Takže co se vlastně v roce 1989 a po něm skutečně seběhlo? Staří komunisti si mohli ponechat a ponechali vliv tím, že připravili a schválili rámec pro přechod ke kapitalismu. Věděli totiž, že to je v tu chvíli jediné dobré řešení jak pro ně samotné, tak pro ekonomiku státu. Sami nejlíp věděli, jak bídně na tom po rozpadu východního bloku je. A že komunismus je prostě passé. To bylo klíčové a nejzásadnější rozhodnutí, od nějž se potom odvíjel ten zbytek.
Nechme promluvit toho nejpovolanějšího, který u toho tenkrát byl úplně nejblíž a který to ve své knize Transformace v ČR: Cesta ke svobodě a prosperitě vyjádřil až s dokumentární přesností a svojí pověstnou formulační a myšlenkovou precizností – Václava Klause: „Komunisté žádný návrat zpět tehdy buď nechtěli, nebo neodvažovali se chtít a střetů o transformaci se prakticky nezúčastňovali, čímž de facto podporovali naši transformační koncepci. Pro mě jsou památná slova posledního předlistopadového předsedy vlády Adamce – se kterým jsem jindy osobně nemluvil – na ulici před parlamentem po projednávání Scénáře ekonomické reformy v září 1990, kdy mi řekl:,Nebojte se, oni to snad někdy také pochopí.‘ Tím,to‘ myslel argumenty, které jsem ten památný den v parlamentu celé hodiny pronášel.“
Dnes už víme, že se Adamec ošklivě spletl. Reformní komunisté, sjednocení pod praporem nového prezidenta Václava Havla, kde se jim lépe předstíralo, že jsou demokraté a disidenti a s komunismem neměli nikdy nic společného, se smrtelně urazili. Zdrtilo je, že jim nebyl celý stát předán do rukou jako dárek, i s mašličkou, na který měli ve svých hlavách a morální nadřazenosti nárok, protože oni jsou přece ti dobří. Ale nejen to! Ono se stalo ještě něco mnohem, mnohem horšího.
Z toho, co řekl Ladislav Adamec nebo „pronášel v parlamentu celé hodiny Václav Klaus“, totiž nepochopili vůbec nic dodnes, ani jediné slovo. A to proto, že zcela opomíjejí podstatu tehdejšího sporu. Jen si Šifra stále ještě není úplně jista tím, zda proto, že to pochopit nechtěli a nechtějí, nebo toho prostě se svým mentálním nastavením nejsou schopni. Jinými slovy, jestli jsou víc hloupí, nebo uražení. Ještě nedávno by se asi přiklonila k variantě druhé, tedy že se jedná o emoční záležitost.
Ale s postupující a projasňující se dobou, po prostudování dobového tisku či některých nedávných prohlášeních a aktivitách Pitharta a spol., a také po důležitých větách, jež zazněly v mém rozhovoru s emeritním českým prezidentem, se váhy překlápějí k první možnosti. Což ovšem neznamená, že by přestala souběžně platit ta druhá – ale že ta první byla přece jen silnější a destruktivnější. A to je dost smutné a v podstatě tragické zjištění.
Zamrzlí v minulosti
Protože když je někdo „jenom“ hajzlík, ale má všech pět pohromadě, při troše štěstí se s tím dá nějak pracovat. Ale když je ještě ke všemu nezadržitelně a nenapravitelně hloupý či omezený, nedá se s tím dělat vůbec nic. Jen čekat a přihlížet škodám, které to napáchá, a doufat, že to jednou přejde nebo vlivem vnějšího zásahu, jako je třeba začátek nového kosmického cyklu, skončí a rozpadne se to de facto samo. Tak jako jsme toho právě v těchto týdnech a měsících svědky.
To je zásadní prozření, protože tento vhled nám může pomoci lépe porozumět nejen událostem roku 1989 a tomu, co následovalo, ale i tomu, kam to v dalších letech dospělo a jak se to dostalo až tam, kde jsme dnes.
„Tehdejší spor byl – opět musím říct stejně jako dnes – sporem o více nebo méně trhu, o více nebo méně státu a sporem o způsob, tempo, hloubku a radikálnost ekonomické transformace. V tom všem šlo o standardní ekonomické téma, o roli státu v ekonomice. V rezolutním prosazování radikální transformace ve směru silného potlačování role státu v ekonomice (a v celé společnosti) se první polistopadová garnitura velmi lišila od všech následujících,“ napsal Václav Klaus možná ve své vůbec nejdůležitější knize. Co tím myslel?
Již jsme si řekli, že tu byly jen tři entity, které mohly mít reálný vliv na to, co se bude dít v roce 1989 a kudy se bude po konci starého systému ubírat systém nový. Staří „pragmatičtí“ komunisté. Reformní komunisté, kteří prohráli boj o moc v osmašedesátém. A Václav Klaus. Ten nepatřil ani k jedněm, ani k druhým. Nebyl součástí starého komunistického světa, ani jeho „reformované“ verze. Myšlenkově i vnitřním nastavením byl vždycky úplně jinde – a v čase mnohdy o celé roky napřed. Stejně jako dnes.
Když je někdo „jenom“ hajzlík, ale má všech pět pohromadě, při troše štěstí se s tím dá nějak pracovat. Ale když je ještě ke všemu hloupý, nedá se s tím dělat vůbec nic.
Staří soudruzi věděli, že musejí moc předat a jejich tváře musejí být nahrazeny. Na druhou stranu, revoluce byla sametová, což znamená, že moc předávali dobrovolně. A tak určovali rámec a věděli, že když to udělají chytře, ani v novém režimu se – eufemisticky řečeno – neztratí. Jen je třeba se rozhodnout dobře a vytvořit funkční ekonomiku, podobnou té na Západě. Bohatí byli strašně moc (ono když loupete perníček ze „státního“ majetku 40 let, docela dost si „našetříte“), jen potřebovali nové hřiště, kde jim to jejich bohatství k něčemu bude. A to hřiště muselo být kapitalistické. Pochopili moc dobře, že připojení k západnímu systému jim otevírá úplně nové možnosti, protože jedině tak bude možné dělat opravdový světový byznys. Nebyli to žádní hlupáci, na rozdíl od svých reformních kolegů, resp. soupeřů.
Ti to měli a mají v hlavě postavené jinak. Zamrzli o dvacet let zpátky a nepřestali věřit v socialismus. Oni nechtěli budovat byznysy, prosperující firmy, nové živnosti ani technologie. Oni nechtěli, aby skončil komunismus, protože nepochopili ani to, proč ekonomicky nefungoval. Mysleli si, že může pokračovat dál, jako socialismus s lidskou tváří.
Oni si ten komunismus chtěli jenom řídit sami, protože si mysleli, že kdyby tenkrát dostali možnost, tak by to fungovalo. Dnes už ale víme – a oni to nejlépe dokázali sami v praxi, když se na přelomu tisíciletí dostali znovu k moci –, že to jediné, co doopravdy umí, je sát ze státu dotace, zakládat neziskovky, potírat svobodu a hlasovat pro grýndýl nebo osmapadesát druhů pohlaví jen proto, že na to dostali prachy. Protože oni prostě nevidí rozdíl mezi penězi státu a penězi svými. A zapomněli na to, že právě oni – komunisti – lidem všechno ukradli.
Pro ně jsou státní peníze penězi jejich vlastními, protože oni to přece se světem myslí dobře a nejlépe vědí, jak s těmi penězi naložit a jak s nimi „pomáhat“. Oni jsou vyvolení, lepší lidé. To je ta jejich občanská společnost a „neziskový“ sektor. Ne nechat lidi starat se o sebe sami a vydělat peníze, ale vybrat je nebo si je půjčit a pak přerozdělit. Největší tragédie roku 1968 tak nakonec možná nespočívala v tom, že nás obsadili Rusové, resp. Sověti, i když i to byla obrovská tragédie. Ta ale pominula v roce 1989, kdy se to otočilo. Na rozdíl od bajky o chrabrých osmašedesátnících, kteří by to bývali celé zvládli lépe, kdyby byli bývali měli tu příležitost a neukradli jim ji poprvé při pražském jaru zlí Sověti a podruhé v listopadu ještě zlejší Klaus. Tihle lidi a jejich následovníci, kteří z tohoto falešného, ale nesmírně silně zakořeněného a destruktivního mýtu již sedmapadesát let vycházejí, tak – nikterak překvapivě – ze všeho nejvíc nenávidí Rusy a Klause. Nic neznají, nic neumí, nic netvoří, ničemu nerozumí – jen sní o své verzi komunismu, kde zcela liberálně nikdo jiný než oni nemá právo existovat, a o přerozdělování cizích peněz, které patří vlastně jim. A vedeni touhou po pomstě jsou schopni tuto zemi zatáhnout do třetí světové války.
Dnes, když se jim to hroutí pod rukama, už snad ale nastává správný čas, kdy to jejich pábení a blábolení dokáže prokouknout víc lidí. A to i proto, že se reformní komunismus převlečený za progresivní liberalismus a bruselismus rychle diskredituje a odkopává.
Nezpochybnitelným faktem totiž je, že kdyby předlistopadoví elitní komunisté – ne ti poražení reformní – kapitalismus nechtěli a přáli si pokračování socialismu, nepostavili by do čela polistopadové vlády svého důležitého muže Čalfu, aby jako premiér protlačil dokument zavádějící kapitalismus. Dokument s názvem Scénář ekonomické reformy.
Právě schválení scénáře polistopadové změny umožnilo ve velmi krátké době – za pouhé tři měsíce – provést zásadní transformační kroky a hned vzápětí, v průběhu roku 1991, zahájit kompletní privatizaci – malou, velkou i kuponovou. Díky tomuto bleskovému zásahu se stal zrod kapitalismu v podstatě nevratným, i když „měkcí“ komunisté, kteří se těšili na svůj vysněný socialismus s lidskou tváří, u toho řvali jako střelení.
Jen obrovský naiva se proto dnes může podivovat tomu, že když se pak Československo vydalo privatizační cestou, již umožnili právě staří komunisti, kteří si během socialismu „našetřili“ tolik peněz, že bychom dnes zírali, neměli všichni stejnou startovní pozici. Respektive teoreticky měli, ale někdo na tu startovní čáru přijel na koloběžce a jiný ve sporťáku. To však nebylo důsledkem toho, že se náš stát vydal cestou kapitalismu, ale důsledkem toho, jak to tu fungovalo za komunismu.
Nic neznají, neumí ani netvoří, ničemu nerozumí – jen sní o své verzi komunismu, kde nikdo jiný než oni nemá právo žít, a o přerozdělování cizích peněz, jež vlastně patří jim.
A že v nejvýhodnějším postavení byli staří bolševičtí šíbři, známí či neznámí, ale také ředitelé podniků (Agrofert, Madeta…), pracovníci podniků zahraničního obchodu, takzvaných pézetek, ze kterých se rekrutovali první velcí byznysmeni (Václav Junek, Tomáš Chrenek, Jiří Šimáně)? Někteří lehce nabyli i pozbyli, a brzy skončili. Jiní uspěli a vybudovali impéria či stabilní firmy. Jeden takový „pézeťák“, Zdeněk Jahoda, například založil po revoluci známou rodinnou firmu na výrobu cereálií Emco. Pak tu byli všemožní veksláci (Mrázek), zelináři (Pitr) a všichni ti, kteří v tom uměli chodit. Byl to logický důsledek tehdejší reálné situace, nikoli nástroje, kterým se měnil ekonomický systém, tedy privatizace. To jsou dvě odlišné věci.
Kdo jiný by také mohl začít jako první dělat byznys v zemi, která neměla soukromý sektor a během půlstoletí ztratila jakoukoli podnikatelskou kontinuitu, než lidé, kteří dělali byznys – ač neoficiálně – již za socialismu? Pokud se tomu někdo pořád diví, trochu tím připomíná chování naší kočičky Lízy. Když jí a jejímu kotěcímu bráškovi Kubíkovi nasypu do mističky z kapsičky šťavnaté masíčko obalené v želé, celou dobu kouká, kde co lítá. A pokaždé to prošvihne.
Než se rozkouká, vždy připravený Kubík stihne spořádat kromě své mističky i porci její, a jde se spokojeně natáhnout. Teprve pak se vzpamatuje, že by si taky něco dala, i Líza, ale už není. Jasně že jí dám ve chvíli, kdy už Kubík nemůže, další kapsičku, ale tohle není byznys. Ten přeje a přál vždy jen připraveným – a to v jakékoli době.
To, že si – podporováni falešným mýtem zhrzených osmašedesátníků – mnoho naivních občanů myslelo, že po revoluci všichni bezpracně a automaticky zbohatnou a uprostřed nového kapitalismu vznikne nějaký nový, lepší komunismus, už je jiná věc.
