Staří komunisté tedy dali zelenou transformaci ekonomiky a její proměně z centrálního plánování na tržní hospodářství. To bylo alfou a omegou všeho. Sami se museli aktivně stáhnout, a tak přímý střet neproběhl mezi nimi a reformními komunisty, jako se to stalo již v roce 1968. Ale tentokrát mezi reformními komunisty a Václavem Klausem. Ten nebyl ani starý komunista, ani reformní, ale prostě… Václav Klaus.

Kdybychom tahouna ekonomické transformace přesto měli zařadit do nějaké škatule – a stejně nenajdeme dostatečně velkou, do které by se nám ve všech svých vrstvách vešel –, nenašli bychom asi lepší pojmenování, než že byl a je celoživotní bytostný antikomunista. A pravý opak všeho, co k pojmům komunismus či socialismus patří. A teď se nebavíme ani tak o stranických knížkách, ale o myšlenkovém nastavení a vidění světa.

Pokud by se tedy někdo zkratkovitě pokoušel odvodit konstrukci, že když transformaci ekonomiky podpořili staří komunisti, a do jejího čela se postavil Václav Klaus, musel to být „jejich“ člověk, byla by to konstrukce chybná. A jak by řekl on – falešná. Václav Klaus byl totiž vždycky „svůj“, a tím, že neustále studoval, rozvíjel se a pracoval na sobě (známé je jeho podtrhávání vět v knihách například během letů, kdy ostatní členové delegace na palubě spali či popíjeli), a díky svým mimořádným analytickým schopnostem byl někdy o dlouhé roky, ale někdy i o desítky let napřed.

Je to dáno strukturou jeho osobnosti i uvažování. Tím, že mu šlo v jakémkoli přemýšlení primárně o podstatu věci a její hloubku, umožňovalo mu to být vždy o několik kroků před všemi ostatními. Ačkoli se na první pohled může zdát, že je to provokatér, který říká pokaždé pravý opak toho co ostatní – a mnohými lidmi, včetně autora Šifry, mu to bylo často vyčítáno (například zpočátku nového tisíciletí, kdy se jeho kritika EU zdála zbytečně tvrdá) –, tento dojem nepramení z toho, že by to dělal úmyslně. Je to tím, že vzhledem ke svému strukturovanému myšlení, hlubšímu chápání souvislostí a fungování systému i analytického pozorování společenských jevů a trendů vidí něco, co v tu chvíli nikdo jiný ještě nevidí. A nejen že to vidí, ale také tomu rozumí, což je zcela mimořádná a nedoceněná schopnost, jíž disponuje z lidí „starého světa“ málokdo, pakli vůbec někdo.

Proto to tak často v různých diskusích, jichž se exprezident účastní, vypadá, že jeden mluví o voze a druhý o koze. Nebo že jeden mluví česky a druhý čínsky. Zatímco běžní politici či odborníci sdělují, co si o něčem myslí a zda se jim to líbí, či nelíbí, Klaus obvykle míří k podstatě a popisuje daný jev na strukturální úrovni. Jinými slovy, zatímco druzí povídají o tom, co si myslí, a snaží se skládat slova do vět tak, aby vypadali, že tomu rozumí, on popisuje to, jak to je doopravdy, protože tomu rozumí. Neboli dokáže nahlédnout pod pokličku a zachytit esenci. Vystihnout podstatné. Oni mluví, on popisuje.

Zatímco druzí povídají o tom, co si myslí, a snaží se skládat slova do vět tak, aby vypadali, že tomu rozumí, on popisuje to, jak to je doopravdy, protože tomu rozumí.

Proto taky nikdy nemění své výroky podle doby a netočí se jako korouhvička, ale může stát vzpřímeně, ukotveně a samostatně v každé době. Skoro vždycky mu dá totiž za pravdu ten nejpřísnější a nejobjektivnější soudce – čas. Ano, jako kdyby byl zakotven vždy v přítomnosti, ale zároveň stál jakoby nad časem, což mu umožňovalo být vizionářským hlasem v roce 1968, 1989 i 2025. Ano, i v roce 1968, jak si za chvíli ukážeme.

Když si najdete to, co říkal Klaus před deseti, dvaceti nebo třiceti lety, zjistíte, že to samé říká i dnes. A nejen to, že to všechno sedí. A při čtení jeho starých výroků teprve teď – když už je to, o čem mluvil dřív, vidět a leze to na povrch – pochopíte, co vlastně tenkrát říkal. A že to věděl už ve chvíli, kdy ostatní ani netušili, o čem je řeč a jaké je téma. A co je ještě důležitější – říkal to všechno jako člověk, nikoli jako instituce z titulu svých funkcí, protože on to nerozlišuje a mluví pořád stejně. V restauraci i televizní debatě.

Připomnělo mi to historku z fóra Dialog civilizací na řeckém ostrově Rhodos, kde jsem Václava Klause poprvé potkal osobně. Konference v roce 2015 se zúčastnil i bývalý rakouský kancléř Alfred Gusenbauer, jenž ve svém projevu – asi dva měsíce po slavném „sluníčkovém“ výroku Angely Merkelové „Wir schaffen das“ – říkal, že Schengen je sice skvělý projekt, avšak pouze pro období klidu, nikoli časy migrační krize. Na tu dobu to byla vskutku odvážná myšlenka.

Jenže místo aby mu bývalý český prezident zatleskal a ocenil, že mluví docela rozumně, zaujala jej jiná věc a trochu si do něj rýpl: „Já jsem si pana Gusenbauera se zájmem vyslechl a prohlašuji, že mluvil podstatně jinak, než mluvíval jako rakouský kancléř. A já jsem mu to řekl. Povídal jsem mu:,Bezva, moc se mi líbilo, co jste říkal, ale takhle jsem vás dřív neslyšel.‘“ Když jsem se ho zeptal, co mu na to pan Gusenbauer odpověděl, jen se ušklíbl: „Řekl, že teď už není v politice, tak si může říkat, co chce. To je smutné.“

Klaus se tedy nezjevil v roce 1989 jako nějaký tajný komunistický žolík, ale coby člověk, který byl jako jediný připraven nejen mentálně, ale i profesně a teoreticky. A to bylo možné jen proto, jak sám VK říká v našem rozhovoru na str. 46, že „nechytá tolik bodové věci, jako se na ně chytá celá řada lidí“: „Dívám se na dlouhodobější tendence a trendy, to je moje vidění světa.“ I proto jako jediný – ano, je to smutné, ale je to tak – alespoň teoreticky věděl, do čeho jdeme. A tenhle faktor, rozpuštěný v emoční a ideologické mlze, dnes vůbec nikdo nedoceňuje (neboť se rozplynul ve falešném mýtu zhrzených osmašedesátníků), přestože je ze všech nejdůležitější. Klaus je totiž připraven vždy a na všechno. A kdyby tehdy nebyl připraven on, nežilo by se v České republice ani zdaleka tak dobře jako dnes. (To, že si to teď kazíme, je jiná věc.)

Pokud tedy dali komunisti zelenou ekonomické transformaci, nebyl v celém Československu prakticky nikdo jiný, kdo by se vedoucí role v tomto historickém procesu mohl ujmout. Klaus totiž jako jediný v celém Československu nejenže nebyl komunistou, ale byl jeho naprostým opakem. A nemyslím to tak, že by byl jako jediný proti komunismu, proti němu byla na konci 80. let 20. století strašná spousta lidí, ale že byl jako jediný kapitalistou již v dobách hluboké totality. „O tom, že lidi nechtěli komunismus, o tom nebylo sporu. Takových lidí bylo opravdu plné Václavské náměstí, kde se zvonilo klíči. Ale už druhá věta, co chtějí místo toho komunismu, to už najednou by to Václavské náměstí velmi prořídlo,“ potvrzuje slova Šifry tehdejší transformační lídr v rozhovoru na straně 46.

Kdyby měl politicky pronést něco, co odporuje jeho názoru ekonoma nebo intelektuála či se neslučuje s jeho světonázorem, vsadím se, že by se radši kousnul do jazyka.

Jak je něco takového možné? Inu, souvisí to s jeho náturou a viděním světa, jak již bylo naznačeno. A jakousi ochotou jít proti proudu i ve chvíli, kdy mu to může politicky, lidsky i společensky uškodit, protože si většina lidí zrovna myslí opak. To je u politika zcela netradiční výbava. Všimněte si, že se dnešní politici řídí výhradně průzkumy veřejného mínění. Něco plácnou, a hned si běží změřit, jaký to vyvolalo ohlas a dojem. Pokud to nějaké body přinese, opakují to nebo ještě přitlačí. Když to naopak nezabere, klidně otočí a začnou tvrdit opak, jen aby to hodilo nějaké to procentíčko v žebříčku obliby. Asi není třeba nijak zdůrazňovat, jak je taková politika škodlivá a prázdná. A jaké lidi katapultuje do vysokých funkcí.

Skoro žádný dnešní politik již nezastává žádnou ideologii ani nepřináší ideje, vizi nebo dlouhodobá řešení, ale jen prázdná marketingová hesla. Nebo by se to dalo říct i obráceně – dnes jsou v politice už jen lidi, kteří si nic nemyslí nebo si myslí jen to, co zrovna chtějí slyšet jejich voliči, protože je nic jiného než hlasy voličů, které je drží v politice, nezajímá.

Klaus je ale politikem opačného formátu, jenž skoro nikdy neříkal, co chtějí lidi slyšet, ale to, co si myslel, že je třeba říct. A to, co si o dané věci myslí, i kdyby s tím třeba nikdo nesouhlasil. A přestože je Klaus politik tělem i duší, celou dobu mu do politické role tak trochu zasahuje role jiná, která někdy roli politika zastiňuje, či dokonce sabotuje. Je to role intelektuála, myslitele, učence, vzdělance, chcete-li. Kdyby měl Klaus politicky pronést něco, co odporuje jeho názoru ekonoma či intelektuála a neslučuje se s jeho světonázorem, vsadím se, že by se radši kousnul do jazyka.

Jedině když se na Václava Klause podíváme touto optikou, pochopíme jeho roli nejen krátce po roce 1989, ale i v celých uplynulých pětatřiceti letech. A také jeho roli dnešní. Přestože on je totiž v základu pořád stejný a doba se prudce mění, on je stále nejen aktuální, ale zase trochu napřed.

Copak to pořád nechápete? Ale já jsem vám to říkal!   Foto Profimedia‍

Odpověď na otázku, proč vedl po roce 1989 transformaci naší ekonomiky zrovna Václav Klaus – a nemohl to být nikdo jiný, protože tady nikdo jiný takový nebyl a není – se skrývá ve stejném Ekonomickém ústavu ČSAV, kde v 60. letech připravoval svoji známou reformu reformně-komunistický ekonom Ota Šik.

Bude to, soudruzi, stačit?

V roce 1964 tam svou profesní dráhu začínal jako nebývale schopný, intelektuálně mimořádně zdatný a vysoce ambiciózní absolvent Vysoké školy ekonomické, kterého nešlo přehlédnout. Samotnou reformu pochopitelně připravovali jeho minimálně o generaci starší kolegové, on ale v roce 1968 – ještě před sovětskou okupací, v době takzvaného „uvolnění“ – stihl založit takzvaný KMEN neboli Klub mladých ekonomů. Tento klub nebyl žádným spolkem mladých pionýrů ani partičkou připomínající socialistický svaz mládeže. Tam se řešily úplně jiné věci! KMEN totiž odborně kritizoval nejen celé centrálně plánované komunistické hospodářství, ale i měkkost a nedostatečnost Šikovy ekonomické reformy! Onen mladý ekonom totiž v době, kdy reformní komunisté a s nimi velká část národa obdivovala Šikovy reformy, intenzivně studoval fungování kapitalismu.

Doslova přelomové bylo v tomto ohledu vysílání Československého rozhlasu, které mělo být odvysíláno 22. srpna. Leč vzhledem k tomu, že o den dříve dorazily sovětské tanky, k němu již pochopitelně nedošlo. Dochoval se však scénář pořadu, kde měly zaznít pozoruhodné a nečekaně odvážné, až provokativní řeči. Nejdůležitějším úryvkem byla věta: „Stačí nám takový trh, jaký se zatím u nás rozvíjí? Pod slovem trh chápeme pouze trh zboží, ale nikoli trh práce a kapitálu…“ Cože? Trh práce? Tedy i nezaměstnanost? A kapitál neboli prostředky vložené do další výroby s cílem dosazení vyššího zisku a větších výnosů v budoucnu?

Všichni ostatní sice řešili, že tvrdý komunismus 50. let selhává a nefunguje, protože se vyrábí bez ohledu na poptávku a ekonomickou realitu, což nutně vede ke krizi a míří ke kolapsu; a tudíž je třeba jej reformovat a zmírnit opatrným zavedením něčeho, co by se dalo nazvat prvky trhu. Řešilo se ale jen to, jak vylepšit komunismus, protože ten tu přece s námi bude na věčné časy a nikdy jinak. Pojďme si tedy, soudruzi, udělat ten náš komunismus trochu lepší.

Celá řada lidí v Československu samozřejmě obdivovala svět, jaký mohli zahlédnout zprostředkovaně za železnou oponou na západ od našich hranic (ti šťastnější s výjezdními doložkami i na vlastní oči). Ovšem jen uživatelsky a spotřebitelsky, tedy povrchně. Klaus už ale tehdy se svými znalostmi fungování ekonomiky tušil, že ty věčné časy mohou být kratší, než se v tu chvíli může zdát. Že komunismus ani socialismus zkrátka není životaschopný dlouhodobě, nebo snad dokonce trvale, a je jen otázka času, kdy bude muset skončit.

A to třeba kvůli takovému „detailu“, jakým je absence volného trhu. A proto, že to chápal, studoval fungování kapitalismu poctivě a do hloubky. A proto taky jako jediný v roce 1989 věděl a včas pochopil, že právě vytvoření volného trhu je pro přechod z centrálně plánovaného hospodářství k tržní ekonomice ze všeho nejdůležitější.

Z dnešního pohledu se to zdá jako banalita, protože volný trh – ač různě deformovaný unijní i domácí politikou – máme, ale málokdo si uvědomuje, že ho napřed někdo musel vytvořit. A to nejen tím, že v pravou chvíli věděl, co má dělat, ale i tím, že měl sílu, schopnosti a vůli to prosadit – obzvláště proti někomu zdravému rozumu, racionalitě a inteligenci tak odolnému a tvrdohlavě se vzpírajícímu a odporujícímu, jako byli naši reformní komunisté (dnešní liberální demokraté), kteří se to ze všech sil snažili překazit. Samozřejmě že jen pro naše dobro…

‍