Spor, který se rozhořel mezi Václavem Klausem a reformními komunisty zkraje 90. let, a který v nejrůznějších podobách určuje a ovlivňuje podobu naší společnosti a společenské debaty dodnes, měl několik rovin.

První byla odborná a ideologická. Na straně jedné stál člověk, který věděl, co je třeba udělat a proč. Proti němu nesourodá skupina, která nevěděla, co dělat, netušila, o co jde, a nechápala podstatu, ale její vedoucí členové se cítili morálně povoláni k tomu, aby převzali vedení státu. A to proto, že žili duchem stále v 60. letech a mysleli si, že po té obrovské „zradě“, kdy jim byl „ukraden“ jejich socialismus s lidskou tváří, jsou nyní předurčeni k tomu, aby tuto historickou „nespravedlnost“ napravili a znovu oprášili svoji verzi socialismu. Vůbec si vlastně nevšimli, že svět už je někde jinde (a hodně to tím připomíná i dnešek) a mění se. A že socialismus či státně řízená ekonomika bez existence TRHU jsou odsouzeny k zániku. A to proto, že se rozjíždí kapitalistická globalizace, která je na fungujícím trhu a trzích založena.

Jenže přesně tohle – stát, jehož ekonomiku budou řídit lépe než staří komunisté – měli v hlavách. A po dvaceti letech od mocenské porážky v osmašedesátém byl jejich přístup převážně moralistně-emoční. Rok 1989 tak brali především jako zadostiučinění a jako svoji příležitost k odvetě. Jenže zatímco staří komunisté jim šli z logiky věci z cesty a – částečně z vlastní vůle, neboť si to žádala situace a doba – vyklidili hřiště (ale rozhodně nezůstali mimo hru), místo aby reformním komunistům byla umetena cestička k absolutnímu převzetí moci, do cesty se jim postavil nový a pro ně nečekaně silný soupeř.

Oni si opravdu mysleli – a nijak to nekrývají –, že na převzetí státu tehdy měli jakési morální právo. To je jedna věc. A ta druhá – narazili na někoho, kdo byl odborně i profesně připraven a prokázal obrovský tah na bránu. Protože když oni pořádali mejdany na Hrádečku nebo schůzovali v Ječné, četli filozofické spisy, skládali písně a básně či lamentovali nad zlým osudem a hráli si na mučedníky (přitom kdyby řada z nich mohla, stoupli by si do čela komunistické internacionály sami), jejich úhlavní nepřítel studoval ekonomii podle rakouské školy a pracoval na sobě i v době, která seberozvoji mimořádně nepřála. Protože tušil, že komunismus tu nemusí být věčně, jelikož stojí ekonomicky na velmi chabých základech, a kdo ví, jednou se to třeba otočí. A tak v kruzích reformních komunistů, které se sjednotily pod praporem a symbolem Václava Havla, jenž sice uměl hezky mluvit a psát, ale v běžném životě a praktické politice byl naprosto – a až komicky – nepoužitelný, nastala obrovská panika.

A tak v kruzích reformních komunistů, které se sjednotily pod praporem Václava Havla – jenž uměl hezky mluvit, ale v praktické politice byl nepoužitelný –, nastala panika...

„Někdy v lednu, únoru 1990 jsem – jako ministr financí – v televizi řekl, že chceme kapitalismus. Bylo to považováno za revoluční výrok, ač já to řekl jen tak mimochodem. Neslyšel to rád ani prezident Havel, ani předseda federální vlády, jejíž jsem byl členem – Čalfa. Byl to z mé strany i totální rozchod s Chartou 77, jejíž ekonomové byli reformními komunisty 60. let, kteří žádný kapitalismus a žádnou tržní ekonomiku nikdy nechtěli,“ vzpomínal s odstupem donkichot volného trhu Václav Klaus. A ve své knize s průzračně přesným názvem, který říká a vystihuje naprosto vše – Transformace ekonomiky: cesta ke svobodě a prosperitě – k tomu dodává: „Důležitá byla návštěva Oty Šika u mě doma, v našem miniaturním panelákovém bytě na pražském Proseku v prosinci 1989, kdy jsme si tyto věci dlouhé hodiny ,vyříkávali‘. On se – myslím, že i díky tomuto velmi přátelskému setkání – nestal veřejným kritikem naší transformační strategie, která samozřejmě mířila někam úplně jinam, než chtěl on.“

Tahle věta a vzpomínka přitom o Klausovi říká víc než slova jeho odpůrců. Ukazuje jeho nezaslepenost a schopnost vyjednávat a mluvit na rovinu i s lidmi jiné krevní skupiny, a to k věci. Ač býval – když byl mladší – na lidi někdy zbytečně ostrý a přísný, jeho pověstná přezíravost nepramenila ani tak z osobní averze či animozity, jako spíš z toho, když někdo jiný mluvil o něčem, o čem nic neví.

Pokud je ale debata věcná, je ochoten se do ní zapojit téměř kdykoli a s kýmkoli, jak jsem se mohl několikrát osobně přesvědčit. A tak dlouhé hodiny debatoval i s Otou Šikem, se kterým měl výrazně odlišný pohled na svět, protože to mělo smysl. Bylo to politicky prozíravé, nikoli prosíravé. 

Ten rozdíl dobře vidíme v dnešní době. Václav Klaus si třeba – jen pár dní po našem rozhovoru – klidně vyrazil na návštěvu do Českého rozhlasu, kde na něj vyrukovala šílená mediální raketa krátkého doletu jménem Bára Tachecí. (Od té chvíle, kdy jsem ji tam slyšel poštěkávat, mi naskakuje – a nemůžu si pomoct – jako Bába Telecí). Snaží se tam argumentovat i ve chvíli, kdy by ji už méně psychicky odolný člověk dávno poslal do háje (anebo by na takový rozhovor ani nepřišel). Nenadává, diskutuje, hájí své stanovisko, vysvětluje i čelí útokům, přestože byl na rozhovor pozván zjevně pouze proto, aby byl rozcupován, zesměšněn i dehonestován. Stačilo se podívat, jak tazatelka svůj výslech (i když anoncovala rozhovor) od začátku vedla. Útočně, agresivně, a hlavně úplně hloupě. A to tak, že nebylo opět v některých momentech poznat – jako u „liberálů“ v poslední době mnohokrát –, jestli na vahách převažuje mentální slabost, nebo navedenost. Kdyby si Šifra měla tipnout, tak o navedenosti a držení se hesla „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ nemůže být pochyb, ale takový výkon se podle ní nedá předvést čistě z vypočítavosti či zlovolnosti, na to musí být člověk i dost intelektuálně nesmělý. Doporučuji si to najít v archivu Českého rozhlasu, protože tohle je i na dnešní liberální poměry docela silný extrém.

Mimochodem, do normálních debat a rozhovorů již „veřejnoprávní“ média bývalého prezidenta raději vůbec nezvou, protože nemají žádné nástroje, kterými by jeho postřehům a přesným popisům skutečnosti, jež víc a víc dává za pravdu Klausovým slovům – novějším i starším –, mohli čelit. A tak zatímco on vkročí i do jámy lvové, protože stojí pevně v kramflecích a realita je na jeho straně, liberálové, jak si někdejší reformní komunisté a jejich skuteční či myšlenkoví dědicové z mladších generací říkají, by nejradši všechny Klause, konzervativce, antirouškaře, dezoláty, proruské živly a všechny ty, kteří vidí, kam naši zemi vedou, zakázali, pohaněli a zničili. Nebo kolem nich – slovy exkomunikátora a zelené vojenské gumy Foltýna z odboru strategické vládní komunikace – vyhloubili příkopy. Ty totalitářské, kolektivistické rysy v té DNA prostě jsou, a nejvíc to bije do očí právě ve chvílích, kdy si (slovně) hrají na demokraty. Svoboda zkrátka nepatří mezi jejich nejsilnější disciplíny, co si budeme povídat. Těch slabších míst u nich ale najdeme víc…

Tehdy a dnes

Ale vraťme se ještě na moment do raných devadesátek, protože to s dnešním děním úzce souvisí. Spor o to, zda půjdeme cestou kapitalismu, či budeme pokračovat v nějakém poupraveném socialismu, by býval mohl být považován za legitimní střet dvou ideologií a koncepcí. Mělo to ovšem háček. Zatímco Klaus rozuměl tomu, co je třeba udělat a proč, a vymyslel i originální způsob, jak toho docílit, reformní komunisti v podstatě netušili, která bije. Tehdy to ale naštěstí tolik nevadilo, neboť se nedostali k moci.

Tu tenkrát získal Václav Klaus a lidé, kteří se motali kolem něj a přidali se – ať už z přesvědčení, nebo výhodnosti takového počínání – na jeho stranu. Ti měli lepší vedení, disciplínu, ekonomický přehled, pragmatický pohled i lepší politické schopnosti, a jednak měli základ ekonomické transformace v podobě některých změn již v kostce připravený a rozmyšlený. „V 80. letech převládl postoj být radši potichu, neprovokovat silnými slovy, ale různé dílčí změny připravovat. Řada ekonomických opatření byla takto pro 17. listopad 1989 připravena předem, zejména ve finančně-bankovní sféře. Špatně se to dokumentuje, ale snad pomůže zmínit můj první den v parlamentu jako ministra financí 13. prosince 1989 a mé předkládání – mými předchůdci připravených – osmi důležitých návrhů zákonů, mezi které patřily: státní rozpočet na rok 1990, první škrty a překvapivé vyhlášení rozpočtového provizoria, zrušení monobanky a oddělení centrálního (měnového) komerčního bankovnictví či daňová, resp. odvodová změna (týkala se odvodů do státního rozpočtu, například odvodu z objemu mezd či odvodu ze zisku),“ vzpomínal později nejdůležitější žijící aktér tehdejších událostí Václav Klaus.

Ten se tedy mohl se svými spolupracovníky opřít nejen o ucelenou představu změny ekonomického systému a přinejmenším tichou podporu starých komunistů, kteří si potřebnost transformace ekonomiky rovněž uvědomovali, ale využili i příznivého časového okénka, které se jim tehdy otevřelo. A toho, že nezůstali pouze mudrovat o svých teoriích v akademických kruzích nebo o hlubokých strukturálních změnách jen řečnit či snít, ale od začátku na nich aktivně pracovali.

Naproti tomu v relativně krátké době v mocenském boji již podruhé poražení reformní komunisti stále žili ve svém dvacet let starém přesvědčení, že kdyby tenkrát dotáhli své reformy do konce, mohl by komunismus skvěle fungovat. Protože si neuvědomovali a neuvědomují jeho hlavní slabinu – neexistenci svobodného trhu a soukromého podnikání.

Připomeňme, že jsme nebyli země, kde bylo státní jen něco – tady bylo státní VŠECHNO. Nebyl tu jediný podnikatel, na rozdíl třeba od Jugoslávie či Polska, kde byli například soukromí zemědělci. Tady nebylo nic. A jak bychom se mohli připojit ke světovým kapitalistickým trhům, kdyby tady nebyl svobodný trh?

Všechny dnešní debaty a rozumy o tehdejší době přitom tuto nejdůležitější skutečnost ignorují a přehlížejí. Mluví se o privatizaci, o tom, jak se to daly věci dělat lépe, jak se kradlo, jak se měly připravit lepší zákony a tak dále a tak dále, ale vychází se přitom z trhu jako samozřejmosti a dnešní optikou, kdy trh existuje. Jako kdyby tu už byl. Ale ten trh vytvořila až Klausova transformace a bez ní by  NEBYL. A nebýt toho, že ho někdo vytvořil, nemohla by se stát Česká republika nikdy prosperující zemí, jakou je (stále ještě) dnes.

Smíšené zboží

Nejvíc o tom paradoxně mluví právě reformní komunisté (dnešní liberálové), kteří trh jako primární podmínku dnešní prosperity neberou v potaz. Jsou to tělem i duší pořád komunisti, kteří věří v osmašedesátý. Tento omyl a z něj pramenící vynechání nejdůležitějšího počinu 90. let 20. století z veřejné debaty se přitom stalo pilířem stále živeného falešného mýtu nepochopených hrdinů pražského jara, který doslovně či podvědomě přebrala i celá levicová část veřejnosti. Tedy valná většina Čechů, neboť i v jejich DNA dál přežívá v nějaké podobě sen o socialismu s lidskou tváří!

My dnes můžeme jen děkovat Klausovi a Bohu, že k tomu tenkrát nepustili reformní komunisty. Protože – a to je zdokumentováno – oni žádný trh ani soukromé podnikání vůbec nechtěli. Oni chtěli vzkřísit svůj komunismus z osmašedesátého, který žil jen v jejich hlavách. A proto kdyby se dostali tenkrát k veslu oni, hodlali postupovat cestou dílčích, postupných „reforem“, vycházejících z představy, že je možné zachovat stávající strukturu ekonomiky, hospodářství postupně liberalizovat a deregulovat, existující firmy státem (!) modernizovat, oddlužit (za peníze daňových poplatníků) a restrukturalizovat (aniž by cokoli věděli o podnikání). Prostě to dělat „lépe“ než podcházející garnitura. Ale hlavně – neprivatizovat! Zásadní roli by podle nich hrál nadále stát. A ten stát by byli oni.

Lidé, kteří vlastně nikdy nic pořádného nedělali ani neuměli, a kteří neměli zkušenost ani s vedením obchodu se smíšeným zbožím. Jak by asi řídili celé hospodářství a všechny firmy k tomu? Jak to trochu jízlivě okomentoval Václav Klaus, hlavní oponent této šílené koncepce – „nebyla to cesta zásadních systémových změn“: „Měla své různé věrozvěsty s velmi odlišnými postoji – od reformátorů 60. let à la Ota Šik po kvazimoderní technokraty, kteří chtěli ekonomiku ,pouze‘ lépe řídit, nejlépe jimi samotnými.“

Všechny dnešní debaty a rozumy o tehdejší době přitom tuto nejdůležitější skutečnost ignorují a přehlížejí a sledují ji dnešní optikou, jako kdyby již existoval trh. 

Ano, oni měli sice sny a ideály, a protože měli načtené historické i filozofické spisy, uměli a umí o tom i docela hezky vyprávět. Problém ale byl, že to byli vesměs jen synové či dcery starých komunistů nebo lidé, kteří se sice dostali nahoru, stali se elitami, ale zoufale jim chybělo jakékoli odborné a praktické zázemí a kompetence. Tak jako dnes. Prostě mluvili o něčem a pletli se do věcí, kterým nerozuměli. Ale z hluboké pýchy a pocitu vlastní výjimečnosti se chovali, jako kdyby rozuměli.

Vlastně to, co uměli a umí opravdu dobře, je hlavně to mluvení. To jsou samé hodnoty, lidská práva, demokracie, Západ a svoboda, ale ve skutečnosti? Ostatně od doby, kdy se na ně usmálo štěstí a dostali se přece jen k veslu, můžeme jejich představy o řízení společnosti a ekonomiky i reálné výsledky jejich počínání užasle pozorovat v praxi. S dodatkem, že díky Klausovi tu byl tenkrát vytvořen trh, a tak je naštěstí velká část ekonomiky – i přes jejich snahu do ní zasahovat různými regulacemi a jinými nápady a nástroji – soukromá. I tak ale dokážou nadělat dost škody.  

‍