Druhý velký paradox spočívá v tom, že hned jak vychýlené kyvadlo vrátilo reformně komunistické a socialistické myšlení „s lidskou tváří“, převlečené dnes za progresivní liberalismus, vrátilo do popředí – a navíc se spojilo s podobnými rudými nebo hnědými proudy v celé Evropě, či dokonce Spojených státech amerických –, začala z hlediska bohatství a životní úrovně naše vůbec nejúspěšnější novodobá etapa.

Znamená to tedy, že nakonec měli soudruzi pravdu a ukázali nám, jak se to dělá? Zprvu to tak mohlo vypadat. Ale byl to optický klam. Neboť rozdíl mezi tehdejším socialismem, jenž v roce 1989 zkrachoval, a nynějším (jenž krachuje v roce 2025) a jeho úspěšností a životní úrovní udělalo jediné – Klausův přesun bolševického hospodářství do nového světa a zavedení fungující ekonomiky. Proto bylo tak důležité, že se tihle zakuklení komunisté, schovávající se v různých partajích pod vlajkou zelených liberálů, dostali k moci až poté, co Klaus a spol. vytvořili tržní hospodářství. Protože zelení a jiní liberálové při svých politických kejklích staví na tom a provádět je mohou jen proto, že zde byl vytvořen trh.

Každý socialista totiž může prosperovat – i když pouze omezenou dobu – jen na hřišti, které mu předtím nalajnoval kapitalista. Tak tomu bylo po roce 1948, v systému vytvořeném na pilířích první republiky. A tak tomu bylo i po roce 1989, který se odrazil od krátké etapy ekonomické transformace v 90. letech, kdy se po rozvalu centrálně plánované ekonomiky obnovily základní tržní principy. A třetí kolo – pro mnohé nepozorovaně – probíhá v těchto letech, kdy „socík“, ač tentokrát v tržním prostředí, už jen dojíždí a ekonomika bude muset být znovu resuscitována.

Řeknu to možná ještě jednodušeji: nynější blahobyt, umožněný zčásti vytvořením tržního prostředí v 90. letech, a zčásti érou levných peněz ve světové ekonomice, byl vytvořený pouze na dluh. A tahle éra právě končí. Teď se bude muset transformovat a splácet. A ta největší tragédie nespočívá v tom, že to tak je, ale že to skoro nikdo nevidí.

Dnes jsme tedy – v relativně krátké době již potřetí – v podobné situaci. Starý socialistický model se vyčerpal a kolabuje a hospodářství je třeba transformovat, protože se mění celá globální ekonomika i globalizační model. A Václav Klaus je ze všech politiků i rádobyodborníků opět jediný, kdo to vidí. Což je po tolika letech alarmující. Jediné štěstí je, že změna probíhá v rámci celé světové ekonomiky, protože kdyby bylo na Fialovi či Babišovi, dopadli bychom jak sedláci u Chlumce.

Protože ale vývoj řídí tlak zvenčí a vše je  propojené, bude ke změnám, jež zoufale nechce provést, nakonec dotlačena i Česká republika. A bude se muset nové realitě přizpůsobit. Jen je škoda, že jsme měli skvělé předpoklady udělat to správně a – stejně jako v 90. letech díky Klausovi – být trochu napřed. A díky měnové politice předchozí bankovní rady ČNB Jiřího Rusnoka a Tomáše Holuba jsme k tomu měli nakročeno.

Pak do toho ale hodil vidle prezident Zeman, když spolu s Andrejem Babišem dosadili do čela ČNB svého kamaráda Aleše Michla, a nabralo to docela jiný směr. Směsí lenosti, hlouposti a nekompetence jsme si zvolili delší a těžší cestu. Kdybych to parafrázoval, udělali jsme to stejně špatně, jako bychom to bývali udělali tenkrát, kdyby byli u vesla reformní komunisti, kteří převlékli kabáty a stali se z nich progresivní levičáci. 

Největšími komunisty jsou právě ti, kteří proti němu nejvíc bojují. Jako kdyby viděli v zrcadle své temné stíny, jež nikdy vidět nechtěli, a tak rozbíjejí sklo, které jim to připomíná. 

Rozdíl je i v tom, že zatímco před bezmála pětatřiceti lety měl VK reálnou sílu a moc, protože se lidi chytili na iluzi snadného zbohatnutí a toho, že pečení holubi začnou automaticky lítat všem do huby, a že se bude žít vlastně podobně jako v socíku, jen mnohem snadněji a lépe, dnes už jen varovně zvedá prst a přihlíží tomu, kam se vše řítí, jako svědek a pozorovatel. A i když se stal jednou z nejnenáviděnějších postav naší země, na kterou se házela všechna špína, která přitom nebyla jeho, on jediný dnes může přes všechny chyby stát rovně, protože měl pravdu tehdy a má ji i dnes. On jediný v těchto pohnutých postcovidistických letech, kdy se mění celá světová ekonomika, aniž by si toho ekonomičtí diletanti z řad liberálů (ve skutečnosti reformních komunistů) ráčili všimnout (opravdu jsou tak mimo a nic nechápou, teď už je to jisté), řekl, že je třeba provést novou transformaci ekonomiky jako v 90. letech.

A protože už to Klaus bohužel pouze komentuje a ke společenskému i ekonomickému dění se vyjadřuje z pozice bystrého pozorovatele a zasvěceného komentátora (a nadávají mu za to pořád stejně), nebude tato změna provedena v předstihu a ve správný včas jako po roce 1989, ale až poté, co Fialův či Babišův vlak narazí do zdi. Nikdo si ale nebude moct stěžovat, že nebyl varován, přestože tyto stesky nepochybně přijdou. Možná začnou zase tvrdit, že za to může Klaus. Protože kdyby to tenkrát dostali oni…

Kdyby to tenkrát dostali oni, tak dnes okusujeme kořínky. Ale kdo chce kam… Však se pravda brzy ukáže. Je až děsivé, že skoro nikdo z Čechů dodnes nepochopil, co se tehdy po roce 1989 vlastně stalo a co se děje dnes.

A tak jako Američani falešně moralizujícím způsobem zachraňují celý svět, ač ho ve skutečnosti tyranizují a bombardují, podobně falešně Češi křísí ideály pražského jara tím, že o svobodě, hodnotách a lidských právech (i když v čele tohoto proudu stojí vesměs reformní komunisti, kteří by kolem svobodomyslných lidí nejradši natáhli ostnatý drát) jen mluví. A ještě paradoxně rétoricky bojují proti komunismu, i když největšími komunisty jsou právě ti, kteří proti němu nejvíc bojují. Jako kdyby viděli v zrcadle své temné stíny, jež nikdy vidět nechtěli, a tak rozbíjejí sklo, které jim to připomíná. To není obyčejná hloupost, to je diagnóza. A dokonce už známe i její jméno. Dobře to nazval můj jmenovec, bloger Vidlák, který je označil za „libtardy“.

Dobrý popis je jistě krok správným směrem, ale moc se neradujme. V mnoha ohledech vtipný a břitký satirik, kterého jsem tak rád četl, se stal sám ortodoxním komunistou. A dere se do politiky, aby mohl zestátňovat a řídit ekonomiku pro blaho lidu on sám.

Takže správná diagnóza je fajn, ale k čemu to, když ji následuje tragicky chybná léčba? Protože to poslední, co tahle země potřebuje, je víc komunistů, protože tady jsou komunisti – ať už přiznaní, nebo latentní – skoro všichni. Copak tu nejsou už žádní rozumní lidé, jejichž hlavní hodnotou je svoboda? A kteří nechtějí, aby jim stát řídil život, ale aby jim ho přestal ničit? A to je taky hlavní důvod, proč se ČR potápí ke dnu a ani si to neuvědomuje. Ti, co komunisty nejsou, nikdy nebyli a ani nikdy nebudou, už ale dávno vědí, že komunismus skončil. Největší nebezpečí proto vidí reálně tam, kde skutečně je: v autoritářích, kteří si hrají na demokraty.

Žijeme zkrátka v jednom velkém cvokhausu, kde se volá se potom, že problémy, které způsobil silný a rozežraný stát, má ten stejný stát vyřešit. (A aby to dokázal, měl by být ještě silnější a rozežranější.) A kde se může zachránit jedině ten, kdo drží v rukou klíče.  

‍