologiích včetně té řecké je chaos vždy před bohy a řádem. Tedy přesně ve chvíli, kdy se jeden (starý) řád hroutí a druhý (nový) se teprve chystá. Slovo hiát pak znamená mezeru, přerušení či skulinu.

Jak na to doktor Špůrek přišel a jak to spočítal, si teprve ukážeme. Podstatné v tuto chvíli je, že to popsal přesně před dvaceti lety, kdy by – pokud by neobjevil strukturu času – za normálních okolností nemohl tušit, že která vede k vnitřnímu naplnění a na jejímž konci čeká odměna v podobě svobody a rozkvětu ducha a duše, vede právě tudy, kudy se vydal i on. Tedy opačným směrem než cesta ega, kudy se v životě rozhodne vydat drtivá většina lidí. A která sice zprvu vypadá jednodušeji, ale na jejím konci čeká jen rozčarování, zklamání, konec iluzí a prázdnota.

Je tedy nakonec úplně jedno, jestli je člověk vědec, obchodník, kuchař, vězeň nebo popelář – to, na čem záleží, závisí jen a jen na přístupu k životu a vnitřním rozhodnutí a nastavení. A na odvaze přestat se bát. Jak mi řekl kdysi jeden moudrý muž: „Nemůžeš jít doleva, když máš jít doprava. Nebo jít na sever, když máš jít na jih.“

Tohle platí v každé době, ale nikdy to nebylo důležitější a naléhavější než právě teď. Protože zatímco končící cyklus věku Ryb podporoval nebo spíš umožňoval vlastnostmi elektromagnetického pole a frekvencemi pro toto období typickými starý způsob života založený na přetvářce, hraní rolí a her, než bývalo až dosud zvykem. Kdo to pochopí, „naladí se“ a najde cestu, povede se mu lépe než dřív. Kdo bude ale tvrdošíjně trvat na starých způsobech a podstoupit vnitřní změnu odmítne, bude si připadat, jako když tlačí svoji káru do hodně prudkého kopce.

Když člověk porozumí jedné části, může pochopit i ostatní. Protože kulisy a detaily se sice obvykle liší, ale principy mohou být až překvapivě podobné.

Šifra to říká ve chvíli, kdy se ještě může zdát, že jsou i jiné varianty, kudy se vydat a dívat, nebo že se vše snad nějak vyřeší, umoudří či snad vrátí do starých kolejí. Ale to je jen iluze, protože již zároveň začínají být zřetelně cítit a vidět rozdíly mezi lidmi i jejich cestami. Nyní se nacházíme ve fázi, kdy ty rozdíly nejsou ještě tolik patrné navenek, ač i tady už se ledy hýbou, ale uvnitř již nelze ani při maximální slepotě předstírat, že se nic neděje.

se něco takového chystá. Takže i kdyby mu v roce 2006, kdy toto období popsal, tedy šest let předtím, než vůbec začalo – a navíc vypuklo velmi nenápadně a konec starého cyklu a počátek nového a kolabování starého se v té hmotné rovině, kdy to může zachytit většina lidí i „v praxi“, začalo projevovat až v době covidové –, nikdo nevěřil nebo se jeho „teorii“ všichni smáli a ze strachu jej sabotoval celý vědecký mainstream, je to úplně jedno. A to proto, že klíčovým důkazem pravdivosti Špůrkova objevu a popisu toho, co je ve skutečnosti čas, jak funguje a jak lze pomocí pochopení jeho struktury číst nejen dějiny, ale i vidět do budoucnosti, je svědek ze všech nejspolehlivější – samotná realita.

Chaotický hiát, jeden z důležitých pojmů Špůrkovy originální vědecké metody zvané zodiakální astrochronologie, si můžeme snadno představit jako chaotické uspořádání mezi nechaotickými epochami. Jako čas přípravy a hledání nového řádu. Přerušení kontinuity, jakési hluché období či podivné bezčasí, bezvládí.

Tím, že byl doktor Špůrek původním vědeckým zaměřením geolog, vypůjčil si pro to, aby to dokázal srozumitelně vysvětlit, jednu téměř dokonalou geologickou analogii, která se v jeho psaní o Tajemných rytmech dějin zřetelně odráží. Stratigrafický hiát je totiž odborný termín z geologie, který označuje mezeru v geologickém záznamu – chybějící vrstvy, které se v určitém období neuložily nebo byly odneseny erozí. Stratigrafický hiát tedy v geologii, potažmo archeologii odpovídá obdobím, kdy se starý svět hroutí a nový ještě není ustaven.

Je to perfektně zvolený příklad, protože se týká hmotných jevů, které si můžeme velmi snadno představit. Kdyby někdo složitě vysvětloval strukturu času a pohyboval se jen v abstraktní rovině, nikdo by to nepochopil, i kdyby to vysvětloval sebelepší vypravěč. Ale když se to ukáže na něčem, co se děje v přírodě a co můžeme nakreslit a snadno si to představit, funguje to mnohem líp.

Tak je to i s naším tajemným hiátem. Stratigrafie je nauka o posloupnosti horninových vrstev – popis vrstev. Hiát, jen pro připomenutí, je mezera či přerušení.

Když to co nejvíc zjednodušíme, pak stratigrafický hiát je geologické období, během kterého se přestanou ukládat nové sedimenty. Místo aby se vrstvily nové horniny, dochází k erozi těch již uložených nebo denudaci neboli odnosu či odkrytí již existujících horninových vrstev. To vytváří „mezery“ nebo „přerušení“ ve stratigrafickém záznamu. Neboli tento proces se projevuje tak, že nadložní horninové vrstvy spočívají na starších tak, že lze snadno rozpoznat různá historická období. V průběhu času se ukládají vrstvy hornin a přibývají další a další. Starší vrstvy jsou dole, mladší nahoře. Všechno běží „normálně“.

Jenže pak nastane období, kdy se horniny ukládat přestanou. Hiát. Nejen že se horniny neukládají, ale naopak působí erozi a rozrušují starší vrstvy. Stará vrstva se pak sesype, poklesne, a až si „sedne“, teprve pak se zase začnou usazovat nové vrstvy. Začíná nové geologické období, kdy vše zase běží „normálně“ a usazují se nové a nové horniny pro dané období typické. Nadložní vrstvy pak leží na nerovném nebo zvrásněném povrchu starších hornin, čímž vzniká takzvaná diskordance. Toto slovo značí neshodnost, nestejnost, odlišnost nebo nespojitost a v geologii znamená jev, kdy na sebe nasedají vrstvy zemské kůry, mezi jejichž usazením uplynulo delší časové období. Diskordance může být skrytá, kdy na sebe podložní a nadložní vrstvy navazují paralelně, protože došlo k přerušení sedimentace a následné erozi bez výrazného zvrásnění – prostě jen jedno skončilo a pokleslo, a začalo druhé. Starší a mladší vrstvy na sebe navazují zcela plynule, jen mezi nimi scházejí usazeniny reprezentující přechodné období, které bylo relativně poklidné a krátké.

Druhá varianta diskordance se označuje jako zjevná. Při ní uplynula dlouhá doba bez usazení (hiát). Starší vrstvy byly silně rozrušeny, často nerovnoměrně a chaoticky, a usazeniny pak v pozdějším období zaplnily nerovnosti a „díry“ vzniklé ve starších vrstvách. Tyto vrstvy byly narušeny nejen erozí, ale byly též vystaveny silným deformačním tlakům během vrásnění. Kombinace působení tlaků a eroze vyústila v nerovnoměrný přechod mezi dvěma obdobími. Nové usazené vrstvy tudíž nejsou se starými vrstvami rovnoběžné, ale svírají s nimi určitý úhel, resp., různé úhly.

Skrytě, či zjevně?

A právě tady se ukazuje, jak důležité je mít široký rozhled a neuzavírat se v bublinách jednotlivých disciplín. Protože pokud to člověk udělá a nezůstane pouze v jedné ohrádce, ale vykoukne z ní za plot, může aplikovat znalosti a poznání z jedné disciplíny i jinde. Když totiž člověk porozumí jedné části, může pochopit i ostatní. Protože kulisy a detaily se sice obvykle liší, ale principy mohou být až překvapivě podobné.

A tak Milan Špůrek, který rozuměl nejen chemii nebo „své“ geologii, ale též astrologii, astronomii, historii, mytologii či filozofii, přebral důležitý geologický pojem. A když díky rozsáhlým a komplexním znalostem v mnoha oborech začal rozkrývat strukturu času, položil si otázku: „Co když chaos mezi věky je vlastně takový stratigrafický hiát v čase? Tedy přerušení sledu mezi dvěma cykly?“

Pink Cliffs v Utahu (USA) s jasně patrným stratigrafickým hiátem – stejným, jaký je vidět i v Grand Canyonu. Když se jedna vrstva života bortí a mizí, už se připravuje půda pro tu další. Foto Profimedia

‍

Však si to zkusme představit. Čas poklidně běží, jedna jeho vrstva se usazuje na druhou. Zdá se, že život ubíhá dopředu, pěkně den za dnem, podle určitých pravidel, a nic nenasvědčuje tomu, že by to mělo být někdy jinak. Pak si ale citlivější a vnímavější jedinci začnou všímat, podpořeni i výjevy z kalendářů starověkých civilizací, že se věci od jisté chvíle začínají dít nějak jinak. Je to jen takové tušení, nedá se to dokázat ani si tím člověk není tak úplně jistý. Možné je i to, že si jen něco namlouvá či podlehl jisté autosugesci. Egypťané či Mayové sice označovali rok 2012 za konec starého cyklu a začátek nového, ale kdo může vědět, jak to všechno je? Přesto nějaký hlas uvnitř volá: „Sleduj to a udělej si obrázek sám.“ Dlouho to byl spíš takový vnitřní pocit, zvýšená citlivost či vnímavost, kdy se člověku začaly skládat nějaké věci dohromady a uvědomoval si, že to je určitě nějak jinak, než si myslel dřív. Neví sice ještě jak, ala cítí ve vzduchu, jako kdyby se otáčel vítr. A jako by se otvíralo něco nového, ale zároveň ještě navenek všechno běželo tak jako dřív.

My jsme to v Šifře nazvali tak, že se začaly ozývat tóny nové hudby. Od doby kolem konce roku 2012 hrála dvojí hudba – stará i nová – zároveň. Bylo možné experimentovat, „ochutnávat“ nové myšlenky, „chytat“ novou inspiraci, ale přitom se stále opírat o staré vrstvy a struktury. Lidé mohli žít jednou nohou ještě tady, ale druhou již „tam“. Nebo obráceně – jednou nohou „tam“, ale druhou mít na relativně pevné půdě „tady“.

Jenže pak, po sedmi letech, začala stará vrstva povážlivě erodovat. Už to nebylo jen tušení, že se něco „hýbe“, ale jistota. Obnažily se její jednotlivé části i struktura. Začala se bortit, sesedat, drolit se a hroutit, a spolu s ní i mizet iluze o tom, jak je pevná a stabilní. Octli jsme se přesně v tom místě, které geologie označuje jako stratigrafický hiát. A které Milan Špůrek, jenž porozuměl nejen geologii, ale i struktuře a směru a „dějinám“ času, parafrázoval jako chaotický hiát.

A právě v té chvíli, kdy se to všechno „spustilo“, se začalo rozhodovat i o tom, jaký ten chaotický hiát a konec starého a začátek nového vlastně budou. Jestli plynulé, klidné a skryté (v geologii skrytá diskordance), kdy staré plynule přejde v nové a období hiátu neboli mezera či přerušení bude krátké a jedna vrstva si krásně sedne na druhou. Anebo zjevné a divoké, kdy se staré začne sypat s velkým rachotem a lomozem a přechod nebude plynulý a krátký, ale bláznivý a dlouhý, a především pořádně divoký a třaskavý. Asi ani nemusím dodávat, jaký druh přechodu od starého k novému si lidé – ke své škodě – vybrali. To s sebou přináší jak dobrou, tak i špatnou zprávu.

‍