Není se čeho bát. Když budete chtít, Šifra – která je na novou dobu nejen naladěna, ale i připravena a vybavena – provede změnami citlivě, srozumitelně a uklidňujícím způsobem s nadhledem jí vlastním nejen vás, ale i sebe. Tak, jak to ostatně celou dobu dělá. Kdo se bojí, nesmí do lesa. A už vůbec ne do nového věku.
Když si uvědomíme, jaký byl v Československu zkraje 90. let 20. století poměr reformních komunistů, latentních i otevřených, a těch, kteří chtěli kapitalismus, je malý – co malý, obrovský! – zázrak, že se transformaci ekonomiky menšině kolem Václava Klause podařilo uskutečnit, protlačit a dokončit.
V žádné jiné době by nic takového nebylo nejen možné, ale bylo by to naprosto a kategoricky vyloučené. Stačí se podívat, jak se pod vlivem hlubinného a všudypřítomného, ač nahlas nevyslovovaného mýtu osmašedesátého roku během porevolučních let postupně proměnily české politické strany.
Aby vůbec mohly uvažovat o sestavení vlády nebo o získání nějakého rozumného počtu hlasů, se kterým by bylo možné hrát aspoň trochu důstojnou roli v Poslanecké sněmovně (není-li slovo důstojné v souvislosti s českým parlamentem protimluv), musejí hlásat téměř stejné či podobné myšlenky jako reformní komunisté. Jinými slovy, nalevo od nich už může být jen Mao Ce-tung.
Máme tady pouze a výhradně krajně levicové strany – a teď to nemyslím jako nálepku, ale popis podle myšlení a programu –, které voličům předkládají vize silného, všemocného, štědrého a život řídícího a zlepšujícího státu. Stát občanům zajistí blahobyt, vymýtí korupci, spravedlivě potrestá bohaté a ty, co se snaží, aby mohl zajistit sociální spravedlnost a blaho pro všechny, kteří mají z logiky věci méně, a vůbec – všechno spraví a dá konečně do latě. Stačí zvolit nás a my to zařídíme. Slibujeme!
Aniž by kdokoli z těch diletantů, lemplů a mlečů pantem, co se derou do politiky, nahlas a kacířsky vyslovil fakt, že drtivou většinu těch negativních jevů, proti kterým chtějí bojovat, má na svědomí právě přebujelý státní aparát. A že mohutný a jako vepř vykrmený stát je příčinou VŠECH dnešních problémů, nikoli receptem na jejich řešení. A aniž by někdo z nich byť jen pomyslel na to, že by voličům jako vizi předložil to, že stát pouze nastaví nějaká jednoduchá základní pravidla a do ostatních věcí a lidem do životů se jednou provždy přestane míchat. A nechá lidi normálně žít, podle jejich možností a schopností.
Právě tady by mohl končit příběh muže, kterému se podařilo v zemi plné komunistů prosadit kapitalismus. On ale ani zdaleka nekončí. Protože na jeho slova teprve dojde.
No abych to zkrátil. Pětatřicet let po listopadu nám dává instantní rozumy ze čtecího zařízení na Pražském hradě komunistický rozvědčík, který ve stejném roce, kdy jej školili Sověti pro boj s NATO, na poslední chvíli stihl přeběhnout k Američanům, aby dnes mohl válčit proti Rusům. A nejoblíbenějším politikem v historii této země napříč staletími a favoritem nadcházejících parlamentních voleb je oligarcha a bývalý prominentní komunista, jenž se stal formálně, nikoli myšlením kapitalistou a zprivatizoval si podnik zahraničního obchodu, kde za komárů pracoval. A který se pustil do politiky proto, aby mohlo jeho impérium sosat ještě víc dotací, neboť každý komunista je přesvědčen o tom, že z cizího krev neteče. A který svůj politický úspěch založil na tom, že na dluh začal rozdávat vypůjčené peníze a kupovat si za ně voliče takovým způsobem, že odborník žasne a laik se diví.
A když po svém chaotickém řízení země během potěmkinovské covidiády před čtyřmi lety poprvé lehce narazil a oslabil, vláda, která přišla po něm, předlužený stát zatížený obrovskými mandatorními výdaji, přebujelým úřednickým aparátem a gigantickým plýtváním, nejen že nezařadila zpátečku, ale ještě v tomto směru přitlačila. Paradoxně pod praporem fialové ODS, která se z pravicové partaje Václava Klause, pro niž byla až do zklamaného odchodu svého zakladatele nejvyšší hodnotou svoboda a zodpovědnost jednotlivce, postupem času přetvořila v jakousi reformně komunistickou přípravku. Ve které se zvyšují sociální dávky, bobtná byrokracie, zvyšují se daně, všechno se dotuje a stát ruinuje budoucnost svých občanů tím, že utrácí peníze, které nemá a nikdy už mít ani nebude. A to jen proto, že se vládě nechtělo do potřebných změn, které jsou kvůli restartu globální ekonomiky a změně světového řádu stejně nevyhnutelné.
Jinými slovy, kruh se nám pomalu, ale jistě uzavírá. Nacházíme se totiž na stejné křižovatce jako po roce 1989, kdy jsme byli sice v ještě horší výchozí, ale principiálně podobné situaci. Nestačilo pokračovat v tom, co nefungovalo, ale bylo třeba do toho říznout a najít odvahu k hluboké změně. Jenže tehdy byl v čele země Václav Klaus a dnes Andrej Babiš a Petr Fiala. A protože on to tehdy chápal, a oni to nechápou nebo z různých důvodů chápat nechtějí (a nejspíš platí obojí), tehdy jsme nastoupili cestu k dlouhodobé prosperitě, růstu a přetvoření socialistického skanzenu v úspěšnou a moderní zemi s tržní ekonomikou, a dneska jen čekáme na to, až rozjetý vlak narazí do zdi a my si nabijeme hubu.
Když sledujete a pozorujete Petra Fialu, je to podobné, jako kdyby se člověk probudil uprostřed noční můry nebo se časovou smyčkou přenesl do dob dávno minulých, kdy soudruzi také slibovali zářnou budoucnost a „zpátky ni krok“. Stejně jako tehdy ale lidi vidí, že se ta slova nepotkávají se skutečností, a ti rozumnější vnímají i to, že míříme do velkého ekonomického průšvihu. A to přesto, že jsme měli a máme všechny předpoklady v něm nebýt, ale místo toho děláme jako země vše proto, aby byl ten příslovečný náraz do zdi co největší a vskutku historický.
Nejsmutnější na tom ale není to, že máme problém. Nejhorší je, jak ho (ne)chce nejen většina partají – snad až na novou politickou stranu Motoristé sobě – řešit. Problém, který způsobily nepružnost, neefektivita, obří státní výdaje a jen na spotřebu a utrácení vypůjčených peněz zaměřené hospodářství, kdy nám ujíždí ekonomický vlak směrem do Asie – tedy v kostce příliš mnoho státu, by chtěli všichni řešit tak, že toho samého, co problém způsobilo, přidají víc. Více dávek, více dotací, více zásahů státu, více mandatorních výdajů – tedy pravý opak toho, co je třeba udělat.
Situace je velmi podobná jako po roce 1989 a stojíme na úplně stejné křižovatce – s tím rozdílem, že na jejím rohu nestojí ošuntělá vybydlená ruina, ale na hypotéku opravený dům. Jenže tehdy jsme díky síle a vizi jediného člověka dokázali udělat, co bylo potřeba.
A dnes už není nikdo, kdo by dokázal to, co tehdy on, aspoň pochopit, natož udělat. A tak si budeme muset – pokud nepřijde rychle nějaký vnější zásah, třeba že nás vítězství Číny, Ruska a BRICS ve válce se Západem o podobu nové globalizace donutí změny provést bez ohledu na to, zda se nám bude chtít – zřejmě počkat, až se to sesype jako domeček z karet. A počítat s tím, že na rozdíl od přechodu k tržní ekonomice v roce 1989 díky transformaci neprovedení systémových změn o tři dekády později bude hodně lidí dost bolet.
Změna myšlení
Paradoxně jediný, kdo vidí zcela jasně, co je třeba udělat, je opět Václav Klaus. Jenže tehdy to věděl jako ministr financí a premiér, a dnes už jen jako emeritní prezident a svědek doby, který varuje, burcuje a drží prapor i směr, ale nemá reálnou moc to proti vůli ostatních změnit, i když by chtěl. A i když – opět jako skoro jediný – to chápe a vidí. A místo aby ho všichni ti reformní komunisti a jejich pohrobci uctivě poslouchali a děkovali mu, že jim jako Santa Klaus přinesl ten největší dárek – svobodný trh –, který oni mohli v dalších dvaceti letech ve spolupráci se socialisty z jiných zemí pod vlajkou EU zase zprznit a zničit, udělali si z něj čerta své malosti a frustrace.
Protože to, co se v Česku povedlo, byla přece vždy jen jejich zásluha. A kdyby se jim do toho ten Klaus nepletl a nekrafal, naše země už by se jmenovala Rajská zahrada. Jo, a je to zároveň poslední stanice před Černým mostem. A to, co se nepovedlo? Za to nemůžou oni, ale… zase ten Klaus. Dnes už ale mluvení nestačí, protože nedokáže zakrýt pravdu ani skutečné činy. A skutečný stav věcí.
Co tedy dnes říká ten, který věděl a viděl tehdy a ví i vidí dnes? Osmého dubna loňského roku svolal tiskovou konferenci, kde představil výsledky své nové ekonomické studie. Sdělil, že česká ekonomika se potýká s chronickou stagnací, a pokud ji chce překonat, musí se systémově změnit, minimalizovat zásahy státu a vrátit se k čistému tržnímu hospodářství. Václav Klaus ve své studii o sedmi kapitolách s názvem Dílčí reformy jsou málo, řešením je systémová změna poctivě, precizně a bez příkras analyzuje příčiny špatně fungujícího ekonomického systému České republiky a její hospodářské politiky.
„Naše země stagnuje, stagnuje politicky, stagnuje ekonomicky, a navíc ve světě zcela ztratila svou bývalou pozici a respekt. Vybřednout z této chronické stagnace vyžaduje nejen parciální či parametrické změny. Vyžaduje to systémovou změnu, kterou nemůže být nic jiného než přehození výhybky, než ubrání role a pravomocí státu a osvobození trhu. Této změně nemusí předcházet žádný intelektuální výkon, žádné vymýšlení něčeho nového, nevyžaduje to žádnou novou teorii. Vyžaduje to však změnu myšlenkovou, změnu veřejného mínění, změnu myšlenkového klimatu. Koneckonců i změnu politiky,“ napsal hned v úvodu svého textu.
Součástí studie ale není jen hluboká analýza, nýbrž – jak je jeho zvykem – také konkrétní návrhy, jak se z dnešní neutěšené situace vymanit a jak nepříznivý vývoj zvrátit. Uvést novou ekonomickou transformaci do pohybu by mohlo a mělo devatenáct hlavních bodů. Za klíčové pan prezident považuje systémové odstranění inflace, která podle něj je pouze potlačena a stále se znovu může zvýšit kvůli dlouhodobým rozpočtovým deficitům.
S tím souvisí jeho druhý požadavek, aby se stát vrátil k vyrovnanému hospodaření. Šifra asi nemusí ani připomínat, že vyrovnané rozpočty bez deficitů měla naše nově vzniklá Česká republika systematicky naposledy právě za Klausových vlád. Pak se to s nástupem Dluhoslava Sobotky (ministr financí ve Špidlově vládě) na začátku milénia zcela zvrhlo a katastrofa byla dokonána stamiliardovými deficity za vlády Andreje Babiše a ministrování Aleny Schillerové a završena šachmatem fialové pětidemoliční čety s ministrem Stanjurou. Místo škrtání ale vidíme naopak další zadlužování, jež situaci jen zhoršuje.
Bývalý prezident také navrhuje snížení počtu úředníků, zaměřit se na aplikaci vědeckých poznatků namísto financování výzkumu, omezit (zrušit) zelenou politiku nebo změnit zákoník práce, a usnadnit tak propouštění. Doporučuje též změnit dotační politiku a evropské peníze zaměřit na několik málo priorit, jako je výstavba infrastruktury.
K tomu všemu je ale podle exprezidenta potřeba, aby se tématu chopila politická síla, která by ho vzala a přijala za své. Mezi parlamentními stranami a hnutími ale vzhledem k jejich vystupování nevidí nikoho, kdo by toho byl schopen. A otázka je, zda je na tom opozice lépe. Tu jsem mimochodem panu prezidentovi položil v našem rozsáhlém rozhovoru, na který se můžete těšit jako na naprostý vrchol červnové Šifry…
„Nestačí dílčí změny, nestačí ani lepší hospodářská politika, nestačí vyměnit jednoho Síkelu za jiného Síkelu nebo jednoho Stanjuru za jiného Stanjuru. Je potřeba změnit podstatu, změnit systém,“ řekl na tiskové konferenci Klaus. Stát podle něj musí minimalizovat své zásahy do trhu, protože ten je v důsledku působení státu zmrzačen a nefunguje, jak má. Úsilí o změnu se podle Klause musí chopit nějaká politická strana nebo hnutí, není možné ji prosadit demonstracemi nebo působením neziskových organizací.
Česká tisková kancelář zároveň informovala o tom, že podle bývalého prezidenta by taková transformace by zabrala několik let, političtí lídři proto musí být dostatečně odvážní, aby lidem situaci vysvětlili. Na současné politické scéně ale zatím nevidí nikoho, kdo by toho byl schopen: „Mám strach, že žádná ze stran toho schopna není podle toho, co dnes předvádějí.“
Právě tady by mohl končit příběh muže, kterému se podařilo v zemi plné komunistů prosadit kapitalismus. On ale ani zdaleka nekončí. Protože na jeho slova teprve dojde.
