Co udělali lidé, když začala stará vrstva viditelně erodovat? Začali snad hledat souvislosti a zkoumat, k čemu dochází a proč se to děje? Nebo jen nějak reagovali či dělali úplně něco jiného? Jak kteří. Ale asi se shodneme na tom, že těch prvních bylo výrazně méně, a to zcela nesrovnatelně. Byla jich totiž – navzdory obrovské a neopakovatelné příležitosti k probuzení – jen hrstka.

I těm, kteří zpočátku vypadali, že by se mohli jako Růženka Šípková probrat z dlouhého spánku a vykročit jiným směrem, po čase poněkud otrnulo. A po počátečním úleku ve chvíli, kdy se díky covidu (záměrně nepíšu jazykově správnou předložku kvůli) na chvíli zastavil svět, kdy měli lidi možnost se též zastavit a změnit své nastavení a kdy byli mnozí z nich poprvé v životě otevřeni a možnost či nutnost změny si alespoň připouštěli, se postupně vše vrátilo do starých kolejí. Novým směrem se vydala v podstatě jen zanedbatelná část lidí, kterým to nadobro otevřelo oči a spolu s tím zcela nové možnosti. A které tento zlom inspiroval k celkové změně pohledu na svět (i na sebe), svého vnitřního nastavení i k osobnostnímu růstu.

Bráno optikou naší geologické metafory: po začátku erozivního procesu, který přiměl na chvilku lidi k zastavení a otevřel u nich pod tlakem okolností okénko pro změnu myšlení a výhledů do budoucna, postupně přestali vnímat, že tento proces začal. A místo aby připravili půdu – doslova – pro hladké a plynulé vytvoření nové vrstvy, jež by přechodové období výrazně zjednodušilo, tak se po prvním drolení půdy pod nohama přestali dívat nahoru a dopředu – a učinili pravý opak. Všechny síly vrhli do zpevňování drolící se půdy pod nohama a zachraňování hroutící se vrstvy, ale úplně rezignovali na přípravu půdy pro vznik a usazování vrstvy nové. A je úplně jedno, jestli se přidali na stranu covidistickou, nebo proticovidistickou, protože členové obou „hnutí“ až příliš často po drolící se půdě dupou stejně hřmotně a se stejně chabými výsledky.

Je to srozumitelné? Přijde mi, že na takovém „hmotném“ příkladu z přírody je to opravdu mnohem lépe představitelné. A že Milan Špůrek přesně věděl, proč vybrat zrovna tento. A to si vezměte, že on o tom, co nastane, psal před dvaceti lety, kdy vůbec nikdo netušil, která bije, a kdy nebylo možné hledat žádné příklady v realitě, protože ještě žádné nebyly.

Širší obraz

Stejně tak mi přišlo dobré jít na to trochu opačně a od lesa. Nejdřív začít upozorňovat na konkrétní změny a důležité jevy a všímat si hlubších souvislostí, aby bylo možné se aspoň něčeho chytit. Takové to „všimli jste si toho?“ Či „podívejte se tam a tam“. Až v momentě, kdy si budeme všímat nějakých  souvislostí a významných jevů – od změny v ekonomice přes otřesy v geopolitice až po projevy duše a ducha – a budeme je vnímat nikoli izolovaně a náhodně, ale jako jednotlivé dílky skládačky, které do sebe zapadají a nejdou oddělovat od celku, jenž je propojený, uvidíme širší obrázek.

No a teprve tehdy má smysl pouštět se do vysvětlování a objevování toho, proč a jakým způsobem se to všechno děje. Nikoli naopak. Protože k čemu by nám bylo popisovat mechanismus něčeho, co nevidíme nebo čemu ani trochu nerozumíme? No řekněte, k čemu by bylo dobré rozkrývat vrstvy času a změny epoch bez toho, abychom to propojili s realitou a se životem?

Jednak by to bylo vlastně jen takové tlachání a prázdné vědecké a rétorické cvičení; a jednak by ani nebyl důvod o tom přemýšlet, protože bychom netušili, proč je to důležité.

Jestliže si ale nejprve začneme všímat souvislostí a toho, co se odehrává a jakým způsobem přímo před našima očima. A jestliže trochu poodstoupíme, abychom to viděli z nadhledu a větší výšky, a až pak se detailněji zaměříme na vlivy v pozadí a na rozkrývání a ukazování, že se to neděje jenom tak, nýbrž podle konkrétních principů, pravidel a přírodních zákonitostí. Teprve pak z toho přirozeně vyplyne i to, co je základem každého hlubšího poznání – smysl. Takové to „aha, tak proto“…

MILANŮV TIP: Noc v opeře. Pokud bych měl ukázat, co to znamená chytit rytmus nové doby, zmínil bych třeba hranickou rockovou skupinu Panoptiko. Není náhoda, že kapela vznikla až v roce 2021. Nejde jen o originální styl a vytříbené texty, ale ten celkový „vibe“. Vidět to je i na prvním singlu jejich nového, v pořadí třetího alba Nirvana, jež vyjde na sklonku roku. Noc v opeře je ve skutečnosti velkolepou písní o smrti, a má neskutečnou energii i hloubku. „Je noc a začíná ples, v opeře zní teď moje árie. Orchestr nádherně ztich‘, tak smrti dáme všichni adieu.“ Panoptiko k tomu udělalo i úžasný klip, ze kterého až mrazí. A to přesto (nebo proto), že je vytvořen umělou inteligencí, která pomohla celý příběh smrti ještě pozvednout. Třeba orchestrem kostlivců či oživlými personami hudebních dějin...

Takže ještě jednou. Od konce roku 2012 bylo možné začít vnímat jen lehké záchvěvy přicházejících změn, ale nic viditelného a hmatatelného se ještě nedělo. Po sedmi letech se ale půda začala drolit již dosti viditelně a přes veškeré snahy mnohých doslova nepřehlédnutelně.

Lidské ego je sice mistrem v popírání reality a ve snaze překroutit si skutečnost do svého příběhu tak, aby neztratilo svou domnělou moc a kontrolu nad situací, dokáže být nekonečně kreativní – a tak zvládne tvrdit i to, že černá je bílá nebo to, co bylo ještě včera bílé, je dnes černé, případně naopak –, ale i obrana nejvzpurnějšího, nejvytrvalejšího a nejzatvrzelejšího ega bude muset pod tlakem reality povolit. Protože mu dojdou jednak nápady, a jednak energie na přemalovávání skutečnosti, která bude stále zjevnější a obtížněji překrutitelná, a na vytváření iluzí. A všechno to, co bylo možné ututlat a skrývat v „mlze“ pomalejších frekvencí, v „prosvětleném“ elektromagnetickém poli, kde vlny světla kmitají rychleji a rychleji, najednou bude víc a víc jasné a viditelné. Protože přecházíme, zjednodušeně řečeno, z věku her a iluzí do epochy (sebe)poznávání a tvrdé reality.

‍