No a jak jsou na tom jednotlivé skupiny „cestujících“ početně? Ve vlaku sedí naprosté minimum lidí. Jako v lokálce do Horní Lhoty, kde dávají lišky dobrou noc. Ačkoli tam jezdí letitý motoráček dotovaných Českých drah, a tady prosperující dopravce Cosmic, s. r. o., který vypravil tu nejmodernější, nejluxusnější a nejzářivější vysokorychlostní soupravu. Pasažéři zvyklí na dlouhá zpoždění a ztuchlý odér koženkových lavic se ale do ní – i přes všechny výhody – bojí nastoupit.

O něco větší skupinka postává na nástupišti a váhá, zda ten krok udělat a vydat se do neznáma, nebo se raději vrátit zpátky do města, ve kterém se již objevují a zvětšují díry a praskliny. A doufat, že se stane zázrak a nějak se to vyřeší a spraví. Jenže kdo by to vyřešil a spravil?

Jakmile si tu otázku tito nerozhodní „voliči“ položí, raději zůstanou stát s kufrem na nástupišti, čtou si u toho třeba Šifru a pozorně sledují informace o jízdním řádu. Tak, aby mohli kdykoli naskočit, ale zároveň – kdyby se přece jenom stal nějaký zázrak a někdo to spravil a vyřešil – s úlevou mohli běžet zpátky a svézt se třeba… metrem, kterým jede ten zbytek. Je to takové stále ještě nerozhodné a nerozhodnuté „should I stay or should I go“. Should I stay or should I go… Měl bych zůstat, nebo jít, jak zpívá legendární britská punková formace The Clash.

Obecně tedy můžeme konstatovat, že po počátečním šoku, který vyústil v postcovidové otevření očí u některých lidí i ke zbystření jejich smyslů a změně přístupu, ostražitost – až na výjimky – postupně polevovala. A přesto, že se „ledy hnuly“ a země (či Země?) se začala viditelně drolit, z pohodlnosti či ze strachu se snažila většina lidí vrátit k tomu, co znali. Tedy k taktice „když něco nejde, zkusíme to silou; a když něco nejde silou, zkusíme to ještě větší silou“.

Jenže zatímco dříve silová taktika fungovala, nyní začíná být notně kontraproduktivní, neboť doba a situace vyžadují mnohem jemnější a sofistikovanější přístupy a zacházení. Neboli co fungovalo dříve, nyní nefunguje, protože se změnila doba – a to velmi zásadním způsobem.

Pokud totéž, co jste mohli dělat dřív, nepřestanete dělat ani ve chvíli, kdy se ta dosud pevná půda pod nohama začne drolit, bortit a propadat, stane se něco úplně jiného.

Abychom zůstali u brilantní Špůrkovy geologické metafory, protože ta perfektně sedí a lze si díky ní představit jak vrstvení času, tak jeho konkrétní projevy v hmotném světě a reálném životě… Když po zemi dupete a běháte po ní, do všeho vrtáte, tlučete a ryjete, tak pokud je pevná, tento postup funguje a přináší výsledky. Můžete něco postavit a být s ním úspěšní, protože máte pevnou půdu pod nohama a podmínky i hvězdy jsou vám nakloněny.

Pokud ovšem totéž, co jste mohli dělat dřív, nepřestanete dělat ani ve chvíli, kdy se ta dosud pevná půda pod nohama začne drolit, bortit a propadat a přestane být pevná a stabilní, tak nejenže se nedostaví kýžený výsledek, ale stane se něco úplně jiného. A to bez ohledu na to, jak moc se budete snažit, jak silně budete tlačit na pilu a jak nahlas u toho budete křičet, dupat a jinak vyvádět či rozhazovat rukama.

Asi nebudeme nijak překvapeni, když si na rovinu přiznáme, že většina lidí po začátku covidového období  začala  po bortícím se podloží staré vrstvy (starého systému) dupat a intenzivně do něj vrtat, divoce u toho skákat, křičet a vyvádět ještě zdivočeleji než dřív. Vyniklo to obzvláště v porovnání s krátkým obdobím lockdownového zastavení a usebrání. Na začátku totiž lidi chvíli vyčkávali a měli stažené půlky, a to bez rozdílu. Taky byl klid a šílenství se z ulic koncentrovaně přesunulo do domácností a televizního zpravodajství. Ale venku? Tam bylo bez lidí a jejich hluku opravdu krásně.

Ale jakmile první a nejviditelnější otřesy a rozrušení horní vrstvy půdy pod nohama pominuly, mylně si to lidi vyložili jako konec tohoto procesu (nikoli začátek) a návrat do starých kolejí. Přání zde však bylo pouze otcem myšlenky a fatální chybnost tohoto postoje k realitě postupně nabírá spektakulárních rozměrů, až se nezaujatý pozorovatel musí zaraženě ptát: Kam až lze v nepochopení stavu věcí zajít?

Má tato neochota vidět a vnímat věci takové, jaké doopravdy jsou, nějaké limity, nebo výkony na mistrovství světa v disciplíně „lhaní do vlastní kapsy“ a nepochopení situace žádné hranice nemají? Teď už se dávno nehraje o to, zda se lidstvo jako celek probudí a změní kurz svého směřování, ale jak kdo ustojí náraz, kdy se vědomí i těch „nejvytrvalejších“ vzdorovačů dotkne poprvé realita a kdy budou konfrontováni s tím, že všechno je jinak a že až dosud žili kompletně ponořeni ve světě iluzí.

Věci se totiž daly do pohybu a nic už se do starých kolejí nejen nevrátilo, ale jede se po úplně jiné koleji. To jen lidé se z obav před dalšími změnami a sesuvy půdy začali chovat stejně jako před prvním „zemětřesením“. V hlavě si to z obav před změnami prostě poskládali tak, jak se jim to v tu chvíli hodilo.

Přestali vnímat všechny signály, které ukazují, že nejde o konec erozivního procesu, ale o jeho začátek, jenž by se dal bez přehánění označit jako začátek konce. Začali si selektivně a programově vybírat a upravovat skutečnost (ne že by to nedělali i dřív, ale teď se projevy tohoto chování proměnily a zintenzivnily) víc než kdy dřív. A ignorovat signály, že jde v onom bouřlivém procesu o systémovou změnu a transformaci, nikoli náhlou a ojedinělou sérii otřesů v podobě covidu a konfliktu na Ukrajině.

Naopak se od té doby chytají každého stébla, ať už skutečného nebo iluzorního, u kterého vidí naději, že by to mohlo celý erozivní proces zastavit nebo zpomalit. Nevnímají zkrátka současné dění komplexně ani jako širší systémový proces a posun, ale upínají se na gesta či kroky, u kterých si namlouvají a doufají, že by mohly vést k zastavení degradace a všech změn, kterých se bojí jako Fiala ruských tanků. A protože dobrovolně a ze strachu kráčejí úplně opačným směrem, než kráčí doba, je ten kontrast stále více vidět. A to bez ohledu na to, co u toho dělají a o co se snaží, oba póly se od sebe neustále vzdalují. A to doslova kosmickou rychlostí.

Z toho vyplývá paradoxně jediné: i když málokdo zůstává v klidu a mnozí se snaží víc než kdy dřív, protože v transformujícím se elektromagnetickém poli už to „postaru“ nejde zdaleka tak snadno ( je to jako sisyfovsky tlačit káru do kopce bez šance na úspěch), společenská situace se – zdánlivě – pořád zhoršuje. Alespoň tedy opticky, protože podívámeli se na to z pohledu nového věku, všechno postupuje podle plánu a řečeno se Špůrkem, chaotický hiát je prostě chaotický hiát. Přechod je přechod. Ať už probíhá plynule a skrytě, nebo bouřlivě a viditelně, výsledkem je vždy nová vrstva na zerodované staré.

Teď to ale neřešíme z perspektivy celku, tam je výsledek předem daný, ale z pozice člověka jako jednotlivce a toho, jak na něj dopadnou jeho vlastní volby a rozhodnutí.

Tušíte, kam tím mířím? Jelikož probíhá eroze starého systému online, mohli by snadno propadnout trudnomyslnosti i ti, kteří nasedli do vlaku včas a nechávají se nést proudem, takže jsou na nový věk duševně i mentálně připraveni. Nebo aspoň stojí na správném nástupišti a jsou připraveni do vlaku nastoupit, když nebude zbytí a uvidí, že to jinak nejde.

To, co se snažím říct, je ale to, že je obrovský rozdíl v tom, jestli včas sednete do správného vlaku, který odjíždí od epicentra zemětřesení do bezpečí nového věku, nebo vrtáte metro pro krtky i v momentě, kdy vám vše padá na hlavu. Je na každém z nás, kde se rozhodneme být. To pak určí i o to, jak se nám bude v nové době žít. Není to tedy tak, že pokud většina lidí nepochopí (a vlastní vinou se takovým lidem zle povede), bude se žít špatně i ostatním, kteří pochopili nebo se o to snaží. A naopak: i kdyby většina pochopila (teoreticky, protože prakticky jsme úplně jinde) a vedlo se jí dobře, neznamená to, že se s tím budou moct svézt ti, kteří nepochopili či chápat nechtějí. Teď už pojede každý sám za sebe a záleží na něm, zda se chce vyšplhat na horní nástupiště a odjet za sluníčkem, dokud je čas, či se zavrtat do hlubin temnoty.

Milanův tip: Revolution Race. Nikdy bych nevěřil, jak obtížné je v době všeobecného nadbytku sehnat dobré kalhoty. Nemyslím k obleku, ale na ven či do města. Když prostě nechcete jít v turistických gatích, ale chcetemít pohodlí a vypadat dobře. Normálně by si člověk koupil džíny. Ale během půl roku se denim prošoupe v rozkroku, a s pohodlím to taky není žádná sláva. Po dlouhé době jsem ale našel, co jsem hledal. Švédská značka Revolution Race nabízí outdoorové džíny, jež mají střih i design klasických džín, ale vyrobeny jsou z odolných outdoorových materiálů. Takže si je můžete vzít do města, na procházku i na výlet. A protože jsou strečové, jsou neskutečně pohodlné. Já mám Root Outdoor Stretch Jeans a Path Stretch Jeans. V životě jsem neměl lepší kalhoty.

I to je zásadní rozdíl mezi starou a novou dobou. Ve starém, právě končícím věku, diktovala většina, a slušný a jinak smýšlející a jiné než obvyklé hodnoty vyznávající člověk neměl v tom bahně šanci. Musel v něm plavat taky, snažit se udržet nad vodou, ale nikdy v tom nebyl tak dobrý jako zkušení „bahňáci“.

Je to podobné jako v aréně bez pravidel – kdo víc dupe, křičí a tluče, s největší pravděpodobností uspěje. A to i proto, že když chybějí pravidla a smysl pro fair play, ve výhodě jsou nejen ti zápasníci, kteří nejhlasitěji dupou a křičí a nejsilněji tlučou, ale také nemají problém uchýlit se k nějaké té prasárničce, podpásovým úderům, dopingu či lstím a trikům, které jim pomohou k vítězství. Ti, kdo by chtěli hrát čestně a podle pravidel, obvykle tomuto „freestylu“, kde se může útočit i zezadu či bodat do slabin, nemohou konkurovat; a tak nejsou tolik vidět a neumísťují se na předních místech společenského žebříčku. Mají ale jednu velkou výhodu, o jejíchž výhodnosti však prozatím možná ani nemají tušení – to ukáže až čas.

Lepení děr

Pokud hráli čestně, a i ve hře bez pravidel si drželi nějaký svůj vlastní etický kodex a žebříček hodnot, a nenechali se strhnout k podpásovkám ani kudlám vráženým do zad, vypěstovali si něco, co se hodí v dobách, kdy se vítr otočí a kdy se hraje podle nových pravidel – svůj vlastní styl, kreativitu, lidskost, odolnost, trpělivost, intuici, přizpůsobivost a otevřenost. A v momentě, kdy se situace v aréně změní, se rázem všechny ty vlastnosti, které se zdály ve staré hře zbytečné, stanou obrovskou konkurenční výhodou.

A naopak – ti, co uměli jen podvádět a zneužívat situace, parazitovat, drancovat, šikanovat nebo kráčet přes mrtvoly, aniž by se u toho zastyděli, a rvali to hlava nehlava, se v okamžiku, kdy rozhodčí začne pískat šechny fauly a pravidla nahrávají jinému přístupu a odlišné strategii, se rázem ocitají v prekérní situaci. A to se jim pochopitelně příliš nelíbí. No, spíš vůbec.

A tak vlastně ani není žádným překvapením, že ti, kteří kráčejí opačným směrem než „dějiny“, všechnu svou energii věnují zacelování již viditelných prasklin a erodujících míst. Snaží se lepit díry a opravovat to, co se začalo drolit, nechtějí se svých výhodných pozic, které si vyhrabali (či nahrabali?), vzdát. A tak se chovají podobně jako před začátkem eroze systému, ale přidali k tomu ještě větší intenzitu a sílu. Jestli chování velké části lidské společnosti tedy vykazovalo rysy šílenství a dekadence již před začátkem doby covidové, tak na jejím konci se obojí znásobilo.

Lidi vidí, že je to šílené, ale bojí se, co bude poté, až to šílené skončí, protože už po těch letech znají jen šílenství. A tak se ho snaží zastavit, ale podnikají k tomu stále šílenější kroky.

S tím rozdílem, že před covidem šílenství a dekadence rostly postupně, takže na to byli lidé v podstatě zvyklí a už jim to nepřišlo ani moc divné. Po tomto „skoku“ o několik levelů šílení výš už ale došlo k tomu, že se to nedá přehlédnout. Interpretovat se to dá stále ještě různě, stejně jako si lhát do kapsy, přehlédnout ale nikoli. Prostý strach z pravdy a reality tak vede k naprosto šílenému chování, které je ještě šílenější, než si kdy bylo možné představit. Lidi vidí, že je to šílené, ale bojí se, co bude poté, až to šílené skončí, protože už po těch letech znají jenom šílenství.

A tak se snaží to šílenství zastavit, ale podnikají k tomu stále šílenější kroky a postupy. Neboli ještě více toho samého. Jsme předlužení? Spravíme to dalšími dluhy. Nefunguje ekonomika, protože je přehřátá? Chce to do ní poslat víc peněz. Vadilo nám před minulými volbami, že se spojily nenápadně vládní strany do koalice, a opozice se z toho mohla pominout? Teď udělala opozice to samé, ale ještě hanebněji a podvodněji. A tak je to úplně se vším…

‍