Kromě toho, že transformaci ekonomiky podpořili staří pragmatičtí komunisti, kteří oficiálně pouštěli moc z rukou a sametově ji předali nové garnituře, musela být splněna ještě jedna klíčová podmínka. K tomu, aby něco takového bylo možné, potřeboval Václav Klaus i podporu veřejnosti. A tehdy se mu poprvé a naposledy podařilo opřít se o velkou část národa a získat pro svou vizi mandát i nadšení lidí.

To bylo, pravda, způsobeno do značné míry tím, že mělo hodně lidí o svobodě, o životě, který neřídí stát, o tom, co to znamená převzít zodpovědnost za vlastní osud, a o tom, co to všechno obnáší, značně zkreslené a naivní představy. Když bylo jasné, že se nepůjde cestou vylepšování komunismu ani jiného socialismu, ale pilířem SYSTÉMOVÉ změny neboli transformace naopak bude kompletní odstátnění nefunkční ekonomiky neboli privatizace, vzbudilo to u velké části veřejnosti poněkud nerealistická očekávání.

Asi jako Helena Růžičková na konci Troškovy trilogie Slunce, seno… Když přijede těsně po revoluci předat nenáviděná Miluna Blaženě vítězoslavně svatební oznámení, protože ulovila fešného Itala s bavorákem, a její sokyně, která má zrovna ruce v míse s těstem a dvůr Škopkových vypadá jako po výbuchu granátu, se nad tou potupou závistí rozbrečí. „Takový fáro mít,“ přidá se její manžel Venca. Načež stará Škopková spustí: „Budeš mít, a lepší! Všechno bude! Čeká nás budoucnost, o který se nám ani nesnilo. Já to jasně vidím. Zemský ráj to bude na pohled. Budoucnost šťastná. Tři auta tady budou stát. Bazén s klimatizací a telefon si necháme zavést až do maštale. A celej svět se bude divit, co my Češi jsme zač. My už se neztratíme. A kór teď ne, když stojíme jednou nohou… v Evropě.“

Ačkoli se privatizace, jež byla spolu s liberalizací a deregulací přeregulované ekonomiky pilířem transformace, dělila na tři základní procesy – restituce, malou privatizaci a velkou privatizaci – neuralgickým bodem se pro Čechy stala menšinová metoda velké privatizace, na níž se mohli pomocí svých kupónových knížek podílet i řadoví občané. Právě ta nadchla spoustu lidí tím, že si mysleli, jak rychle a bezpracně zbohatnou. Ačkoli cílem transformace bylo primárně vytvořit prostředí, kde vzniknou první soukromí vlastníci – tedy základní podmínka trhu –, velká část občanů si to představovala trochu jako stará Škopková. Teď máme kapitalismus, jsme akcionáři, a budeme vydělávat. Tak, jako jsme si byli rovni v komunismu, kde jsme nic neměli, teď se budeme mít všichni dobře. Nový systém to ale umožňoval, nezaručoval, a to je rozdíl. Protože v životě vždy platí, že když něco chci, musím pro to něco udělat.

Kupónovka přitom nedopadla vůbec špatně. Nepočítáme-li jedince, kteří naletěli různým šíbrům, co od nich vylákali jejich knížky a naložili s nimi podle svého (zdravíme na Bahamy!). To je podobné, jako když dnes lidi neopatrně investují do bitcoinů nebo si zachrání peníze tím, že když jim zavolá podvodník kvůli „ohrožení“ jejich účtu, převedou je na jeho účet nebo mu je přinesou v igelitce na benzínku, a není jim to divné. Vezmeme-li to ale komplexně, ten, kdo přemýšlel a měl i trochu štěstí, nemusel smutnit.

Jelikož ale komunismus již skončil, naivně rovnostářské představy mnohých účastníků kupónové privatizace, kteří stáli se stejnými kupónovkami a šancemi jako ostatní na startovní čáře, musely nutně skončit rozčarováním. Některým podnikům se totiž dařilo, a na prodeji akcií jejich držitelé vydělali, jiné ale zkrachovaly nebo byly vybíleny novými většinovými vlastníky (například z řad bývalých ředitelů či movitých veksláků), a tak zatímco někteří uspěli, jiní byli zklamaní. A naštvaní. Nejen na autory kupónovky, ale i na ty, kteří měli víc štěstí.

Nejlíp na tom byl ten, kdo v první vlně kuponové privatizace investoval celou knížku do Elektráren Opatovice. Kdyby prodal padesátku firemních akcií 14. března 1994, kdy měly nejvyšší hodnotu, mohl vydělat tehdy astronomických 502 500 korun. Podobně na tom byl držitel akcií ČKD Praha. Jiní vydělali až později, když v některých firmách došlo ke střetům mezi skupinami akcionářů, kteří bojovali o majoritu. Obecně se ale dá říct, že nejvíc vydělal ten, kdo investoval do firem, u kterých se nabízelo co nejvíc akcií. Vydělat se dalo třeba na Škodě Plzeň, i když byla v době zahájení první vlny před krachem.

Bába Tutovka

Bylo to jako dnes na burze – někdo měl kliku, a jiný ne. Stačilo mít trochu štěstí a natrefit na podnik, jenž bouřlivou transformaci přežil a vzkvétal. Podle oficiálních údajů občané získali v první vlně kupónovky akcie v průměrné účetní hodnotě 35 535 korun na osobu a ve druhé 25 160 korun, což není špatné. Levicová rovnost ale byla tatam, neboť někdo získal násobek průměrné částky, a někdo nedostal nic. Levicově smýšlející lidi ale nezajímá rovnost šancí na začátku a vlastní zodpovědnost za výsledek vlastních rozhodnutí, ale rovnost bez ohledu na okolnosti. Chci mít stejně jako druzí. A když ne, můžou za to oni. To je podstata socialistického smýšlení.

 Důležité ale je, že nikdo neriskoval – mohl jen získat. Nehrálo se totiž s penězi lidí, ale s kupóny, které dostali za symbolický poplatek od státu. Byl to takové Kolo štěstí, u nějž chyběla bába Tutovka. Od tvůrců transformace to byl vlastně geniální strategický tah.

Přestože šlo o nejpravicovější věc, jaká zde byla provedena od dob spoluzakladatele československého státu a prvního ministra financí Aloise Rašína, kterého celý život obdivuje i Václav Klaus, ten lehký levicový nádech nelze nevidět. Přiznal to v roce 2013 i poradce ministra financí z počátku 90. let a nynější ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl: „Bylo evidentní, že po 40 letech komunismu, kdy se veřejnosti stále vtloukalo do hlavy, že továrny a podniky patří všem, nelze z procesu privatizace širokou veřejnost vyloučit. Pro legitimitu celého procesu v očích veřejnosti bylo nezbytné zajistit, aby každý občan měl možnost se procesu privatizace zúčastnit. Rovněž si myslím, že není únosné, aby vláda vyloučila z procesu privatizace vlastní občany, majetek předala cizincům a občany nechala být ve vlastní zemi pouze námezdní silou. Tyto požadavky řešila idea kupónové privatizace.“

Klausův husarský kousek umožnil z dlouhodobého hlediska triumfální návrat osmašedesátníků, kteří se dostali k lizu krátce poté, co byla transformace provedena.

Důvodů, proč mohl Václav Klaus a jeho spolupracovníci využít příznivého postavení hvězd a protáhnout se úzkou historickou skulinou, bylo víc, ale tu důležitost a křehkost podpory lidí si od počátku uvědomoval i lídr tohoto procesu, který byl historicky ojedinělý i tím, že se musela privatizovat celá ekonomika, nikoli jen část, jako to bylo v jiných zemích, kde aspoň část ekonomiky byla soukromá. „Začátek 90. let byl vlastně v dlouhodobějším historickém pohledu mimořádným výkyvem v jednom směru. Byl umožněn tím, že se v předcházejících letech ,společenská rovnováha‘ komunismem extrémně vychýlila na jednu stranu. Proto se po jeho konci ,kyvadlo‘ zcela logicky vychýlilo na stranu druhou. Neukončilo svůj pohyb v jakémsi hypotetickém, středovém rovnovážném bodě, který by měl solidní většinovou podporu. ,Vyletělo‘ na stranu opačnou (která byla lidmi, jako jsem já, považována za stranu správnou a žádoucí), ale ta určitě neodpovídala dlouhodobému stavu společenského vědomí, resp. většinovým názorům a postojům našich spoluobčanů.“

Jinými slovy – vychýlené kyvadlo neudělalo z lidí, kteří žili desítky let v komunismy, rázem kapitalisty, ale umožnilo kapitalismus aspoň zavést. A v tom spočívalo největší vítězství, kdy jsme – díky inteligenci jednoho člověka – na chvíli zvítězili sami nad sebou.

Hořká pointa je ale v tom, že tento Klausův husarský kousek umožnil z dlouhodobého hlediska triumfální návrat osmašedesátníků, kteří se dostali k lizu těsně poté, co byla transformace provedena a kyvadlo se začalo zase vracet zpátky. A než jsme se nadáli, vychýlilo se zase na původní stranu, tedy úplně doleva, kde se Češi cítí dlouhodobě „jako doma“.  

‍