Covidové šílení – paradoxně ruku v ruce s nečekaným zklidněním – tedy odstartovalo již tu plně viditel nou fázi drolení půdy starého světa. Válečnickým šílením to pokračovalo. Celé to bylo prostoupeno šílením ekonomickým a geopolitickým. Docela ostrá úvodní fáze na to, aby si člověk všiml a zarazil se, nemyslíte?

A právě tehdy se rozhodovalo o tom, jestli lidé ten čas využijí ke srovnání myšlenek, zaznamenání toho, že se NĚCO děje, ale hlavně ke změně přístupu a přehodnocení starých myšlenkových vzorců. Tak, aby se začátkem epochálních změn a politického, ekonomického i společenského přeformátovávání nejen celého světa, ale především způsobu vnímání reality dokázali držet krok a byli schopni se přizpůsobit, až půjde skutečně do tuhého. Tedy až se „staré“ rozdrolí natolik, že se o něj již nebude možné opírat a bude nutné hledat opory v „novém“.

Správné zareagování na začátek změn tedy bylo důležité k tomu, aby ve chvíli, kdy „staré“ bude ještě méně funkční než teď, bylo již možné vidět zárodky „nového“. A na „druhou stranu“ se dostat přes lávku postavenou v době, kdy to ještě nebylo tak těžké. Ve Špůrkově geologické analogii by to byla skrytá diskordance, kdy se nová vrstva krásně začne usazovat na vrstvě staré, a všechno je hladké, rovné a pěkně úhledné. Jinými slovy, stačilo by myslet dál než do zítřejší večeře.

Anebo tady byla druhá možnost. Toto znamení – protože nic nápadnějšího než covidové zastavení planety, následované a doprovázené tím celým cirkusem okolo, už prostě přijít nemohlo – přehlédnout, ignorovat či nechat vyšumět. A snažit se jet dál ve starých kolejích. Pokud by si zde lidi nechali nějaký prostor, ve stylu „uvidíme, jak se to bude vyvíjet“ či „budu to sledovat, ale počítám raději s tím, že to nekončí a pokusím se na to připravit (ekonomicky, mentálně)“, bylo by to sice o něco náročnější než v prvním případě, ale nebyl by to takový šok a snáze by se na nové „zjištění“ reagovalo. I to by se – s vědomím, že se něco takového může stát – dalo jakžtakž solidně zvládnout. Bude to sice složité a náročné, ale tím, že to nepřijde jako blesk z čistého nebe a jste na tuto možnost připraveni aspoň tím, že tušíte, že by k něčemu mohlo dojít, nesložíte se úplně, protože to není až takové překvapení. Maximálně si budete říkat „škoda, že jsem doufal, že to nebude tak velké, a trochu ten čas, který jsem mohl věnovat přípravám a práci na sobě, probendil“. A tak prostě budete muset zatnout zuby a jít dál, neboť nebude čas ani mít smysl „bycha honiti“.

Pokud ale uděláte to, co udělala drtivá většina lidí po covidu – tedy nejen, že se na všechny signály a znamení o začátku konce vykašlete, ale vsadíte vše na jednu kartu „záchrany“ starého, a ani nepřipustíte, že by všechno mohlo být jinak, než si v hlavě vytvořilo vaše ego, které nenávidí jakékoli změny (neboť oslabují jeho iluzorní moc), pak dojde na třetí možnost.

Ta má sice stejné či podobné vnější projevy jako možnost druhá, ale její důsledky pro život a psychiku takového jednotlivce mohou být devastující. Jen si to zkuste představit – všechnu sílu investujete do záchrany a opravy rozbitého a nefunkčního v bláhové naději, že se to dá ještě zachránit a napravit. A oč více se snažíte, tím hůř to funguje. A tak se snažíte ještě víc, až to přestane fungovat úplně. A protože jste všechno vsadili na jednu kartu, nezbyde vám v tu chvíli, kdy se ukáže, že to tímto způsobem už dál nejde, v ruce vůbec nic. Tedy právě kromě toho NIC. Když si to uvědomíte a zjistíte, že realita běží úplně jinudy, než jste do té doby chtěli věřit, dotknete se něčeho, čemu se říká prázdnota, a budete v šoku. A bude to pro vás mnohem těžší než pro ty, kteří místo záchrany erodující půdy různá znamení změny neignorovali, ale nechali se jimi vést, a v době, kdy vy jste se vrtali hlouběji a hlouběji do starého podloží, oni už skládali jeden kamínek za druhým na nově se formujícím podloží, aby měli na čem stavět, až se staré definitivně propadne do historie.

Od okurek po macešky

Já teď sice mluvím ve druhé osobě plurálu, tedy tak, jako by se to týkalo vás, ale ve skutečnosti se to týká mnohem víc lidí, kteří Šifru jakožto posla nové doby nečtou. A nejen že nečtou a odmítají, ale její existence jim přivozuje lehkou kopřivku a paniku, protože „co kdyby to tak nakonec opravdu bylo“? Připustit to je sice pro ně nemožné a nikdy by to neudělali, vůbec to ale neznamená, že z toho nemají pořádně nahnáno.

Naopak ti, kdo ji čtou, patří buď do první skupiny, která ví a vnímá a připravuje se na změny a snaží se na ně adaptovat psychicky i prakticky tak, aby pro ně byl přechod mezi věky co nejhladší.

Anebo do skupiny druhé, která ví či silně tuší, že nekecám, neboť cítí pravdivost té vibrace a rezonance „uvnitř“, řečeno jazykem duše. Ale přesto by byli radši, kdyby se časem ukázalo, že jsem přeháněl a nic tak zásadního se neděje a dít nebude; a že většinu těch změny, kterých se odehrává v posledních letech tolik, kolik se dřív nestíhalo stát ani za dekády, už máme za sebou. A že to zkrátka nebude tak horké. A tak stojí rozkročeni mezi oběma světy a tiše doufají, že toho zase tolik muset měnit nebudou a vichřice se přežene, ale zároveň cítí, že na tom něco je, a tak jsou teoreticky připraveni i na druhou možnost. Neboli, jak by tuto strategii označil můj nejoblíbenější autor Robert Merle, mají vystrčenou jednu tlapku vpřed a druhou již na ústupu.

Změny budou samozřejmě náročné pro všechny. Jak pro ty, kteří již sedí v prvním vagonu a čekají na odjezd vlaku z nádraží, tak pro ty, kteří stále váhají a nevědí, zda mají nastoupit, nebo radši počkat na peróně, jak to dopadne. A chystají se případně naskočit až ve chvíli, kdy uvidí, že nebude zbytí a jiná cesta není. Ti již aspoň stojí na nádraží a vědí, z kterého nástupiště to jede. Úplně nejtěžší to ale bude pro ty, kteří čekají, že se něco stane, a kteří bojují staré, předem prohrané bitvy a pro samou zaneprázdněnost netuší, že vlak do stanice Budoucnost právě odjíždí.

A když už jsme u těch všech metafor, protože jinak ani drolení kdysi pevné půdy pod nohama a jeho projevy popisovat dost dobře ani nejde, mohli bychom říct, že zatímco první dvě skupiny jsou připraveny vyrazit vlakem vstříc novým krajinám a jejich světlu, s větrem a proudem v zádech, ta třetí, nejtvrdohlavější a ve svém egu nejponořenější a nejzavrtanější, začala stavět metro.

Zásadní rozdíl je v tom, že vlak jede z horního nástupiště, které stojí na budovaném pevném podloží nově se utvářející a usazující vrstvy nového věku, ale tunel pro metro hloubí jeho budovatelé do vrstvy staré, která eroduje a rychle se bortí. Je to takové metro pro krtky. Čím víc vrtají, tím hlouběji se zavrtávají, a tím rychleji se vzdalují od světla, neboť vrtají na opačnou stranu.

Ten příměr mě napadl na srpnovém koncertu Jarka Nohavici v majestátních zahradách hospitálu Kuks, kde stejnojmenný hit z alba Tři čuníci zařadil a zpíval: „Prvá, druhá, třetí, čtvrtá, na zahradě krtek vrtá. Drápy má jak vývrtky, vrtá metro pro krtky. Rrrrrrrrrrr... Rrrrrrrrrrr… Každý, kdo si zaplatí, smí se projet po trati; od okurek po macešky, dál už musí každý pěšky.“

‍