VYPLIVNUTÝ ČAJ

Obyvatelé vesničky Allington v anglickém hrabství Lincolnshire prožili na konci července rušný víkend, neboť se na louku za obcí sjeli účastníci festivalu Swingathon. Nešlo však o hudební akci a vlnění v rytmu swingu, ale o takzvané swingers, kdy si vyznavači nemonogamních sexuálních vztahů mění libovolně partnery a doslova „kámen š*ká cihlu“. Sexuální festival, který je největší svého druhu na britských ostrovech a letos se uskutečnil už popáté, přilákal podle listu Mirror asi tisíc zájemců, což je zhruba o sto více než obyvatel samotného Allingtonu. Místním lidem nejvíc vadilo, že ze stanů v kempu se v noci neustále ozývalo příliš hlasité sténání a štvaly je „uši drásající orgasmy“. Ale nejen to. „Stáváme se známými jako hlavní město swingerů v Anglii. To není titul, o který bychom usilovali,“ postěžoval si jeden místní obyvatel serveru Lincolnshire Live. „Žijí tady většinou starší lidé a rodiny, takže si dokážete představit, jak vyplivli čaj, když se dozvěděli, že se máme stát dějištěm této akce.“ Hlavní manažer Swingathonu Matthew Cole se hájí tím, že nehrají žádnou provokativní hudbu, a nemají tam ani žádné obscénní lidi, ani vysoký výskyt pohlavně přenosných chorob. Účastníky akce jsou podle něj samí „uctiví a svědomití lidé“, kterým letošní ročník festivalu nabídl tancování u tyče, pěnové večírky, mobilní sadomasochistické cely nebo různé sexuální hry. A to vše „v bezpečném inkluzivním prostoru, který je oslavou rozmanitosti“. Tak hlavně že to nebyl projebaný čas…

BÁBA Z PRAHY

Těžko uvěřitelný případ dostal na stůl Obvodní soud pro Prahu 5, kde se v prvním kole sporu utkala majitelka restaurace v centru metropole s videoblogerem Jankem Rubešem. Žena jej zažalovala, protože jí vadí reportáž, podle níž se v jejím podniku „podvádí s pivem“. Žádá omluvu, stažení videa a finanční satisfakci v řádu statisíců korun. Pochybil snad tvůrce reportáže? Nařkl ji z něčeho, ukřivdil jí nebo zkreslil skutečnost? Na svém youtubeovém kanále Kluci z Prahy, kde upozorňuje na takzvané turistické pasti v hlavním městě, zveřejnil záběry, kterak ve své restauraci, kde má reklamní ceduli s nabídkou plzeňského piva, paní žalobkyně místo čepované plzně zákazníkům nalévá do sklenice Braník z plastové lahve. Majitelka se hájí tím, že nepodvádí, protože restaurace nabízí jen velké nebo malé pivo. A když prý si zákazník neřekne o točenou plzničku, dostane plastového braníčka – tuplák (litr) za 185 korun. Na Rubeše si soudkyni tklivým hlasem postěžovala: „Mám v péči dva vnuky, a teď se mají stydět za babičku, že ji mají za zlodějku? Vždyť se jim všichni ve škole vysmívají.“ Zmínila také incident, kdy šla nakoupit a lidé ze sousedství na ni křičeli, že je zlodějka a ať si jde krást jinam. Čemu se ale bába diví? Navíc když je tak strašně nesoudná a hloupá? Vždyť místo aby někam zalezla a počkala, až se to přežene, tak ve snaze ochránit svoji neexistující čest teď o její ostudě ví kromě Rubešových diváků i čtenáři mainstreamových médií, která o bizarním procesu zhusta informují.

NENÍ LAJNA JAKO LAJNA

Hlídka policie z obvodního oddělení ve slovenském městě Zlaté Moravce v Nitranském kraji zastavila jednoho srpnového večera vozidlo Ford Focus, jehož řidič nebyl připoután bezpečnostním pásem. Po kontrole dokladů pak ještě pětačtyřicetiletého muže vyzvali, aby se podrobil dechové zkoušce. Ta sice vyšla negativně, a pro muže tedy pozitivně, ale policistům se zdálo, že je pod vlivem, a tak provedli rovněž test na přítomnost omamných látek. A ukázalo se, že muž je skutečně sjetý jako togobán. Test byl pozitivní na amfetamin, metamfetamin, MDMA a marihuanu, což následně potvrdil i druhý test po odběru biologického materiálu v nemocnici. Muž se přiznal, ale vznesl oficiální stížnost, resp. připomínku, že nechápe, proč mu nevyšel pozitivní test i na kokain, který prý rovněž užil. Jenže policisté mu sdělili krutou pravdu – že sice zaplatil za kokain, který je dražší, ale dealer mu podsunul lacinější náhražku. „Vyšetření ukázalo, že to, co muž koupil, s jistotou nebyl kokain,“ uvedla slovenská policie, která přistiženého hříšníka velmi překvapila. A to když v této souvislosti připomněla možnost podání trestního oznámení na dealery drog. „Policie netoleruje takové podvodné chování,“ dodali „cajti“. Takže prodej samotných drog jim nevadí? Představte si tu legraci, že by byl dealer souzen nikoli za to, že prodává třeba metamfetamin, ale že ho vydává za kokain. Jak by to bylo kvalifikováno? Jako klamání spotřebitele?

VYSOKO NAD HORAMI

Horolezectví je jistě krásný sport, ale jako u všeho i u něj záleží na tom, s čím to člověk dělá. Poslední dobou nám stále častěji ukazuje i svou odvrácenou tvář, kdy sportovci v honbě za slávou a rekordy přicházejí o život či kromě zprostředkování krásných záběrů a zážitků odhalují i stinné stránky svého počínání. A často způsobem, který bere všechny iluze. Zmiňme jen některé čerstvé případy. Na přelomu loňského října a listopadu zahynul při sestupu ze sedmitisícového himálajského vrcholu Langtang Lirung v Nepálu mladý slovenský horolezec Ondrej Húserka (+34). Utrhly se s ním při slaňování takzvané ledovcové hodiny. Po dlouhém pádu narazil na šikmou plochu ledovce a zřítil se do jeho útrob. Chvíli ještě žil, ale měl zlomenou páteř a záchrana nebyla možná. Húserkovým parťákem byl nejlepší český horolezec Marek Holeček (50), který už takto ztratil druhého kolegu a koleduje si již dlouho o to samé. Protože čím lepší je lezec, tím těžším situacím se záměrně vystavuje; a i když má obrovské zkušenosti, pohybuje se na velmi tenké hraně. Na začátku července pak zemřela známá česká horolezkyně Klára Kolouchová (+46), která takzvaně „honila osmitisícovky“. Osudnou se jí stala devátá nejvyšší hora světa Nanga Parbat. Lezkyně se přitom rozhodla při cestě na vrchol kvůli nepříznivým podmínkám a zdravotním obtížím otočit a vrátit se dolů, ale v jednom místě uklouzla na kameni a spadla do propasti. O ní se vědělo, že je spíš komerční než sportovní lezkyní, protože – na rozdíl třeba od Máry Holečka, jenž leze nalehko alpským stylem – používala kyslík a šerpy, kteří jí stavěli stan, nosili jídlo a vybavení či natahovali fixní lana.

Je ale nutné to v okamžiku její smrti vytahovat a honit si na tom triko? Například další známý horolezec Radek Jaroš (spolu s jinými) neodolal: „Já takové lidi nenazývám horolezci (…) Pro mě je horolezec člověk jako Mára Holeček, Zdeněk Hák, Radoslav Groh nebo třeba i já, kteří jsme lezli odmala na skalách. Na prvním konci lana lezou těžké výstupy na skalách ve Francii, ve Španělsku, v Tatrách, v Alpách, ve sněhu. Vše si vybojovávají sami na prvním konci. Ne že někdo leze, šplhá po zavěšených fixních lanech od šerpů. (…) To, co dělala Klára, jsou… nevím, jak to nazvat, výstupy na osmitisícovky, ale není to horolezectví.“ Fajn, ale proč to musel říkat zrovna v takové chvíli? Aby si dokázal, že je lepší? Nedokázal by to spíš tím, že by na dotaz novinářů odpověděl, že je mu to líto a v horách se to stává a dál už jen držel jazyk za zuby? Na konci července se pak ze žárlivosti porafali i horolezci Stephan Siegrist, Nicolas Hojac a Philipp Brugger. První jmenovaný držel rychlostní rekord ve zdolání severní stěny vrcholů Eiger, Mönch a Jungfrau z roku 2004 a ti druzí dva jej překonali, když totéž zvládli za 15 hodin a 30 minut, tedy o 9 hodin a 30 minut rychleji. Siegrist je obvinil z toho, že podváděli při měření a zvolili jinou trasu, načež vyšlo najevo, že podváděl asi spíš tenkrát on. Na to Šifru napadá jedna malá šifra: „Co je ještě vyšší než nejvyšší vrchol světa Mount Everest a všechny himálajské velehory? Ega (většiny) lidí, kteří na ně lezou.“ 

LEŽ MÁ KRÁTKÉ NOHY

 Jak se pozná, že někdo lže a jeho slova nejsou v souladu s realitou? Když ho okolnosti usvědčí z toho, že něco nesedí a je v tom, co tvrdí, zjevný rozpor. Zatímco ve staré době šlo snadno manipulovat a umně skutečné motivy vlastního jednání skrývat, nová doba, charakteristická vyšší intenzitou světla a změnou vlastností rezonančního pole, vše rychle odhalí. Vidět to můžeme i na nedávném příkladu známé funkové skupiny J.A.R., která vyhodila svého zakladatele Oto Klempíře proto, že se rozhodl v letošních parlamentních volbách kandidovat za stranu Motoristé sobě. A to z minuty na minutu, hned jak se to dozvěděli. Kdyby členové J.A.R. řekli „my jsme levicoví liberálové, nesnášíme pravicové Motoristy a štve nás, že za ně Ota kandiduje“, odkryli by tím sice karty a fanatičnost a nedemokratičnost dnešních liberálních demokratů, kteří nejsou ani liberální, ani demokratičtí, ale nebyli by za pokrytce. A za pitomce. Prostě by řekli, jak to cítí. Stejně to už o nich každý ví. Jenže oni, když jejich jednání vyvolalo větší bouři (část reakcí to schvalovala a odsoudila Klempíře, část se ale proti takovému chování tvrdě vymezila), přispěchali s upřesněním. Prý Klempíře nevyhodili kvůli tomu, že kandidoval za Motoristy, ale že chtějí být apolitičtí. „To, že si vybral Motoristy, se kterými skutečně upřímně nijak nesympatizujeme, není tím hlavním důvodem, proč jsme se museli rozejít. Kdyby si totiž vybral jakoukoli jinou politickou stranu, dopadlo by to úplně stejně. Vzhledem k tomu, že byl Oto Klempíř jedním z hlavních frontmanů naší kapely, z hodiny na hodinu jsme byli proti své vůli spojeni s konkrétním politickým subjektem, na což jsme museli reagovat. Oto se rozhodl pro profesionální politiku, a to s naším světem hudby absolutně nejde dohromady. Obě dvě strany to uznaly, proto jsme se dobrovolně rozešli.“

Na první pohled to zní rozumně. Problém je, že je to jedna velká lež. Jak to vím? Inu, Oto Klempíř po oznámení kandidatury, což je jeho svaté ústavní právo, přijel na koncert do Poděbrad, kde mu kolegové oznámili, že buď se kapela rozpadne, nebo on ji musí okamžitě opustit. A toto že je jeho poslední koncert. „Naše další společné životní cesty jsou bohužel neslučitelné,“ napsali na Facebook již před koncertem, přičemž Klempíř nezačal ještě dělat ani kampaň, nikam nebyl zvolen, dokonce ještě ani nic neřekl. Kdyby byla pravda, co tvrdí kapela, normálně by se domluvili, jak se to bude v dalších dnech či týdnech řešit. Skutečnost? Když Klempíř dostal od novinářů otázku, jaká diskuse na toto téma v kapele proběhla, odpověděl: „Žádná nebyla. Vůbec se se mnou nebavili. Přestali se mnou úplně mluvit.“ A když padl dotaz, proč kolegům dřív nevadilo, když jako politický marketér dělal kampaň pro koalici Spolu nebo Piráty, ale i prezidentskou kampaň pro Karla Schwarzenberga, který s J.A.R. dokonce skotačil na pódiu, dodal: „Ne, tehdy to všem přišlo vtipný, protože jsem kamarádil s politiky z vládního spektra, že jo.“ Pozitivní na tom je, že ztratit takové „kamarády“ po 30 letech společného hraní, kdy Klempíř navíc složil většinu textů k písním, které kapela hraje, nelze považovat za nic jiného než za velkou životní výhru. Poučný příběh, že? 

‍